Byznys
05/11/2016 Jaroslav Baďura

Byl jsem nezvedené dítě, říká úspěšný ostravský architekt David Kotek

Cesty k úspěchu nebývají jednoznačné a přímé. Šéf PROJEKTSTUDIA David Kotek by o tom mohl vyprávět, a v následujícím rozhovoru také vypráví. O tom, jak nechtěl být architektem, jak se učil kreslit, jak se nenechat zničit, když máte všeho plné zuby a proč je důležité uvažovat ještě v poměrně mladém věku o tom, že je tady třeba po sobě něco zanechat.

David Kotek se narodil 17. dubna 1977 v Ostravě. Vystudoval střední průmyslovou školu stavební v Ostravě, architekturu v Brně a v italské Mantově. Po studiích pracoval v brněnském ateliéru Hrůša a Pelčák, a také v ateliéru Milana Raka v Brně. Vrátil se do Ostravy a před deseti lety zde spolu s otcem Jaroslavem a dvěma kolegy založil PROJEKTSTUDIO. Jedním z posledních úspěšných projektů je Concept house, osmipatrový dům v Ostravě-Porubě, kde sídlí řada firem a v jehož nejvyšším patře sídlí i PROJEKTSTUDIO. Z dřívějších úspěšných prací lze zmínit například sídlo firmy BEXTRA na Místecké ulici v Ostravě, sídlo firmy Pospiech v Ostravě nebo spolupráci na návrhu hlavní odbavovací haly na letišti Mošnov.

Váš otec je dlouhé roky ostravským architektem, chtěl jste jít v jeho stopách, když jste začal pobírat rozum?
To ani náhodou, já byl nezvladatelné a nezvedené dítě, na které by zřejmě dnes pasovalo označení syndromu ADHD… Byl jsem roztěkaný a nestálý, netrpělivý, měl jsem zájem úplně o všechno. Možná i díky netrpělivosti mám i dnes jisté ponětí o širokém spektru oborů od elektrotechniky přes akvaristiku, historii hradů, adrenalinové akce až po architekturu.

Takže nezvedené dítě? Jak to vypadalo?
Byl jsem asi dost hrozný, u ničeho jsem nevydržel, byl jsem netrpělivý a dodneška jsem. Nevím, zda je to moje výhoda či nevýhoda, ale moc architektů roztěkaných jako já neznám, oni jsou všichni takoví vážní, uvědomělí a já si připadám jak neřízená střela, ostatně na fakultě mi říkali motorová myš.

To z vás rodiče museli mít radost.
Máma se mnou měla neskutečnou trpělivost, táta zase naopak žádnou… Já si naštěstí i v těch šílených letech strašně rád četl, prohlížel si katalogy, obrázky, dnes vím, jak mě to všechno nakonec přece jen formovalo, chtěl jsem tahat informace ze všech stran… Moc mi pomohla moje teta Jindřiška, která byla učitelka. Vzala si mě do parády někdy v době, kdy už to se mnou asi fakt nebylo k vydržení a začala mi pomáhat více přemýšlet o všem, snažit se něco dozvědět i ve škole.

Foto: Adolf Horsinka, Magazín PATRIOT

Foto: Adolf Horsinka, Magazín PATRIOT

Pomohlo to?
Stalo se to v šesté třídě, já se najednou začal více o všechno zajímat, z trojek jsem se dostal na jedničky, samozřejmě zase rychle jako raketa, sedmá osmá třída, to byl obrovský vzestup, byl jsem dokonce i předsedou třídy, tedy první funkce, že… (směje se).

Takže jste se polepšil a v osmičce už věděl, čím chcete být?
Ani moc ne, podvědomě jsem samozřejmě tušil, že bych mohl být jako otec architektem, ale bavila mě i elektrotechnika a řada dalších věcí. Nicméně nakonec jsem se tedy rozhodl pro stavební průmyslovku s tím, že později budu pokračovat na architektuře.

Co na to řekl otec?
Posadil si mě a sdělil mi, abych v žádném případě nepočítal s tím, že mi bude nějak pomáhat, to neexistuje, nebo že by mi nedejbože nakreslil nějaký výkres. Taky mi doporučil, abych si vybral nějakou jinou školu. Takže jsem dokončil průmyslovku s vyznamenáním a z pěti maturitních předmětů jsem měl pět jedniček. Požádal jsem dokonce ředitele, zda bych mohl maturovat ještě i z deskriptivy, ale to už mi řekl, abych se fakt jako uklidnil…

To jste byl takový šprt?
Ne, to ne, já si jen jednoduše vymyslel, jak se mám učit a ono to fungovalo. Přečetl jsem si látku ve škole, pak hned po příchodu domů a pak ještě jednou před hodinou. Ideálně nahlas a při chůzi.

