​Ideální městská zeleň? Taková, která se o sebe postará sama

Městskou galerii PLATO v centru Ostravy obklopuje nová veřejná zahrada založená na trvale udržitelných principech.

"Dnes už v podstatě nikdo nediskutuje o tom, že probíhá klimatická změna. Zeleň ve městech se mění, protože bývají delší období sucha. Trpí veškeré krátce střižené travní porosty a výsadby. Všechny rostliny, které nejsou adaptované na vznikající ostrovy sucha a horka, umírají," říká permakulturní designérka Denisa Tomášková, ředitelka Českého permakulturního institutu, která je autorkou vegetačních úprav a permakulturních prvků na veřejné zahradě obklopující galerii PLATO.

Proč je dobré ve městech vytvářet zeleň na permakulturních, tedy trvale udržitelných principech?
Klasická praxe je, že vytvoříme instantní typ záhonu, nasázíme tam rostliny, zasypeme je nějakým druhem mulče a pohnojíme nějakým pomalu uvolňujícím se syntetickým hnojivem. To, co ale ve skutečnosti potřebujeme udělat, je dostat do měst zeleň, která poskytne větší biodiverzitu a umožní lepší podmínky pro život hmyzu a drobných živočichů. A zároveň vytvořit situaci, která umožňuje vkládat do údržby zeleně méně energie. Je tedy třeba vytvářet situace, kdy se zeleň o sebe jakoby postará sama. Ono to nikdy nemůže platit stoprocentně, protože zahrada vždycky potřebuje zahradníka, ale naším úkolem v současnosti je hledat způsoby, jak takové podmínky vytvářet. A zároveň sadit zeleň plně adaptovanou na podmínky, které nás čekají. O tom je permakultura. O tom, že se snažíme najít způsoby, jak vytvořit něco, co v dlouhodobém horizontu není závislé na trvalém přísunu energie v podobě hektolitrů zálivky s umělými hnojivy a nekonečným množstvím práce.

Jsou permakulturní zahrady krásné, nebo si je máme představit jako přírodní divočinu?
Permakulturní zahrady z estetického hlediska můžou být cokoliv. Permakultura není o vnější formě, permakultura je o tom, že známe ekologické principy a napodobujeme, jak funguje příroda. Když se z ní naučím víc, budu úspěšnější a tím míň energie v delším časovém horizontu budu muset do údržby zahrady vkládat, protože nejdu proti přirozenému vzorci, který příroda projevuje v dané zahradě. To znamená, že klidně můžeme mít permakulturní zahradu, která bude plná květin v pravidelných tvarech a kvetoucích od jara do podzimu, pokud dodržíme způsob péče o půdu a skladbu rostlin z hlediska nároků na stanoviště, že tedy budeme mít správné rostliny na správných místech. Estetické hledisko je velmi individuální. V počátečních stádiích může zahrada vypadat trošku jako divočina, ale postupem času, když sledujeme nějaký záměr, se můžeme propracovat k zahradě působící velmi uhlazeně a upraveně. Myslím si, že je to i o estetice, kterou máme naučenou. Když bychom viděli v přírodě třeba krátce střižený trávník, tak se nám to nelíbí. A když bychom se koukali na kousek spontánně divoké přírody ve městě, tak nám to paradoxně připadá jako nepřirozené. Kolem PLATO jsme vysadili hodně kvetoucích rostlin a zároveň jsme se snažili jít cestou, kdy množství vložené energie je od počátku co nejmenší. Samozřejmě vždycky je ale potřeba péče, a navíc kvůli kontaminaci zeminy je tady velmi specifická situace.

Kdy bude zahrada PLATO vypadat tak, jak jste ji naplánovala?
Tvar zahrady se začne vynořovat tak během pěti až sedmi let. To bývá doba, během které se zahrada stabilizuje.

O permakulturní zeleni se traduje, že je bezúdržbová. Je to mýtus?
Je. „Kulturní“ zeleň není bezúdržbová, permakultura se soustředí na to, aby bez použití chemie přinášela užitek jednak ekosystému, ale i lidem. Křivka energie, kterou musíme do zahrady vkládat, by měla být sestupná. Na konvenčně založené zahradě je obrovské množství práce stále. Ale ostříhat stromy a keře musíte na obou typech zahrad udělat tak jako tak. Když vše jde dobře, tak největší množství energie by mělo být jen na začátku. Neznamená to ale, že na konci je nula energie. Opečovávání probíhá v podobě mírné regulace až do sklizně.

