Legendy ostravské televize a rozhlasu. Jan Jaroš, muž z přenosového vozu

​Do ostravské televize nastoupil jen několik týdnů po prvním vysílání, které se uskutečnilo 31. prosince 1955. Prakticky celý život prožil v televizních přenosových vozech jako jejich vedoucí, v místech často nepřístupných normálním televizním divákům, mnohdy ve velmi náročných podmínkách za deště, ve sněhu a mrazu, nebo naopak v horkém slunci. Tvář Jana Jaroše, jednoho z nejstarších žijících svědků historie ostravského televizního studia televizní diváci nikdy nespatřili, zato s jeho prací se setkávali skoro denně. Vždy patřil k nenápadným mužům v pozadí, bez nichž – jak říká lidová moudrost – „nestojí dům, ani ulice, ani město, ani celá naše zem“.

Vzpomínky na dětství

Janův dědeček vlastnil v Karviné řeznictví, výrobu masných výrobků a hospodu. Také Janův otec se pokoušel podnikat. Zakoupil malou koželužnu, avšak krize ve třicátých letech ho připravila o všechno (ve Zlíně rozjel koželužny ve velkém Baťa). Jan chodil do obecné školy polské, později německé a nakonec české. Protože za protektorátu patřila obec, v níž Jarošovi bydleli, do okupované oblasti Velkoněmecké říše, musel Janův otec narukovat do wehrmachtu. Byl odvelen na frontu a po několika měsících rodina obdržela zprávu, že padl.

„Maminka uspořádala pohřeb, ale o Vánocích roku 1945 se otec k překvapení celé rodiny objevil doma živý a zdravý. Přešel totiž na západní frontě ke spojencům a válku přežil. V každém případě jsme měli tatínka opět doma a on mohl pokračovat ve svých pokusech obnovit živnost. Bohužel o ni přišel hned po roce 1948. Pro mne a mého staršího bratra znamenaly ovšem tátovy živnostnické aktivity skvrnu v kádrových materiálech.“

Oba Jarošovi kluci měli vyhraněné zájmy. Starší vystudoval obchodní akademii. Jana odjakživa přitahovalo kutilství. „Stavěl jsem krystalky, různé elektronické přístroje, sestrojil jsem dokonce jakési poplašné zařízení. Pan Kubina, můj učitel na měšťanské škole, o mé slabosti pro elektrotechniku věděl a pomohl mi dostat se na učební obor radiomechanika. Byl jsem přijat do národního podniku Elektra a prošel jsem učňovskou školou v Olomouci, Ústí nad Labem a Netolicích. Pak jsem se vrátil do karvinské radioopravny, kde jsem pracoval až do nástupu do základní vojenské služby v říjnu 1953.“ To už déle než půl roku vysílala pražská televize, ale mladý radioopravář netušil, že to bude právě tento zbrusu nový technický vynález, který určí jeho životní dráhu.

Do televize

Většinu základní vojenské služby prožil Jan Jaroš na štábu ve Zvolenu, kde měl na starosti elektronický materiál, vysílače, radary a radiotechniku. Byl šťastný, že byl přidělen k tomuto vojenskému oboru. Vojnu mu prodloužili o dva měsíce. Domů se vrátil až po Vánocích 1955. Ještě před Silvestrem zaskočil do svého domovského podniku v Karviné, kde měl nastoupit jako řadový radiomechanik.

„Šilhal jsem ale po něčem jiném. Jistá možnost se naskýtala u zabezpečovacího zařízení Československých státních drah. Měl jsem ale velké štěstí, že jsem se setkal s panem Milanem Baumanem z pražské televize, který byl tehdy ubytován v hotelu Ostrava a pracoval na technické přípravě zahájení televizního vysílání z vysílače v Hošťálkovicích. Pochopil, že bych se s potěšením podílel na nové technické záležitosti a poradil mi, abych zašel za Jaromírem Vajdou, vedoucím hošťálkovického vysílače. Náš rozhovor byl velmi nadějný. Pan Vajda mi ukázal, co všechno se bude odehrávat během prvního vysílání ostravské televize 31. prosince 1955 ve 20 hodin večer. Byl jsem nadšený. Okamžitě jsem napsal žádost o přijetí do zaměstnání u brněnské Oblastní správy radiokomunikací, pod kterou tehdy hošťálkovický vysílač spadal. Odpověď s termínem možného nástupu do práce jsem obdržel během několika dnů a jediný problém, který zbývalo vyřešit, bylo rozvázání pracovního poměru s původním zaměstnavatelem. O kvalifikované radiomechaniky tehdy byla nouze, takže to nebylo vůbec snadné. Přesto se záměr podařilo úspěšně uskutečnit. Byl jsem přijat k 24. lednu 1956 jako jeden z prvních kmenových techniků ostravské televize.“

