Kamarádky vzpomínají na Nepraktu. Patriotka Vítkovic nosila kreslíři „Mozartovy koule“

Kdo by neznal populárního českého karikaturistu a ilustrátora Jiřího Wintera - Nepraktu. Tento výtvarník nakreslil za svůj život více než 35 tisíc kreslených vtipů a ilustroval téměř 500 knih, z čehož velkou část tvoří knihy pro děti. Několik desítek let spolupracoval se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem.

Knihy o žácích Kopytu a Mňoukovi, komiks z pravěku Sek a Zula a časopis Dikobraz - tam všude bylo možno Nepraktovy kresby, typické „ladovskou“ výraznou linkou, pravidelně vídat.

#related#

Přítelkyní a obdivovatelkou populárního karikaturisty, který zemřel v říjnu roku 2011, byla v posledních letech jeho života také velká patriotka Ostravy, znalkyně ostravské historie, malířka, autorka Ev, tedy žen s městy na klobouku, a bývalá kronikářka Vítkovic Lenka Kocierzová. Právě ona pozvala nedávno do Ostravy poslední, v pořadí čtvrtou manželku Jiřího Wintera - Neprakty, Danielu Winterovou, aby na besedě v Ostravě-Mariánských Horách na svého muže zavzpomínala.

Chtěla poznat Vítkovice a poznala i ostravskou kamarádku

Právě na vítkovické radnici se Lenka Kocierzová s Danielou Winterovou kdysi poprvé jako kronikářka potkala. „Jednou se otevřely dveře mé kanceláře na vítkovické radnici a vešly dvě dámy s kufrem. A řekly, že hledají někoho, kdo by jim o Vítkovicích něco více řekl. A že jsou z Prahy a že jim jede za dvě hodiny vlak domů,” vzpomíná Lenka Kocierzová.

A tak tři ženy vyrazily. Prošly postupně radnicí, náměstím a Dolní oblastí Vítkovic. A na zastávce tramvaje směrem na hlavní nádraží, do ní jedna z žen nenápadně drcla: „Ta paní je žena kreslíře Neprakty”. A paní Winterová se mne poté jako malířky zeptala, jestli nechci někdy přijet do Prahy za jejím manželem,” vzpomíná patriotka Ostravy.

Vozila Nepraktovi do Prahy Mozartovy koule

Už za týden manžele Winterovy Lenka Kocierzová navštívila. Je to už více než čtrnáct let. „Jiří byl z šarmu a temperamentu Lenky Kocierzové a z jejího výtvarného umu naprosto unešený. Lenka mu například předváděla břišní tance. Sám Jiří navrhl jejich společnou výstavu, kterou jsme uspořádali,“ vzpomíná Daniela Winterová a dodává, že je vděčna osudu, že ji napadlo prohlédnout si ostravské Vítkovice. „Koukaly jsme na ty nádherné domy z režného zdiva a nějaký pán nám tehdy řekl, že nejlépe Vítkovicím rozumí paní Kocierzová. Tak jsme se ji rozhodli najít.“

Hned na první návštěvě na sebe Jiří Winter Lence Kocierzové prozradil, že miluje marcipán a známé bonbóny „Mozartovy koule“. „A tak jsem mu od té doby vždy na návštěvu nosila Mozartovy koule. A to i do nemocnice, když jsem ho pak ke sklonku jeho života navštívila. Taky jsem mu v nemocnici ještě zatančila. Měla jsem rudé šaty a on měl pořád ty jiskřičky v očích, i když už mu zůstávalo jen pár dní života,“ vzpomíná Lenka Kocierzová.

Foto: Petr Broulík

Když se v roce 2011 dozvěděla, že je Jiří Winter v nemocnici, prohrabala svou knihovnu a našla v ní knížku Pletky od Frana Směji, slezského humoristy, který psal básně v nářečí „po našimu“. „Někdy v padesátých letech tuto knížku Jiří Winter - Neprakta ilustroval. Tak jsem mu ji do toho špitálu donesla. On říkal: Jé, to jsem dělal! To nám chybí do archivu!“ vzpomíná ostravská malířka Lenka Kocierzová.

