Francouz, který si zamiloval Ostravu. Láska na první pohled to ale nebyla

Emmanuel Chilaud řídí největší evropskou továrnu na výrobu sušenek. Proč je podle něj důležité, aby právě v Opavě vše šlapalo co nejlépe, co miluje, a co mu vadí na Ostravě, a proč každou neděli už osm let rozdává s přáteli a rodinou jídlo potřebným?

Před několika týdny jste tady v Opavě s velkou slávou zahájili provoz nové linky na Fidorku za 1,3 miliardy korun. Jak moc zásadní okamžik to pro vás byl?

Pro mě je ta linka strašně důležitá, protože vytváří budoucnost. Je to investice na dalších třicet až čtyřicet let. Existence té linky dokazuje, že jsme dobrou továrnou pro firmu Mondelez, dobrou továrnou pro naše investory. Díky ní tady opavské rodiny budou mít dobrou práci ještě po další generace.

Řekněte, jak dlouho jste v Mondelez, a jaký je tady vlastně váš úkol?

Pracuji tady šest let a vedu všechny naše továrny v Česku. Tedy Opavu, která je největší továrnou v Evropě a jednou ze tří největších sušenkových továren na světě, Lovosice, kde děláme další pečené produkty a Mariánské Lázně, kde máme malinkou továrnu na lázeňské oplatky.

Vy nejste potravinář. Pokud vím, tak jste začínal před dvaceti lety v Ostravě jako expert na rozjetí výroby počítačů, pak jste vedl v Karviné továrnu na zdravotnické výrobky. Nyní vedete obří továrnu na sušenky. Myslíte, že je jedno, že zrovna děláte voňavý byznys, protože procesy jsou si stejně podobné?

Jídlo je něco jiného, protože pracujete s něčím, co má dobře chutnat, ale co zároveň musíte po celou dobu procesu chránit, aby bylo v bezpečí. V tom smyslu je to trošku jiné, ale i při mé práci pro zdravotnictví jsme měli zodpovědnost, protože jsme pracovali s výrobky, které pomáhají chránit zdraví lidí, a při špatném nakládání s nimi by je mohly ohrozit. Jinak pro mě je výroba jako výroba, musíme nakoupit správné suroviny a komodity, poskládat vše, jak má být, vyrobit, zabalit a exportovat. Procesy jsou stejné nebo podobné. A ještě k tomu mému úkolu: já nemusím vědět, jak se peče Fidorka nebo Oreo, o tom to vůbec není. Moje práce je dělat všechno tak, aby každý člen mého týmu měl všechny podmínky k tomu, aby svou práci mohl dělat dobře. Mým úkolem je také rozpoznat talent, vybrat si a obklopit se těmi správnými lidmi.

Ta vaše práce je voňavá a dobře vypadá. Když jsem nedávno procházel vaší továrnou, fascinovaly mě tisíce Fidorek, které neustále sjížděly z pásů vašich linek. Říkal jsem si, že to musí být radost, ale na druhou stranu vím, že ani váš byznys není jednoduchý. S čím nejvíce bojujete, co vás trápí? Napadá mě třeba cena energií, ale je toho asi více…

Ano, jsou věci, které jsou k řešení, třeba právě ceny energií nebo ceny kakaa, ale tomu se spíše věnuje naše centrála. Pokud jde o nás, myslím, že spíše než problémy řešíme výzvy a příležitosti. Osobně se zabývám tím, jak bude vypadat naše továrna ve zhruba pětiletém výhledu. Jaké nové linky bychom tady mohli mít, kde nabereme lidi, a jací lidé to budou, s jakým vzděláním a schopnostmi. Hodně pracujeme na tom, aby naše firma byla tou, pro kterou chtějí lidé z Opavy a okolí pracovat. Také proto se snažíme o dialog se školami, aby nám připravovaly zaměstnance, kteří u nás za pár let nastoupí a budou odborníky na digitalizaci, automatizaci a další moderní dovednosti.

Foto: Vladimír Pryček

Dnes jsem přijížděl za vámi na rozhovor a míjel obří parkoviště plné aut zaměstnanců. Napadlo mě, jestli už nyní jste vysněným zaměstnavatelem, a jestli jsou Opaváci na svou firmu hrdí?

