Nejnovější zprávy: Událost gastro sezony v Ostravě: Lanýžové hody v Padre! Porubská Pivotechna chce mít největší výběr piv v Ostravě

Cestování

Dívám se pořád dopředu, říká muž s neutuchající energií Jiří Kráčalík

Už popatnácté ve svém životě křepce vyskočí ze svého sedadla v první řadě a za bouřlivého potlesku vyprodaného sálu kina Domu kultury města Ostravy přiběhne na podium.

Jak je jeho dobrým zvykem, kření se od ucha k uchu, uklání a roztržitě mává na všechny strany. Jiří Kráčalík, ředitel a „otec zakladatel“, jak ho již léta tituluji, právě přišel zahájit další ročník prestižního Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Letos jubilejní – patnáctý.

A Jirkovi nechť slouží ke cti, že opět v Ostravě, protože jak hned v úvodu našeho setkání jasně říká: „Jsem velkým ostravským patriotem, a dokud budu ředitel, bude zahájení vždy v moravskoslezské metropoli. Ale abych si ty Pražáky úplně nerozházel, tak zakončení festivalu dělám zase v Praze,“ dodává s lišáckým úsměvem a notnou dávkou nadsázky.

Od toho slavnostního zahájení už uplynulo několik týdnů a patnáctý ročník definitivně patří historií. Ceny byly rozdány 9. prosince na slavnostním večeru v pražské Lucerně a vítězové slaví.

A tak jsem Jurovi nabídnul, že uděláme tento rozhovor netradičně, až po skončení letošního ročníku. Až bude klid a více času. „No počkej, počkej a ty si jako myslíš, že když jeden ročník skončil, tak jako máme fajront, jo?! No to se hochu pleteš,“ usměrňuje mě s úsměvem Jura.

„Vždyť my už souběžně chystáme další ročník,“ říká přesvědčivě. „Apropo, máš nějaký tip na čestného hosta pro příští rok?!“ úkoluje mě hned na úvod a dokazuje, že opravdu nezahálí ani na moment.

Jeden tip na fantastického dobrodruha jsem mu po chvilce přemýšlení skutečně dal, ale jeho jméno neprozradím. Schválně – jestli na mě Jura dá a vzpomene si, že jsem to byl já, kdo mu legendu doporučil.

Jirko, začněme malinko zeširoka. Jak dlouho už se vlastně my dva známe?
No, myslím, že poprvé jsme se setkali někdy v roce 2007 u příležitosti promítání filmu Ve stínu Bohyně Matky Země o výstupech československých horolezců na Mount Everest, který ty si tenkrát dramaturgoval. Pořádně jsem tě ale zaregistroval až o dva roky později, když si na festival poslal svůj film V divokých peřejích Colorada, který tenkrát získal druhou cenu v kategorii vodní sport. No a pak si několik let posílal své filmy pravidelně, ale poslední dobou už ses nějak odmlčel. Copak?

No, trošku jsem změnil žánr, Jirko. Hlavně, už teď po velkých výpravách nejezdím. Věnuji se především rodině, dětem a kratším cestám po Česku, Slovensku a Evropě. Navíc ta konkurence u outdoorových filmů je obrovská. Cestování zažívá neuvěřitelný boom.
No to máš pravdu Marku, to mohu potvrdit. Když si vzpomenu na filmy z prvních ročníků, tak kvalitou zpracování jsou úplně někde jinde. Co ti filmaři dnes mají k dispozici je neskutečné! Navíc některé filmy mají takový rozpočet, že se běžně filmuje z vrtulníků, dron je pomalu samozřejmostí na každé výpravě. Pro mnohé dobrodruhy a cestovatele je to byznys. Ale mám radost, že v záplavě filmů se pořád ještě objevují i nízkonákladové filmečky, které kolikrát svým zpracováním, opravdovostí či příběhem směle konkurují těm profesionálním filmovým společnostem.