Neprakta měl rád suchý anglický humor

Ač Jiří Winter - Neprakta nakreslil mnoho kreslených vtipů, ve společnosti a v soukromí podle své ženy nebyl žádný bouřlivý a hlučný bavič. „Byl spíše takový tichý pozorovatel a měl rád suchý anglický humor. Když jsem se ho ptala, kam na nápady chodí a kde bere inspiraci, řekl mi: Rozhlížej se kolem sebe a uvidíš to také”, říká Daniela Winterová.

A upozorňuje, že její muž především vtipy kreslil. „Pouze část jeho kreslených vtipů je zcela autorských. To jsou většinou ty beze slov. Ale vymýšlení vtipů Jiřího zdržovalo, proto vždy rád pracoval ve dvojici. Jeho prvním námětářem byl Bedřich Kopecný. Byl to jeho dlouholetý kamarád a vedl obchod s orientálními starožitnostmi ve Václavské pasáži. Byl o deset let starší a Jiří k němu chodil obdivovat ty starožitnosti a také Bedřichovy vědomosti,“ vypráví vdova po karikaturistovi.

Všechno je v komunismu praktické? Tak my jsme NEPRAKTA

Právě s Bedřichem Kopecným po válce založili dvojici autorů kreslených vtipů a vymysleli si z recese název NEPRAKTA. „Tehdy komunisté začali znárodňovat malé živnostníky, ševce, řezníky, papírníky, a dělali z nich ty velké socialistické podniky. Vznikla Narpa, Masna, Obuna. A všude zdůrazňovali, jak je to praktické. Jiřímu a Bedřichovi šlo to hanobení krásného českého jazyka a komunistická propaganda velice na nervy a tak si dali z recese název Neprakta – firma na výrobu kresleného humoru,“ vypráví vdova po kreslíři.

Když Bedřich Kopecný zemřel, Jiří Winter si ponechal název firmy a spolupracoval s Miloslavem Švandrlíkem. „To byla hotová lavina nápadů. Miloslav Švandrlík měl fantastickou představivost. Přinesl třeba sto nápadů za den, pak si s Jiřím sedli a vybrali deset nejlepších a Jiří je nakreslil. Zážitkem bylo vidět jeho rukopisy. Švandrlík nepsal na stroji, nepoužíval počítač, všechno si psal rukou do školních sešitů. A v těch jeho textech není jediné přeškrtnutí, jediná závorka nebo nějaké úpravy. Byl schopen takto od začátku do konce napsat knihu. A podobně kreslil Jiří. Tvořil lehce, málo kdy si něco skicoval nebo upravoval,“ vzpomíná Daniela Winterová.

Byl to chodící naučný slovník

Jiří Winter- Neprakta byl renesanční člověk s nesmírně širokým spektrem znalostí. Jeho kamarádi mu z legrace říkali “chodící slovník naučný “. Navrhoval i filmové a divadelní scény a kostýmy. Navrhl například výtvarnou stránku filmové pohádky Šíleně smutná princezna. Vytvořil i několik animovaných filmů a poutalo ho dlouholeté přátelství s Janem Werichem, s Jiřím Trnkou, Jiřím Suchým, Miroslavem Horníčkem a Bohumilem Hrabalem.

Jiří Winter - Neprakta se Švandrlíkem jezdili rádi po českých městech s putovním pořadem Vrabec v hrsti. Tam jim lidé z publika vždy zadali dvanáct spolu nijak nesouvisejících slov, ze kterých spisovatel Švandrlík za pět minut složil báseň a Jiří Winter Neprakta k tomu na přání publika nakreslil vtipný obrázek. Lidé rádi vymýšleli a navrhovali bizarní témata a dávali oběma pánům těžké úkoly. Třeba chtěli nakreslit ptakopyska či rypouše sloního vzhůru nohama. Takto pánové Neprakta a Švandrlík bavili publikum i sebe,“ vypráví Daniela Winterová.

