Nejnovější zprávy: Událost gastro sezony v Ostravě: Lanýžové hody v Padre! Porubská Pivotechna chce mít největší výběr piv v Ostravě

Filmové návraty

​Filmové návraty: Zocelení na Ostravsku natočil zkušený Mac Frič

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Poslední výstřel se svou téměř současnou ostravskou tématikou sice v létě 1950 u komunistů propadl, protože jej shledali nedostatečně angažovaným, ovšem zabodoval jiný příběh z našeho kraje, Zocelení.

Odehrává se v době hospodářské krize za 1. republiky a jeho autorem je zkušený veterán prvorepublikové kinematografie Martin „Mac“ Frič.

Přestože se jeho oficiální premiéra konala až napřesrok, na předpremiéře v Ostravě jej v jeden večer vidělo přes deset tisíc lidí, hned po úspěšném přijetí na MFF v Karlových Varech. Začala totiž éra letních kin a horkou novinkou byl dělnický festival.

Zocelení, které se z větší části natáčelo v nedalekém Sviadnově, se k publiku dostalo v rámci 1. ročníku pamětníkům dobře známé přelomové přehlídky Filmový festival pracujících.

Nemělo lehkou pozici, protože na Zimním stadionu v Ostravě ji zahajoval barevný monument Pád Berlína s účastí Jana Wericha jako Hermanna Göringa, dávaný všeobecně za nedostižný vzor ze Sovětské kinematografie.

Do Ostravy jej přijela uvést speciální delegace s ministrem sovětského filmu (!) a kino se stadionem praskalo ve švech. Diváci jej zaplnili do posledního místa a ještě jich pět tisíc přebývalo. Ti se nacpali na všechna myslitelná záchytná stanoviště, traverzy, konstrukce, hranoly a podobně, podle dobového reportéra viseli z konzol jako „živé hrozny“. Jakmile se pak na plátně objevil Stalin, přivítali jej burácivým potleskem.

Zocelení přišlo na řadu až na konec festivalu a patřilo rovněž k velkým diváckým úspěchům, zvláště když se natáčelo poblíž Ostravy. Z Frýdku a Sviadnova sem zavítala početná delegace.

Někteří z dělníků byli nepochybně pamětníky vleklé hospodářské krize ze 30. let, a přestože Frič na rozdíl od Weisse v Posledním výstřelu nedal nehercům hlavní role, umožnil jim mihnout se alespoň v rozsáhlém komparzu.

Před zahájením projekce bylo připomenuto pětileté zestátnění kinematografie. Během promítání dělnické nadšení umocnila střídavě žhnoucí a pohasínající rudá záře lávy z vítkovických oceláren a tlumený hluk z místního vlakového nádraží. Jako by nestačilo, že už samotné filmové výkřiky „Rotaváci“ nebo „stávkokazi“, naháněly publiku účelovou hrůzu.

„Československý státní film věnuje tento film dělníkům z Karlovy huti, kteří svým bojem proti kapitalistům a svými budovatelskými výkony vydobyli hrdé právo, aby se jejich závod nazýval Stalingradem,“ hlásá úvodní titulek Zocelení.

Z dnešního pohledu sice příběh Zocelení nedosahuje kvalit Posledního výstřelu, jenže expresivní kamera zkušeného Jaroslava Tuzara zaujme na první pohled.

Stylizace interiérů sice nijak nevybočuje z estetiky meziválečné kinematografie, jenže v okamžiku, když Tuzar zabírá vysoce kontrastní krajinu s mračnou oblohou, dosahuje množství působivých kompozic zasazených do přírodního terénu. Sugestivní panoramata, snímání komunistů z žabí perspektivy, dav jako živel linoucí se krajinou, to vše dokáže strhnout pozornost i dnes.

Samotný děj ničím nepřekvapí, snad jen může udivit tím, za jakou cenu byla scénáristy připomínána nezlomnost komunistické masy. Ačkoliv jsou soudruzi poraženi, nehodlají se poddat a právě proto je nakonec ukázáno, že se umí zocelit i po fatální porážce.