Hned po nástupu do nového zaměstnání mu ředitel studia nabídl strávit nějaký čas v pražské televizi, aby se seznámil s tamějším technickým provozem. Jan Jaroš odjel do Prahy s technikem Igorem Pohlem a zvukařem Jaroslavem Malysiakem, s nimiž se znal už z dob učení. Janovi se nejvíc líbila práce v přenosovém oddělení. Rozhodl se v něm strávit zbytek času určeného pro pražskou stáži. „Televizním prostředím jsem byl nadšený. Není divu, že jsem v ostravském oddělení takzvaných přenosů setrval až do důchodu.“

První přenosový vůz

Ostravské vysílání bylo na začátku roku 1956 uskutečňováno pouze z prostor malé hlasatelny, která byla umístěna v přízemí hošťálkovického vysílače. Byly tu instalovány pouhé dvě kamery a velmi primitivní stacionární technické zařízení. Vysílalo se jen pár hodin týdně a televizní signál pokrýval pouze nevelký prostor kolem Ostravy. Bylo rozhodnuto, že studio postupně získá lepší technické podmínky. Ani situace v pražském studiu však nebyla příliš dobrá; programoví a techničtí pracovníci měli tehdy k dispozici pouze jediný přenosový vůz se třemi kamerami.

V první polovině roku 1956 dokončovali odborníci Tesly Radiospoj v Sedlci u Prahy už druhý československý přenosový vůz. Vedení pražské televize rozhodlo, že bude přidělen ostravskému studiu. Technické zařízení se nastavovalo ve výzkumném ústavu VURT v Praze-Vokovicích. Spolu s Radomírem Kunathem tam byl přidělen i Jan Jaroš. „Dopoledne jsme se seznamovali s kamerami a technickým zařízením, odpoledne jsme se zúčastňovali přímých přenosů, které vždy přinášely něco nového, neopakovatelného, překvapivého. Museli jsme si poradit s každou závadou, často za velmi vypjatých podmínek. Utkvěla mi v mysli příhoda z přípravy přímého přenosu vojenské přehlídky na Letenské pláni 9. května 1956, kdy se večer před vysíláním utrhl šroub kamerové hlavy a celé zařízení spadlo na zem. Do pozdní noci jsme kameru opravovali a pak ji znovu pracně instalovali na stativ. To všechno v přísně střeženém prostoru pod slavnostně vyzdobenou tribunou, na níž měla ráno nastoupit nejvyšší generalita spolu s prezidentem Zápotockým.“

Podrobné zkoušky nového vozu přeplněného elektronkami a různým elektrotechnickým zařízením brzy skončily. Zbývalo pouze dokončit poslední detaily, odzkoušet stabilitu vozu, nechat se na Staroměstském náměstí vyfotografovat a hned poté převézt přenosový vůz do Ostravy, kde už byl netrpělivě očekáván, neboť se měl stát nejvýznamnějším výrobním prostředkem mladého televizního studia. Dne 22. srpna 1956 byl pak pomocí tohoto vozu uskutečněn první ostravský přímý přenos. Kamery tehdy snímaly operu Prodaná nevěsta. Přenos režíroval Ivo Paukert a vedoucím přenosového vozu byl pro tuto příležitost jmenován Jan Jaroš. V této funkci pak setrval neuvěřitelných čtyřicet let.

Foto: se souhlasem České televize

Vzhůru ke kamerám

Technické parametry nového přenosového vozu byly ve srovnání s dnešními nároky velmi primitivní. Ve vybavení byly pouze tři superikonoskopové kamery, které měly čtyři pevné objektivy na otočném karuselu s možností výměny pouze mimo záběr. Jednoduchá režijní jednotka umožňovala použít jen prolínačku a pár jednoduchých triků. Dorozumívání mezi režisérem, zvukovým mistrem, studiem a reportérem bylo poruchové. Monitory si ostravští technici sami upravovali z televizních přijímačů Mánes, TEMP2, Tesla 4001 a Leningrad. Vybavit komentátorské pracoviště spojovacím zařízením a mikrofony také nebylo snadné. Zvukařům dlouho sloužily mikrofony Neumann a jako telefony se používaly vojenské TP 25 nebo TP 33. Ve zvukové režii byly dva cívkové magnetofony.

