Nejnovější zprávy: Na titulní straně: Pořád jsme na začátku, říká ředitel DOV Petr Koudela Podívejte se, jak budou vypadat nové škodovácké tramvaje pro Ostravu

Kultura

Jarek Nohavica v zaniklém kině Vesmír vzpomínal na Rok ďábla

​Sobotní večer v centru Ostravy byl ve znamení filmové nostalgie.

Foto: Táňa Březinová

Do bývalého kina Vesmír na Zahradní ulici přijel Kinematograf 100. Jiří Králík, známý filmový nadšenec a organizátor společně s Pavlem Čadíkem vytvořili unikátní festival, který za měsíc navštíví kolem tří desítek kin, aby v nich promítli dnes již nepoužívaný formát 35 mm, který ovšem letos slaví více jak sto let od svého vzniku.

Což znamená, že ovlivnil několik generací a dodnes se vychází z jeho estetiky, bez 35mmm by nevznikla geniální díla světové kinematografie.

Za českou stranu, respektive za místní lokalitu, byla vybrána Pouta v režii na místě přítomného ostravského rodáka Radima Špačka, a Rok ďábla Petra Zelenky za účasti vzácného hosta a ostravského patriota Jaromíra Nohavici.

Ještě než se oba pánové dostali k diskusi před věrným, leč skromným publikem, mohli si někteří vychutnat dnes již zaniklou práci promítače s těžkými celuloidovými pásy.

Správnost projekce a její perfektní zvládnutí byly v režii promítače Radima Václavíka s asistentem a také díky Daliboru Pyšovi, správci budovy. Jiří Králík připravil diplomy a symbolickou cenu - makety dvou bájných bojovníků s větrnými mlýny Dona Quijota a jeho věrného sluhy Sancha.

Obě ocenění byla předána do těch správných rukou již zmíněných hostů. Součástí byla i projekce fotografií zaniklých nebo přestavěných kin pod názvem Křižovatky ostravské kinematografie.

O generaci mladší Radim Špaček po promítnutí 140 minutového opusu hovořil o zvláštnostech 35 mm pásu a dnešní digitální technologie. Prozradil detaily o natáčení Pout v Ostravě a vyprávěl o své nejnovější práci, mimo jiné účasti na dlouho očekávaném filmu Nabarvené práče, na němž také spolupracoval.

O něco větší pozornost se pak soustředila právě na Jaromíra Nohavicu, který jako větší pamětník mohl zavzpomínat i na již dávno zaniklá kina.

„Kdy jsem byl naposledy v kině Vesmír? To je dobrá otázka, protože jedním z důvodů, proč jsem dnes tady, je ten, abych si to připomenul. A kdy jsem byl v něm naposledy, to si v tuto chvíli fakt nevzpomenu,“ odpověděl zcela bezprostředně na otázku moderátora Jiřího Králíka.

O to více ale oblíbený písničkář prozradil o svém vztahu k samotné profesi filmařů, který jej dodnes fascinuje.

„Teď jsem si vyprávěl o promítání z maringotky a došlo mi, že to bylo něco, jako když za starých časů chodili potulní loutkaři a vystupovali před obecenstvem na ulici. A tady je podstatné, že film se točí, protože to, že se točí, znamená mimo jiné také to, že jste v kině, za osmdesát halířů. Filmové umění je neuvěřitelná síla. Nedivím se těm klukům, že to dělali celý život. Film má v sobě kouzlo a pro mě i magii velkého plátna. Samozřejmě, že čas jde kupředu a vrátit se to nedá, dnes jsou to jen takové romantické chvilky. Přesto je jasné, že digitál je plochý, kdežto u pásu existuje magie toku světla,“ pronesl Nohavica na úvod promítání Roku ďábla.

Sám se posadil doprostřed sálu a s napětím sledoval snímek po celou dobu jeho trvání.

A jak se k natáčení dostal? „Na spolupráci s Petrem Zelenkou jsme přistoupil pouze pod podmínkou, že mu do toho nebudu vůbec kecat a dokonce se nebudu dívat ani na denní práce, pak si zajdu na premiéru. To se mi osvědčilo už u jiných věcí, zachovat si takovýto odstup. Podle mě je zážitek o to větší, když si sedneš do kina a před tebou vystoupí magie plátna, které dýchá. Je to podobné, jako když si pustíš z cédéčka jedničky a nuly anebo si pustíš černou vinylovou desku. Mohl jsem zůstat svůj, což byla jediná cesta,“ dodal k vzniku slavného snímku, kde skutečně hraje sám sebe.

Dokonce prozradil, že měli vymyšlenou jinou závěrečnou scénu, ale ta se nakonec do filmu nedostala. „Měla být o tom, jak stojím na ulici, před sebou mám klobouk a hraju. Za mnou jsou polské nápisy, takže jsem v Polsku. Ale Petr se ji rozhodl vynechat a já jeho rozhodnutí plně respektuji a chápu,“ dodal novopečený Rytíř filmového pásu

Ne všichni byli ze Zelenkova námětu tento večer bezmezně nadšeni. V potemnělém sále jej sledoval také literát Max Gronach, autor úspěšné knihy Ztraceni v sebeklamu.

Nohavicovi pak navrhnul jistou změnu. „Aby se snímek objevil s podtitulkem Psychopaté všech zemí, spojte se.“ Zpěvák se touto ironií skvěle bavil a obratem dodal: „Co jiného muzikanti jsou?“

Samotná akce, byť skromně navštívená, vyvolala silného kinematografického ducha a umožnila vidět opět velký zázrak.

Vesmír se točí, projektory v kabině vrčí a z jejich oken se line záře skrze celý sál, aby na obřím plátně vykreslila jedinečné obrazy a dodnes živé scény.

Foto dne