Člověk je doma tam, kde hrál jako kluk kuličky, říká ostravský patriot, architekt Václav Filandr

V regionu není snad nikdo, kdo by aspoň jednou, jedinkrát v životě necestoval vlakem ze Svinovského nádraží. Určitě všichni oceňujeme, že nemusíme čekat na svůj spoj namačkaní v malých čekárnách, či v zimě nebo naopak v parném létě postávat venku.

Přístavba proskleného průčelí od architekta Václava Filandra se stala neodmyslitelnou dominantou tohoto městského obvodu a je důstojnou vstupní branou do Ostravy. O tom, že jde o výjimečný a zdařilý projekt, svědčí i to, že v roce 2007 za něj získal cenu Grand Prix architektů v kategorii rekonstrukce.

Těsně před Vánocemi vám vyšla kniha povídek s názvem Třináct z Ostravy. Co že jste se pustil do literatury?
To je odvaha, že jo?! Já se tomu skoro bojím říkat povídky. Spíše jsou to takové moje záznamy událostí, které jsem ve svém životě prožil. Já jsem totiž zvyklý psát celý život ke svým projektům průvodní zprávy. Takovým hlavním impulzem k sepsání knihy bylo jedno nevlídné přijetí jistými úředníky, se kterými jsem musel jednat. Začal jsem při tom ohromně láteřit a nadávat. A až zpětně jsem si uvědomil, že to bylo v té naši ostravštině – hezky jadrně, a po našemu. Manželka mi pak doma říkala: nevztekej se, a napiš to! Třeba tě to přejde. A já jsem si řekl: proč ne. A skutečně jsem tu svou příhodu sepsal. Je to už dávněji a tenkrát jsem ještě určitě neměl ambice vydat to knižně. Ale začalo mě to bavit a těch příběhů postupně začalo přibývat, až se jich sešlo třináct, za které se snad nemusím stydět.

Vy jste zmínil, že všechny texty jsou napsány ve zdejším nezaměnitelném dialektu. Proč?
Já musím nejdříve říct, že jsem zvažoval, zda to mám vůbec vydávat. Vždyť jsem to psal hlavně pro sebe jako jakousi sebereflexi událostí mého života. Ale dal jsem to přečíst svým kolegům z Brna, Prahy, jižních Čech a těm se to hodně líbilo. Přece jenom oni ten náš dialekt berou pořád tak trošku nadřazeně. Ale ujistili mě, že je to moc fajn, tak jsem do toho šel. Určitě i proto, že jsem zdejší patriot a záleží mi na tom, aby ten náš specifický, charakteristický, drsný jazyk zůstal v mnoha formách zachován i pro budoucí generace. Ten způsob mluvy mi navíc přijde vtipný. Je trošku jinak vtipný, než třeba hantec, se kterým jsem se po dobu šesti let studií v Brně setkal.

Společný mají hlavně mnohaletý vývoj a odráží složení obyvatelstva, že?
Ano. Zatímco v Brně má velký vliv na jejich hantec rakouská němčina, tak tady na Ostravsku je to směs polštiny, rumunštiny, slovenštiny, němčiny, češtiny a co já vím čeho ještě. Dokonalý Babylon. Hlavně je vynucený způsobem života, jakým tady lidé žili. Především to byla tvrdá práce v dolech, kde nebylo času na zbyt, bo se muselo fedrovat, robit.

Proč je povídek třináct?
Pro mnoho lidí je toto číslo nešťastné, ale určitě ne pro mě. Protože já jsem se třináctého ženil, takže pro mě musí být šťastné! Ne, vážně. K tomu množství to nějak nenásilně, přirozeně došlo – nehledejte v tom nějaký záměr. Nejdříve jsem jich měl patnáct, pak tucet, až se to ustálilo na těch třinácti.

Kniha obsahuje i spoustu krásných ilustrací. Kdopak je dělal?
To jsou všechno moje kresby, protože výtvarnem a malováním se trošku zabývám a tak mě to i lákalo, nakreslit si ty věci sám. Není to nic složitého. Možná je to občas i takový vtip beze slov.

Součástí knihy, o které si povídáme, je i CD, na které jste si ty své povídky také načetl. Proč?
Já jsem si říkal, že když se ty povídky dostanou do ruky i někomu odjinud a bude to číst, tak ať má i jakýsi sluchový manuál, jak se správně některá slova vyslovují. Načítal jsem to ve spolupráci se zvukařem Ivanem Červenkou sám, takže to není žádné velké umění. Je to dokument mého hlasu a mé výslovnosti ostravštiny.

