Nejnovější zprávy: V centru Ostravy je nové lahůdkářství. Sází na Španělsko, ale i klasiku Narážečka: Zaujal Barošův krásný šmudla, odevzdaná Kravina i kopec Smoly

Filmové návraty

Drama Lucie - když v Ostravě natáčeli "horníci" Kemr, Matuška, Moučka nebo Höger

​Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

„Kdo je při deseti tunách, dostane bravka,“ motivuje horníky předseda závodního výboru v podání Josefa Kemra. Orlovské drama Lucie odhaluje budovatelské zákulisí Ostravska.

O pár let dříve, než se Milan Kundera vydal inkognito hledat do Ostravy dívku jménem Lucie, o čemž pak napsal do svého nejslavnějšího románu Žert (knižně 1967, rukopis 1965), vydal jiný autor, novinář Ivan Kubíček, svou Lucinku (1962).

Jedním z nejpůvabnějších dívčích jmen tentokráte nazval šachtu a poukázal také na nesmyslné trhání rekordů za stalinských pětiletek v 50. letech.

Lucinka, (podobně jako třeba, Ida, Barbora, Gabriela, Viktorie, Hermenegilda nebo Žofie či Hedvika), zaujala špičkového scénáristu a zřejmě třetí nejvýraznější osobnost prvorepublikového filmu, která na Ostravsku kdy točila - Karla Steklého.

Zarputilý klasik české tvorby (Švejk, Temno, Strakonický dudák), který zažil své vzlety i pády (agitka Hroch) a jenž pro nás získal poprvé a naposledy hlavní cenu na filmovém festivalu v Benátkách (Siréna), neponechal nic náhodě a spojil to nejlepší s nejhorším ve své kariéře i v černouhelné ostravsko-karvinské pánvi. V roce 1963 tak vznikla filmová adaptace Kubíčkovy předlohy Lucie (do kin zamířila v lednu následujícího roku).

Ve filmové verzi Lucinky zaujme nejen místo natáčení v Orlové i Ostravě, ale zejména špičkové herecké obsazení. Kdo by si kdy pomyslel, že se v Ostravsko-karvinském revíru setká absolutní herecká elita poválečné generace v čele střeba s Josefem Kemrem a Waldemarem Matuškou? Nechybí Míla Myslíková, Josef Větrovec, Karel Höger, Vladimír Šmeral, Josef Bek, Jaroslav Moučka, Radoslav Brzobohatý, dokonce ostravský samorost Karel Vochoč, a další.

Příběh Lucie je ukázkově poplatný době svého vzniku. Po otevřeně přelomových Křižovatkách (1959), rozvratných Třech tunách prachu (1960) a naivně rozjařeném Kormelci (1961) si najednou soudruzi začínají sypat na hlavu popel, aby se na konci dramatu znovuzrodili jako bájný Fénix ze svého narudlého popela. Nechybí ani krvavá obětina z řad nejbližsích. Předák, kterého dosadí do čela party horníků, příjde na dole o syna jen díky své tvrdohlavosti. To hlavní ale spočívá v ujištění, že i on se dokáže poučit ze svých chyb a obstojí, je povýšen. Za krutou cenu, až z ní mrazí.

Drsná story uchvátí nejen svým prostředím z fáracích štol, kde hrozí každou chvíli zával, ale také právě těmito typickými rodinnými poměry. Otec (ukázkově jej ztvárnil vynikající Josef Větrovec), příjde o syna (Miroslav Nohýnek). Děj tak předznamenává pozější Onříčkovu Duklu 61, kde je scénář také vystavěn na úzkém vztahu otec a syn, kdy se oba potkávají na osudné šichtě, ze které už nikdy jeden z nich nevyjde ven.

Pozoruhodné je ztvárnění hornické mluvy předáka Viléma Grochola. Věrohodně jej hraje již zmíněný Větrovec, který doma mluví obecnou češtinou, v robotě krátkým zobákem. Radoslav Brzobohatý zase představuje Slováka a jeho slovenština působí na dnešní dobu notně kuriózně, ovšem dokládá pestré složení horníků, kteří na Ostravsko přicházeli z různých končin.

Příběh je ztělesněnou absurditou stalinské doby. Z dělníka se stane předák, který ale není schopen uvažovat jinak než sice špičkový rubač, ale krátkozrace. Jako ukázkový dělnický kádr má dolu Lucie zajistit plnění plánu. Jenže uhlí je nedostatek, horníci se bouří, protože mají malé platy, nedostávají deputáty, atd. Komunismus prodělává těžkou krizi, rudá hvězda na šachtě zaplane jen jednou, pak už se vrší neštěstí na neštěstí. Od prvního závalu až po nešťastnou a téměř groteskní a zbytečnou smrt nezkušeného horníka.

