Deník uprchlice. Máme jména, ale v práci na nás volají: hej, Ukrajina!

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Je to měsíc a půl, co žijeme se synem v Ostravě. Je mnoho věcí, které mě překvapily.

Například ve školce, kam chodí můj syn, se jídlo nevaří, ale vozí odjinud. Takže pokud ho nemáte objednané, dítě ten den nemůže přijít a vlastní jídlo si donést nemůže.

Na Ukrajině jsme to měli jinak, chodili jsme do školky, která měla svoji kuchyň a dítě si vždycky mohlo říct třeba o víc a vždycky dostalo přidáno. Taky jsem si směla nosit svoje jídlo, když bylo třeba.

Míša má tady ve školce problémy s jídlem, říká, že na některá jídla není zvyklý a bohužel odmítá jíst, jí jen housky a chleba. Je samozřejmě zvyklý na ukrajinskou kuchyni, takže mu musím doma chystat snídaně a vyzvedávat jej ze školky dřív, protože skoro nic nejí. Doufám jen, že si časem zvykne a naučí se jíst místní jídla.

Na druhou stranu jsem moc ráda, že se učí nová česká slovíčka, navíc se spolu učíme doma. Líbí se mu, že čeština má s ukrajinštinou hodně podobná slovíčka, někdy je to ale vtipné, protože mají opačný význam.

Snažím se najít si nějakou práci, jako kreativní člověk s praxí se snažím najít si uplatnění jako portrétní nebo rodinný fotograf. Už jsem dostala zakázku v obchodě se svatebními šaty!

Překvapivě se chtějí fotit i naše Ukrajinky, je tu těhotná Vika, se kterou čekáme na teplé počasí, chce mít nějakou vzpomínku na přicházející mateřství.

Při fotografování narozenin chlapce Platóna z Kyjeva si maminka moc přála, aby mu doma udělala opravdovou oslavu, aby měl dort, balónky a vzpomínku v podobě fotky. Za takové fotky neberu peníze, chci morálně pomoci Ukrajincům, kteří jsou stejně jako já nuceni žít nyní kvůli dětem v zahraničí.

Jsem ve spojení i s dalšími Ukrajinkami tady v Ostravě, některé šly pracovat do továren. Pro mnohé je to fyzicky velmi náročné, zvlášť pro ženy, které nikdy fyzicky nepracovaly, ale byly například manažerky nebo účetní či masérky, ale bez znalosti češtiny, případně angličtiny si těžko najdou jinou práci.

V továrně se některé ukrajinské ženy potýkají s nepříliš příjemným chováním mužů. Někteří jakoby věděli, že nás teď nemá kdo chránit a tak námi z nějakého důvodu opovrhují a oslovují ženy v práci nikoli jménem napsaným na jmenovce, ale třeba: "hej, Ukrajina“.

Osobně se naštěstí setkávám s lidmi, kteří jsou vždy připraveni pomoci, a věřte mi, že je to velká morální podpora.

Protože teď žijeme se synem někde uprostřed, ani doma, ani na návštěvě, nevím, jak to bude? Co mě a moji rodinu čeká?

Věříme ale, že se brzy uvidíme a budeme se dlouho objímat.