Zdeněk Troška nedávno sháněl Nepraktův akt Heleny Růžičkové

Jiří Winter kreslil i antropologické portréty, tedy portréty slavných osob podle jejich kosterních pozůstatků. Vytvořil například antropologické portréty Karla IV. a zpracoval portrét Zdislavy z Lemberka pro papeže Jana Pavla II. Jiří Winter totiž dokázal podle lebky skvěle zobrazit tvář člověka, kterému patřila.

Jiří Winter Neprakta také namaloval řadu ženských aktů a nejedna žena si pokládala za čest nechat si od něj vytvořit akt nebo portrét. Daniela Winterová v Ostravě vzpomínala i na to, že jí letos na jaře volal režisér Zdeněk Troška, který sháněl Nepraktův akt Heleny Růžičkové.

„Prý se dozvěděl, že Jiří Helenku maloval a že po tom aktu pátrá od doby, kdy Helena zemřela. Jiří o Helence Růžičkové vždy básnil, jaká to byla krásná žena. Skutečně ji maloval a akt jí věnoval, ale nikde jsme ho zatím nevypátrali. Myslím, že si na ten akt Jiří musel vzít hodně velký papír,“ rozesmála ostravské návštěvníky besedy Daniela Winterová.

Komiks Jak vyhynuli upíři na Rusi spálili Ivani

Ona sama má moc ráda Jiřího tvorbu pro děti. „Když dnes vidím některé ilustrace pro děti, tak si říkám: “Proboha, co ten člověk hulí,“ říká manželka. Dodává, že nakladatelství Albatros vydalo nedávno Zlatou knihu komiksů dvojice Neprakta - Švandrlík.

Jiří byl vůbec jedním ze zakladatelů komiksu u nás. Dokonce vytvořil komiks pro časopis Svět sovětů, který se jmenoval Jak vyhynuli upíři na Rusi.

„Nikdo ten časopis nekupoval a redakce se přišla s Jiřím poradit, co dělat, aby prodej trochu pozvedli. A tak Jiří s Mílou Švandrlíkem vymysleli kreslený seriál Jak vyhynuli upíři na Rusi. Lidem se to velice líbilo a obrat časopisu se zvedl o několik set procent. Redakce jásala a tvůrcům řekla, že ty mužiky můžou kreslit klidně ještě přiblblejší. Nakonec vyšla jen malá část, protože přišel srpen 1968. Na titulní straně srpnového čísla vyšla i fotografie rozstříleného Národního muzea, ke které Jiří přikreslil komiksové postavičky, a nápis Upíři už jsou tady!

Bohužel ruští okupanti dostali informaci, že v redakci časopisu řádí kontrarevoluce. Vnikli dovnitř a všechno, co tam našli, vynesli na dvůr a zapálili. Zachovaly se bohužel pouze ty díly, které již vyšly a lidé je měli doma. Torzo komiksu nyní vyšlo ve Zlaté knize komiksů Albatrosu. Ale v povědomí národa kupodivu zůstal komiks dodnes, ačkoliv je to už tak dávno a vycházelo opravdu jen několik měsíců,“ říká Daniela Winterová.

Za protektorátu mu hrozil trest smrti

Humorista a kreslíř se nikdy příliš nechlubil svým životem. A tak možná málo lidí ví, že za druhé světové války byl Jiří Winter, který byl z části židovského původu, uvězněn za odbojovou činnost a hrozil mu trest smrti. „Otce mu umučilo gestapo a zbytek rodiny zůstal v Osvětimi. Po válce byl členem Českého svazu bojovníků za svobodu a získal medaili za protinacistický odboj.

Foto: Petr Broulík

„Já jsem ji ale nikdy neviděla, on se tím nechlubil. Až jednou se mně jeden jeho kamarád zeptal, jestli vím, že můj manžel má medaili za protinacistický odboj. Když jsem ji chtěla vidět, tak Jiří říkal, že ji někde má, ale že neví, kde. Je spousta lidí, kteří se chlubí a vykládají, jací byli odbojáři, za nacismu nebo komunismu, jak bojovali, jak byli utiskovaní, jak trpěli, ale já jsem od něj o ničem takovém nikdy neslyšela. Byl velmi skromný,“ vzpomíná Daniela Winterová.

