Nejnovější zprávy: Motorkář nepřežil srážku s autem, chlapec (13) byl těžce zraněn Recenze: Indická Ganga v hájence u Frýdku-Místku? Funguje to!

Filmové návraty

Filmové návraty: Jak Ostrava formovala rozmazleného fracka Jana Kačera

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Existují filmoví tvůrci, kteří se v Ostravě narodili, ale neměli možnost v ní nic natočit, naopak někteří do ní přišli jako typická „náplava“ a nakonec nejen, že s ní srostli, ale bez Ostravy by jejich tvůrčí kariéra nebyla zkrátka ono. A dokonce se do ní opakovaně vrátili.

Dvojnásob anebo trojnásob to platí pro Jana Kačera, jednu z nejvýraznějších tvůrčích osobností své generace. Poprvé se v Ostravě ocitl na konci 50. let jako čerstvý absolvent režie DAMU.

Poté, co odešel zpátky do Prahy, kde založil Činoherní klub, se po zákazu činnosti do Ostravy vrátil a dokonce v ní natočil celovečerní film Město mé naděje, aby ji zase opustil.

Ale s jistou pravidelností se do ní vrací neustále. Slavil v ní například osmdesátiny, ale zažíval i trpké chvíle, kdy na jeho film promítaný speciálně v Minikině nikdo nepřišel. Nezapomenutelná tvář, charismatický snílek, zásadový muž, zároveň herec, ale také režisér, člověk, který na Ostravu nedá dopustit.

Mnohokráte se jej ptali na to, jaké se tehdy dělalo v Ostravě divadlo? Psal se rok 1959 a Kačer se svými kamarády, spolužáky vyrazil do ocelového města na spanilou jízdu. Chtěli zachránit zdejší umění.

Divadlo Petra Bezruče, které prý mělo katastrofální úroveň a tihle mladí, povětšinou Pražáci, si vzali do hlavy, že jeho pověst zachrání.

Tato naivní představa se setkala s tvrdou realitou. Když na tu dobu Jan Kačer vzpomíná zpětně, povětšinou se od něj dovíte, že dělali divadlo „od nevidím, do nevidím,“, že hráli i čtyřikrát denně, takže divadlo jak říká „i blili“ ale tohle blití divadlem mělo své poetické nuance, jemné odstíny žíhané krvavou září ostravských hutí a nadýmané uhelnou černí.

Naštěstí se dá v jeho několika vzpomínkových knihách zjistit, jaká Ostrava tehdy vlastně byla. Nejen samotná práce, ale také každodenní starosti, povinnosti i zábava, seznamování se s krajinou, zvyky, místními rituály na začátku 60. let, kdy skutečně začal rozkvět zdejší kultury a Divadlo Petra Bezruče se stalo fenoménem, předjímajícím tvorbu slavného Činoherního klubu v Praze, kam pak „skupina Jana Kačera“ z Ostravy povětšinou odešla.

Jaká tedy byla Kačerova Ostrava v době jeho prvního příchodu?

„Byli jsme rozmazlení frackové,“ začíná Kačer jednu ze svých vzpomínek. /…/ „Naše smutky se rozplývaly na strahovských kopcích a jarní stromy měly bílé květy. Ostrava stála železná, věčná a nevšímavá. Už od Studénky – Studénka, jaké to zázračné pojmenování, ale kdeže je ta studánka /Studánku tady daleko dříve hledala Kačerova kolegyně, ostravská rodačka Věra Chytilová, když se její rodina stěhovala do Studénky z Kunčic a ona si jako malá hrála v místním kolejišti. Poznámka autora./.

„Od téhle kovové stanice,“ pokračuje Jan Kačer: „už síť kolejí a zborcených domů – podobných tankům u Kurska. Kouř, vysoké komíny a potrubí. Lesklé i zrzavé, propletené řídkými lesíky a močálisky. Těžní věže a ohně u nich, hořící struska… Sžíravý pach kysličníků. Trpký a dráždivý, a popílek a déšť. Košile, z nichž se drolí kostičky uhlí, ostrého, pichlavého a bodajícího do očí, které se prudce svírají a slzí. Hospody. Každá jiná. Velké porce za pár kaček, úlitba horníkům a huťařům, kteří tu byli konzumací lákáni k práci a domestikaci. Stadion se řvoucím publikem. „Vítkovice, Vítkovice do toho!“

Ledový průvan a hořké pivo, klobáska ostravská, černá jako uhlí, a okoralý chleba od včerejška. Hořčice a poletující papírky. Podmalované oči – augnráfky, jak říkají herci. Noční tramvaje s osádkou střídajících havířů ještě s kahany, pořvávajících do tmy na opožděné chodce. Prázdné hlediště divadla s několika slečnami studujícími „pajdák“, s mileneckou dvojicí odněkud z Čech. Bramborák za dvě kačky se zapečeným salámem a kůrčičkou, který by zděsil všechny dietní doktory vesmíru. Ostravar – pivo, které se hodí k syrečkům a chlebu s „jatrou“. Ranní čaj se „ščavou“ a dech noci.

