Nejnovější zprávy: Hokejisté Vítkovic opět ukázali sílu! Chomutov porazili 4:2 Unikátní alej v Radkově bude žít dál. Doplnily ji nové lípy

Společnost

Fotogalerie: Tak se stavěly Bazaly! Unikátní snímky skončí v muzeu

Magazín PATRIOT získal pro své čtenáře exkluzivně sadu snímků, které nalezl v pozůstalosti po svém dědečkovi ostravský publicista Marek Hýža. Podívejte se na unikátní fotografie areálu, který čeká přestavba na tréninkové centrum, a přečtěte si vyznání Marka Hýži...

Foto: Rodinný Archiv Marka Hýži

Když vám zemře děda, je vám vždycky smutno. Dědečkové jsou tady od toho, aby byli svými vnuky nekriticky milovaní.

Vždyť kdo má na nás v dětství více času, než právě oni? Učí vás poznávat svět, předává svoje zkušenosti, pohladí, utře slzy, pofouká odřené koleno a občas i přitvrdí. To je privilegium každého vnuka. Dětskýma očima milujete jeho život a obdivně koukáte na všechno, co dělá. I když tomu občas moc nerozumíte.

Můj dědeček Zdeněk Valovič byl rodilý Ostravák, který za války fáral jako havíř na dole Michálka, aby nemusel být totálně nasazený v hitlerovském Německu. Když hrůzná válka skončila, dodělal si v Ostravě učitelský ústav a pak celý život učil i řediteloval na ZŠ Kounicově nedaleko legendárního stadionu Josefa Kotase. Dokonce byl po nějakou dobu krajským školním inspektorem.

Po celou tu dobu nade všechno miloval fotbal v podání SK Slezská, pozdějšího Baníku. Podle termínů jednotlivých zápasů se určoval program celé rodiny, protože děda snad nechyběl na jediném mači.

Už se nikdy nedozvím, zda je pravda, že na fotbal chodil už od svých šesti let, kdy byla otevřena legendární Stará střelnice. Ale proč tomu nevěřit? Když snad Baník někdy náhodou prohrál, dobře jsme věděli, že ho nemáme tak dva dny nikterak kontaktovat, protože bychom se od toho jinak laskavého a milujícího muže se zlou potázali. Byl to zkrátka srdcař se vším všudy!

Už si nevzpomínám, kdy mě vzal s sebou na první zápas, ale na jména Olda Cvaček, Zdeněk Krečmer, Olda Válek či Jura Čep nikdy nezapomenu! Že vám ta jména nic neříkají? Že přece nikdy nehráli za Baník? No bodejť! Oni to totiž nebyli fotbalisté, ale skalní fanoušci, a jak jsem se později dozvěděl i dělníci - dobrovolníci, kteří ve svém volném čase pomáhali se stavbou Bazalů!

Děda s nimi chodíval na fotbal. Sedával jsem s nimi úplně pod střechou na tribuně, hned vedle rozhlasové kabiny a vždycky dvacet minut před výkopem mě poslal děda pro soupisku. Jaká to byla čest pro malého kluka zaklepat na dveře a jménem dědečka požádat o soupisku! Vůbec jsem tenkrát nepřemýšlel nad tím, jak to, že má děda takové privilegium.

Vlastně mi to došlo až po dědečkově smrti, když jsme před několika lety převzali jeho pozůstalost. Probíral jsem obálky s fotkami a na jedné z nich bylo úhledným dědečkovým rukopisem napsáno „stavba Bazalů“. Opatrně jsem jí otevřel a nevěřil vlastním očím.

Na černobílých fotkách se přede mnou začal odvíjet příběh výstavby fotbalového svatostánku. Ba co více, na těch fotografiích byl i můj dědeček, který při jejich stavbě pomáhal! Nikdy o tom přede mnou nemluvil a mě pochopitelně bohužel nikdy nenapadlo se ho na to zeptat.

Naštěstí tenkrát ještě žila babička, která mi vyprávěla, že děda vždycky rovnou z práce pospíchal pomáhat stavět Bazaly. Po mnoha letech jsem tak pochopil dědečkovo privilegium i čestné místo na tribuně. Také to, proč měl vždycky zadarmo permanentku a už zdaleka ho zdravily všechny tehdejší baníkovské fotbalové legendy.

Zrovna v těchto dnech, kdy se Bazaly začínají přestavovat, jsem si na ty fotky vzpomněl znovu. Otevřel jsem obálku a znovu si je prohlížel. Vidím holou pláň a kdesi v dáli věž Nové radnice. Po staré dřevěné tribuně dočasně převezené ze Staré střelnice, ani pozdější ocelové, která tam stojí dodnes, ještě není ani památky.

Pohled, který už nikdy nikdo nezažije. Také zplanýrovanou stráň a první základy budoucích ochozů, stavební kolečka, lopaty, hromady cementu uloženého pod stříškou, míchačku na beton. Rovněž spoustu bezejmenných lidí, kteří osazují třeba první trávník, po kterém se pak proháněly tehdejší hvězdy v modrobílých dresech.

To všechno je svědectvím mizejícího času, o které jsem se chtěl podělit se čtenáři Magazínu PATRIOT. Ba co víc. Rozhodl jsem se, že tyto fotografie věnuji ostravskému muzeu, kterému po mnoho let šéfuje oddaná fanynka Baníku Ostrava Jiřina Kábrtová. V jejich rukách budou v bezpečí a vím, že dědeček, který kdysi pomáhal stavět Bazaly, by si to tak přál.

Fotogalerie

Foto dne