A to chodíte pořád?
Ano, dodnes, když se něco potřebuji naučit, tak si to čtu a chodím (říká a chodí přitom po zasedačce, kde vedeme rozhovor…).

Tohle vám fakt funguje?
Rozhodně, a učím to i své děti.

Proč jste se rozhodl pro studium architektury v Brně?
No, ono to bylo trochu jinak – já si podal přihlášku do Brna a pak se mě kamarádi ptali, jak jsem dopadl v Praze. Já jim říkám, že mi zatím neposlali pozvánku na přijímačky a oni na to, že zkoušky už dávno byly. Ano, tohle jsem já, to mě docela vystihuje…

Než jste odjel studovat, byl jste takový ten mladý rozhněvaný muž, který chodí po Ostravě, dívá se na baráky a sní o tom, že to jednou bude dělat úplně jinak?
Vůbec ne, mě bavily spíše pyramidy, já snil o tom, že budu egyptolog, nic z architektury jsem moc nevnímal, neprožíval jsem to, opravdu ne. Já miloval knihu Sedm divů světa, pořád si v ní listoval, bavily mě stavby, které už neexistují, tajemství, krásné kresby, stejně tak Jules Verne…

Co vás tedy přesvědčilo, abyste se stal architektem?
Byly to postupné kroky, ten první se stal v té šesté třídě, ten druhý byl, že jsem se naučil kreslit.

Proč to bylo důležité?
Já kreslil fakt nerad, spíše jsem se díval na tetu, jak kreslí ona. Až do přijímaček jsem kreslit fakt vůbec neuměl, ale pak jsem se rozhodl, že se to naučím. Žádná idyla – kreslil jsem snad každý den, pozoroval jsem svoji ruku, kreslil ji, měnil perspektivu, až jsem se to prostě naučil – měl jsem pak nejlepší kresbu z ročníku.

Copak architekt musí nutně umět kreslit?
Rozhodně, musíte být schopní nakreslit své představy… Nebo jinak: já to prostě musím umět – rychle hodit na papír svou představu, to je to, co mě živí, to je ten byznys. Vy to přece neumíte, proto si najmete mě, já to umím a musím to vymyslet, načrtnout. Projektant pak už dělá svoje, on zvládá ty technické parametry, ale ten nápad, to je v té myšlence a v kresbě… Většina těch nejlepších architektů si podle kresby vybírá lidi do svých ateliérů…

Pojďme ale zpět k vašemu tápání, zda být architektem nebo něčím jiným.
No jo, bylo to veselé. Někdy ve druháku na vysoké škole jsem naznal, že architekturu asi dělat nebudu, že tedy nakonec asi zvítězí ta egyptologie, dělal jsem dokonce v Praze přijímačky… Pak mě napadla FAMU, že ta režie by mohla být zajímavá, já už měl těch čar docela dost, tak jsem si říkal, že bych mohl fakt režírovat, mít svůj projekt, film a řídit to, tohle mě lákalo… Neskutečně jsem tápal, i když nemůžu říct, že by mě architektura nebavila, vždyť já hned v prvním ročníku vyhrál cenu za jeden návrh, to se tam snad do té doby nestalo, aby to vyhrál prvňák… No, já to vyhrál a jel za odměnu do Benátek, tam mě to možná poprvé silně architektonicky brnklo, ale ještě to nebylo ono.

Rodinný dům ve Frýdlantě nad Ostravicí. Foto: PROJEKTSTUDIO

Rodinný dům ve Frýdlantě nad Ostravicí. Foto: PROJEKTSTUDIO

Pořád jste nevěřil, že se budete živit architekturou?
Přicházelo to postupně, při škole jsem měl praxi a pomáhal jsem otci, který už měl svou soukromou kancelář. Pustil mě k některým věcem, já za něj začal některé zakázky organizovat a to mě začalo bavit.

Vždyť vám architekturu rozmlouval.
Já mu tehdy řekl: Tati, není náhoda, že jsme otec a syn, ale je náhoda, že jsme oba architekti. Myslím, že to pak přijal, do ničeho mi nemluvil, nebyl ani mým mentorem.