Přenosový vůz neměl žádnou klimatizaci, pouze ventilátory. Nebylo možné uvnitř topit, protože naftové topení nebylo určené pro stojící vozidla a nasávalo výfukové plyny. Dveře harmonikového typu netěsnily. Nelze se divit, že osádka v zimě strádala mrazem. V létě zase horkem, protože vůz bylo málokdy možné postavit do stínu a střechu rozpálilo slunce. Také síťový příkon 15 kW udělal své. Větrat otevřenými dveřmi se nedalo, protože uvnitř vozu muselo být přítmí. Kamery byly s vozem spojeny kabely o průměru 30mm a maximální délce 100 metrů, později 300 metrů. V zimním období byly kabely tuhé a pracovalo se s nimi velmi obtížně. Těžké kamery stály na trojnožkách, teprve později bylo možné s nimi pojíždět na vozících bez možnosti změny směru jízdy. Asistenti s vozíky vypadali jako zelináři a kabely se jim navzájem zaplétly do sebe. Často se ozvala rána, když se některá z kamer zřítila. Není divu, že osádka vozu s každým dalším přenosem doslova zápasila.

Jan Jaroš byl nejen šéfem přenosového vozu, ale od samého začátku také jeho řidičem. To vyžadovalo velké soustředění. Řidičský průkaz pro těžký vůz sice vlastnil, ale s podmínkami, v nichž musel někdy usedat za volant, by si neporadil ani profesionální řidič. Bahno, ledovka, mokrá asfaltka, sníh… Přenosový vůz byl na svou dobu velmi drahý, proto byla odpovědnost řidiče vysoká. „Když jsem jednou vezl vůz z Olomouce do Šumperka, na namrzlé vozovce jsem špatně přibrzdil a ťukl do tramvaje. Zůstal jsem stát, přiřítili se dopraváci, ani oni to nestačili ubrzdit a rovněž dostali smyk. Vrazili do nás. Třásl jsem se hrůzou, že jsou všechny elektronky uvnitř vozu rozbité. Naštěstí to dobře dopadlo. Byla to jediná moje řidičská kolize za čtyřicet let kariéry.“

Veselé (i neveselé příhody) z natáčení

„Koncem padesátých let byl ostravský přenosový vůz povolán do Prahy, aby mimo jiné snímal vystoupení francouzského zpěváka Yvese Montanda z Lucerny. Tehdy velmi populární zpěvák si při obhlídce vymínil, že si nasvětlení provede sám. Upozorňovali jsme ho na nízkou citlivost černobílých kamer, ale on na to nedbal. Jednu z písniček nasvítil pouze slabým bodovým reflektorem a při přenosu byla taková tma, že jsme museli před kameru umístit titulek: ZPÍVÁ VÁM YVES MONTAND.“

Nezapomenutelný byl rovněž přenos z mistrovských závodů v rychlostní kanoistice v roce 1958. Během živého vysílání došlo k průtrži mračen a postupně odcházela jedna kamera za druhou, až v provozu zůstala pouze jedna. „Závody tehdy komentoval Karol Polák, ale poradil si s tím. Kdyby ale odešla i poslední kamera, nevím, co bychom dělali. Jindy se zase stalo, že při přenosu z hokeje se kameraman Jaroslav Vondra domníval, že honí po ledě puk, zatímco šlo o skvrnu na snímací elektronce. Skvrna byla stále na jednom místě hledáčku, při pohybu kamery vypadala jako hokejový kotouč a Jarda Vondra si vůbec nevšiml, že hokejisté zatím bojují o skutečný puk v úplně jiném koutě kluziště. V těch dobách snímací elektronky takto zlobily poměrně často.“

V té době ostravský přenosový vůz často vypomáhal pražskému studiu, přestože pražští televizáci měli k dispozici svůj vlastní přenosák. Kohosi napadlo, aby byl náš vůz společně s vozem pomocným přepraven z Ostravy do Prahy po železnici. Bylo to velmi problematické, jelikož se nevědělo, zda rozměry vozů nepřesahují tzv. propustnost tratě. Musel být proveden průzkum trasy, přezkoumána šířka tunelů, atd. Dalo to velkou práci. Asi proto se přesun po kolejích uskutečnil pouze jednou.