Obrovské město, rozlehlé a nekončící, propadlé rybníky s uschlými stromy uprostřed, kaliště temné a mastné, nad nimi rackové. Hřmot, houkání a podivné ticho na haldách marně zarůstajících nesmělými břízkami. Prskání vysypaných vozíků a odlesky nebe podivně barevného. Fialová a ostrá oranž, síra a železo. Edvard Munch – norský blouznivec, by tady s úžasem objevil svoje tóny.

Skládky starého haraburdí, zrzavé pláty a zbytky strojů vyšlých z módy. Hřbitovy trubek, válců a kol a konzerv a jícny hořících pecí, žeroucích tuhle pochoutku. Nediskrétní pohledy do nitra továren. A nedělní ticho. Klid. Není kam jít. Spí se. Koupaliště Hulváky s trochou zeleně a bílými, neopálenými lidmi. „Kaj su je?“ Polština a „kratke zobaky“.

Ostrava. Taková podivná láska. Nevtíravá a nežádající. Několik skvělých kamarádů na celý život. A v tom začínáme. Někde vzadu v mozku vzpomínka na Prahu, na Národní třídu, Redutu, Violu, a kavárnu Slávii, drobet smutné závisti nad snadností pražských úspěchů, a dokonce naivní snaha recitovat v Ostravě stejné básničky – a potom šlus.

Praha v nedohlednu – teď jsme tady. Ostrava, s tou línou stužkou mastné vody, namísto Vltavy, je naším bojištěm. Tady se pokusíme říct… Bože, co? A komu? Přijdou? Kdo vlastně? Takže to budeme dělat pro sebe. Co je dobré pro mě, je dobré pro tebe. Nelze jinak. Žádná frajeřina. Chybí kritika, chybí spřízněné publikum, chybí konkurence.

Takže jeden pro druhého. A se vším všudy. Nebydlíme, neznáme to tady, nikdo si nás nezve domů, je nám úzko, a tak pracujeme od nevidím do nevidím, a zase znova. Zní to neuvěřitelně, ale někdy i čtyři představení denně. Dvě pro děti povinně, večer s náruživostí pro každého, kdo přijde, a v noci – kabaret, abychom nezaostali za Redutou, Semaforem, Paravanem.

A zkoušky. Mezi tím lásky i sňatky, a rozvody, a děti – a za chvíli i první byty v novostavbách. Ateliéry v opuštěných domech v desátém poschodí. Noční poplachy a závaly v dolech prolézaly do našich soukromí. Obavy ustaraných manželek sousedů a strach o život.

Ostrava nás prostupovala. Do divadla se dalo chodit. Tu a tam nás i někdo pochválil. Svět našich představení začínal mít něžnou barevnost snu a jakoby prosvětloval zádumčivost města. Drželi jsme spolu. Nevím, kolik nás bylo. A kdo nedržel. Zdálo se nám – a mně i teď, že jsme byli v kupě, a jeden druhého sílil. Trvalo to šest let…“

Tímto konstatováním se dá uzavřít Kačerova první ostravská etapa, chvíle kdy tento Ostravou křtěný a místním železem kovaný slavný herec už uzrál pro své první filmové role.

V době největší ostravské slávy už pendloval mezi Bezruči a Barrandovem, protože byl obsazen do role zraněného partyzána ve válečném dramatu Smrt si říká Engelchen od Kádára a Klose (těch, kteří daleko dříve, před Kačerovým příchodem, v Ostravě realizovali propagandistické komunistické drama Únos).

Následně v závěru své první ostravské „epizody“, Kačer z místních divadelních prken vyrostl na oblíbeného představitele mladých mužů na životním rozcestí, stal se jednou z charakteristických tváří české nové vlny, díky filmům jako je Cesta hlubokým lesem (1963), Každý den odvahu (1964), Nikdo se nebude smát (1965).

V roce 1967 se stal jedním z několika Ostravou křtěných herců, kteří dostali jedinečnou šanci hrát v díle těšínského rodáka Františka Vláčila, a tak ztělesnil fanatického řádového rytíře Armina v slavném Údolí včel.

Musel prý z toho důvodu přerušit pohostinnou režii v Ostravě! Ale to už je další příběh…

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie

Foto dne