Dolů do města mě nikdo nedostane, říká pětaosmdesátiletý horal z Beskyd

​Beskydský horský vzduch, jarní slunce a zvířata kolem něj. To je to, co horala Miroslava Surovce udržuje na jedné ze samot rozlehlé beskydské Morávky v kondici.

A to i v době celosvětové koronavirové krize. „Co můžu dělat? Není to sice nic příjemného, ale jsou horší věci,“ říká bohorovně muž, který žije už dlouhá desetiletí sám v jednom z koutů pod Bílým Křížem.

Co na tom, že školní jídelna v této „krizové“ době nevaří a z obce mu tak přestali vozit do hor obědy. Vždycky si něco ukuchtil a dělá to tak i teď. A když se ho lidé zeptají, co si dnes uvaří, odpovídá jako vždycky: „Co bych vařil? Pivo už uvařené je,“ zasměje se.

Kdo ho však zná, ví, že horal klame tělem. „Mám jen silné řeči. Někdo si možná pomyslí, že jsem nějaký alkoholik. Přitom jedno lahvové pivo dopíjím tři dny,“ říká Miroslav Surovec.

Ač sama paní starostka Morávky šila zpočátku „koronavirové“ krize pro obyvatele rozlehlé beskydské obce plátěné roušky, Miroslav Surovec nosí i ty, které mu ušila dcera. „Když tu však jsem široko daleko sám, tak roušku nenosím,“ říká horal, který často pozoruje „maskované“ turisty, jak po cestě kolem jeho domu za plotem stoupají k Bílému Kříži.

„Na nás, lidi v horách, ta opatření proti šíření nákazy nedopadají zas tak tvrdě jako na obyvatele města. Ven na vzduch můžu a to je hlavní.“

Lidí na světě přibývá a příroda se to snaží nějak vyrovnávat. A vymýšlí nové nemoci

Roušku si nasadí, když za ním někdo přijede, hlavně o víkendu. To se na jeho samotě často zastaví syn nebo vnuk. „Zrovna teď mi tady dělali stezku od vrátek k domu. Není to ale nic přírodního. Dříve jsem si postupně tenhle prostor před vchodem dláždil plochými kameny. Když jsem našel vhodný kámen, přivezl jsem si ho a přidal k dalším. Měl jsem na to ale padesát roků, oni ne. Tak je ten nový chodníček betonový. Ale taky proto, že dům bude jednou patřit vnukovi. Tak jsem mu říkal, že už se teď musí starat sám,“ usmívá se horal.

Koronovirovou krizi však Miroslav Surovec tady na samotě u lesa nebere jako kdovíjak velkou pohromu. „Někdo v tom vidí trest přírody nebo pánaboha. Já to nějak nespojuji. Je však pravda, že lidí na světě pořád početně přibývá a příroda se to asi snaží nějak vyrovnávat. A tak na nás pořád vymýšlí nějaké nové nemoci,“ říká Miroslav Surovec.

Horal však ani v této „krizové“ době kontakt s civilizací nepřerušuje. Když mu přestali vozit obědy, nastartoval brzy své auto s pohonem na čtyři kola a dojel si „dolů“ něco koupit. „Třeba včera mi došly léky na tlak, tak jsem telefonoval doktorovi. Sestřička mi pak poslala esemeskou recept do lékárny tak jsem byl včera v obchodě a ještě v lékárně v Raškovicích,“ říká horal.

V krizi více vaří. Hlavně pro psy. Koráby

Ve svém domě nyní o něco více vaří. Hlavně svým psům. A co? Kuřecí koráby. Tak říká horal z Morávky zbytkům kuřat, z nichž řezníci maso a zbytek prodají na polévku.

„Koupím vždy tři sáčky po pěti kusech korábů a vařím to v remosce. Nejlepší maso oberu pro Špagetku, která má už půl roku,“ říká muž, kterému další, v pořadí už třetí jezevčice pojmenovaná podle známého psa z večerníčka, dělá prostě radost. Je samozřejmě jako každé štěně pořádně neposedná a i když si ji horal vezme na vodítko, snaží se ze zajetí urputně osvobodit. Zuby i drápy.

Horal samozřejmě nekuchtí jen „koráby“ pro psy, ale i pro sebe. „Ale už to vaření brzy omezím, Od pětadvacátého května by už nám měli zase obědy vozit. Přijeli mi to včera říct a mám tu i lístek,“ říká vousatý muž s vizáží Krakonoše, kterého opatření nouzové krize moc „nerozházela“.

I když…

Kvůli zdraví musel skončit s koníky. Už na ně nestačí

Miroslav Surovec patří mezi ty, kterým nouzový stav odložil naplánované operace v nemocnicích. Dnes čeká na další termín. Jeho špatná chůze mu navíc stále více znemožňuje dál se starat o jeho dva koníky. Koně přitom prakticky stále a po dlouhé roky vždy u své dřevěné chalupy choval. „Hlavu mám dobrou, ale nohy už mi neslouží. Tak jsem se rozhodl s koníky skončit,“ povzdechne si.