Jak si představujete, že by se zahrada PLATO měla v budoucnu rozvíjet?
Představuji si, že to bude velmi experimentální prostor. Jednak jsme zasadili rostliny, které jsou jedlé, a budeme zkoumat, jak se vztahuje jedlost ve smyslu bezpečné poživatelnosti ke kontaminaci půdy, která tady stále je. Plody a vůbec všechno, co nám tady vyroste, budeme monitorovat a vytvářet alternativní řešení, abychom dostali z pozemku to, co budeme moci nadále využívat. To je jedna věc. Další věc, která vznikne, je ukázka toho, ve městě můžou být místa, která jsou k přírodě a lidem přátelská. Skoro jsme si odvykli na to, že ve městech rostou ovocné stromy a jedlé keře. Jsou nám totiž nepohodlné, protože plody padají na zem. Je jednoduše dobré, aby děti viděly, že jablka nerostou v supermarketu na poličce. Samozřejmě na zahradě dojde k prolínání přírody, ekologie a současného umění. Doufám, že do budoucna to prostě bude prostor, kde se bude žít. Nebude to jenom jako nějaký kus zeleného placu, kterým se projde a tím to končí.

Uvažujete i o nějaké dosadbě?
To uvidíme, protože hlavní kvalita permakultury z mého pohledu je v tom, že jde o pozorování. Budeme tedy vývoj zahrady sledovat. A jak se ekosystém bude vyvíjet, tak na něj budeme reagovat. A když uvidíme, že někde něco nefunguje, tak vymyslíme něco dalšího. Je to proces.

Při Vašich úvahách jste se zabývala přirozenou dekontaminací půdy. Jaká opatření jste nastavila, aby se zemina „vyčistila“, rekultivovala?

Původní kontaminovaná zemina byla z velké části vyměněna, takže v horních vrstvách není půda původní. Toxikologii a kvalitu půdy jsme řešili s Ostravskou univerzitou. Vyšlo z toho, že kontaminace je tak vysoká, že jakékoliv přirozené způsoby vyčištění půdy by trvaly v řádech desítek let. Musíme zahradu monitorovat a průběžně dělat opatření. Například na zahradě vybudujeme vyvýšené záhony na zeleninu. Přestože vyvýšené záhony z hlediska klimatické změny nejsou žádné terno, protože vysychají, tak tady mají svoje opodstatnění, zeleninu budeme pěstovat nad kontaminovanou půdou.

Má zahrada obklopující PLATO nějaký vztah k brownfieldovým zahradám, jak je známe ze zahraničí?
Určitě. Nejnovější trendy v zahradním designu se vrací k přirozené divokosti. Brownfieldy nebo jinak narušená místa jsou územím, kde si příroda bere zpátky prostor a přirozeně zde probíhá sukcese, tedy proces postupného osidlování a zániku populací jednotlivých druhů. Sukcese probíhá tak, že na začátku zde rostou takzvané pionýrské rostliny, byliny a dřeviny. Časem se zde začnou vyskytovat vzácné druhy, protože tu přechodně vznikají přesně ty podmínky, které ohrožené druhy potřebují. Logicky zde začnou i žít i nejrůznější živočichové. Na letošní květinové výstavě RHS Chelsea Flower Show v Londýně, což je jedna z nejznámějších zahradnických výstav na světě, je hned několik zahrad vytvořených designéry, kteří používají pojem „brownfield site“ jako základ svého konceptu. Letošní ročník byl ve znamení adaptace na klimatickou změnu a podpory biodiverzity ve městech. Například designér Cleve West, jehož zahrada získala zlatou medaili, koncipoval svou zahradu jako ruinu domu, který byl zbourán, v němž se pomalu ujala příroda. V Británii měli loni velmi suché léto. Neumějí moc zavlažovat, nepotřebovali to, protože jim doteď pořádně pršelo. A neřeší to tím, že natáhnou závlahu, ale adaptují se na podmínky.