fAInova Michala Kubíčka: Budou děti v AI věku ještě chodit do školy?

Když mi bylo deset, prázdniny neměly konec. Vůně louky, šťavnatá chuť jablek, bzučení hmyzu a lumpáren u babičky v Pyšelích s výhledem z Lorety do kraje. To bylo léto. A trvalo věčně. Škola? Kdo by na ni myslel.

Jako by patřila do nějakého jiného života, který se snad ani nemusí vrátit. Dva měsíce byly jako dva roky. Ráno jsem nevěděl, co bude odpoledne, a bylo mi to jedno. Čas se vlekl tím nejlepším možným způsobem.

Dneska se mi zdá, že prázdniny mého skoro dospělého syna skončí dřív, než pořádně začnou. A nejde jen o to, že stárnu a čas mi utíká mezi prsty. Začínám si (a nejen já) totiž klást otázku, jestli ta škola, na kterou se po prázdninách vůbec netěší, ještě dává smysl. Vždyť kolem nás roste generace, která má odpověď na cokoli na jeden prompt. Tak proč by se učila vyjmenovaná slova?

Otázka „k čemu škola, když AI ví všechno“ však mylně předpokládá, že škola je sklad informací a děti jsou skladníci. Nalož, urovnej, při zkoušce vyskladni. Jenže informace přestaly být vzácné už dávno před AI. Wikipedie je skoro o polovinu starší než můj syn. Vyhledat, kdy byla podepsána zlatá bula sicilská, umí kdejaký mobil.

Informace zlevnily. To je celé. A když něco sníží svou cenu skoro na nulu, hodnota se přesune jinam. Ekonom Herbert Simon si už v sedmdesátých letech minulého století všiml, že nadbytek informací vytváří nedostatek pozornosti. Dnes to víme ještě o kousek víc. Vzácná už není odpověď sama. Vzácné je poznat, které odpovědi věřit, čemu věnovat čas a co z toho opravdu stojí za zapamatování.

Tak co zůstává škole, když odpověď na cokoli máme za vteřinu?

Zaprvé: poznat, kdy ta odpověď kecá. AI vám se stejnou jistotou řekne pravdu i naprostý nesmysl. Rozeznat jedno od druhého není dovednost, kterou „vygooglíte.“ Musíte mít v hlavě dost vlastních vědomostí, abyste je dokázali dát do souvislostí a poznali, že něco nesedí. A to nám škola stále dává. Paradoxně tedy musíme věcem rozumět i v době, kdy je stroj zná líp než my. Protože znát a rozumět jsou dvě rozdílné věci. Jinak jsme vydáni na milost sebejistému papouškovi.

Zadruhé: vydržet u něčeho těžkého. Škola učí jednu nedoceněnou věc. Sedět nad úlohou, která mi nejde, a nevzdat to. Být půl hodiny frustrovaný, a pak na to přijít. AI tuhle frustraci umí elegantně obejít. Stačí poprosit a máte hotovo. Jenže sval, který neposilujeme, ochabne. A trpělivost je sval. Mozek to má podobně. Bez odporu zakrní.

A zatřetí, to nejdůležitější: ostatní děti. Dvacet různých povah v jedné třídě. Někoho nemůžete vystát, s někým se kamarádíte celý život, s někým se musíte domluvit na referátu, i když byste od něj radši utekli. Tohle vám žádný model nenasimuluje. Empatii, kompromis, hádku a usmíření se učíte jen na živých lidech, kteří vám oponují. AI s vámi totiž vždycky souhlasí. Svět ne.

Takže ne. Škola nezmizí. Jen z ní možná vypadne to, v čem nás stroj poráží na hlavu, a zůstane to, co stroj neumí. Možná přestaneme děti memorovat letopočty a začneme je učit myslet, hledat souvislosti, pochybovat a vycházet spolu.

A i když mu možná běží čas rychleji, můj syn se do školy netěší pořád stejně jako já před čtyřiceti lety. To je dobře. Protože nuda nekonečných prázdnin, ten čas, kdy ráno nevíte, co bude odpoledne, a je vám to jedno, je přesně ten luxus, který vám ChatGPT ani Gemini nikdy nedá. Chatboti se nudit neumí. A nuda je matkou nápadů.

Autor je AI mentor a programátor