Rozumím. Pojďme k dalšímu tématu, které mě zajímá: vy jste zdejší rodák a ostravský patriot?
Jsem spíše porubský patriot. Narodil jsem se v Opavě a do Poruby se s rodiči nastěhoval, když mi bylo pět let. Nová Ostrava, jak se tenkrát Porubě říkalo, se teprve stavěla. Třeba takzvané Věžičky se teprve dostavovaly. Žili jsme mezi rozestavěnými domy, všude bláto a z dnešní Hlavní třídy nestála ještě ani půlka. Moc rád na ty roky ale vzpomínám. Bylo to jedno velké dobrodružství. Jak se říká, člověk je doma tam, kde hrál jako kluk kuličky. V Porubě jsem chodil do tanečních, na koncerty Věrky Špinarové do kulturáku, bruslit na nezastřešený zimák, do lesa za dnešní Báňskou, vystudoval jsem tam gymnázium a konec konců, bydlím v Porubě dodnes.

Dá se říct, že vás život v novém, rostoucím městě inspiroval k tomu, stát se architektem?
To už nevím, ale asi ani moc ne. Já jsem vždycky rád skládal spíše modely. Za mého dětství chodil snad každý kluk do nějakého kroužku. Miloval jsem zejména stavění letadel, k čemuž mě hodně vedl i můj tatínek. Takže jsem se spíše chtěl stát leteckým konstruktérem, ale to byl tenkrát velký problém. Musel bych se totiž stát pilotem a poté bych se snad nějak ke konstruování letadel dostal. Což ale nepřicházelo v úvahu kvůli dvěma věcem. Především měřím bezmála metr devadesát, takže bych se do žádného kokpitu nenasoukal a pak také za to mohla moje ne zrovna dobrá známka z ruštiny. Vzhledem k tomu, že jsem se ale jinak docela dobře učil a pořád něco čmáral, rozhodl otec, že půjdu na architekturu.

K tomu se ale váže taková docela legrační vzpomínka. Vy jste se na architekturu dostal až na druhý pokus, respektive jste na ní přestoupil z jiného oboru až do druhého ročníku.
Ano, měl jsem totiž takový menší průšvih s architektem Vladimírem Medunou, který Porubu projektoval. Když jsem byl u přijímaček v Brně, tak on seděl ve zkušební komisi a já jsem se tenkrát nějak nelichotivě vyjádřil na adresu Nové Ostravy. Já jsem pochopitelně vůbec netušil, že je to Meduna! Takže mě nepřijali a já jsem se pak na tu architekturu dostal oklikou, kterou zmiňujete v otázce. Naštěstí si mě pan architekt nezapamatoval, takže jsem studiem proplul bez větších potíží.

Takže tomu mám rozumět tak, že se vám Poruba nelíbí?
Ne, ne, tak to určitě není! Ta Sorela byla pochopitelně odrazem doby a mně se na tom stylu naopak velmi líbí a oceňuji to, že má svůj jasný řád. Rovné linie ulic, symetrie, i další klasické věci v architektuře. Například průhledy, kdy člověk pohledem skrze něco může sledovat zajímavý objekt. Sám jsem v tom prostředí vyrůstal. Zepředu domu byl hlavní vstup z ulice a za domem byl prostor pro volný pohyb. Tam jsme si hráli, maminky věšely prádlo, nejezdila tam auta. Tak to oceňuji. Naopak se mi nelíbí takový ten volný urbanismus, který přišel v sedmdesátých letech minulého století a můžeme ho vidět na sedmém či osmém obvodě, kdy jsou dominantní dlouhé paneláky, takzvané hokejky. To mně bylo vždycky cizí. Ostatně je to vždy míra vkusu každého architekta a také trendu dané doby. Například teď se mi vybavila vzpomínka z dětství, když byl v Porubě Nikita Chruščov (tehdejší generální tajemník ÚV KSSS), kterého jsme jako školáci museli vítat. Tomu se, jak jsem se mnohem později dozvěděl, nelíbila malá okna na Hlavní třídě.

Vystudoval jste tedy brněnskou architekturu a po jejím absolvování jste se vrátil rovnou do Ostravy?
Vrátil jsem se rovnou domů a nastoupil ještě před vojnou do Stavoprojektu. Poté jsem tedy musel jako každý mladý muž na vojnu, no ale hned po jejím absolvování jsem se opět vrátil do Stavoprojektu k architektu Klimešovi. To bylo mé velké štěstí a životní vítězství. Ostatní totiž dělali na panelácích, což jsem si pochopitelně také vyzkoušel, ale on dělal hlavně na divadlech. Měl jsem tu čest s ním šest let pracovat na projektu divadla v Mostu. Po vyhoření divadla Jiřího Myrona v Ostravě jsme pak společně dělali jeho rekonstrukci i moderní přístavbu. A do třetice jsme společně projektovali přístavbu krematoria ve Slezské Ostravě. Pochopitelně pak i spoustu menších projektů. To mi dalo do mé další kariéry určitě hodně.

