Společnost
08/02/2016 Jaroslav Baďura

Jejím snem bylo mít svou kavárnu, teď pomáhá plnit sny jiným

Šestadvacetiletá Lucie Nadymáčková z Ostravy si přesně nepamatuje, kdy vypila svou první kávu, ví jen, že to bylo docela brzy. „Bylo mi deset, možná ještě méně,“ směje se mladá žena, které káva prostě učarovala.

Jak jste se vlastně dostala ke kávě?

Někdy před pěti šesti lety jsem si prostě řekla, že chci mít svou vlastní kavárnu, že si chci splnit svůj sen.

Proč kavárnu?

Vypadá to všechno strašně krásně, káva krásně voní, v dobré kavárně je krásná atmosféra, lidi mají pití kávy pojené s příjemným zážitkem… Zkrátka jsem si tehdy řekla, že to musí být příjemné podnikání, když vše okolo kávy je taky tak příjemné.

Foto: Magazín PATRIOT - Adolf Horsinka

Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

Měla jste ke kávě blízko už odmalička?

Rozhodně, já měla první kafe, když mi bylo deset, možná ještě méně. Upíjela jsem ze šálku mamce, babička mi tajně vařila překapávanou slabší kávu s mlékem. Zkrátka jsem kávu milovala odmalička, kdekoli na návštěvě už mi ji vařili automaticky a ani se neptali, zda chci…

Jak jste si tedy začala plnit svůj sen?

Jednoduše. Začala jsem pracovat v kavárně, abych zjistila, co všechno to obnáší a zda mě to bude bavit, nebo to byl jen sen.

Kde jste začala?

V Literární kavárně Akademie v Ostravě na Masarykově náměstí. Byl to dobrý začátek v pěkném prostředí knih, navíc se mě tam ujala slečna, která věděla, co je to espresso, že pikolo neexistuje, jak se šlehá mléko, a tak… Učila mě dva dny a pak už jsem se musela starat sama, byl to dobrý začátek.

To není moc času na zaškolení…

To teda ne, dělala jsem samozřejmě chyby, nejvíc jsem se bála, když si někdo objednal cappuccino, to jsem byla na infarkt, protože jsem se bála, abych nepokazila šlehání mléka – dnes jsem ráda, když mohu předvádět přípravu cappuccina, protože mě naopak baví šlehání mléka a tvorba obrázků na kávě…

No a jak vaše cesta za snem pokračovala?

Káva mě úplně pohltila, začala jsem si vyhledávat informace, skupiny, facebookové skupiny, hledala jsem, kdo sdružuje baristy, kavárníky, hltala jsem české i zahraniční texty. Vzdělávala jsem se sama, jinak to nešlo – před čtyřmi lety to tady bylo v plenkách a co se týče výběrové kávy, je to tady v plenkách skoro i dnes… Při tom hledání jsem zjistila, že existuje světová organizace, která pořádala ve Vídni veletrh a baristické soutěže. Zrovna hledali dobrovolníky, vyjela jsem tedy do Vídně. Přes den jsem pomáhala při přípravě kávy a večer se učila do školy, bylo to docela hektické, ale já se tam ještě více zamilovala do kvalitní kávy.

Co vám ten veletrh ve Vídni dal?

Účast na té akci byla hodně zásadní – byli tam světoví top odborníci a já jim pomáhala, dívala se jim pod ruce, byla jsem nablízku skutečným mistrům v přípravě kávy…

Foto: Magazín PATRIOT - Adolf Horsinka

Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

Jak vám to pomohlo?

Získala jsem větší rozhled, jak to vypadá ve světě výběrové kávy, na precizní úrovni, jak pracují profesionálové. Vzali mě mezi sebe, ptali se na mé názory, jsou to neuvěřitelně otevření lidé, to mi hodně pomohlo.

Čím to je, že byli tak vstřícní a ptali se na názor někoho, kdo vlastně pořádně ještě nic nevěděl?

Asi je to tím kofeinem… Na té akci vypijete denně i dvacet káv, lidé jsou uvolnění, přátelští. Já tam u stánku Kostariky ochutnala jeden skvělý druh a pak mi řekli, že vedle mě stojí farmář, který tu špičkovou kávu pěstuje, tak jsme se dali do řeči a povídali si, co to všechno obnáší… I tohle by měl vědět znalec kávy. Ve Vídni se mi otevřely oči – ujasnila jsem si tam, jak dlouhá je ještě cesta k otevření vlastní kavárny.

