​Divadlo má životnost psa a Aréna teď znovu vyrůstá ze štěněcích let, říká šéf scény Jakub Tichý

„Divadlo je vždycky, s odpuštěním, tak trochu chráněná dílna. Domluvit se na něčem je někdy boj. Ale radostné věci převažují,“ říká ředitel Komorní scény Aréna Jakub Tichý.

Když jste v roce 2018 nastupoval do Arény, měl jste nějakou představu, jak dlouho v jejím čele budete? Vaše předchůdkyně Renáta Huserová vedla Arénu téměř čtvrt století, bylo těžké pokračovat a přitom zůstat svůj?

Pevně ohraničené své působení nemám, ale určitě ho neberu jako bezpečný přístav do důchodu. Když naše milá paní emeritní končila, byla Aréna na vrcholu, takže nevyhnutelně musel přijít ústup ze slávy. S tím jsem ale počítal. Stejně tak bylo jasné, že musí přijít postupná generační obměna, což jsem bral jako svou misi. Četl jsem, že Jerzy Grotowski říkal, že divadlo má životnost psa. Pak se vždy musí obrodit a začít znovu. Takže v roce 2018 už to byl dost přestárlý pes a muselo přijít to obrozování. Za covidu se to na pár let zadrhlo a teď vyrůstáme ze štěněcích let. A mohl by přijít nějaký další vrchol.

Aréna byla dlouho spojována s výraznou hereckou a autorskou generací. Příští sezóna přináší výrazné změny, ale bylo tomu tak i dříve. Jak podle vás současná obměna ovlivní charakteristický rukopis souboru? Jak se hledá nová generace?

Odešel Tomáš Vůjtek. Dramatik a dramaturg, který dnešní podobu Arény zásadně spoluformoval, a také herci Josef Kaluža a Vojtěch Lipina. Všichni byli pro Arénu obrovsky důležití. A tak máme nového, historicky teprve druhého, dramaturga Lukáše Cenkera, a dva mladé muže v hereckém souboru: Maxe Dolanského a Valentýna Pokorného. U všech třech oceňuji odvahu opustit Prahu a přistěhovat se do Ostravy. To je jistě odvážný čin, kterého dnes není mocen každý. Jak se to na charakteru divadla podepíše ještě uvidíme, náš umělecký šéf Ivan Krejčí jim každopádně hned našel práci a vymysleli jsme si pro ně hned na začátek jednu bonusovou inscenaci – nad rámec obvyklých čtyř. Divadlo se musí organicky vyvíjet a beru to jako přirozený proces, kterým se naše divadlo posouvá dál. Podobně je to s režiséry, kteří u nás pracují a budou pracovat: Adam Steinbauer, Eliáš Gaydečka, Pavel Gejguš. Noví lidé přinášejí kyslík.

Vystudoval jste informační technologie na VŠB-Technické univerzitě Ostrava, studia humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze a latinský jazyk a kulturu středověku na Ostravské univerzitě. Jak se tyto části vašeho vzdělání potkávají v práci ředitele divadla?

Univerzity by měly učit hlavně metodě – způsobům, jak přemýšlet. A v kombinaci technického a humanitního vzdělání vidím velkou výhodu, protože pak můžete integrovat různé úhly pohledu a způsoby myšlení. V divadle, nebo vůbec v kultuře, se to potkává výborně. Ředitelé jsou totiž často buď technicistně zaměření manažeři, nebo umělci. Oboje má zřetelné nevýhody. Takže u mě by se mohly třeba vyrušit. Ale nejdůležitější je stejně otevřenost vůči světu. Zvědavost. Tu by si měl člověk vždycky uchovat. Vždycky jsem studoval, protože se rád něco učím a jsem přirozeně zvědavý.

Jakub Tichý. Foto: Roman Polášek

Co vás za těch osm let na vedení divadla překvapilo nejvíc, pozitivně i negativně? Co byste udělal s výrazně vyšším rozpočtem?

