Nejnovější zprávy: Baník doprovodil Slavii k titulu, ale v poháru půjde zdvořilost stranou ​Soutěž sýrů v Karlovicích vyhrál kravský česnekový od Ludmily Rohelové

Filmové návraty

Filmové návraty: Boj o život ostravského otráveného dělníka

​Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Téměř dokumentární thriller o záchraně života ostravského dělníka Život pro Jana Kašpara dává tušit konec stalinské éry, zánik budovatelského filmu a symbolický předvoj nové vlny.

V roce 1959 sice bylo na výskání v tomto směru brzo, některé jiné filmy ale už byly přímou předzvěstí mladé generace, která rozhodně neměla v úmyslu pokračovat v oslavných ódách na režim. Naopak, i soudruzi si začali sypat popel na hlavu. Přišly filmy jako Škola otců, nebo Zde jsou lvi, či Hvězda jede na jih.

Dělník Jan Kašpar (František Peterka) má těsně před svatbou, ale přitoráví se a začnou mu selhávat ledviny. Když v práci ve slévárně omdlí, odvezou jej do nemocnice, kde zjistí nebezpečné množství dusíku v jeho krvi. Začnou jednat. A protože dopravit včas pacienta na jedinou umělou ledvinu v Československu, která se nachází v Praze, není jednoduché, drama získává spád.

Režisér Vladimír Sís udajně vycházel ze skutečné události. Tomu napovídá i úvodní téměř dokumentární stylizace začínající dramatickou větou neznámého vypravěče: „Je patnáctého září devět hodin večer." (odbíjení je zřetelně slyšet).

První záběry na plátně musí dostat každého ostravského patriota do kolen. Kamaraman Josef Vaniš využívá nejmodernější techniky, aby z Ostravy vytáhnul maximum.

Zejména se mu podařilo úvodní bombastické panorama od Vysokých pecí směrem k Hotelu Palace. Ostrava je tady pěkně vidět jak na dlani. Navíc se zdá, že ono téměř 360% panorama začíná v jižní části Dolní oblasti, kde se nyní (říjen 2018) bourá celý třídící komplex. A končí někde poblíž Ostravice.

Anonymní hlas pokračuje: „Tento příběh se mohl stát kdekoliv u nás, ale místem skutečné události byla Ostrava.“ Skutečně potěšující fakt, jsme prostě v centru událostí. Fakta jsou přiznána a Ostrava vypovídá dům za domem svůj život.

Na první pohled nás udeří monumentální Textilia Ostravice s pompézními neony. Tady to prostě už koncem 50. let zatraceně dobře žije. Však se tady také motají naši hrdinové v řádně podnapilém stavu. Kdo to kdy před tím někde v českém filmu viděl? Jsme téměř ve velkoměstě, kde sice zatím není v provozu zábava na Stodolní, ale to vůbec nevadí.

Nejen neony na Ostravici, ale také filmové bannery vtipně zakomponované do děje dávají tušit, že Ostrava je součástí evropské kultury: máme tady reklamu na italský film Říše slunce a další slavné tituly jako Rozdělené město, Zklamání.

„Nech ho, jdeme do Fénixu,“ zní mezi větami rozjařených chlapíků. Ano, Ostrava se baví a Fénix sice nevidíme, ale nemáme tady ani jeho trapnou imitaci jako ve filmu Únos, kde byl doupětem nebezpečných živlů. Dnes je naopak přiznaným místem zábavy místních dělníků.

Ale ani agitace a sociální problematika současnosti nás nemíjí. „Já se s tím nikdy nesmířím, že si Jenda bere rozvedenou.“ Zdá se, že kry pukají a ledy tají, náš titulní hrdina skutečně pálí za rozvedenou a ta se navíc musí zbavit svodů svého bývalého manžela. Bravurně jej ztvárnil Martin Růžek, typická to spojka mezi padouchem z Tankové brigády a tímto osvícenějším dílem.

„Co všechno umí takový lux!“ dozvídáme se o jedné z nejnovějších socialistických vymožeností. Život pro Jana Kašpara je skutečně jen na půli cesty, někde mezi budovatelským optimismem a jeho ironizací.

Navíc je tady příjemný bonus JAZZ, reklamní titulek dávající tušit, že éra hippie už bude možná za dveřmi, ale volnou lásku tady nenajdeme, pokud nám v tomto směru nestačí párování se rozvedených. Tchýně je v tomto filmu skutečně hodně protivná. Stará semetryka rozvedeným nefandí.

Reálie jsou jasně dané a přiznané natolik, že z filmu zjistíme, jak je kam daleko. "Na Porubu? To je půl hodiny autobusem," informuje nás jedna z postav přebývající právě v centru Ostravy. Sanitkou jsme v Praze za šest a půl hodiny. Což je těžký průšvih, protože na sebemenším zpoždění závisí Kašparův život.

A kritikou se nešetří: „Za chvíli budeme létat na měsíc, ale dostat člověka z Ostravy do Prahy, to je problém,“ bručí si primář nemocnice. Jeho pražský kolega s tím počítá a bere si dokonce polední pauzu: „Tak já už jdu, ta Ostrava tu stejně do večera nebude.“

Ostrava = Otrava – žertují v jednom záběru kameraman s režisérem. Písmeno v nápisu na letišti skutečně zakrývá deštník, a je to k tématu, protože Jan Kašpar je otráven a navíc zdejší poměry mu zrovna neprospějí.

Film je dynamický, nabízí skvělé dramatické sekcence na operačním sále, ale sahá také po nejmodernějších dopravních prostředcích: v akci je i vrtulník. Už jsme tady měli letadlo v Únosu nebo tanky v historické bitvě. Vrtulník je skvělá inovace a navíc nám režie lifruje pěknou porci záběrů z ptačí perspektivy.

Ostrava ale vyjde zkrátka, je zahalena do mlhy, či spíše smogu, Život pro Jana Kašpara je totiž film v něčem nebezpečně současný. „Kdybych dostal ten penicilín,“ stěžuje si v ironickém závěru děda, notorický pacient, všelék nám zatím chybí.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie

Foto dne