Dispečer, Bez ženské a bez tabáku, Velké sedlo. Ostrava dala světu velké seriály

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Dispečer, Haldy, Kamenný řád, Stavy rachotí, Velké sedlo, Přátelé Zeleného údolí, Bez ženské a bez tabáku, Černá země, to jsou ty nejznámější…

Kdo by z místních patriotů neznal alespoň jeden z nich? Seriály, které si v době nejhlubší politické temnoty získaly pomalu až kultovní statut. Vedle pohádek, dokumentárních přenosů, divadelních záznamů a reportáží, to byly právě nejčastěji seriály, které bavily diváky už u černobílých televizních obrazovek.

Seriál je fenomén sám o sobě, tedy přesněji seriálová tvorba dodávána konzumentovi v pravidelných stroze odměřených dávkách. Tento systém zdaleka nevymysleli televizní tvůrci, mnohem dříve se s ním setkáme v časopisech a novinách v 19. století a pak zejména v kolportážních románech.

Ty sice dosahovaly až na dnešní poměry neuvěřitelných jeden, dva nebo až tři tisíce stran, ale k odběrateli se šířily v malinkých dávkách, formou sešitků s křiklavou obálkou o cca 32 stránkách.

Naši předci se dokázali bavit lépe a intenzivněji, protože takový seriál vystačil nezřídka na celý rok. Kam se na to tedy hrabe televize, která v době své největší ostravské slávy dokázala jako nejdelší formát vytvořit pouhý šestidílný ekvivalent?

Zajímavé je, že fenomén seriálu kolportovaného v sešitech v Ostravě přetrval ještě do pozdních 30. let minulého století. Horníci a oceláři, ale zejména jejich manželky, četly u plotny tituly jako je Cirkusová příšera, Gumová pevnost, Mrtvý žije, Tajemství laboratoře nebo Maminko, proč nepřicházíš?!

A opět cítíme, že tyto příběhy mohly být o dost sugestivnější a zábavnější než didakticky strohá tématika komunistické normalizace 70. let. Jenže za bolševika nebylo na výběr a divák či čtenář se v době nouze musí tak jako tak spokojit s málem.

Ale zpátky k malé obrazovce. Už od prvního z nich, legendárního Dispečera, se pomalu ustálil tým. Parta koumáků, která se záhy rozvinula do sehraného kolektivu schopného adaptovat jakýkoliv předem odsouhlasený tvar. Paradoxně ani Ostraváci neměli v první chvíli koule na to něco zplichtit a tak je museli z bryndy tahat Pražané.

Nejvíce se na ostravských seriálech podíleli scénáristé Jaroslav Dietl, Otto Zelenka a posléze Šárka Kosková. Klíčové slovo měl dramaturg Karel Wojnar, zejména ale kameraman Jaromír Zaoral a režisér Alois Müller. K tomu je třeba započíst režiséry Zdeňka Havlíčka a později také Otakara Koska. „Jejich společnou tvorbu lze označit za klasickou,“ míní badatelé a vůbec se nepletou.

Televizní seriál v Ostravě a z Ostravy produkovaný umožnil aspoň z části prodat zdejší obrovský tvůrčí potenciál. Takového Dispečera ušil Dietl rovnou na tělo Josefu Kobrovi, a Prahou prosazovaný Jaroslav Marvan musel ostrouhat. Následně přicházejí legendární Haldy (1974), ideologicky překroucený, nicméně sugestivně realizovaný šestidílný monument. Haldy, to je přece místní fenomén, na kterém vyrůstala řada z nás. Ani dříve tomu nebylo jinak, ovšem v syrovějších podmínkách, tedy nejenom nějaká Brenpartyja.

„Večer na haldách. Vyrůstají za šachtami, nahrbené, tmavé. Haldy jalové hlušiny zúrodněné kousky uhlí. Ženy a děti je tu hledají; den co den, večer co večer vyhrabují z té jaloviny černé kamenné střepiny, které mohou hořet a zahřívat. Zimu a hladové svírání žaludku a strach, že všechno bude ještě horší, ještě horší... Je podzim roku 1916 a válka je stejně hladové ohniště bídy a žalu. K nedýchání, k nežití, k horkému, bezmocnému vzteku...,“ píše vynikající autorka Anna Maria Tilschová v románu z roku 1927. Ostravu navštívila mnohokrát, dokonce jako jedna z prvních žen fárala do dolu.

Po Haldách přišel rovněž historizující Kamenný řád neméně sugestivní a dobově poplatná adaptace románu místního Vojtěcha Martínka. Pak ještě povedenější Stavy rachotí anebo Černá země od téhož autora.

Ale najdeme tady i Postel s nebesy anebo pozdější Nanebevzetí Lojzy Lapáčka. Scénáristé jako Jaroslav Dietl nebo Otto Zelenka sice o Ostravsku mnoho nevěděli, nicméně se mohli spolehnout na své zdejší spolupracovníky a dost dobře se na severu realizovali lépe než v Praze.

Režiséři jako Zdeněk Havlíček nebo Alois Müller se stali místními legendami. Televizi obětovali svůj život a dost možná ani nevěděli, čemu či komu vlastně slouží, prostě se uzavřeli ve vlastním světě.

Nakonec nešlo jen o horníky a hory černého kamení, televize se snažila divákovi zavděčit i dalšími tématy, třeba s fascinující přírodou, které na místních haldách v té době ještě nebylo tolik jako dnes.

Například hned na začátku osmdesátých let natočil Otakar Kosek v dramaturgii své ženy Šárky pro pamětníky nezapomenutelný seriál z valašské vesnice Bez ženské a bez tabáku s vynikajícím Jozefem Krönerem.

Takových případů bylo ovšem více, kdo by rád nezavzpomínal na odvážného hrázného v podání Pavla Nového v Müllerově seriálu Velké sedlo a kdo by ve své době jako dítě nežil dobrodružstvím Přátel Zeleného údolí s oblíbeným Vlado Müllerem.

Televizní seriál z Ostravy se stal fenoménem, i když jako každé správné médium část pravdy šikovně zamlčel, třeba už jen tím, když scénáristé retušovali místní dialekt do srozumitelnější obecné češtiny. Tak, jak se tomu dělo i ve velkých barrandovských produkcích z 50. a 60. let.

Malá obrazovka sice nikdy nedosáhla preciznosti velkého plátna a místní „televizáci“ museli vařit z vody a natáčet v obtížnějších podmínkách, přesto, pokud pochopíme jejich situaci, vydolujeme i z mnohého pozapomenutého díla skutečnou perlu. Často plnou překvapivých hereckých výkonů, ale zvláště tolik cenných dobových záběrů.

Autor je filmový kritik a historik