Jste rád, nebo byste to tehdy ocenil?
Dodnes to nevím, děláme pořád spolu, táta má sedmdesát let, spolupracujeme, on mi nemluví do řízení firmy a já dobře vím, že bez něj by ta firma vypadala jinak, moc mi pomohl a pomáhá.

V čem vám nejvíce pomáhá?
Já jsem ta motorová myš a ten, co lítá v oblacích, a on je ve firmě pevným bodem. Vzájemně se respektujeme a máme oba ve firmě svá vymezená území. A už má se mnou i tu trpělivost, které se od něj učím.

Kdy jste se rozhodl, že tedy nakonec budete architektem?
Dostal jsem možnost studovat rok v zahraničí a tam se to začalo lámat – já odjel do Itálie, do Mantovy, do Florencie, byl jsem najednou rok úplně sám, bez vlivu školy, bez mých vrstevníků, jen mezi cizími studenty z celého světa – to mě neskutečně nakoplo, ta nádherná architektura.

Jak jste si zvykl na život bez kamarádů?
Přijel jsem tam samozřejmě jako velký borec z Čech, na kterého tam všichni čekají, jenže na mě nečekal nikdo, což znamenalo, že jsem spal první noc v metru v Miláně. Na zádech batoh s obřím počítačem, obřím monitorem a trenkama… Měl jsem tehdy na měsíc patnáct tisíc a chlápek, kterého mi doporučili na privátní ubytování, chtěl v přepočtu desítku. Tak jsem mu řekl, že to rozhodně nedám, že by mi zbylo jen pět tisíc na všechno ostatní a hrdě jsem odešel. No a když jsem zjistil, jaké jsou ceny jinde, tak jsem se pokorně vrátil, ubytoval se, naučil se šetřit, prát si a vařit…

No a co vám ten pobyt dal?
Víte, byl to nejdůležitější rok v mém životě. Nejen proto, že jsem se naučil postarat se v cizí zemi o sebe, ale především proto, co jsem tam viděl, jak jsem začal vnímat architekturu, sochařství, malířství, různé styly. Já byl skoro každý den ve Florencii, maloval jsem, fotil, psal si a toulal se… To mě neskutečně nakoplo kupředu.

Bylo vám smutno po domově?
A víte, že strašně moc? Já si první půl roku domluvil s jednou spediční firmou, že mě na víkend vždy hodí domů a pak zase zpátky. Jenže pak jsem opravdu začal hltat vše neskutečným způsobem, rozloučil se s holkou v Brně i s kamarády a druhý půlrok už jsem se skoro nehnul z Itálie.

Inspirovala vás?
Ano, ve všem, jejich architektura je stará, oni moc nových věcí nedělají, ale mně to tam prostě okouzlilo. Miluju ale taky německou architekturu, která je vycizelovaná a přesná, snažím se vzít si ze všeho něco. Řešil jsem s někým v Čechách třeba to, že chtěl vyhodit krásnou, ale starou dlažbu, tak mu říkám: Neblázni, v Itálii jsou nádherné mramorové dlažby, mnohde popraskané, ale zůstávají tam, jsou součástí toho všeho… Podobné to bylo, když jsme rekonstruovali ostravský hotel Chemik. Zadavatel chtěl odstranit travertinový obklad a já mu řekl: Neexistuje!!! Vyměnili jsme pár destiček a nechali to tak, proč vyhazovat nádherný kámen? Víte, tohle je součástí mé filozofie…

BEXTRA. Foto: PROJEKTSTUDIO

BEXTRA. Foto: PROJEKTSTUDIO

Co se změnilo po studiích v Itálii?
Procestoval jsem pak skoro celý svět a začal se dívat na všechno z nadhledu. No tak udělám diplomku za rok nebo za pět let, to je fuk, ne? Mně už se prostě začalo dařit dívat se na všechno s nadhledem, s klidem a s určitou vírou v sebe sama. Skončil jsem tedy školu v Brně a hledal práci. Oslovil mě ateliér Hrůša a Pelčák, to byli vyhlášení brněnští architekti, kteří už dnes pracují každý sám. Začal jsem tedy pracovat, vtáhli mě do práce ve velkém ateliéru, ale ještě předtím jsem si na chvíli zkusil i práci v menším. Bylo to fajn, bydlel jsem s kamarády v malém bytě, dělal na zajímavých projektech, třeba na Vaňkovce…

Kdy jste se rozhodl, že se vrátíte do Ostravy?
To ještě chvíli trvalo. Nejdříve se ozval otec, jestli mu s něčím nechci pomoci. Tak jo, udělal jsem jeden projekt, pak mi volal, jestli nechci dělat více, začali jsme si najednou hodně volat a mluvit spolu to dříve zrovna zvykem nebylo. Otec mě začal lákat, abych se vrátil domů.