Divadlo je vždycky, s odpuštěním, tak trochu chráněná dílna. Domluvit se na něčem je někdy boj. Ale radostné věci převažují. Práce v divadle je skvělá práce, když vás divadlo baví. Mě baví. V posledních letech ale bohužel dost zápasíme s penězi. Inscenační týmy nejsou zaplacené tak, jak by měly být. Rozpočty inscenací jsou nižší, než by měly být. Kamenná divadla na sebe zkrátka nevydělají, stejně jako školy, nemocnice nebo veřejné osvětlení. Je to veřejná služba, a tak potřebuje podporu, která v tuto chvíli není dostatečná. To je ale takový kulturní evergreen. S větším rozpočtem bych především adekvátně zaplatil zaměstnance i externí inscenátory. S našimi prostory by se také dalo leccos udělat, ale pořád jsme Komorní scéna, takže nemáme ambici budovat větší sály, nebo nějak dramaticky expandovat. Jako instituce jsme tady prostě od toho, abychom dělali dobré divadlo.

Aréna už nemusí dokazovat, že patří mezi nejlepší česká divadla. Co je pro vás dnes měřítkem úspěchu?

Právě to dobré divadlo. Divadelní svět postihují různé módní vlny, ale když vznikne inscenace, která říká něco o životě a světě, kterou herci rádi hrají a diváci se na ni rádi dívají, je to podstatnější než nějaké ceny. Podle mě se v Aréně dělá výborné divadlo a mě jako diváka naše tituly většinou hrozně baví. A můžu odpřisáhnout, že to neříkám z marketingových důvodů. Proto jsem rád, že v Aréně jsem, mě prostě náš repertoár vážně oslovuje mnohem víc než tvorba většiny jiných divadel.

Může být podle vás umělecky skvělá inscenace zároveň neúspěšná? A naopak, může být vyprodané představení uměleckým neúspěchem?

Někdy se i vynikající inscenace nějak mine s publikem a dobou. Lidé často hledají jen zábavu a odreagování, vyhledávají mediálně známé tváře - motivovat je, aby se zkusili ponořit do náročnějších témat, je složité. Na prodejích je to výborně vidět, něco zarezonuje na první dobrou, něco hledá diváka obtížně. Takhle to bylo vždycky. A velmi často láme prodejní rekordy něco, co se dá za umění považovat jen těžko. To není nic nového a zdaleka se to netýká jen divadla. Každý si vybavíme celou nůši takových případů.

Odcházel jste někdy z premiéry s pocitem, tak to se nám opravdu nepovedlo?

Samozřejmě. Divadelní představení je křehký organismus a ta hranice, kdy do sebe všechno zapadne a skvěle funguje, anebo naopak nefunguje vůbec nic, je překvapivě ostrá a tenká. Už jsme odkládali premiéry, aby se mohla inscenace dozkoušet, ale během mého působení to nikdy nedošlo tak daleko, že bychom rozezkoušenou inscenaci před premiérou zrušili. Ale někdy to přes všechno upřímné úsilí herců i inscenátorů prostě nějak nedozraje a všichni zúčastnění už tak nějak předem tuší, že žádné divadelní orgie z jejich snahy nevzejdou. V Aréně se to stává zřídka, ale stalo se to. Pro mě to byl před pár lety Karpatský thriller, nebo – bohužel - na začátku právě uplynulé a jinak podle mém soudu velmi povedené sezony inscenace Síla zvyku.

Existuje představení, o kterém jste si myslel, že bude mít velký divácký úspěch, a publikum vás překvapilo opačnou reakcí? Nebo raději, překvapila vás někdy inscenace tím, jak silně ji diváci přijali?

Tohle je právě fascinující a velmi těžko se to odhaduje. Některé tituly zafungují až záhadně dobře a prodávají se úplně samy, i když třeba mají obtížnější téma, u jiných je to přesně naopak. Intuice tady moc nefunguje. A vkus průměrného diváka se samozřejmě liší od vkusu divadelních odborníků, takže nadšené recenze a kritiky rozhodně neznamenají masivní divácký úspěch. Za poslední dobu má vcelku očekávatelný úspěch Návštěva staré dámy, ale třeba u Kamarádek jsem tak dobré prodeje nečekal. Oproti tomu Ošklivec, což je podle mě výborná a nesmírně vtipná inscenace, je z hlediska prodeje poněkud za očekáváním.