Čím jste začala?

Vytvořila jsem si stránku na facebooku Coffee Coach, lidi se mě začali ptát, kde koupit dobrou kávu, já jim dávala nejrůznější tipy, až mě napadlo, že bych přece výběrovou kávu mohla prodávat sama. Rozhodla jsem se, že si zařídím malý espresso bar s prodejnou výběrové kávy. Nakonec se to ale nepovedlo.

Foto: Magazín PATRIOT - Adolf Horsinka

Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

Proč?

Rozhodla jsem se bar otevřít ještě se společníkem, ten ale nakonec od projektu odstoupil. A pro mě samotnou to bylo příliš velké sousto, pochopila jsem, že bez kapitálu to nepůjde.

Takže jste se vzdala svého snu?

Ne, jen jsem ho malinko pozměnila. Díky zkušenostem chci pomáhat ostatním kavárníkům, lidem, kteří začínají a mají málo vědomostí, potřebují pomoc i radu. Chtěla bych, aby se časem z Ostravy stalo kavárenské město, chtěla bych se zapojit do rozvíjení kavárenské kultury v celé zemi. Miluji kavárny a ráda do nich chodím – při těchto návštěvách jsem si uvědomila, že bych mohla být kávovou koučkou a pomáhat zlepšit úroveň kaváren. Takže to teď dělám a to mě velmi baví.

Jaká ta úroveň podle vás dnes je?

Devadesát procent lidí, co otevírají kavárnu, tomu příliš nerozumí…

Není to příliš tvrdý odsudek?

Není, vím to, mluvím s těmi lidmi – vždy se seznámím s majitelem a ptám se, oni odpovídají… Já sama si nejdříve vyzkoušela, co je třeba, oni často otevřou a teprve zjišťují, přeskočí tu fázi učení se… Učí se chybami, trvá to dlouho, často to podnikání musí ukončit… Je to drsný byznys, ve kterém je asi největší podnikatelská úmrtnost…

Foto: Magazín PATRIOT - Adolf Horsinka

Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

Nepomůže, když si kavárník koupí superdrahý stroj?

To není o tom stroji.

Jak to?

On to kafe nějak udělá, ale největší přidaná hodnota je ta práce. Není to jen o tom zmáčknout tlačítko.

Když si kavárník nakoupí skvělou kávu, ten nejlepší kávovar, úžasné mléko – v čem je pak problém?

Musíte vědět, jak ty věci použít! Káva je přírodní produkt a reaguje na teplotu, tlak, na počasí, mlýnek se denně musí nastavovat, i několikrát denně…

Je to alchymie?

V podstatě ano, ale na druhou stranu je ten princip strašně jednoduchý, jen ho je třeba dodržovat.

Jaké jsou nejčastější chyby?

Obsluha neví, co je to espresso.

To je ještě pořád problém?

Ano, když neví, co si objednáte, jak to mají připravit? Objednám si espresso. Když se zeptají, zda chci pikolo, tak už vím, že to není úplně v pořádku. Nebo řeknu, že chci espresso, obsluha se nezeptá a donese mi kyblík kafe. Češi jsou fajn, kreativita je taky fajn, takže tady máme turka, pikolo, presíčko, preso, expreso – jen se v tom trochu ztrácíme. Do takové kavárny už pak nejdu, nebo tam nechám vizitku pro majitele, zda s tím chtějí pomoci.

Máte hodně práce?

Někdo se chce nechat učit, někdo na to kašle… Učím kavárny i jednotlivce – je tlak i od návštěvníků kavárny… Dělám degustace, školení, dodávám kávu i příslušenství – touto cestou chci vzdělávat lidi a pomoci jim otevřít kavárnu.

Takže pomáháte jiným uskutečnit si svůj kavárenský sen. A nevadí vám, že to byl kdysi váš sen?

Ne, zjistila jsem, že moje místo je v terénu, v učení lidí… A víte co, já tu svou kavárnu jednou stejně budu mít.

Sdílejte článek