Jak se dají takové snímky vůbec srovnávat? Má porota nějaký klíč, jak je posuzovat?
No narovinu říkám, že já bych porotcem nemohl být ani omylem! Páni porotci mají neskutečně těžkou úlohu, ale já jim do práce raději nijak nezasahuji. Koneckonců, porotu tvoří samí zdatní a zkušení filmaři, kteří na prvním místě upřednostňují příběh a děj samotný. Chodí nám totiž na festival i filmy, které jsou na první pohled krásné, perfektně a efektně zpracované, ale za pár minut zapomeneš, že jsi ho viděl. V té záplavě filmů se prostě ztratí, ale silný, opravdový příběh, o který na vodě, horách, ve vzduchu, zkrátka na výpravách není nouze, tak ten rozhodně nezapadne. A vůbec nemusí být natočený za drahé peníze.

Tak to mohu potvrdit, Jirko. Vždyť ten můj zmíněný film v Divokých peřejích Colorada jsem natočil na jednu kameru, měl na tři týdny v kaňonu k dispozici jen pět baterek, které mi díky výkyvům teplot odcházely jedna za druhou, a přesto se mi podařilo zachytit úžasný příběh české výpravy na divoké řece.
Měl jsi zkrátka štěstí, žes kameru vytáhnul vždycky, když se něco dělo. A to já si na těch filmech také cením ze všeho nejvíce. Že vodák, horolezec, potápěč, letec, zkrátka nějaký dobrodruh – filmař, vytáhne kameru i ve chvíli, kdy by se na to každý normální smrtelník vykašlal. Kdo to někdy nezažil, tak vůbec neví, o čem mluvím. To jsou právě ty chvíle, které rozhodují, jak silný ten film bude. Zachycují skutečné emoce – vyčerpání, radost, smutek, zklamání, adrenalin, slzy, smích a někdy bohužel i smrt. Hrané filmy si na to hrají, tady v těchto našich dokumentech je to doopravdy.

Bezesporu to tak je Jirko a o tom si ještě budeme vyprávět. Ale vzali jsme to nějak moc hopem! Vraťme se na začátek, myslím, na úplný začátek a zkusme se dobrat toho, kde se v tobě vzala ta posedlost pro cestování, fotografování a později i filmování. Která sudička stála u tvé kolébky v pohorkách?
Nóóóó, tak to už je hodně dávno Marku! To jsme ještě byli mladí a krásní, teď už jsme jenom krásní. Je mi už bohužel přes šedesát. Narodil jsem se v roce 1954 v Ostravě-Zábřehu, takže jsem čistokrevný Ostravák. A jak to v takových případech bývá, za všechno vděčím rodičům. Tatínek byl gymnasta a lyžař, takže jsem od malička sportoval. Na lyžích jsem stál poprvé snad ve třech letech, a když mi bylo čtrnáct let, tak jsem se z vlastní iniciativy přihlásil do lyžařského oddílu, protože bez lyží a hor jsem prostě nemohl existovat! Dokonce jsem kvůli lyžím zdrhnul z tanečních – to mě nebavilo a začal jsem závodit za tehdy špičkový oddíl, který jim zůstal dodnes: TJ Vítkovice. Každý volný víkend jsme byli na Bílé, a jelikož jsem měl rád hory, tak jsem se navíc ještě přihlásil i do horolezeckého oddílu Vítkovic. A aby toho nebylo málo, přihlásil jsem se souběžně ještě i do oddílu lyžování TJ NHKG Ostrava, kde jsem byl na střídavý start, takže jsem jezdil ze závodů na závody. Prostě normální kluk tehdejší doby, kdy pro nás byl sport na prvním místě!