Který byl váš úplně první samostatný projekt?
To byl takový poloprůmyslový objekt divadelních dílen v Újezdu u Brna. Byl ale bohužel z takového konstrukčního systému, ze kterého se nedalo vytvořit nic světoborného, takže z toho ve finále vyšla unifikovaná bedna s okny. Ostatně jako z většiny tehdejších budov.

A váš první samostatný projekt v Ostravě?
Já si myslím, že to byla budova Technických služeb ve Výškovicích. Byla tam umístěna administrativa, dílny a garáže. Vlastně ani nevím, co s tím objektem dneska je. Žádná architektonická perla to tedy ale nebyla. Ten socialismus měl pár konstrukčních systémů a podle toho se jelo. Ale všichni architekti jsme dělali takzvané šuplíkové projekty, abychom úplně nezakrněli. Těch svých bych vám tady mohl ukázat mraky. Například dostavba Domu umění byla v roce 1985 oceněna třetí cenou na architektonické soutěži. Většina se ale bohužel nikdy nerealizovala.

Pak přišel rok 1989 a nejenom architekti dostali hodně prostoru realizovat své nápady a projekty. Který byl ten váš první top projekt, kterého si nejvíce vážíte?
Tak to byl rozhodně Charitativní dům Svatého Mikuláše v Ludgeřovicích. Celé to spočívalo v přestavbě starých hospodářských budov fary na obytné prostory, která se myslím docela povedla. Lidé, kteří tam dožívají své životy, jsou v něm, alespoň podle odezvy, kterou mám, velmi spokojeni. To mě hřeje.

Každý má nějaký symbol, který charakterizuje jeho práci. Když se řekne jméno architekt Filandr, tak si většina lidí k vašemu jménu přiřadí dostavbu svinovského nádraží, byť jste udělal spoustu jiných významných budov. Nemrzí vás to?
Vůbec ne! Naopak! Spousta věcí tam tenkrát byla pro Ostravu zcela nových. Jako všechno, tak i tato stavba má dlouhou genezi. Prapůvodce tohoto řešení byl hlavní architekt Ostravy Jaroslav Sedlecký, kterému se vždycky šíleně nelíbil ten vstup do nádraží. Z titulu své funkce donutil udělat město s krajem memorandum, aby se to nějak opravilo. Vzhledem k tomu, že já už jsem tenkrát měl udělané nějaké studie, tak jsem byl osloven, zdali bych se toho ujal. To jsou nabídky, které se neodmítají. Byla to kompletní rekonstrukce, kdy jsem navrhoval třeba i interiérové prvky – okna, dveře, kliky. Dokonce jsem si dohledával i původní, velmi sporé projekty architekta Fischla, jenž kdysi dělal v roce 1895 dostavbu nádraží, jen abych vrátil fasádě její historickou podobu.

Čím jste se u dostavby inspiroval? Existuje někde podobné řešení?
Musím říct, že jsem měl v životě jednu velkou smůlu. Když v roce 1989 padnul komunismus a konečně jsme mohli začít svobodně cestovat, tak jsem začal mít velké problémy s páteří a musel kvůli tomu zase sedět doma. Dostalo se ke mně ale spousta časopisů a diapozitivů, ve kterých jsem tu inspiraci hledal. V zásadě jsem pak zvolil řešení, že ke starému, masivnímu, těžkému, kamennému jsem přistavěl lehké, průhledné a vlastně v podstatě neexistující. Při špatném počasí chrání před zimou a slotou, ve vedrech příjemně ochlazuje. Čtenáři možná netuší, že například umístění vodotrysku po celé délce prosklené fasády není samoúčelné, ale v horkých dnech chladná voda „podfukuje“ pod sklo a tím celý prostor ochlazuje. Nebo že v silném větru se celá skleněná fasáda „vlní“, což umožňuje její ukotvení. Takových drobných, neviditelných vychytávek je tam celá řada.

