Pomáhala na Donbase, teď učí v Ostravě Ukrajince česky a dává jim naději

Mluví ukrajinsky, zpívá ukrajinské písně, čte ukrajinské autory a Ukrajinu považuje za jedno z nejdůležitějších míst ve svém životě.

Dobroslava Čepcová strávila v roce 2018 tři měsíce ve Slovjansku a pomáhala místním obyvatelům. Společně s dalšími dobrovolníky jezdila do měst a obcí blízko fronty, podporovala seniory a na vlastní oči viděla, jak Ukrajinci žijí v blízkosti války ještě před začátkem plnohodnotné invaze.

A ukrajinské lidové písně zpívala i v noci 24. února 2022 společně s francouzským přítelem v jednom z olomouckých klubů. Oslavovali úspěšnou přednášku na univerzitě a tehdy ještě netušili, že za několik hodin se Ukrajina probudí do války.

„Zpívali jsme ukrajinské písně, ale už jsme měli takový pocit, že se blíží něco špatného, že se něco stane. Nosili jsme ukrajinské stužky na oblečení a snažili se nějak Ukrajinu podporovat. Ráno mě vzbudil telefonát bývalého přítele z Charkova. Řekl mi, že začala válka.“

Dobroslava se svými studenty. Foto: se souhlasem Dobroslavy Čepcové

Dobroslavina reakce byla okamžitá – rozhodla se pomáhat Ukrajincům všemi možnými způsoby. Nejprve pracovala v KACPU v Olomouci a Frýdku-Místku (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině, pozn. red.) a zapojila se také do dobrovolnické pomoci v Ostravě.

„Jsou tváře, na které nikdy nezapomenu. Byli to lidé, kteří přijížděli a jen plakali. Jedna žena mi řekla: ‚Stála jsem čtyřiadvacet hodin v autobuse a teď je to poprvé, co jsem si sedla.‘ Viděla jsem, že je to maminka s malými dětmi. Nikdy nezapomenu na její tvář ani na to, co mi řekla.“

Později začala Dobroslava učit Ukrajince češtinu. Brzy ale pochopila, že pro adaptaci v nové zemi jen jazykové kurzy nestačí. Tak vznikla myšlenka vytvořit centrum Rozmluva – prostor, kde se Ukrajinci mohou nejen učit česky, ale také získat potřebnou podporu. Konají se zde bezplatné kurzy češtiny pro děti i dospělé, působí zde psychologové a další odborníci, a probíhají tu také setkání a kulturní akce.

„Podařilo se nám vytvořit dobrý projekt, ve kterém se spojuje jazyková a další podpora. Pořádáme kurzy češtiny pro dospělé i děti, organizujeme individuální psychologické a logopedické konzultace. Měli jsme také samostatný projekt pro ukrajinské seniory. Ten se mi moc líbil, protože jsem viděla, jak důležité pro ně je setkávat se, povídat si a nezůstávat sami na ubytovnách. Pořádali jsme večery poezie, kde ukrajinské básnířky četly své básně, a také velmi úspěšné výměnné bazary. Bylo tu mnoho komunitních akcí a moc doufám, že Ukrajinci sami přijdou a řeknou, co by chtěli pro svou komunitu zorganizovat.“

A proč si vlastně Dobroslava vybrala Ukrajinu a ukrajinštinu?

„Měla jsem už nějaké základní znalosti slovanských jazyků. Mezi mými příbuznými jsou Poláci a Slováci. Zároveň jsem se učila ruštinu, takže jsem měla určitou základnu několika slovanských jazyků. A ukrajinština mi od prvního okamžiku připadala nějak velmi blízká. Nevím proč, ale opravdu mi šla velmi snadno. Byla to láska na první pohled – nebo přesněji na první poslech.“

Nadšení pro jazyk postupně přerostlo v lásku k Ukrajině. Dobroslava nastoupila na olomouckou univerzitu, kde studovala ukrajinistiku. Od té doby začala pravidelně jezdit na Ukrajinu. Poprvé slyšela živou ukrajinštinu na Zakarpatsku. “Potom jsem téměř každý rok jezdila na Ukrajinu – buď jsem cestovala s přáteli, nebo jsem během studia absolvovala stáže. Také jsem na Ukrajině učila Ukrajince češtinu.“

Dobroslava jako dobrovolnice na Donbase. Foto: se souhlasem Dobroslavy Čepcové

Pracovala v Kyjevě a Vinnycji a později se vydala na Donbas, kde se zapojila do dobrovolnické mise.„Dokonce jsem měla v úmyslu na Ukrajině zůstat. Opravdu jsem se tam cítila jako doma. Ale měla jsem velké problémy s vízem. Jednou mě dokonce z Ukrajiny deportovali, protože mi už vypršela tříměsíční bezvízová lhůta. Moc jsem doufala, že mi dovolí zůstat, protože jsem se věnovala dobrovolnictví a snažila se být užitečná. Ale pravidla byla velmi přísná.“

Navzdory těmto komplikacím si Dobroslava Ukrajinu a Ukrajince upřímně zamilovala. Zaujala ji otevřenost lidí, jejich povaha a schopnost radovat se ze života i v nelehkých dobách. Říká, že právě na Ukrajině se naučila více důvěřovat sama sobě, neklást si zbytečná omezení a dovolit si dělat to, co opravdu chce.