Ano, řekl bych, že jsou hrdí. Já tedy na známosti naší značky jako místního zaměstnavatele sám pracuji. Opavané dlouho znali značku Opavia nebo nějaké naše jiné lokální značky, ale kdo je Mondelez, to nevěděli. Není to překvapení. Název Mondelez vznikl teprve v roce 2012. Opavané si vždycky vybavovali žlutou barvu a sušenky Opavia. Ty jsou ale dnes u nás zastoupeny ve výrobním programu už jen asi deseti až patnácti procenty. Padesát procent je Oreo, dvacet a více procent má Milka. No ale když jdete dnes do města a ptáte se na Mondelez, tak už všichni vědí. Opavané jsou stále hrdí na Opaviu, na Fidorku, ale věřím, že už jsou hrdí i na Mondelez.

Takže už chápou, že se žlutá Opavia už nevrátí?

Já nabídnu jinou perspektivu. Opavia je čistě lokální značka produktů, které milují všechny rodiny v Česku a na Slovensku. Pak máme značky právě jako Milka nebo Oreo. Ty jsou globální a mají úplně jiný dosah. V Opavě nestojí malá lokální firmička, ale gigant s globálním dosahem. Ano, Opavia byla žlutá a Mondelez je fialový, ale na barvě nezáleží, záleží právě na tom dopadu.

Vnímáte, jak lidé hodnotí chutě vašich výrobků? Jak se v nekonečných debatách na sociálních sítí přehadují, že dříve chutnala Fidorka jinak a Milka byla mléčnější…

Ano, tyto debaty vnímáme. Ale skutečnost je taková, že do receptur zasahujeme spíše málo. V rámci firemní strategie nicméně cíleně snižujeme množství – například soli nebo cukru v některých našich produktech. Ačkoliv si na takové změny spotřebitelé zvykají, jde o změny dobrým směrem.

Když jsme u těch chutí, řešíte nějak trendy, které se objevují stále více, a tlak na složení potravin? Mluvil jste o snižování cukru a soli. Co třeba lepek…

Trendy rozhodně sledujeme. Dokonce na jejich sledování a následný vývoj produktů máme ve firmě speciální divizi. Bez lepku produkty podle mě moc nemáme, ale třeba celozrnné sušenky jsou dobrý příklad, ty jsme uvedli pod několika značkami.

Fidorka je slavná a má úžasnou historii. Může ještě dnes vzniknout něco tak legendárního? Chystáte něco takového?

Ano, pracujeme na něčem takovém, a když se potkáme za rok, tak vám dám ochutnat. Můžu snad prozradit, že půjde o produkt pod značkou Milka. Už jsem ochutnal první vzorky, a věřím, že to bude bomba.

Jak dlouho vůbec trvá vývoj takového nového výrobku?

Od nápadu k realizaci a k cestě do obchodů je to asi osmnáct měsíců. Jen devět měsíců trvá dodání linky a strojů, dělají se studie na to, jak by měl ten výrobek chutnat, jak bude balený a další náročné kroky. Někdy ale novou linku nepotřebujeme. V těch případech je to celé rychlejší.

Jste rodilý Francouz, není vám po Francii někdy smutno?

Ne, to ne. Je mi smutno po Ostravě, když musím někdy na pár týdnů někam odjet.

Foto: Vladimír Pryček

Vidíte, a já bych řekl, že mnozí Ostravané považují Francii za jedno z nejkrásnějších míst na světě.

Ano, Francie je nádherná. Je obrovská, je tam Provence, Bordeaux, Paříž, nádherné krajiny. Já už jsem asi byl unavený lidmi. Stále si tam moc stěžují, přitom mají všechno. Já jsem tady spokojený, mám rád zdejší lidi, někdy trochu ostří, ale když se odloupne ta jejich tvrdá skořápka, jsou moc fajn. Třeba v Praze bych asi žít nemohl.

Vzpomenete si na první okamžik, když jste Ostravu viděl poprvé?

Nikdy na to nezapomenu. Bylo to 27. února 2005. Přiletěl jsem do Mošnova a viděl černý sníh, dva dny jsem město poznával a věděl jsem zcela jistě, že tady nikdy žít nebudu.

Opravdu to bylo tak hrozné?