Ona sama ho prý hodně přemlouvala, aby vyslyšel nabídku ze štábu pořadu 13. komnata České televize, kde o své účasti v odboji poprvé vyprávěl. „A to jen proto, že režisérkou této 13. komnaty byla naše velmi dobrá kamarádka, ostravská režisérka Daniela Gébová.

Přechovával doma zbraň, skončil v německém vězení

Jiří Winter- Neprakta se do odboje zapojil jako devatenáctiletý mladík. Jeho tatínek byl sklenář a právě on byl židovského vyznání, matka byla křesťanka. Maminka měla blízko jejich domu koloniál a jak je svět malý, Ivan Mládek si k ní v dětství chodil kupovat kuličky na hraní.

Mladého Jiřího nacisté uvěznili, protože ukrýval zbraň a jeden jeho kamarád ji chtěl použít v odbojové akci. Bohužel konfident akci vyzradil, takže uvěznili Jiřího a celou jeho rodinu. Státní zástupce navrhoval trest smrti, který byl za protektorátu za držení zbraní naprosto běžný. Ale k tomuto líčení se nedostavil hlavní svědek! Proto soud udělil Jiřímu šest let žaláře, který nastoupil v bavorské nacistické káznici v Bernau a to v roce 1944. Vězení v dubnu 1945 osvobodili američtí vojáci a Jiří šlapal pěšky domů. Z vězení se po konci války vrátil jen Jiří a jeho maminka, otec Jiřího zemřel v pankrácké věznici a zbytek rodiny skončil v Osvětimi.

Věnoval lebku Švandrlíkovi, tomu se začal v domě zjevovat voják

Možná i kvůli zážitkům z nacistického vězení, kde byla smrt na denním pořádku, sbíral Jiří Winter Neprakta kosti lidí i zvířat. Měl například doma několik stovek lidských lebek, což mu po prožitém roce v německém vězení připomínalo pomíjivost lidského života.

Jednou věnoval jednu z lebek Miloslavu Švandrlíkovi. „Jenomže Míla by hodně vnímavý a najednou se mu v domě začal objevovat nějaký vysoký voják. Prostě duch. Tak později věnoval tu lebku jednomu faráři, protože doufal, že se s tím vojákem farář nějak domluví, aby měl po smrti klid,“ popisuje Daniela Winterová.

Jiří Winter také doma choval kromě pejsků a koček lecjakou „žoužel“, třeba pakobylky, mloky nebo hady, krmil všechny toulavé kočky a ježky v okolí. A ty pakobylky se mu strašně rozmnožily. Často pořádal pro děti přírodovědecké soutěže a jednou uspořádal soutěž, kde hlavní cenou byl pakobylka “ říká Daniela Winterová

Do smrti ho mrzelo, že musel odmítnout nabídku z časopisu Playboy

Jiří Winter vystavoval často v kapitalistických zemích, ale za minulého režimu velmi často nesměl svou vlastní výstavu navštívit. „Soudruzi poslali na Západ výstavu, ale jemu tam zakázali jet. Aby neutekl. Jednou se cítil nesmírně trapně, když měl výstavu v Norimberku a starostovi města se výstava moc líbila, tak zval Jiřího na oběd. Bylo mu trapně psát starostovi, že ho soudruzi na oběd do západního Německa nepustí, tak starostovi napsal dopis, že se omlouvá, že má bohužel hodně moc práce. Vypadalo to pravdivěji než to, že by ho na jeho výstavu nepustili,“ říká Daniela Winterová.