Jak úspěšný si byl lyžař a horolezec? Máš nějaká ocenění, medaile, tituly, cenné výstupy?
Musím přiznat, že jsem nebyl nikterak špičkovým závodníkem – patřil jsem do takového lepšího průměru. Jezdil jsem vesměs krajské závody, ale párkrát jsem se dostal i na Slovensko, na tehdy prestižní pohár Liptovských Tater. A v tom horolezectví to bylo obdobné. Nebyl jsem nějaká špička, ale ohromně mě to bavilo a vyplňovalo veškerý volný čas. Dokonce mi to vydrželo až do vojny, kde jsem se jako redaktor a fotograf dostal do vojenského časopisu Střela. V rámci toho jsem pak jezdil po všech možných závodech a psal o nich reportáže. Na vojně jsem vstoupil do vojenského oddílu Dukla, a pokračoval v závodní činnosti. Vzpomínám si, že tam jsem měl dokonce povolené lyžovat v civilu, takže na vojnu si vůbec nemůžu stěžovat. Hlavně jsem byl pořád v horách. To mi vydrželo dodnes.

No počkej, nebuď skromný. Díval jsem se na tvou webovou stránku a tam jsem se dočetl, že si v roce 1974 získal titul mistra armády ve sjezdových disciplínách! To snad není úplně málo, ne?
No vidíš, na to jsem už skoro zapomněl. Já jsem toho pak vyhrál a absolvoval v životě mnohem více. V létě jsem běhával silniční maratony – pražský, košický i budapešťský. V zimě zase lyžařské maratony – Jizerskou padesátku, Krkonošskou sedmdesátku, Orlický maraton, Jesenickou sedmdesátku, Karlovickou padesátku, Čtyřicet lanových délek. A když mě nebavilo běhat a jezdit na běžkách, tak jsem jezdil i cyklistické maratony – Kolo pro život, Silesia maraton, Author cup nebo Ostravského chachara. Jo a málem bych zapomněl! V roce 1984 jsem v Berouně získal titul Železný muž – Ironman. Takže toho bylo myslím docela dost.

No, není toho zrovna málo. Ty jsi ale v předchozí odpovědi zmínil, že jsi na vojně fotil a psal do časopisu. Co máš vlastně vystudováno?
Základní školu jsem absolvoval v Ostravě-Radvanicích a šel jsem se učit na čtyřletý učební obor reprodukční grafik do Olomouce. Poté jsem chtěl jít na FAMU, kam jsem se ale nedostal, takže jsem šel na vojnu, kde jsem psal a fotil do zmíněného časopisu. Teprve po vojně, to už jsem měl rodinu, jsem dálkově vystudoval dvě další školy. Nejprve Střední průmyslovou školu grafickou v Praze a poté Filosofickou fakultu, obor sociologie kultury a umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nebyla to žádná legrace, ale zvládli jsme to.

Já se musím přiznat, že vždycky když se mám s tebou setkat, tak se pomyslně zvedne vítr, měnící se postupně v uragán a když začnou padat laviny, vcházíš ty nabitý energií a je tě všude plno. Chvilku neposedíš. Jak to, prosím tě, děláš? Kde v sobě pořád tu obrovskou vitalitu bereš?
Myslím, že je to právě těmi základy, o kterých jsem teď hovořil. Nechci, abych teď působil jako nějaký zapšklý dědek, ale za mého dětství a mládí neexistovalo, aby mladý kluk seděl doma na zadku a nic nedělal. Chápu, že doba je jiná, a kdo ví, jací bychom byli my, kdybychom měli k dispozici to, co mají dnešní mladí. Přesto sociologové mluví o ztracené generaci a já si myslím, že za to může nejen rodina, ale také stát. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale když stát může vybírat daně, přisvojovat si všelijaké pravomoci ve vzdělávání, furt vymýšlet nějaké koncepce, tak by měl také něco dávat, ne?!

Co tím myslíš?
Šíleně mě štve, že páni politici se nemohou a nechtějí dohodnout ve prospěch státu, neustále se dohadují a kydají na sebe kýbly hnoje. Jeden jak druhý! A pak když se bavíme o sportu a volnočasových aktivitách, a já vím, o čem mluvím, protože se kolem toho celý život pohybuji, tak vidím, že děti v některých oddílech, ať už ve městě nebo na vesnici doslova živoří! Nemají peníze na odvoz na zápasy, na dresy, míče, vybavení. Trenéři pracují zadarmo, atd. Z druhé strany se pak dozvíte, že šéftrenér fotbalové reprezentace bere měsíční plat 650 tisíc korun! Je tohle normální? To se pak nemůžeme divit, že mnohé děti sedí doma a sport, cestování, lyžování je doménou pouze bohatých lidí. Za mého mládí jsme měli všichni stejnou startovní čáru a záleželo především na talentu a píli.

