Jóga je návyková stejně jako ranní káva, říká zakladatelka studií Jogista

Ze zasněžených svahů, přes chatrč na Srí Lance a vrcholky Nepálu, až do ticha jógového studia – Kristýna Zděblová, zakladatelka jógových studií Jogista, během své patnáctileté jógové praxe zjistila, že pohyb nemusí být vždycky vyčerpávající, že tělo netouží jen po únavě a že ani tisíce let staré učení nemusíme brát vždycky tak vážně.

„Já jsem ze sportovní rodiny, všichni dělali něco závodně, takže od malička se u nás v rodině hrálo na výkon. Od dvou let jsem závodně lyžovala. Ani jsem pořádně neuměla mluvit, ale lyžovat už jsem uměla. A od těch dvou let jsem dělala výkonnostně všechno. Vše směřovalo k jediné věci – být první," říká Kristýna Zděblová.

Byla v tom radost?

Já jsem v tom radost cítila, protože jsem byla hodně soutěživé dítě a bavilo mě to. Často jsem si pak říkala, jestli to bylo opravdu ve mně, anebo mě to naučila rodina a později tým. Už od malička jsem totiž byla součástí závodního týmu. Byl to krásný kolektiv, mám na něj dodnes výborné vzpomínky. Ale měli jsme to náročné – od srpna soustředění, pak trénink čtyři dny v týdnu, na podzim jsme jezdili trénovat do Rakouska a celou zimu jsem strávila na horách. Do školy jsem chodila jen tak napůl.

Byznys Kreativní Kantoři: Ostravské grafické studio válí a sbírá další prestižní zakázky 26/11/2023

Předpokládalo se, že se lyžování budeš věnovat profesionálně celý život?

Takový předpoklad tam trochu byl. Ale pak, když jsem se během studií rozhodovala, zda bych se lyžováním mohla živit, anebo bude třeba si zvolit jinou kariéru, rozhodla jsem se pro fyzioterapii. Chtěla jsem pracovat ve zdravotnictví a fyzioterapie měla nejblíž k tomu neustálému koloběhu závodění, ve kterém jsem tehdy ještě stále byla pevně zakotvená. Závodila jsem i během vysokoškolských studií a skončila jsem až s bakalářskými státnicemi.

Chtěla jsi skončit?

Ne tak docela. Tehdy se ale v závodním lyžování nepříznivě měnily podmínky a navíc to začínal být čím dál nákladnější sport. Kdyby to bylo jen na mě, lyžovala bych ještě asi o chvíli déle, alespoň do konce studií. Jenže se to seběhlo jinak. A právě tehdy jsem se začala intenzivně věnovat józe…

Jak a kdy ti jóga vstoupila do života?

Mé úplně první setkání s jógou proběhlo, když mi byly asi čtyři. Dědeček tehdy pobýval pracovně v Indii a přivezl odtamtud několik knih o józe. S babičkou jsme pak podle nich cvičily. První vedenou lekci jsem absolvovala asi v osmnácti, tedy ještě v době, kdy jsem vrcholově lyžovala. Všimla jsem si, že ve fit centru, kde jsme s týmem trénovali, nabízí i lekce jógy. A tak jsem tam zašla.

Jaké to bylo?

Tu lekci jsem dost protrpěla a říkala jsem – tohle už nikdy. Ale přesto mě to nějak oslovilo, protože po čase jsem to šla zkusit znova. Tehdy už se mi to líbilo více, jenže to pro mě bylo pořád nesmírně náročné. Když mi lektorka řekla, že jedna z pozic, pes hlavou dolů, je odpočinková a relaxační, a já se při ní, i přes své každodenní tréninky, klepala už po prvních dvou sekundách, došlo mi, že je asi něco špatně. Rozhodla jsem se, že své tělo nechci jen posilovat a výkonnostně ždímat. A začala jsem cvičit jógu pravidelně.

Existuje opravdu široká škála jógových stylů a přístupů, mnozí můžou tápat a hledat, jaké jsou vlastně možnosti a co jim v dané chvíli sedí. I tobě to asi chvíli trvalo. Jaký byl tvůj dosavadní vývoj a co všechno v něm sehrálo roli?

