Bydlel v garáži, neměl ani na jídlo. Pak umělec Rataj vystoupal na vrchol

Pop artový umělec Josef Rataj pochází z Plzně, působil v Praze, ale v poslední době o sobě dává stále více vědět v Ostravě, kde tvoří v galerii Mlejn.

Dlouhé roky bydlel v garáži, často neměl na jídlo a kvůli tomu neměl ani žádné vztahy. „Kdybych tehdy neměl na barvu, snad bych i něco ukradl, abych mohl malovat. Byla to sázka na všechno. Musíte jen stále věřit," svěřil se v rozhovoru pro Magazín PATRIOT Josef Rataj, z něhož je dnes hodně uznávaný umělec.

Jaké jsou vaše umělecké kořeny?

Pocházím z Plzně, bydlel tam můj dědeček, který byl akademický malíř. Postupem času jsem se přesunul do Prahy, kde mi hodně pomohla filmová produkce Film Factory. Kdyby nebylo jich, tak by byl můj start rozhodně těžší.

V Praze jste tedy začal být úspěšný…

V Plzni jsem byl výjimečný čistě tím, že jsem dělal něco, co nikdo nedělá – rychlomalby. Vystupoval jsem na hokeji, kdy ve třetině sjel hráč z ledu a já jsem ho ve chvilce namaloval na velkoformátové plátno. Mrznul jsem tam, ale bylo to fajn. Potom jsem stejnou techniku praktikoval také v USA. Sledoval jsem jednoho umělce, který se jmenuje David Garibaldi. Tyto rychlomalby jsem dělal na pláži Venice Beach. Nejdřív to byly čistě dovolené, ale zjistil jsem, že to lidi baví a uvědomil jsem si, že právě tímto mohu upoutat pozornost na to, co bych chtěl opravdu tvořit.

A to bylo co?

V Praze jsem vystupoval na různých festivalech. V jednu chvíli jsem se pak soukromě přesunul do Ostravy, kde jsem velmi dlouho nikoho neznal a stále jsem pendloval mezi Prahou a Ostravou, což se děje i teď. Pak za mnou přišel majitel jedné ostravské pizzerie a chtěl pomalovat auto tak, aby si toho lidé všimli. Sám jsem měl v tu dobu pomalované svoje vlastní auto, na kterém byl Mickey Mouse a na Ostravu to bylo poměrně extravagantní. Na základě toho jsem pak dostal na pomalování sto dvacet aut od místní velké pizzerie. Další takovou spoluprací byly vozy OZO. Ostrava mi celkově přirostla k srdci svou industrialitou, začal jsem tady získávat víc a víc zakázek a zjistil jsem, že se mi tady lépe žije. Není to o tom, že bych tady na rozdíl od Prahy více prodával, to určitě ne, ale mám tady lepší inspiraci a jsou tady dobří a schopní lidé, se kterými lze dále spolupracovat. Nejsou zkažení velkým městem a mají chuť za věci bojovat.

Kde je vaše ostravská základna?

V tuto chvíli je to Muzeum a galerie Mlejn, ale tou úplně první základnou byla garáž v Přívoze. Byl jsem tam zavřený tři roky a mrznul tam. Vždy když jsem nechal chvíli otevřeno, tak mi někdo něco ukradl. Později jsem si všiml, že je hned vedle armáda spásy, tak jsem si řekl, že na ně nebudu nadávat a raději je budu vyučovat. Začal jsem k nim chodit a snažil jsem se jim nějakým způsobem pomáhat. Teď už tam nedocházím, ale rozhodně je tam spousta mladých talentů. Odtud jsem se pak přesunul do Dolu svaté Trojice a strávil jsem tam celý minulý rok. Pravděpodobně bych tam byl doposud, kdyby se majitelé lépe dohodli. Toto industriální prostředí mě opravdu inspiruje a cítím z toho jakési duchovno. Později jsem zjistil, že se tam kdysi stalo obrovské neštěstí a já si uvědomil, co mě vždycky okolo deváté či desáté hodiny večerní vyhánělo z ateliéru pryč…

Takže odchodu nelitujete…

Teď jsem se tedy usídlil v Muzeu a galerii Mlejn a moc mi to vyhovuje. Mám tam celé patro a budu přibírat ještě spodní prostor, kde bych chtěl vyrábět secesní sedačky a nábytek. Dal jsem dohromady tým skvělých lidí a příští rok plánuji velkou výstavu a galavečer v Dubaji. Chci se tam přesunout s celým týmem a svůj nábytek tam vystavovat.

Ovlivnil vás dědeček, známý výtvarník Josef Jícha?

Maloval spíš takové pohádkové výjevy, vodníky a tak dál. Mně se líbily spíš jeho grafiky. Vůbec jsem ale jako dítě nevěděl, že je uznávaným výtvarníkem. Až ve třinácti letech mi babička v plzeňské galerii Masné krámy ukázala díla mého dědečka, který tam vystavoval. Malování mě bavilo, když mi bylo šest nebo sedm let. Maloval jsem kamarádům do památníčků. Pak mě to ale nadlouho pustilo.

Kdy a za jakých okolností jste se k malování vrátil?

Když mi bylo pětadvacet, odjel jsem do Spojených států. Tam jsem viděl poprvé obrazy Andyho Warhola a úplně jsem se do nich zbláznil. Do Států jsem se pak vracel, protože mě tam stále něco táhlo. Miluji starý rap! Říkám si, že jsem musel být v předešlém životě černoch, který vyrůstal v Brooklynu.