V posledních záběrech zní Internacionála a krajinou se valí dav s rudou vlajkou, neporadí si s ním ani přivolaní četníci odhodláni ke střelbě. A ve 30. letech se střílelo i v Ostravě.

Konflikt sleduje propouštění 450 dělníků, které má vystrnadit hrozivě vyhlížející nástupce konzervativního ředitele von Dorerer. Propouštění bylo aktuální hrozbou a nevyhýbalo se ani jiným místům v kraji. „Včera propouštěli v Třinci a ve Vítkovicích,“ dovídáme se z dialogu.

Postavy jsou účelově černobílé, zvláště plakátově vyznívají podnikatelé a továrníci, třeba von Dorerer si žádá honorář přes 800 tisíc korun a přitom netuší: „jak se řídí taková plechárna.“

Nastrčený špicl Halík, který se infiltruje mezi dělnické soudruhy, jako kdyby vypadl z Fričovy prvorepublikové kriminálky a jako správný padouch střílí na komunistu Frantu ze zálohy. Komunisté jsou znázorněni jako dlouhodobě strádající a utlačovaní lidé, co nemají co do úst, přesto vytrvají a prodají vše i střechu nad hlavou, jen aby vydržel jejich ideál.

Mezi herci vyniká mladý Jaroslav Mareš, hrající vzdorného komunistu Jana a pak Oldřich Lukeš coby Franta z Palkovic, který je sympatickým šéfem místní buňky. Ani postřelení mu nijak zvlášť neuškodí.

Ve filmu nechybí ani herci z Posledního výstřelu, všudypřítomný Miloslav Holub nebo radvanický Jiří Kostka. Samozřejmostí jsou stálice předválečné kinematografie Jana Dítětová, František Kovářík a další. V jednom záběru se tady mihne dokonce Radoslav Brzobohatý.

Bytová otázka 30. let, kdy se dělníci slepě těší na novou kolonii, zajímavě rezonuje s novou Duklou 61, také tam má dělnická rodina, dokonce havířského předáka, navíc v novém Havířově, problém, kde umístit mladé. Problematika bydlení je v našem kraji pro filmaře věčné téma.

Natáčelo se v areálu válcovny plechu Karlova huť, ve filmu je zachycen i částečný výrobní proces plechu. Dále se natáčelo v místní kolonii a v známém hostinci Na husinci.

Motiv stávek odkazuje k dramatickým událostem nejen na Karlově huti, ale hlavně ve Vítkovicích z doby hospodářské krize. „Udělali to před několika lety ve Vítkovicích,“ říká jedna z postav varující před možností střelby do dělníků, ke které nakonec také dojde.

Nářečím se ve filmu nemluví, hlavní herci udržují obecnou češtinu, anebo hovoří spíše pražsky: „Jendo, tady to bude krásný,“ slibuje si ústřední herecký pár v úvodu snímku, když se těší na nový byt v právě stavěné sviadnovské kolonce.

Filmová projekce v Ostravě na Kotasově stadiónu vybídla k noční debatě, kterou přivítal dobový tisk takto:. „Místní dělníci přijeli hromadně na projekci, aby posoudili realizaci díla, pozoruhodného i tím, že bylo natočeno na původním místě. Někteří z tvůrců tohoto filmu, vedoucí V. tvůrčího kolektivu red. M. Galuška, hudební skladatel Jiří Sternwald a hlavní představitel Jaroslav Mareš, zůstali po skončení promítání na pódiu, aby si porozprávěli s diváky o filmu. Diskuse byla velmi živá a přátelská a přinesla tvůrcům filmu mnoho zdravých kritických postřehů, které jim jistě v mnohém usnadní jejich další práci. Teprve dlouho po půlnoci se poslední diskutující rozcházeli a světla stadionu naposledy zhasínala nad prázdným hledištěm.“

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie

Foto dne