Chtělo se vám z Brna?
Já mám Ostravu rád, dokonce jsem tam spoluzakládal Hnutí za starou Ostravu, ale já pak zjistil, že je to spíše o historii a konzervování, kdežto já bych raději novou Ostravu. Ale všechna čest, moc si cením toho, co ti lidé dělají!

Neodpověděl jste mi, zda se vám chtělo z Brna…
No, bylo to tehdy docela zvláštní, bydlel jsem v Brně a stále více práce začal mít v Ostravě, takže jsem denně dojížděl, život se mi zrychlil a když moje nenávist k silnici mezi Brnem a Ostravou dostoupila k vrcholu, rozhodl jsem se vrátit.

Jaké byly začátky doma?
Tehdy tady nebylo tolik architektů, kteří by nabízeli to, co já: vizualizace, model, tu energii, kterou jsem měl a mám. Najímal si mě třeba Marek Kania, dělal jsem pro něj vizualizaci odbavovací haly v Mošnově. Víte, Marek Kania mi moc pomohl, byl mým mentorem, naučil mě: Vydělej a nech vydělat… První věci v Ostravě byly moc krásné, pak přišla nabídka z Hutního projektu Ostrava, že mají investora, který chce halu, ale nejen halu, ale fakt pěknou halu– otec mi tu zakázku předal a já si na ní udělal jméno.

Co to byla za hala?
Byla to BEXTRA, byl to dům roku, to byla skvělá reklama, z investora se stal můj obrovský přítel, který mi moc pomohl, a příběh PROJEKTSTUDIA tak mohl pokračovat dál.

Jak pokračoval?
Hodně jsme tehdy na sebe upozornili, začali jsme růst, já postahoval pár šikovných lidí i z Brna, společně jsme začali dělat moc pěkné věci. S některými jsme pohromadě pořád, někdo se oddělil, zkrátka to běží, jak má. Dělali jsme například nerezovou zastávku v Ludgeřovicích, zmíněnou BEXTRU, budovu F krajského úřadu, železniční zastávku v Čeladné, dělali jsme stovky studií, vyhrávali jsme rodinné domy…

Kdo my?
Já, Kateřina Holenková, David Mikulášek a Pavel Nitra, my jsme tehdy fakt makali. Přesvědčil jsem otce, abychom založili společnou firmu. Táta chtěl, aby se jmenovala Kotek a syn nebo tak nějak, ale já si prosadil PROJEKTSTUDIO, táta zamáčkl slzu a před deseti lety jsme to společně rozjeli.

V čem jste byli jiní než ostatní architekti?
Uvažovali jsme a stále uvažujeme jinak. Vysvětlím to na příkladu. Přišel třeba pán, že si dělá vlastní soutěž, osloví pět architektů a pak si vybere to, co se mu bude líbit nejvíce. Já mu řekl, že nás platí za přemýšlení a vymýšlení, ne za výsledek. Chtěl zbourat dům a postavit nový, vysvětlil jsem mu, že je to nesmysl, že může stavět na tom, co tam je – my s klientem mluvíme, přemýšlíme s ním… No, za měsíc volal, že soutěž zrušil a vybral si nás…

Takže přišel kýžený úspěch?
Jak se to vezme, zakázky se dařily, ale já si v jednu chvíli docela bolestně uvědomil, že nestíhám, že si neumím rozplánovat čas, že neumím řídit své lidi a firmu… Rozpadl se mi krásný vztah, chodil jsem totiž ve tři ráno z práce a v sedm jsem vstával, nefungovalo to…

Co s tím?
Já si tehdy objednal kurz na řízení a management – aleluja, říkám si dnes, protože mi to fakticky strašně moc pomohlo, neuměl jsem delegovat úkoly a řídit lidi. Tři dny toho kurzu tehdy stály několik desítek tisíc a já si říkal, že to prostě nedám, počítal jsem to na minutu, kolik stojí jedna… Ale nakonec jsem tam fakt odjel a zaplatil to – v mnoha věcech mi to otevřelo oči. Nemůžu říct, že to celé bylo vynikající a objevné, ale je fakt, že v těch zásadních věcech mi to dalo základní návody a fakta, jak postupovat.