Je zajímavé, že když se podíváš na úspěchy našich reprezentací v kolektivních sportech, tak v posledních letech je spíše výjimka, že dosáhneme nějakého výrazného úspěchu. Hokejisté, fotbalisté, basketbalisté, volejbalisté. To jsou odvětví, kde jsme celé roky sbírali světové tituly. Výjimku dnes tvoří snad jen florbalisté. Naopak dneska máme spoustu individuálních medailí. A když vidíš zázemí a sociální prostředí těch úspěšných sportovců, tak to potvrzuje tvá slova, že sport, myslím tím ten vrcholový sport, se stává výsadou bohatých lidí.
Ano, vidím to podobně, i když já jsem se vždycky raději věnoval individuálním sportům. Jsem dalek toho, abych chválil minulý režim, to ani náhodou, ale rozvoji fyzické zdatnosti mládeže se věnoval nesrovnatelně více. To je bez debat. Přitom moc neobstojí tvrzení, že to bylo politickou situací. Podívejme se do zahraničí. Tomu, čemu se všichni po roce 1989 smáli, tedy Střediskům vrcholového sportu, tak to funguje ve vyspělých zemích běžně. A kde se to jezdili učit? No k nám. Jasně, zase musíme odhlédnout od negativ tehdejšího sportu – doping, buzerace, politika. To bylo špatně, ale ten princip byl ze zásady správný. Byli podchyceni nadějní sportovci a bylo úplně jedno, kolik mají rodiče peněz. Ale asi je to přirozený vývoj a to dobré, co bylo, se snad zase v budoucnu brzy prosadí, protože je jasné, že takto to nejde do nekonečna. Koneckonců, ty jsi tomto tématu natočil zajímavý film. Jak se jmenoval?

Zrušme tělocvik!
Ano! Přesně ten! Promítal se i na festivalu a měl značný ohlas. Líbil se mi.

Děkuji, Jirko. Ale víš co, pojďme raději dále. Aby snad ještě nevznikl dojem, že se nám stýská po starých časech…
Tak to určitě ani náhodou. Jenom nám jako celoživotním sportovcům holt vadí stávající situace, kdy mnozí mladí lidé jsou tlustí a nesportují. Chlapi nechtějí mít děti, a když vidím pár mladých lidí, tak místo aby tlačili kočárek, vedou na špagátu psa… Já si ale přesto myslím, že pomalu nastává jistá renesance pohybových aktivit. Že lidé začínají více pečovat o své zdraví. Vždyť k tomu, aby sis šel zaběhat, nepotřebuješ více, než trenýrky, tričko a tenisky. Kdo chodíme pravidelně na hory, tak vidíme, že zájem o tento druh aktivity významně stoupá. Stačí se každý víkend zajít podívat třeba na Lysou horu. To už je až trošku moc.

Ty ses před revolucí věnoval především tomu, co jsi vystudoval, tedy reprodukční grafice. Ten pravý vítr do plachet jsi ale nabral až po roce 1989, kdy se otevřel prostor pro svobodné podnikání. Je to tak?
Ano, začal jsem se naplno věnovat tomu, co mě vždycky bavilo! Tedy cestování, turistika a sport. Založil jsem si časopis Turistika a hory, který už dnes ale nevychází. A v těch letech ještě i sportovní cestovní kancelář Turistika a Hory s. r. o., nyní pod názvem Outdoor Travel s.r.o. V rámci těchto aktivit jsem pořádal fotografické výstavy, jezdil hodně po přednáškách, protože byl po cestování pořád velký hlad. No a při jedné takové akci v Bratislavě jsem se setkal s úžasnými filmaři Paľo Barabášem a Stevem Lightagem. A to bylo doslova osudové setkání. Protože oni tam promítali svoje úžasné filmy o horách a žralocích, ale bylo tam jen minimum lidí. Tak jsem si říkal, to není možné – takové skvosty a nikdo je pořádně nevidí, protože to nikdo není schopen zorganizovat. A tak jsem chytil, jak se říká, příležitost za pačesy já a založil Mezinárodní festival outdoorových filmů, který je největším putovním festivalem svého žánru na světě. No a letos máme za sebou úspěšně patnáctý ročník a chystáme šestnáctý. O tom, že to snad děláme docela dobře, svědčí fakt, že jsme obdrželi řadu ocenění.