Ono se to v průběhu času měnilo spolu s tím, jak jsem se měnila já. Úplně na začátku jsem na Youtube narazila na lektora, který praktikoval zdravotní jógu. Byl to pohybový specialista, takže jeho přístup měl hodně blízko ke cvikům z fyzioterapie, byly to spíš kompenzační lekce s prvky jógy. To mi tehdy bylo mnohem bližší než klasická podoba jógy. Později, když jsem přestala vrcholově sportovat, jsem začala cvičit dynamickou jógu, protože mi to aspoň trošku nahrazovalo výkon, na který jsem byla zvyklá.

Začínala jsi tedy se zdravotní jógou a dynamickými styly. Teď se ale naopak věnuješ józe pomalé a vědomé. Co tě přimělo zvolnit?

Já jógu praktikuju už patnáct let a cesta k pomalé józe a meditaci byla velmi pozvolná. Dlouho jsem měla pocit, že když dělám nějakou fyzickou aktivitu, musím ze sebe energii vydat, nikoliv ji získat. Psychicky mě sport a pohyb nabíjel, ale fyzicky jsem z něj byla vyčerpaná. Jenže to bylo to jediné, co jsem znala a přišlo mi to normální – po fyzické aktivitě je člověk unavený, tak to prostě je. Trvalo mi dost dlouho, třeba osm let, než se mi tenhle princip podařilo obrátit, než jsem zjistila, že i fyzickou aktivitou můžu energii získávat. Takže od power a vinyása jógy, kde jsi pořád v pohybu, jsem se propracovávala ke statické józe a potom k meditacím, dechovým cvičením a k jin józe. A každý další krok trval třeba i několik let.

Měla jsi průvodce, který by tě tímto procesem provedl?

Neměla jsem žádného guru, který by mě oslovil a já bych šla v jeho šlépějích. Ke všemu jsem vždycky došla sama. Ale byly momenty, které mě ve správné chvíli oslovily a já díky nim udělala další krok. Významným okamžikem byl třeba první jógový pobyt na Srí Lance, který jsem organizovala. Šli jsme tam tehdy za místním jogínem, jehož sál byl v podstatě jen otevřená chatrč. Žil v opravdovém jógovém asketismu. A tehdy mi poprvé došlo, co jóga skutečně znamená, že to není jen cvičení, že to je životní styl, filozofický směr nebo dokonce náboženství.

Jak ses s tím popasovala? Bylo ti to ihned sympatické?

Ne, ze začátku jsem se s tím hodně prala. Možná to bylo západní společností, možná prostředím, ve kterém jsem byla vychovaná. Nebylo mi to vlastní a moje tělo i hlava se tomu bránily. Ale zároveň jsem cítila, že to je cesta. Navíc jsem si tehdy na Srí Lance uvědomila, jak vážně jógu všichni bereme. Lekce vedeme seriózně, nemluvíme, nesmějeme se. Jeden lektor se pozastavil nad tím, co nám je, proč jsme všichni tak zamračení. Neberte ten život a sebe tak vážně, říkal nám. Jeho lekci jsme začali jógou smíchu. Patnáct minut jsme se museli na sílu smát a pak následovala interakce mezi jednotlivými účastníky. Připomínalo mi to spíš psychoterapeutické cvičení než jógu tak, jak jsem ji znala. To byl další okamžik, kdy jsem si řekla, že jóga je vlastně všechno kolem mě, jóga je každodenní život a ten se nemusí brát vždycky vážně.

Někomu se může zdát jóga plná svazujících a přísných pravidel. Tvůj přístup k józe je ale jiný, pracuješ s intuicí a ženskou energií, učíš, že nic není správně nebo špatně, vedeš lidi k tomu, aby poslouchali své tělo. Měla jsi to tak od začátku?