Koníků měl u svého domu už více, říká, že pro něj byly vždy celý život. „Odrodil jsem se tu a vychoval asi sedm hříbat,“ říká horal. Ještě před posledními Vánocemi vypouštěl osmiletého shetlandského poníka Juráška a tříletého Kubíčka do rozlehlé ohrazené zahrady, kde na sebe vždy strhávali zraky kolemjdoucích. Ještě před Vánocemi sem soused, který také chová koně a horalovi často pomáhá, přijel Juráškovi pohotově odstranit z kopyta malý kámen, kvůli němuž poník po vyběhnutí ze stáje viditelně pokulhával. Ani Jurášek, ani Kubíček už ale ze Surovcovy stáje do stráně nevyběhnou.

Koník se přece nevejde do výtahu. Proto nechtěl do civilizace

„Už bych to příští zimu nezvládl. Pořád se to se mnou zhoršuje. Přišlo prostě to, co mi pořád žena už delší dobu říká. Že se mám do občanky podívat, kdy jsem se narodil. V létě bych to ještě asi zvládnul, ale v zimě už ne. Člověk se s takovým rozhodnutím smiřuje hodně špatně, ale není vyhnutí,“ říká Miroslav Surovec, který oba koníky prodal chovateli, od kterého před třemi lety Juráška koupil.

„Původně si přijel jen pro Juráška, ale pak si odvezl i Kubíčka. Snad jim tam bude dobře,“ říká trochu smutně pětaosmdesátiletý horal, který před třemi lety pojmenoval svého bílého poníka po Popelčině filmovém bělouši. A navíc - tohle jméno prostě do beskydských hor pásne.

Za okamžik se mu však znovu vrátí ten jeho moudrý, někdy trochu černější humor. „Až si odbudu tu operaci, tak mne budou asi zase lámat, abych se odstěhoval dolů do Frýdku-Místku, kde žena bydlí,“ říká muž, který vždy na tyto výzvy odpovídal, že nemůže. Proč? „Protože by se tam Kubíček nevlezl do výtahu! Teď už Kubíčka nemám, tak si budu muset vymyslet jinou výmluvu,“ zasměje se smutně.

Koronavirus zrušil plánovanou kastraci. A tak bude na samotě více koťat

„Já totiž dolů nepůjdu,“ říká rozhodně. „Budu tady v horách pořád. Stejně nevím, co bych dole dělal. Tady mám pejsky a jedna kočička bude v nejbližších dnech rodit. To vlastně taky zavinil ten koronavirus. Měli jsme už u ní v březnu termín na vykastrování, ale kvůli pohromě s tím virem se to odvolalo. Už teď mám pět v domě koček. A jestli ta nově narozená koťata neudám, tak jich tu bude ještě více,“ usmívá se Miroslav Surovec.

Inspektor Columbo, seriál M.A.S.H. a major Terazky

Miroslav Surovec už chystá své obydlí na léto. To u něho na samotě opět jeho paní stráví spolu s ním. Horal o ní ostatně často hovoří, i když mu někteří lidé dříve říkali, že je jako detektiv Columbo. „Ten taky pořád o své ženě mluví, ale nikdo ji v tom seriálu ještě nikdy neviděl,“ směje se horal.

A dodává, že své ženě každý den pravidelně telefonuje. „Ve stejnou dobu. Říkám, že podávám hlášení nebo že mám relaci,“ směje se Miroslav Surovec, jehož paní se stará v létě o zahradu, v níž pěstuje třeba bylinky.

Když už jsme u těch známých seriálů, horal se každé ráno dívá na americký seriál M.A.S.H. a při sledování tohoto seriálového evergreenu jsme ho také dnes vyrušili. „Líbí se mi, je protiválečný a jsou tam skvělé hlody. Pořád se tam má člověk čemu zasmát. I když už ho znám skoro zpaměti, pokaždé se na něj dívám. Teď ho dokonce posunuli na lepší čas,“ říká Miroslav Surovec, kterého podobně baví i film Černí baroni.

„Když jsem byl na vojně, měli jsme tam také takového šišlavého politruka jako je ten major Haluška. Jen ten seriál, který později natočili, už mne tolik nechytl, protože toho Landovského Terazkyho z filmu už nikdo asi nepřekoná,“ říká horal.

Sucha se stejně jako viru horal neděsí. Voda tu není spíše v zimě

Miroslava Surovce nesužuje ani sucho, které prý letos opět hrozí. Stejně jako nouzový stav je tady v Beskydech lidé moc nepociťují. „Je tu totiž pořád poměrně dost vody. Možná jí je v některých letech méně, ale ještě se nestalo, aby tady něco vyschlo. Taky Radegastův pramen teče stále. Spíš neteče v tuhých zimách, když zamrzne,“ říká horal.

Radegastův pramen však není jeho název pro známé pivo, horal tak přezdívá prameni čisté horské vody, který mu napájí vodovod v jeho domě.

Jedeme „dolů“, ve služebním „dastru“ obce Morávka. „Pan Surovec, to je místní legenda,“ poznamenává Petr Hytka, pracovník obecního úřadu, který už více než rok rozváží v rozlehlé Morávce starším lidem obědy.

„Někdy v zimě to tu má ale i pěkně kruté. Když napadne hodně sněhu a cestáři to neprohrnou, tak je tam pan Surovec uvězněný. Už jsem k němu taky dvakrát šlapal sněhem s ešusama. Ale má tu zase svatý klid. A občas za ním jezdí kamarádi ze Slovenska na skútrech. A zastavují se u něho turisti. Takže zase tak sám tam pan Surovec není,“ říká Petr Hytka.