„Zamilovala jsem si Ukrajince a jejich mentalitu. Právě na Ukrajině jsem pochopila, že můžu dělat to, co opravdu chci, protože třeba momentálně nemám peníze, nebo že mi něco brání. Ukrajinci pro mě byli vždy velmi otevření. Ukazovali mi, že i když vám na účtu zbývají poslední tisíce hřiven, pořád můžete jet na koncert do Kyjeva, prostě proto, že tam opravdu chcete jet,“ říká Dobroslava.

Za roky cestování poznala, jak rozmanitá Ukrajina může být. Žila ve Vinnycji a Kyjevě, navštívila Oděsu, Charkov, Lvov i Donbas. Každý region má podle ní svůj charakter, historii a specifickou atmosféru. Její pozornosti neunikla ani ukrajinská kuchyně. Říká, že má ráda boršč a vareniky, ale nejvíce jí chybí několik obyčejných potravin.

„Naučila jsem se jíst hodně smetany. Pohanka – tu miluju. Když jsem jezdila na Ukrajinu, vždycky jsem si kupovala pohanku, protože tam byla mnohem chutnější než v Česku. Takovou pohanku, jaká je na Ukrajině, tady koupit nejde. A chalva. Chalva je také moje láska. Dokázala bych jí sníst kilogramy.“

Přestože se mnoho Ukrajinců v Česku aktivně učí česky, jazyková bariéra pro řadu z nich stále zůstává problémem. Dobroslava vysvětluje, že čeština není jednoduchý jazyk a po náročných pracovních směnách trvajících osm až dvanáct hodin lidem často jednoduše nezbývají síly na učení.

„Jsou prostě fyzicky i psychicky velmi unavení, viděla jsem, jak moji studenti usínali na hodinách. Ale nemůžu se na ně kvůli tomu zlobit ani jim něco vyčítat, protože tomu rozumím. Kdybych pracovala stejně jako oni – v noci a třeba dvanáct hodin denně – asi bych se také nikdy žádný jazyk nenaučila.“

Foto: Olesya Hnatyuk

Ukrajinští studenti, kteří navštěvují jazykové kurzy v centru Rozmluva, oceňují nejen Dobroslavinu profesionalitu, ale také její kreativní přístup k výuce. Hodiny často přizpůsobuje potřebám studentů a na jejich přání pořádá speciální přednášky. Jednou z nejneobvyklejších byla přednáška o vulgární slovní zásobě v ukrajinštině a češtině.

„Ukrajinština i čeština jsou slovanské jazyky a slovanské jazyky jsou velmi kreativní, pokud jde o vulgarismy. Můžeme mít jedno slovo, jeden kořen nebo základ a z něj vytvořit spoustu dalších slov. V tom jsou si ukrajinština a čeština velmi podobné. Proto jsem s přednáškou souhlasila. Mí studenti o ni velmi stáli a já si myslím, že je důležité znát nejen správnou češtinu, ale také rozumět tomu, jaká slova člověk může slyšet v reálném životě – včetně českých a ukrajinských vulgarismů.“

A co kdyby se situace obrátila a Češi by se museli masově učit ukrajinsky? Dobroslava je přesvědčená, že ani pro ně by to nebylo snadné. Potvrzuje to i její vlastní zkušenost – na začátku plnohodnotné války učila ukrajinštinu Čechy, kteří se chtěli alespoň trochu naučit tento jazyk.

„Nejdříve bylo potřeba naučit se abecedu. To je na začátku nejtěžší, protože se v tom člověk snadno ztrácí. Potom už to není tak složité, protože gramatická struktura ukrajinštiny je mnohem jednodušší. Když už člověk zná abecedu, pokrok může být rychlejší.“

Podle Dobroslavy se v poslední době právě ukrajinština a ukrajinský přízvuk stále častěji stávají důvodem nepříjemných situací. Všímá si, že případy xenofobie vůči Ukrajincům v Česku bohužel přibývají.

„Asi jsem nepotkala Ukrajince, který by se s něčím podobným ze strany Čechů nesetkal. Je to pro mě velmi bolestivé. Vždy se mě ptají, co mají dělat, jak reagovat, a já vlastně nevím.“

Podle Dobroslavy by Ukrajinci měli dostat více praktických nástrojů, jak se s podobnými situacemi vyrovnat. Myslí si, že by se o tomto tématu mohlo mluvit na speciálních přednáškách.

„Bylo by velmi dobré udělat samostatnou přednášku právě na toto téma – možná za účasti psychologů, možná z pohledu českého jazyka: jak reagovat a jak se zachovat. A jak obecně snížit počet podobných případů, to už je otázka na naši vládu a na to, jak bojovat proti hybridní válce ze strany Ruska. Zároveň je potřeba už od dětí rozvíjet kritické myšlení.“

Vzdělání Dobroslava označuje za jeden z klíčových způsobů, jak xenofobii čelit. Podle ní může nedostatek znalostí a kritického myšlení přispívat k šíření předsudků a později i k agresi.