Doménou obrazu a kamery zůstávají i nadále monumentální haldy. Ikonický je zejména úvodní záběr snímku, kdy slyšíme hrozivě dramatický hudební podkres s varovnými mračny na obzoru, kde se v dolní části linie objevuje ostře řezaný profil hald jako z obrazu Jana Zrzavého.

Skvělé jsou scény v místní orlovské kantýně, kde proti sobě stojí herecké špičky Větrovec a Moučka, který hraje snad nejlépe za svou pozdější komunistickou kariéru. Dostal za úkol ztvárnit havíře opilce a jde mu to skutečně bravurně, takže působí maximálně přirozeně, jako rváč, násoska a náfuka, přitom nezastírá lístost. Jadrná havířština jako by s ním srostla: „Jenomže uhli kvuli němu nezměkne!“ V závěru filmu, kdy také Větrovcův Grochol pozná krutost života, se tihle dva nesmiřitelní potkávají u jednoho panáka.

V téhle kantýně na konci světa najde svůj prostor k výrazu také slavný zpěvák a herec Waldemar Matuška, který hraje horníka ve stylu rozevlátých šedesátek, více kafrá, než fárá, protože: „Tahleta Lucieééé, života upijééé…“ zpívá píseň Santa Lucia v parafrázi Tahle Lucie a posléze Budujeme/ Teď když máme, co jsme chtěli. Pod strání les, černý jak mrak, v tom lese růžička. Červená růžička, náš taborák.

„Kluci, kam jdete? Do Ostravy, co tady?“ zaznívá jeho hlas ironicky mezií kumpány.

Lucie patří k filmům, které se v Ostravě odehrávají jenom marginálně, chvilkově v centru, u podnikového ředitelství OKD. Vyniknou tady již dříve známé ulice s obchodními domy Rozvoj nebo Horník, v dáli se dá vytušit známá koksovna Karolína. V jiném scénosledu obraz ovládne vlakové nádraží v Přívoze.

Naprostá většina záběrů byla pořízena na Orlovsku, na periferiích v okolí dolu Fučík (tehdy důlní komplex Pionýr, závody 1 až 3, zvané mezi místními staromódně jako Žofinka, Evženka a Václavka), zajímavé jsou záběry z místní dělnické kolonie. Údajně je také vidět ostravský důl Alexandr nebo důl Lazy – tehdy Antonín Zápotocký. Každopádně plenérové scény patří k velmi sugestivním a zahrnují například jednu z nejdelších linií pověstných lanovek s uhelnými vozíky. Chlapi pod nimi mastí karty.

Snímek osciluje - jak si řada kritiků všímá - mezi budovatelským filmem a psychologickým dramatem. Přestože je Steklý znám jako tvůrce angažovaných snímků, tady mají mnohem větší hodnotu zcela opačné scény a prvky souznícími s rodící se novou vlnou.

Tomu napovídá nejen špičkové herecké obsazení, ale také podvratné dialogy, které by se jinak ve scénáři z budovatelské éry nemohly objevit. „Samý numera, ale prachy žádný.“ – „Na přídavky nemáš nárok. Máte doma pole. Nad půl hektaru jsi samozásobitel. – Tož se vrátím dom.“ – „Co chceš? To štymuje. Zmeškal si šest šichet.“ – „Chcete zdrhnout? Tak dost! Podepsali jste smlouvu.“

Excelentní je pochopitelně postava nadřízeného havíře ztvárněná fenomenálním Josefem Kemrem: „Podívej se Vildo, já ti něco řeknu, ty to moc žereš. Bych se na to taky trošičku vysral. Takovej je život, s tím nehneš.“ A pak je tady přece také první cena za největší výkon. „Kdo je při deseti tunách, dostane bravka,“ kření se na kumpány Kemr.

Novovlnná atmosféra je skutečně za dveřmi. Matuška nalévá kořalku všem v okolí, v novinách se sice ještě píše o splnění čtvrtého roku pětiletky, do narozenin J. V. Stalina. První milion brigádnických hodin NHKG, ale skutečnost je jiná: „Jsme v blbý situaci, v Kunčicích zapálili novou vysokou a nemají koks. – Copak chrápeme? – To jsou řeči, soudruhu, to jsou řeči… výsledky, výsledky. – Když nedodáš uhlí, jako bys nedělal nic. – Jak to vysvětlím na byru, to nevíš?“

Bohužel vysvětlení „na byru“ znamená i závěrečný kompromis, kdy se bouře v hornickém nitru ideologicky ztiší a Lucie opět nachází své věrné pracovníky dole v hlubinách.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie

Foto dne