Do smrti prý také jejího muže mrzela jedna nabídka z Londýna. „Když měl Jiří za komunistů výstavu v Londýně, tak se tam jeho vnadné slečny líbily pánovi z londýnské pobočky amerického Playboye a nabídl Jiřímu spolupráci. Že bude kreslit pro Playboy, že mu dají na tu dobu velice slušný plat. Jen chtěli, aby v Londýně i bydlel. A Jiří měl v Praze starou maminku. Tak to musel s těžkým srdcem odmítnout. To ho do smrti mrzelo,“ vypráví Daniela Winterová.

Vzal si ji, protože věděla, jak vypadá japonský vodník

Ona sama poznala Jiřího Wintera už ve svých třinácti letech. Její otec byl ředitelem Západočeské galerie v Plzni, kde občas Neprakta vystavoval. „V těch třinácti jsme jednou přišla domů a tam sedě takový milý vousatý pán se svou třetí ženou, paní Jiřinkou, seděli u nás na zahradě a jedli husu se zelím. A tak jsme se seznámili. A tam mi Jiří políbil ruku, bylo to vůbec poprvé, co mi někdo políbil ruku. Zčervenala jsem, jeho to hodně pobavilo. Připadala jsem si hned jako veliká dáma z velkého světa a měla jsem dojem, že si týden tu ruku nebudu mýt, abych ten vzácný polibek od slavného člověka nesmyla,“ směje se Daniela Winterová.

A jak se stalo, že ji Jiří Neprakta požádal jako čtvrtou ženu ve svém životě o ruku? To jednou takhle on a Daniela ještě jako kamarádka Daniela Pavlatová seděli, popíjeli víno a vyprávěli si o vodnících.

„A Jiří se mne z legrace zeptal, jestli vím, jak vypadá japonský vodník. A já mu začala nadšeně líčit, že japonský vodník se jmenuje kappa, má krunýř jako želva, žije na dně jezer, místo rýže pěstuje vodní řasy a stahuje do vody dobytek a koně, co se jdou napít, případně kolemjdoucí, a pochutnává si na jejich játrech. A on byl tím úplně nadšený a požádal mě o ruku. Protože ženu, která ví, jak vypadá japonský vodník, si prý prostě musí vzít,“ vzpomíná Daniela Winterová.

Foto: Petr Broulík

A dodává, že kappa prý podle některých opravdu existuje, dokonce ho viděli i japonští policisté, když hledali v jednom z jezer utonulého. „A když se v Japonsku jdete koupat, je prý dobré vzít si do vody zelenou okurku. Protože je ti vodníci úplně milují okurky, a když máte okurku, tak si vezmou tu okurku a vás nechají na pokoji,“ nezapře v sobě ženu humoristy Daniela Winterová.

Když umřela jeho třetí žena, chtěl umřít taky

V roce 2002 třetí žena Jiřího Neprakty Jiřinka zemřela. „Miloval ji moc a rozhodl se, že když mu umřela milovaná žena, že umře taky. Jako tehdy ještě jeho kamarádka jsem mu to zakázala a řekla mu, že kdyby zemřel, tak by se na něho Jiřinka zlobila. Tak si to s tím umíráním rozmyslel a by tady na světě ještě dalších deset let. A ještě toho spoustu řekl, spoustu nakreslil a těšil nás svou přítomností,“ říká Daniela Winterová.

Jiří Winter Neprakta by se letos v létě, konkrétně 12. července, dožil sta let. Daniela Winterová chce, aby se na jejího muže vzpomínalo s radostí a vesele. Ostatně když kreslíř a humorista Jiří Winter Neprakta zemřel, požádala Jiřího největšího kamaráda Slávka Bezděka, aby při obřadu smutečním hostům na Olšanech něco řekl.

„Slávek začal povídat a vzpomínal na Jiřího. A podařilo se mu nemožné – rozesmál uslzené hosty v obřadní síni. Pak mi říkal, že to bylo trapné a omlouval se. Jenže já jsem ho uklidnila, že přesně takový obřad by se Jiřímu líbil. Aby když na něho lidé vzpomínají, aby se při tom smáli, aby byli veselí a radostní. Protože to byl jeho životní cíl, o to se vždy snažil,“ říká Daniela Winterová.