Takže z vás byl ideální šéf?
No, krátce po tom kurzu přišla ekonomická krize, takže jsem malinko spočnul… Když se to začalo obracet, rozhodl jsem se postavit v Porubě osmipatrový barák (Concept house, pozn. red.), nabídnout ho investorům, že oni to postaví, já jim to vymyslím a nakreslím s tím, že budu mít nahoře v posledním patře svůj ateliér. Vyprojektoval jsem to na 70 milionů, všechno vypadalo růžově, jenže mně zůstali jen dva z osmi klientů – tedy dvě zaplacená patra z osmi…

Concept house v Ostravě-Porubě. Foto: PROJEKTSTUDIO

Concept house v Ostravě-Porubě. Foto: PROJEKTSTUDIO

Takže průšvih…
No teda. Oni chtěli, abych stavěl, dali mi zálohy, já tedy tendrem stáhl barák na 40 milionů a v té největší hrůze jsem se rozhodoval, co dál, jestli to včas zabrzdit, nebo riskovat. Šel jsme za kamarádem z BEXTRY, že mám strach, protože to je riskantní a náročné, a on mi řekl: Hele, kdyby to bylo jednoduché, tak to dělá každý… To byla docela důležitá věta. Tak jsem to rozjel, šel do banky, ať mi půjčí, snad čtyři nebo pět bank mě odmítlo, tak jsem vymyslel, že lidi, co chtějí mít patro v Concept house, zaplatí 30 procent, my už něco rozestavíme, zaplatí se to na konci, no a banka pak dá úvěry jednotlivým majitelům pater, to byla geniální myšlenka. V roce 2012 jsme začali stavět, vidíte, letos jsou to tři roky od kolaudace…

Je Concept house vaší nejdůležitější stavbou?
Ano, já díky tomuhle baráku zjistil, jak je důležité uvažovat nejen o tom díle a o prostoru, ale i o stavebních pracích, jak to všechno spočítat i z pohledu klienta, jak takovou věc řídit a řešit…

Takže to byla pro vás jakási druhá vysoká škola, další kurz řízení projektu?
Naučil jsem se uvažovat nejen jako architekt, ale i jako klient, pro kterého jsem dosud jen dělal. Vědět to dopředu, asi bych do toho už nešel – 40 milionů bylo na mně, kdybych to tehdy prohrál, pak bych asi tady neseděl. No, ale dneska tady máme pěkné sídlo firmy a rozumný nájem.

Co jste od té doby postavili pěkného?
Ten rok jsme dostavěli mateřskou školu v Krásném Poli, firemní sídlo Pospiech – to je takový ten chromovaný barák ve Svinově, získali jsme řadu cen, posunuli se dále, tenhle dům (Concept house, pozn. red.) získal fakt hodně cen, úspěšná byla i ta školka, dařilo se… Úspěšná byla i železniční zastávka v Čeladné, plán druhé etapy Karoliny, veřejný prostor u Luny na Jihu… (tento prostor v době uzávěrky získal cenu architektů Grand Prix, stejně tak firemní sídlo Pospiech).

Takže konečně úspěch a zklidnění?
Kdepak, já byl po dokončení Concept house na pokraji zhroucení, takže mě sebrali dva mí dobří kamarádi, zabavili mi mobil a odletěli jsme do Etiopie, cestovali tam, neřešil jsem několik týdnů fakt nic. No a od té doby to je můj pravidelný relax bez mobilu a bez zakázek…

Jak nyní vypadá PROJEKTSTUDIO?
Je to parta skvělých lidí, na které se můžu spolehnout.

Pracujete pořád v tak velkém tempu?
Narodila se mi dcera, takže se snažím ubrat, snažím se dělat více kvality a méně kvantity.