Byl Andy Warhol váš vzor?

Je mým vzorem dodnes. On a pak i jeho spolupráce s Jeanem-Michelem Basquiatem a ještě mě ovlivnil Salvador Dalí. Warhol se mi objevuje téměř ve všech mých dílech, v přípravných podkladech.

Ve vašich dílech je ale vidět i Walt Disney, jde to dohromady s Warholem?

Už Warhol právě dělal Mickeyho Mouse, takže to k sobě jde a je to velmi líbivé. Tak aby člověk upoutal pozornost na svá jiná díla, je dobré do nich Disneyho zařadit.

V dnešní době je řada umělců, výtvarníků, kteří dělají velká plátna a prodávají obrazy za stovky tisíc korun. Většinou ale jen vymyslí motiv, namalují skicu, náčrt, a zbytek podle jejich pokynů domaluje skupina jiných výtvarníků. Na závěr plátno jen signují. Je to i váš případ?

Není to novinka, dělalo se to i v renesanci a baroku. Já s tím ale nesouhlasím. Položme si otázku, jestli to pro lidi má mít ještě sběratelskou hodnotu, nebo ne. Já si myslím, že ne. Pokud si od někoho koupím obraz, tak hlavně kvůli tomu, že dotyčný malíř si vzal štětec a dal do toho obrazu něco sám ze sebe, že ho sám vlastníma rukama namaloval.

Pokud jde o už zmíněný nábytek, čalouněné části opěrek a sedáků dotváříte pop artovými motivy. Jak vás to napadlo, jde o ten kontrast?

To vzniklo při mé cestě na bienále do Itálie, kde je moje myšlenka popartové renovace nábytku zaujala. Objížděl jsem italské domácnosti a vykupoval starý nábytek. Musel jsem se naučit čalounit. Pak jsem dal dohromady tým lidí, kteří umějí zachránit staré kusy nábytku. Nejraději pracujeme na stylu Ludvíka XIV. Musí to být skutečně historický nábytek, musí mít duši. Pracujeme na židlích a sofa, dál to posouvat nechci. Velký zájem o to mají například v Dubaji, kde chtějí kontrast starého dřeva a popartové malby. Oni ani nechtějí ty židle restaurovat.

Tvoříte na džínové bundy a ve vaší nabídce najdeme i kšiltovky. Existuje něco, kam se pop art zkrátka napasovat nedá, segment, se kterým moderní umění nekomunikuje?

Pop art je takový kýč, že jde spárovat téměř se vším. Když vezmete namalovaného Mickeyho Mouse a dáte ho do secesního rámu, tak se většina lidí shodne na tom, že to k sobě jde.

Vaše obrazy mají většinou dva motivy. Abstraktní malbu, do které je zasazen obličej ženy nebo známé osobnosti. Co vzniká jako první?

Při Live art show, když vlezu na pódium, začnu v několika minutách vektory, které si odněkud zapamatuji, a pak už mě žene jen adrenalin, jestli se dílo podaří. To jsou černobílé malby, kde maluji bíle na černé plátno. A když maluji „běžné“ obrazy, tak jde první abstrakt. Nikdy nemám nic předem promyšleno. Vím přibližně, co bych chtěl dělat za obličej, ale barvy a ostatní jsou věcí spontánní emoce. Vždy mě to pohltí. A to myslím tak, že když mi zatvrdne štětec, jsem líný ho jít vyprat a dělám to tím zatvrdlým štětcem. To pak má také svůj neopakovatelný výsledek. Když mi dojde voda, použiju například limonádu a ta následně vytvoří skvělou strukturu.

Jste samouk, nestudoval jste žádný výtvarný obor. Jak vás vnímá akademická obec a ti, kteří mají za sebou například Umprum?

Dělám, že je nevidím. Já měl vždycky štěstí na lidi, kteří mi věřili a věří. Většinou mě hejtují umělci, kteří se snaží dělat to, co já, ale neuvědomují si, že se v počátcích dívali na moje raná díla, která je inspirovala. Někteří akademici zas tvrdí, že moje obrazy jsou tak nedokonalé, až jsou dobré, a je dobře, že jsem do té školy nechodil. Člověk, když chce, dělá to, čemu věří, a neposlouchá nikoho, tak většinou ty lidi přehlasuje. Já sám vím, že to mám nedokonalé, a vlastně na tu nedokonalost i hraju.

Setkáváte se s kopírováním svého díla?

Lidé, kteří vás kopírují, vás vlastně posouvají dál. Takže ano, setkávám. Ale snažím se dělat obrazy složitější, aby to kopírování nebylo tak snadné. A právě neonové nápisy jsou jedním z prvků, který má kopírování ztížit.

Od začátku jste si stál za tím, co a jak chcete malovat, nenechal jste se nikým ovlivnit?

Důležité je, dělat pořád dokola ty samé věci. Neposlouchal jsem ty, kteří mi říkali, že na instagram dávám stále stejné věci a že bych měl začít dělat i něco jiného. Dělal jsem stále to, čemu jsem věřil, a snažil jsem se v tom zdokonalovat. Vytvořil jsem si nějakou svou hodnotu, a i když jsem neměl na chleba, tak jsem ten svůj obraz neprodal. Tím, jak jsem se lidem začal víc líbit a oni na mě nedosáhli, tím víc mě chtěli. Neodbočoval jsem z jednoho stylu ke druhému. Dělal jsem pořád to samé dokola a zdokonaloval jsem se.