Dvacet let s foťákem v ulicích Ostravy. Petr Sikula zachytil rozmach i zmar města

Není příliš mnoho fotografů, kteří by tak systematicky a dlouho sledovali stavební rozvoj Ostravy, jako Petr Sikula. Od roku 1969 do roku 1989 nepřetržitě zaznamenával vznik nových staveb ve městě, a fotografování se věnuje dodnes.

Petr Sikula se narodil v říjnu 1941 ve Zlíně, mládí prožil v Uherském Brodě.

Jak jste se ocitl v Ostravě?
Po ukončení školy jsem dostal echo, že tady ve Stavoprojektu hledají člověka, který umí fotografovat architekturu. Ještě navíc s příslibem bytu. Takže jsem se rozmyslel, že do Ostravy půjdu, protože v té době se zdálo, že Ostrava je progresivnější než Brno. Věřil jsem si, že tady budu mít větší šance se uplatnit.

Ve kterém roce jste začal fotit vznikající, rozpínající se, rostoucí Ostravu?
Bylo to v roce 1969. Firma, ve kterém jsem pracoval, pracovala pro různá města, takže jsem fotil také Havířov, Karvinou a další města.

Foto: Petr Sikula

Jaký byl váš úkol, vaše zadání, konkrétně tedy v Ostravě?
Architekt si mě vždycky vzal a ukázal mi, co chce vyfotografovat. A já jsem se musel snažit, abych to vyfotil co nejlíp.

Fotil jste vznikající domy, nebo až závěr jejich stavby?
Až to bylo hotové. Vznikající rozestavěné domy tehdy nikoho nezajímaly.

Pamatujete si, čím jste začal? Jaký byl váš první dům?
To si tedy nepamatuji. Ale vím, že jsem začínal v Porubě, jen co jsem přijel.

Jak dlouho jste vznikající Ostravu fotil?
Deset roků ve Stavoprojektu a deset roků v Útvaru hlavního architekta a stavebního úřadu Ostrava. Teď ještě pro ně dělám. Vyhlásili totiž soutěž Dům roku, pak je vyhodnocení a výstava, a já fotím vždy ty oceněné domy.

Vy jste profesně zažil růst Ostravy v průběhu asi 20 let, dnes zde pořád působíte. Jaká doba byla podle vás pro Ostravu nejdynamičtější?
Podle mě je ta nejdynamičtější doba právě teď, tady se šíleně staví. Člověk nejde tři, čtyři měsíce na jednou místo, a už se tam staví nový dům. Dříve za komunistů se takhle nestavělo, nebyly peníze.

Foto: Petr Sikula

Jaký je váš vztah k sídlištím, které jste tolik fotografoval?
Zastánce toho úplně nejsem, ale vidím to jako východisko pro řešení situace, když nejsou byty. Všechno staví průmyslově. Dovezou jen panely, svaří se a barák je za 14 dní hotový. Ale je to hrozné, bydlet na takovém sídlišti.

Pamatujete si na nějaké fragmenty z výstavby Ostravy-Jihu?
Pamatuji si na nákupní středisko, které jsem fotografoval, dále věžáky, co tam stojí, a Dubinu, která v té době ještě nebyla v tak velkém rozsahu.

Vy nejste architekt, ale mohla by podle vašeho názoru Ostrava vypadat architektonicky lépe, kdyby se kdyby se tehdy stavělo jinak?
V Ostravě není moc historických domů či objektů, které by město nějak charakterizovaly. Kdysi tady bylo staré krematorium, které se zbouralo – což byla hrozná chyba, byla to nádherná kubistická stavba. Tak máme aspoň románský kostel sv. Václava, pak dále něco barokního. Ale celkem nic tady nic moc není. Nic stěžejního, na co by se člověk mohl zaměřit.

Vy jste přes dvacet let fotil nové stavby té doby. Jak jste se při tom cítil? Byla to pro vás práce jako každá jiná, nebo byste radši fotil jiné domy?
Mě to celkem bavilo, upravil jsem si dokonce svůj aparát a také nějaké sám vyrobil. Když člověk fotí domy a má aparát na stativu, tak lidi to obchází a nechtějí být fotografováni. Jenže já jsem nechtěl, aby domy byly na fotkách tak opuštěné. Tak jsem se vždycky postavil na místo, které jsem měl vyhlídnuté, čekal jsem, až někdo půjde, vytáhl jsem aparát – měl jsem tam vodováhu, takže jsem přesně věděl, co chci fotit – a fotil jsem to jako živou architekturu.

Foto: Martin Grobař

Jaká je podle vás architektonická budoucnost Ostravy? Myslíte si, že se může dál rozvíjet?
Já myslím že rozhodně! Pokud budou peníze a zájem stavět. Ale někdo to musí kontrolovat, ať se to nezvrhne v nějakou architekturu, která není dobrá.

Když dnes jedete Ostravou, poznáváte ještě ta místa, která jste fotil?
No, mění se to. Místa jsou stejná, ale je tam vždycky něco přistavěno, nebo je to nově omítnuté. Je to pěkné, když se domy opraví.

Co fotíte dnes rád? Co vám dělá radost?
Už vzhledem k tomu, že mám artritická kolena a nemůžu nikam chodit, což je pro krajináře dost nepříjemná záležitost, tak už tolik nemůžu jezdit do Poodří, kde jsem rád fotografoval rybníky a všelijaká zákoutí. Vydával jsem kalendář pro Povodí Odry. Zajímavé je, že kalendář jsem fotil panoramatickým fotoaparátem, ale místo na šířku jsem fotil na výšku. To je nezvyklý formát. Problém byl v tom najít nějaké motivy a zakomponovat to tak, aby celá plocha snímku byla vyvážená a prostě něco říkala.

Řekněte nám něco více něco o vaší další tvorbě.
Nedávno jsem si udělal aparát s dírkovou komorou a chystám se s ním začít fotografovat. Ale není tam jedna dírka (jak obvykle bývá), ale já jich tam mám asi pět a ještě s nimi můžu otáčet. Záběry se přes ty dírky budou překrývat, takže to bude taková zajímavá kompozice toho snímku.

Určitě by naše čtenáře zajímala vaše účast na výstavách, knižní tvorba…
Čas od času dělám nějakou výstavu ze svých fotek. S nakladatelstvím Montanex jsem vydal pět knížek panoramatických snímků z Chráněné krajinné oblasti Severní Moravy – Jeseníky, Nízký Jeseník, Poodří, Beskydy atd.

Kolik jste absolvoval výstav?
Já už to ani nepočítám, ale přibližně 90 autorských výstav mám za sebou.

Foto: Martin Grobař

Vy jste říkal, že jste si udělal fotoaparát. Jak tomu mám rozumět?
Já jsem si udělal asi sedm jednoúčelových aparátů. Využil jsem to, že jsem našel nějaký zajímavý objektiv, který měl velký úhel záběru. Na tom jsem založil kompozici celého snímku. Udělal jsem si dokonce i rybí oko. Objektiv mi tedy byl daný a já jsem si udělal tělo fotoaparátu.

Dnes fotíte stále na film, nebo jste schopen pracovat i s digitálem?
S digitálem dělám, ale málo, protože nemám tiskárnu. Je to dost problematické. To, co se dělalo pod zvětšovákem, je teď děláno na počítači. A na počítači tedy ještě daleko líp než pod zvětšovákem. Já už na to nemám buňky, abych se do toho dostal.