Ano, ptal jsem se sám sebe, jak tady lidé vůbec mohou existovat. Byl únor, všechno bylo šedé, smutné, na cokoli jsem se díval, centrum, Dolní Vítkovice, Dubina, všechno mi připomínalo, jaké obrovské škody tady komunismus napáchal.

Co se stalo, že jste změnil názor?

No, to si přesně pamatuju. Jednou jsem šel se svým tehdejším šéfem do Stodolní, a on se mě tam při jídle zeptal, kdy se do Ostravy přestěhuju. Já mu řekl, že to vůbec nemám v plánu. A on na to, že se neptá, co plánuju, ale kdy se stěhuju. Já ale v té době nic takového nechtěl řešit, měl jsem ve Francii ženu a dvě děti, jenomže kolegové ve Francii to chtěli taky, že prostě musím vzít rodinu, pět špičkových manažerů, a na rok do Ostravy odjet rozjet počítačový byznys.

Takže jste neměl na vybranou?

Tak bych to asi neřekl, dostal jsem dobré podmínky.

Tak jste se sbalili a jeli…

Ano, bylo na to na přelomu 2005 a 2006, to byla zrovna ta Ladovská zima, jak říkáte. Nastěhovali jsme se do domku v Mariánských Horách.

Kolik měly tehdy vaše děti let, a jak se jim tady začínalo?

Měly devět a šest let. Moje dcera měla třídu v angličtině a syn v češtině. Dnes je syn v Bruselu a dcera v Praze a myslím, že to pro ně byla skvělá zkušenost.

Co se změnilo, že jste začal mít Ostravu rád?

Byli jsme tady asi devět měsíců, když nás jedni známí pozvali na chatu na oslavu nějakých narozenin. My jsme do té doby komunikovali jen s kolegy a neměli jsme žádné kamarády nebo známé. A o tom víkendu jsme pochopili, že se můžeme s někým sblížit, i když jsme nemluvili česky a bylo to vše v angličtině.

Co se stalo po tom roce, který jste dostal úkolem?

Vrátili jsme se do Francie, děti to oplakaly a smutno bylo i nám dospělým. Ve Francii ta fabrika skončila, dal jsem výpověď a začal si hledat práci. V Ostravě, ale i jinde ve střední Evropě, uvažoval jsem chvíli i o Polsku, Slovensku, Maďarsku. Náhodou mi ale zavolali z Graftonu, že švédská firma vyrábějící zdravotní pomůcky hledá ředitele pro svůj podnik v Karviné. No, a tak jsme se vrátili do Ostravy.

Snad mohu prozradit, že máte novou rodinu, manželka je Češka a máte spolu dvouletou dcerku. Jakým jazykem doma vlastně mluvíte? V továrně asi hlavně česky, s vedením firmy anglicky, s přáteli a rodinou ve Francii francouzsky, jak mluvíte na dcerku?

Francouzsky mluvím asi nejméně.

Umíte ten jazyk ještě?

Ano, ale někdy už hledám slova. Mám sourozence a rodiče ve Francii, takže spolu občas mluvíme. Na dcerku mluvím jenom francouzsky.

Foto: Vladimír Pryček

Když se ohlédnete za svou dosavadní kariérou, vnímáte svou současnou pozici jako kariérní vrchol?

Já to vůbec neřeším. Nemám ambice někam postupovat, dělat něco většího. Když přišly nějaké šance, tak jsem se jich chopil.

Jak moc těžké to jako šéf obří továrny a dvou dalších máte? Je na vás velký tlak?

Víte, my si ten tlak vytváříme sami. Chceme, aby Opava byla nejlepší továrnou na světě, a aby sem šlo z naší firmy co nejvíce investic. Konkurence i mezi našimi továrnami existuje a já i s mými kolegy o ně musíme usilovat i bojovat. Zároveň musíme našemu vedení soustavně prokazovat, že všechno umíme i zvládneme.

Takže žádné jiné tlaky na svou osobu necítíte?