Co řešíte právě teď?
Teď se starám o své vlastní bydlení, konečně bych chtěl taky bydlet slušně. Taky mě moc zajímá ekologie, snažím se stále více myslet na to, jak tady po sobě něco zanechat, něco ve stylu společenské odpovědnosti. Jakmile něco někde postavím, vysadíme tam hned stromy, nebo třeba odmítám kreslit u baráků bazény, leda biotopy – já už si zkrátka můžu malinko diktovat a to mě baví, že mohu svou prací ovlivňovat nějak dění okolo sebe. Byli jsme třeba nedávno osloveni, ať navrhneme separovaný sběr do Poruby, já byl nadšený, navrhl jsem podzemní kontejnery, to mě moc baví a touhle cestou bych chtěl jít… Na ulici Slavíkova chci postavit dva nízkoenergetické domy, celkem devět bytů, podle mě se má město zastavovat, bude to vypadat dobře, a bude to hold tomu, jak by se mělo developersky ve městě uvažovat. Chci, aby to byl referenční příklad komunikace architekt – developer – veřejnost.

Který z ostravských obvodů máte nejraději?
Mám rád Porubu, i když se proklamuje stále centrum velké Ostravy, ale podle mě je Ostrava polycentrická, vždycky byla, je a bude.

Jak by se podle vás Ostrava měla dále rozvíjet?
Vyrábět tu centrum po vzoru Brna či Olomouce je blbost, pak by z ostatních čtvrtí vznikly satelity a gheta. Investice a rozvoj by ale měly být stejnoměrné ve všech částech města. Pro mě je centrum ulice, která vede z Opavy přes Porubu okolo Zlatého lva až na Slezskoostravský hrad – okolo ní přece vznikala Ostrava, její části. Jsem pro rychlé a komfortní dopravní spojení mezi obvody. Toto (ukazuje z okna na hlavní silnici spojující Porubu s centrem) je tady už stovky let.

No a co s tím?
Tohle by měla být kvalitní rychlodráha, která by vedla od Globusu až k Slezskostravskému hradu, měly by to být luxusní koleje v zeleni, takže by vás to mělo za pár minut dopravit kamkoli v Ostravě. Každý půlkilometr by byla možnost z toho odbočit do jednotlivých obvodů, tohle je budoucnost rychlého propojení Ostravy… Právě tato spojnice by měla dostat jiný charakter a význam – pokud se rychle a kvalitně propojí největší ostravské obvody Jih, Poruba s centrem, začne všechno úplně jinak fungovat.

A vyvíjí se Ostrava správným směrem?
Současné vedení města rozběhlo kampaň Fajnova Ostrava, v rámci které jsem poptáván spolu s dalšími lidmi na názor. To je strašně důležité, že ti nahoře více naslouchají lidem a začíná z toho opravdu vycházet nějaký hmatatelný plán – podnikatelé, architekti, sociologové a další konečně mají slovo a někdo jim naslouchá. Mám ale hrůzu z toho, že by se to po volbách, pokud přijde někdo úplně jiný, hodilo do kýble… Prosím, pokud to jen trochu půjde, aby se pokračovalo.

Kam by Ostrava podle vás měla směřovat?
Budoucnost má věda, studenti, technologie. Máme nevýhodu, která se může stát výhodou – jsme sice v rohu republiky, ale to znamená, že sousedíme s Polskem a Slovenskem. Pro někoho tedy jsme na okraji, pro jiného ale v průsečíku tří států – tohle musíme využít.

Nestýská se vám někdy po Itálii, po světě, nemáte někdy zaječí úmysly?
Mám, furt, jak mě naštvou, tak jedu (razantně). Jsem patriot, ale necítím to tak, že bych nemohl bydlet jinde, nemám tu kořeny ve smyslu, že tu musím žít a zemřít. Kdyby přišla nabídka, neváhám, mám rád Ameriku, například… Je ale pravda, že to tady mám rád, je to taková moje kotlinka, jak v Pánu prstenů – fabriky a za nimi Beskydy…

Co teď chystáte nového?
No, jak jsem říkal, hlavně tady chci po sobě zanechat nějaký odkaz!

Není to brzy, ve vašem věku?
Mám 39 let.

No právě, není to málo let na to vymýšlet nějaký odkaz budoucím generacím?
Ne, ten odkaz se přece buduje strašně dlouho, uvidíme, co bude dál. Budu stavět baráky, budou ekologické, postavím třeba dům bez uhlíkové stopy, z hlíny, slámy, já to vymyslím a nakreslím to zájemcům zadarmo, chci si to vyzkoušet a naučit se to. Tak tohle teď chystám.

 

 

 

 

 

Sdílejte článek