Vůbec ne. Mně naopak na začátku přišlo skvělé, že má jóga řád. Imponovalo mi, že je to staré, staletími prověřené učení, které má své přesné postupy a prokazatelné výsledky. Z fyzioterapie jsem měla zafixováno, že každý pohyb se musí udělat správně, aby byl účinný. A tím „správně“ myslím objektivně správně, fyziologicky, správně pro vaše tělo. Navíc jsem tehdy v sobě sama měla dost mužské energie, vedla jsem lekce dynamicky a silově. Až postupem času, s tím jak se měnila moje osobnost a já se mentálně posouvala jiným směrem, jsem přestala cvičit a lektorovat tak strukturovaně jako dřív a začala jsem do toho vkládat více intuice a volnosti. Pořád dodržuju některé zásady s důrazem na zdraví, ale zároveň lidem říkám, aby hlavně poslouchali a respektovali sami sebe.

Jak s lidmi při lekcích pracuješ, co se týká duchovní stránky jógy? Nakolik je v tvých lekcích obsažena?

Záleží, v jakém rozpoložení se zrovna nacházím. Snažím se na lekcích předávat to nejlepší, co mám v danou chvíli sama k dispozici. Někdy jsou mé lekce přirozeně pomalejší, více se věnuju dechovým cvičením a meditaci. Když se naopak zrovna soustředím na své fyzické tělo, jsou i mé lekce dynamičtější a fyzičtější. Snažím se také brát ohled na skupinu, se kterou cvičím. Když jsou to klienti, kteří ke mně chodí už dlouho a já vím, že se chtějí věnovat i duševní stránce jógy, jdu tomu naproti, protože si myslím, že to je vlastně to nejpotřebnější. Ale i když cvičím s novými klienty a věnuju se spíše fyzickému tělu, vím, že to ve výsledku pozitivně ovlivní i jejich psychiku.

Jak podle tebe vypadá ideální lekce jógy?

Je vyvážená a přináší balanc mezi fyzičnem a duchovnem. Já na začátku moc ráda hrávám na harmonium. Klienti se lépe naladí na to, co bude následovat, oprostí se od vnějšího světa, uzemní se. Někdy řeknu pár úvodních slov, sdělím, jakým směrem by se lekce měla ubírat. Záleží, zda to s klienty zarezonuje, anebo se vydají svým směrem. Obojí je správně. Součástí lekce by mělo být také dechové cvičení, které nás učí, jak správně dýchat. Pak samozřejmě probíhá i samotná ásánová praxe, tedy cvičení pozic, které podporují fyzické tělo. Původně se v józe toto cvičení dělalo jen proto, aby nám fyzické tělo nebránilo při meditační praxi, která má být v józe tím hlavním. Abyste dokázali sedět několik hodin ve zkříženém sedu a meditovat, musíte se na to fyzicky připravit. Dnes už to samozřejmě takto striktní být nemusí, ale stále platí, že abyste mohli skutečně duševně růst a cítit se dobře, je třeba mít v pořádku své tělo.

Meditace jsou také součástí tvých lekcí?

Ty úplně pravé meditace nikoliv, ale dechové cvičení se dá taky považovat za určitou část meditace. Já na závěr lekce vždy zařazuju relaxaci. Po ásanách by totiž měla následovat tzv. šavásána, což je vlastně deseti až patnácti minutová relaxace, během které tělo vstřebává všechny benefity, které mu cvičení přineslo. A já do téhle relaxační části zařazuju i meditační prvky, které se odvíjí od autogenního tréninku, případně používám vizualizace, ať už jsou to třeba vizualizace světla, tepla nebo tíhy. Někdy se v mysli přesouváme do meditačních zahrad.

Jak bys chtěla, aby se člověk na konci tvé lekce cítil?

Já se snažím docílit toho, aby návštěvník mé lekce na konci cítil to, co cítím já. A já jsem vždycky po lekci šťastná, uvolněná a tak nějak si lítám. To znamená, že se prostě zkompenzuju. Všechen stres z celého dne je najednou pryč. Cítím se vyrovnaná, stabilizovaná a spokojená na obou úrovních – psychické i fyzické.

Zmínila jsi harmonium. Co to je? Jak ses k němu dostala?