No tak kromě toho, co si děláme sami, tak asi ani ne. Snad až jen na ten pocit, že každý ředitel je ve své pozici vlastně dost osamělý. Víte, jak to myslím? Máte v týmu plno kolegů, se kterými si tykáte, smějete se na sebe, ale vždycky jste jejich šéf. Zatímco oni mají okolo sebe řadu lidí na stejných pozicích, takže mohou být kamarádi, tak vy jste sám a váš nejbližší kolega je v Polsku nebo na Slovensku. Ale nestěžuju si, vytvářet budoucnost pro naše kolegy a zaměstnance a jejich rodiny je pro mě vlastně velký dar.

Když mluvíte o daru, vy také dárky umíte dávat. Mám na mysli úžasný projekt Iglou, přístřešek z pěny, který zachraňuje v zimě životy bezdomovců. Jak ten projekt vznikl a proč?

Děláme to s manželkou. Projekt vymyslel jeden francouzský inženýr a my jeho řešení použili. První výrobky jsme dělali na koleně v našem bytě, vzniklo jich u nás asi sto, ale pak už to pro nás začala vyrábět jedna zlínská firma, zcela bez zisku, jako pomoc. My ty přístřešky dodáváme charitám nebo městům, třeba minulý týden například do Německa, ale jsme i v Kanadě.

Takže Iglou už je i ve světě?

Ano, nyní už jsme v jedenácti zemích, kromě zmiňovaného Německa a Kanady jsme ve Francii, Belgii, Anglii, Maďarsku, nebo v USA.

Jak projekt funguje?

My ty přístřešky prodáváme a z těchto peněz se zaplatí jejich výroba. O ostatní se stará naše neziskovka.

Kolik jich ročně vyrobíte?

Když je normální zima, tak asi tři sta. Není to deset milionů, jako děláme denně sušenek Oreo.

Jak vás to napadlo?

To je jednoduché. Já kdysi plánoval, že začnu pomáhat, že pojedu do Afriky nebo do Asie na nějakou část roku a budu se tam snažit být užitečný, ale pořád to bylo o tom, že to někdy udělám, možná již brzy, ale někdy. No a pak jsem si už jako ředitel karvinské firmy četl noviny a dočetl se v nich, že v Karviné na nádraží v noci umrznul bezdomovec. To je asi kilometr od mé tehdejší továrny. A mně šlo hlavou, jak je něco takového v jednadvacátém století možné. Ten den jsem si řekl, že to, co jsem plánoval na někdy a někde daleko, začne dnes a tady.

Jak to začalo?

Hledali jsme kontakty na lidi, kteří věděli, jak co nejlépe a nejúčinněji pomáhat a náhodou jsme na internetu objevili ten nápad francouzského inženýra na lehké a obyčejné iglú. Zavolal jsem mu a ten kluk mi řekl: všechno, co k tomu mám, vám dám. A od té doby jsme se tomu začali věnovat. Já si prostě myslím, že řada lidí si zaslouží, abychom si jich všímali a pomáhali. A pomáháme nejen projektem Iglou.

A jak ještě?

Každou neděli už osm let rozdáváme jídlo potřebným na nádraží ve Vítkovicích. Včera tam bylo snad padesát lidí, bylo horko, ale někdy jich přijde i víc, třeba přes sto. Rozdáváme jídlo, ovoce, vaříme polévku, teď máme i spolupráci s Potravinovou bankou. Pro nás je to fajn trávit čas s těmi lidmi, oni totiž často potřebují nejen to jídlo, ale i to, že si s nimi někdo povídá, vyslechne si jejich příběh, který bývá často moc a moc smutný. Každopádně to vnímám tak, že děláme něco pro druhé, ale dostáváme strašně moc dobrého zpátky.

Co v Ostravě a našem kraji máte rád?

V Ostravě miluju na prvním místě lidi a pak centrum. Centrum Ostravy je pro mě moje vesnice. Neujdu ani pět minut, abych nepotkal kamaráda, známého. Miluju Dolní Vítkovice, kde se zachránila historie, nezbourala se, ale naopak oživila.

Co naopak Ostravanům nebo Ostravě chybí?

Jednu věc v Ostravě a asi v celém Česku nemám rád. Je to rasismus nebo spíš možná takové vymezování se proti druhým. Je toho tady hodně a možná i více, než si lidé myslí. Týká se to Romů, Ukrajinců, nebo třeba právě i bezdomovců. To mě mrzí. Jinak tady ale miluju všechno.