Pojďme je čtenářům Magazínu PARIOT připomenout. Tak stali jste se vítězem sportovního veletrhu Sport Prague 1996, dostali jste nominaci na podnikatele roku 2008 a 2009. Ještě jste se stali finalistou soutěže firma roku Moravskoslezského kraje 2014 a 2016. Zapomněl jsem na něco?
Budeš se divit, ale ještě ano. Náš festival byl totiž vybrán mezi projekty, které díky svým aktivitám získaly evropskou festivalovou značku EFFE (Europe for Festivals, Festivals for Europe). Ocenili tím nejkreativnější festivaly, které udávají budoucí trendy a tento čestný titul nám byl propůjčen pro roky 2015 a 2016.

Z toho musíš mít ohromnou radost, ne?!
No jak se to vezme. Pochopitelně, že mám, ale já se dívám hlavně do budoucnosti. Spousta lidí mi vyčítá, že neumím prožívat současnost. A asi mají pravdu. Ale já se holt dívám dopředu a zážitky si spíše přehrávám zpětně při různých přednáškách a fotografických výstavách. A víš co, já ti teda na konkrétním příkladu řeknu, jak to u mě funguje. Jestli všechno dobře dopadne, tak já v březnu odjedu do Ekvádoru a na Galapágy. A teď, když jsem pro festival vybíral filmové ukázky na web, viděl jsem i film o Dálném východě na Sibiři, Jakutsku a té oblasti. A já místo toho, abych se chystal na březnovou výpravu, tak mám plnou hlavu toho, že tam pojedu, přestože ještě nemám pořádně připravený ani ten březen! Tak teď sedím u Googlu a hledám si materiál o Verchojanském pohoří v Rusku, protože tam jsem ještě nebyl. A zatímco všichni míří do Himalájí, já si tam budu žít s těmi místními lidmi, kteří místo koní mají soby.

Ještě jsme se nezmínili o jedné tvé pracovní činnosti.
Myslíš soudní znalec? Ano, je to tak. V roce 1990 jsem byl jmenován Krajským soudem v Ostravě soudním znalcem se specializací na reprografii, polygrafii, tisk a fotografii. Vypracovávám posudky pro státní orgány, ale i právnické, podnikatelské či fyzické osoby. Ze všeho nejraději ale pořád cestuji!

Vidíš, o tom jsme se ještě pořádně nebavili. Je, Juro, nějaké místo na světě, kde jsi ještě nebyl?
No jéje, těch je! Ale já nejsem sběrač míst. Do mnoha zemí jsem se dostal z titulu své profese průvodce cestovního ruchu, na hodně míst zase rád jezdím jako filmař či fotograf. Fotografie a filmy pak využívám při své přednáškové činnosti. Byl jsem v Alpách, na Kavkaze, v Himalájích, v Africe, v Jižní Americe, pochopitelně miluji slovenská pohoří. Celkem to je něco kolem 190 hor a velehor čtyř kontinentů.

Lidé Tě znají také jako moderátora televizního pořadu Outdoorfilms, který už několik let uvádíš na televizi NOE.
Ano, to je pořad, kde dávám prostor československým cestovatelům, prezentaci jejich zážitků, filmů a fotografií. A také jsem hostem v pořadu Magazín festivalu outdoorových filmů, který pro změnu moderuješ ty. Jsem za tyto možnosti prezentace hodně rád, protože v jiných médiích už tito lidé tolik prostoru dávno nedostávají. A ještě připravuji pořad V pohorách, po horách, ve kterém ukazuji divákům krásu našich a slovenských hor.