Je něco, co byste dneska udělal na té budově jinak?
Ani ne, to jsou spíše drobnosti. Co mě ale mrzí dodnes je absence parkovacích ploch. Navrhoval jsem velké podzemní garáže přímo před budovou, ale z Odry tam prosakuje podzemní voda. Náklady na odizolování byly ovšem tak vysoké, že je investor odmítl zaplatit. Bohužel absence parkovacích ploch tam, zejména ve špičce, způsobuje dopravní chaos. Mrzí mě to o to více, že mám s podobným projektem velké zkušenosti. Projektoval jsem totiž podzemní garáže před radnicí města Ostravy na Prokešově náměstí, které dodnes fantasticky slouží. Když se podíváte například na velká obchodní centra, tak bez podzemních parkovišť už se dnes neobejdou. Dříve nebo později se to bude řešit i u svinovského nádraží.

Vy jste také autorem rekonstrukce svinovských mostů, což je pro Ostravu klíčový dopravní prvek. Bohužel mezi nádražím a těmito mosty je pořád proluka, na které kdysi stávalo příšerné betonové monstrum zvané svinovské plato. Co bude s tímto prostorem dále?
Na tomto místě se počítá s obchodním centrem, které tyto dva významné uzly propojí. Lidé pak budou moct procházet mezi zastávkami MHD a nádražím suchou nohou. Jedna se o třípodlažní budovu, kde se budou nacházet obchody, butiky, restaurace, kavárny, toalety. Projekt je hotový, územní rozhodnutí vydáno, ale kdy se bude stavět, to zatím nikdo neví. Město se bohužel není schopno dohodnout s majitelem na prodeji pozemku. A také nebude úplně jednoduché najít na realizaci stavby investora.

Vidím, že vám tady v ateliéru visí na zdi vizualizace zajímavé cyklistické lávky, která ve výši 11 metrů nad zemí povede souběžně se svinovskými mosty. To je také jen návrh nebo se to bude realizovat?
To je zase trošku na delší vyprávění. Když se rekonstruovaly svinovské mosty a nádraží, tak se trošku zapomnělo na cyklisty. Já jsem v projektech navrhoval, že by cyklostezka měla vést jižním podchodem pod nádražím a ústit měla až za dálnicí. Dodnes nevím, proč se to vlastně nerealizovalo. Nicméně se vzrůstající cyklistickou dopravou si všichni uvědomili, že je to nutnost, neboť projíždět na kole v husté automobilové dopravě po Opavské ulici směrem do centra je životu nebezpečné. Takže padaly návrhy, že se vybuduje nájezdová rampa od nádraží, až na mosty, což je naprostý nesmysl, protože by tam docházelo k častým střetům s chodci. Ten sklon by asi taky ne každý vyšlapal. Další návrh chtěl dokonce stezku umístit na střechu zastávek, což je ještě větší hloupost. Nakonec tedy zvítězil můj návrh cyklistického mostu, který jsem nazval „bypass“. Po překonání mostů pojedou cyklisté bezpečně po nové cyklostezce až za řeku, kde se napojí na stávající síť cyklostezek.

Překvapilo mě řešení mostovky, které je poněkud klikaté. Proč nevede rovně jako souběžná cesta?
Je to především kvůli bezpečnosti. Je žádoucí, aby cyklisté v tomto úseku poněkud zpomalili rychlost jízdy. Kromě toho mi to přijde jako zajímavé výtvarné řešení.

O architektuře bychom si jistě dokázali vyprávět ještě dlouho, pane architekte, tak alespoň stručně na čem momentálně pracujete?
Jsem autorem studie Arcibiskupského zámečku na Hukvaldech, který společně s přilehlým parkem projde kompletní rekonstrukcí. Tak ještě než se podaří investorovi sehnat veškeré investice, stále něco vylepšuji.

Pojďme do finále, pane architekte a vraťme se na úplný začátek našeho rozhovoru. Povídali jsme si o knize vašich povídek Třináct z Ostravy, kterou jste 29. ledna slavnostně pokřtil. Jak jste byl spokojen?
Ano, to máte pravdu. Křest se uskutečnil ve výtvarné galerii Chagall a společně s mou knihou jsme pokřtili i knihu architekta Jaroslava Sedleckého Architektura jen tak. Za kmotra těchto jsme si vybrali malíře, fotografa, historika umění a galeristu Petra Pavliňáka. A aby té slávy nebylo úplně málo, tak v rámci křtu jsme ještě vystavovali svá výtvarná díla. Pan Sedlecký kresby a já grafiky. Měl jsem radost, že přišlo mnoho lidí a podle ohlasu se snad i líbilo. Pokud by měl někdo o knihu zájem, dá se zakoupit v e-shopu www.stahujknihy.cz.

Děkuji vám, pane architekte za rozhovor a přeji vám ještě mnoho dalších zajímavých projektů.