Ostrava má dnes širokou divadelní nabídku. Proč by měl divák přijít právě do Arény? Jak se změnili diváci?

Přijde mi, že právě Ostrava má v podstatě ideální divadelní mapu a že každé divadlo tady má své místo, svůj profil a svůj smysl. Do Arény pošlu každého, kdo hledá silné herecké divadlo postavené na příběhu, které dokáže říct něco podstatného k současnosti. Každého, kdo nehledá jenom pobavení, ale nebojí se i něco prožít.

Jaké plány máte s Komůrkou pro sezónu 2026/2027? Budete i v nové sezóně uvádět dopolední představení?

Dopolední představení beru jako důležitou součást našeho fungování – chceme být otevření, a ne každému večery vyhovují. Zavedli jsme dopolední představení a zvýhodněné předplatné pro seniory, a má to až překvapivý úspěch. Chápu, že ne každý se chce trmácet domů večer za tmy. A samozřejmě hrajeme a chceme hrát taky pro školy – v našem případě nejčastěji pro poslední ročníky středních škol. Pro mnoho studentů je to první kontakt s náročnějším divadlem našeho typu.

Komůrku, jako naši druhou, a ještě komornější scénu, rozvíjíme jako svobodný, multižánrový kulturní prostor. Má tam místo neprofesionální divadlo, tanec, literatura, různé umělecké crossovery. Z Komůrky se postupně vyklubalo milé místo, ve kterém se Komorní scéna Aréna ohlíží na vlastní amatérské počátky. Vznikají tam různé nezávislé projekty, prezentují se tu neetablovaní umělci. Velkou zásluhu na tom má náš tajemník uměleckého provozu Petr Pěnkava.

Je nějaký typ herce nebo režiséra, kterého byste do Arény rád dostal, ale zatím se vám to nepodařilo?

V Aréně se nikdy nehrálo na herecké hvězdy, důležitější je souhra. Co se týče režisérů a režisérek, jsou jména, o která bychom stáli. Otázka je to více na uměleckého šéfa Ivana Krejčího, který herecký soubor buduje a domlouvá spolupráci s režiséry. Výše zmíněné akvizice pro nadcházející sezonu jsou v tomto ohledu slibné. Daří se to.

Vím, že do divadel chodíte i jako divák - dokážete si ještě představení užít, nebo už automaticky přemýšlíte, co byste udělal jinak?

Když děláte divadlo, musíte sledovat, co dělají kolegové a co se děje v jiných městech. Sledovat, co a jak dělají jinde, je elementární prvek mojí práce. Snažím se chodit do divadla kdykoli to jde. Výborné jsou na to divadelní festivaly, kde stihnete klidně tři nebo čtyři představení denně. To mám rád. Naladíte se na to, odložíte jiná témata a starosti, a prostě v divadle jste. Ale samozřejmě chodím do jiných divadel i okukovat, jak to mají provozně zorganizované, jak vypadají propagační materiály a jaké chlebíčky prodávají na baru. Už jsem výše říkal, že jsem zvědavý. A taky jsem kritický, takže o tom, co bych udělal jinak, přemýšlím skoro pořád.

Kdybyste měl dnes jednou větou popsat, kam Arénu vedete, jak by ta věta zněla? A co byste chtěl, aby se o Aréně říkalo za dalších deset let?

Aréna má tak trochu stigma generačního divadla. Je, nebo aspoň hodně dlouho byla, spojená s konkrétními tvůrci. To je někdy nepřekročitelná překážka. Třeba Divadlo Járy Cimrmana po odchodu svých klíčových postav bude pokračovat těžko. Co bude Semafor bez Jiřího Suchého? Jak dopadla Ypsilonka? Tak přesně to by se nám nemělo stát. Takže bych chtěl, aby Aréna za deset let dál byla Arénou, i když třeba s jinými jmény… Ale s podobným duchem. Místo, kde se dělá dobré a poctivé divadlo.