Všiml jsem si, že na zahájení nebyl kromě porotce Martina Novosada nikdo z České televize. Copak se stalo?
Upřímně řečeno také mě to nemile překvapilo a moc tomu nerozumím. Každý rok jim posílám VIP pozvánku. Ještě nedávno jsme byli pravidelně zváni jak do Dobrého rána, do Sama doma, měli jsme na ČT 4 Sport dokonce vlastní pořad Minuty dobrodružství – zadarmo! Dnes se o největším světovém outdoorovém festivalu nezmíní ani v regionálním zpravodajství. Vždyť kolik takových akcí, vzorně reprezentující město Ostravu, tady máme? Čekal bych tedy větší patriotismus od místních médií. No uvidíme, třeba se to zase změní. Pozvánky jim budu posílat i nadále. Zase na druhou stranu mě moc těší, že dorazila stálice Českého rozhlasu Dagmar Misařová, Břeťa Uhlář z Deníku, štáb televize POLAR a další, ať na někoho nezapomenu. A jak to tak vypadá, bude o nás od příštího roku pravidelně psát i Magazín PATRIOT…

Pojďme, Jirko, do finále. Letošní patnáctý ročník patří minulosti. Připomeň, kdo si letos odnesl ceny.
Festival máme od prvního ročníku rozdělený do čtyř kategorií, tak to vezmu postupně. V kategorii A – DOBRODRUŽNÝ A EXTRÉMNÍ SPORTOVNÍ FILM získal 1. místo film THE WHITE MAZE rakouského režiséra Matthiase Mayra. V druhé kategorii B – HOROLEZECKÝ A HORSKÝ FILM si první cenu odnesl fantastický film Pavola Barabáše SLOBODA POD NÁKLADOM. V kategorii C – DOBRODRUŽNÝ VODNÍ SPORTOVNÍ FILM zvítězil kanadský film JONDACHI režiséra Mike Mc Kaye. A konečně v poslední kategorii D – CESTOPISNÝ FILM, získala 1. místo česká režisérka Kateřina Mikulcová za film KRAJINA KAMENNÝCH VĚŽÍ.

A další ceny?
Hlavní cenu GRAND PRIX obdržel film českého režiséra Martina Smékala VYBER SI SVOU VLNU. Cenu za celoživotní dílo a výjimečné sportovní výkony pak získal vítěz olympijských her v Grenoblu z roku 1968 v běhu na lyžích na 30 kilometrů Franco Nonese z Itálie. Získal tenkrát pro Itálii vůbec první medaili v tomto sportu a stal se prvním zlatým olympijským běžkařem historie, který nebyl ze Skandinávie. Režisérka Liu Beltrami o něm natočila film ZLATÁ STOPA. Bývalý československý reprezentant ve sjezdovém lyžování, trenér československé juniorské reprezentace, několikanásobný mistra světa Masters, držitel Křišťálového globu Světového poháru FIS Masters, jeden z nejstarších doposud aktivně sportujících a závodících borců, dvaadevadesátiletý Otto KRAJŇÁK, pak získal Cenu za celoživotní dílo.

Tak a to byla asi ta nejlepší tečka nejen za rozhovorem s Jiřím Kráčalíkem, ale také za 15. ročníkem Mezinárodního festivalu outdoorových filmů, na který může být nejen Ostrava, ale celá naše republika pyšná. A protože se, Juro, kvapem blíží Vánoce, přeji ti, ať je prožiješ v klidu, pohodě a beze spěchu. Což bude v tvém případě pravděpodobně jen mé zbožné přání, což?
Je to tak Marku! Užiju si určitě v klidu Štědrý den, ale hned druhý den ráno zase obuju pohory a vyrazím na hory! To je už můj osud – pořád v pohybu, pořád na cestách. Také děkuji za příjemné povídání a přeji všem čtenářům Magazínu PATRIOT hezké Vánoce a úspěšný rok 2018!

Marek Hýža, Nadační fond Historie dobrodružství

Fotogalerie

Foto dne