Jde o indický hudební nástroj. Poprvé jsem ho viděla a slyšela na jógovém festivalu, kde ho používali ke zpěvu manter. Zní trošku jako varhany. A já se během své cesty do Nepálu asi před rokem rozhodla, že si tam harmonium koupím a naučím se na něj hrát, abych mohla zpívání manter zařadit do svých lekcí.

Je jóga pro každého?

Jóga je úplně pro všechny. Každý si v tom najde to, co potřebuje. Co se týká zdravotních omezení, neměl by samozřejmě na lekci chodit někdo, kdo je akutně nemocný, ale naopak pokud má někdo chronické problémy, může mu jóga velmi pomoci.

Většinou tvá studia navštěvují spíše ženy. Teď ale nově nabízíte i lekce pro muže. V čem se liší? Zohledňují třeba nějak mužskou konstituci? Náturu?

Hromadily se nám dotazy, zda je jóga vhodná pro muže a zda můžou na některou z našich lekcí přijít. A i když máme dlouhodobé klienty, kteří chodí na lekce spolu se ženami, setkáváme se u nich s názorem, že jim to úplně nesedí. Mužská energie je trošku jiná, muži se potřebují více vybít. Takže lekce jógy pro muže by měly být silové, dynamické a posilovací, aby získali to, co na fyzické úrovni potřebují. I s nimi ale samozřejmě meditujeme a dýcháme, aby dosáhli mentálního zklidnění. To potřebují muži úplně stejně jako ženy. Je zajímavé, že jógu vlastně vytvořili muži, nikoliv ženy. V Indii je to primárně mužská záležitost. To, že se na Západě stala populární spíše mezi ženami, je do jisté míry specifikum naší společnosti.

Nabízíte i jógu pro děti. Je to ještě vůbec jóga?

Je to spíše hra kombinovaná se cvičením, které z jógy vychází. Ukazujeme dětem pozice, které jsou pojmenované podle různých zvířátek, a ony pak ty pozice napodobují. Zlepšujeme jejich rovnováhu a posilujeme jejich vztah ke cvičení, k józe i k vlastnímu tělu. Aby věděly, jak se cítí a co jejich tělo potřebuje. V dnešní době má spousta dětí problém se soustředit, jsou hyperaktivní. I v tom jim jóga může pomoci. Čteme jim jógové pohádky, učíme je zpracovávat vlastní emoce – aby je dokázaly pojmenovat a otevřeně prožít. Taky jim zlepšujeme kapacitu plic pomocí dechových cvičení.

Co bys vzkázala lidem, které jóga láká, ale bojí se začít? Neví, jak to v jógovém studiu chodí, obávají se, že jim to nepůjde, stydí se, neví, z jaké strany to celé uchopit…

Ze zkušeností, které mám jak z vedení lekcí, tak z toho, kdy jsem samotným účastníkem na lekci někoho jiného, vím, že se nikdo nedívá na okolí, na ty, kteří cvičí vedle. Kaž­dý má co dělat sám se sebou. Takže strach, že někdo při cvičení bude vypadat hloupě, je úplně zbytečný. Jak to u nás ve studiu chodí všem moc rády vysvětlíme a pokud někdo neví, kterou lekci zvolit, i od toho jsme tady my. Nejdůležitější je udělat ten první krok a nás nebo jiné jógové studio, lektora či lektorku prostě kontaktovat.

Co pravidelnost? Často slýcháváme, že aby bylo něco skutečně účinné, je třeba to praktikovat dlouho a často. Jenže to v běžném životě zkrátka někdy nejde, což může vytvářet nepohodu, tlak, výčitky, pocit selhání. Jak se k tomu stavíš ty? Jaké je to minimum, které člověk prostě musí dělat, aby to mělo smysl? A jak vytrvat?

Je dobré si z praktikování udělat rutinu, ale určitě to nemusí být třeba hodina denně. Člověk časem zjistí, že když bude praktikovat každý den, například po dobu patnácti minut, nejlépe v jednu určitou dobu, tak si na to tělo a mysl navykne a bude to stejně příjemný návyk jako třeba ranní káva. Bude se těšit na svých patnáct minut na jógamatce. Já se většinou nemůžu dočkat, až se zklidním a na chvíli vypnu, až se všechno kolem zastaví.