V roce 1957 už měla vlastní přenosové vozy všechna tři československá studia – pražské, ostravské a bratislavské. „V listopadu zemřel prezident Antonín Zápotocký. Bylo rozhodnuto, že pražský vůz zajistí záběry z pohřbu, bratislavský nainstaluje kamery do Vladislavského sálu a ostravský vůz bude snímat volbu nového prezidenta na pražském Hradě. Byl jsem pověřen technickou supervizí. Musel jsem zajistit přepínání vozů do translací, ukrytí silných kamerových kabelů a zaparkování přenosových a pomocných vozů na nádvoří, aby nebyly vidět a nebránily průjezdu vládních limuzín. Nedovedu si představit následky případných technických závad.“

Velkou pozornost diváků vzbudil první československý dálkový přenos, který uskutečnil právě ostravský vůz. Zábavný pořad z Karlovy Studánky byl vysílán 25. srpna 1957. Přenos mohl být uskutečněn pouze díky šikovnosti ostravských techniků. Ti se rozhodli vstoupit do retranslační trasy poblíž vysílače na Pradědu. Museli přitom najít vhodné místo k postavení vozu v místě, odkud byla vidět věž vysílače na vrcholu Pradědu. Režisér Zdeněk Havlíček tehdy poprvé před kameru pozval zpěvačku Evu Pilarovou. Do vědomí diváků v celé republice se ale ostravský přenosový vůz zapsal už o půl roku dříve. Na Silvestra roku 1956 totiž zajišťoval přenos z legendární silvestrovské estrády z pražského Radiopaláce v režii Jiřího Jungwirtha. O rok později na Silvestra byl v hlavním vysílacím čase ostravský přenosák opět v akci, tentokrát v Národním domě na Smíchově.

„Jeden z dalších přenosů režíroval Přemysl Freiman. V zápalu zkoušky šlápl v Divadle komedie na zakryté orchestřiště a propadl do něj. Naštěstí se mu nic nestalo. Kryt orchestřiště byl opraven a zkouška pokračovala. Stejnou chybu jsem po několika minutách udělal i já. Naštěstí také bez následků. Horší to bylo při přímém přenosu z Divadla Zdeňka Nejedlého, během něhož měl řečník pronést zahajovací projev a oslněn reflektory propadl do orchestřiště. Ani tentokrát k úrazu nedošlo. Řečník se vrátil na jeviště a proslov dokončil. Diváci jen zírali.“

Přenosový vůz vedený Janem Jarošem uskutečnil na přelomu padesátých a šedesátých let více než tisíc přenosů z nejrůznějších, často bizarních prostředí. Vysílalo se například z vrcholu 221 metrů vysokého ostravského komína, z hlubin Žermanické přehrady (pomocí zaboxované superortikonové kamery), z hyperbarické komory v nemocnici na Fifejdách (přičemž při zkoušce pod obrovským tlakem explodovala jedna z elektronek), živě se vysílalo v dubnu 1959 i z odpichu ve vítkovické ocelárně. První přenosový vůz byl použit také při legendárním živém vysílání baletu „Picassiáda“ v choreografii Pavla Šmoka a režii Ivo Stolaříka. Inscenace měla u diváků takový úspěch, že byla později zaznamenána na film a obdržela cenu na mezinárodním televizním festivalu.

Šedesátá léta

První ostravský přenosový vůz sloužil od roku 1956 do roku 1963. V té době už byl studiu přidělen novější vůz vybavený modernější generací snímacích elektronek Superortikon. Zařízení bylo instalováno v autobuse Škoda RTO. Dokonalejší vybavení skýtalo lepší pracovní a výrobní podmínky. Tloušťka kamerových kabelů se zmenšila, vzdálenost mezi kamerami a vozem se zvětšila. Také zvukové vybavení bylo na vyšší úrovni.

V hektických srpnových dnech roku 1968 nesehrál Jarošův přenosový vůz žádnou významnou roli. Stál totiž odstaven v neprovozuschopném stavu v garáži. Vysílalo se pouze z hlasatelny v Hošťálkovicích, odkud byli hlasatelé a reportéři sovětskými vojáky po několika dnech vypuzeni. Do poslední chvíle se snažili uklidňovat veřejnost. Na svou statečnost však hořce doplatili. Po politických prověrkách začátkem sedmdesátých let byli všichni ze studia vyhozeni. Herec Luděk Eliáš, redaktoři Milan Učík a Oldřich Vlk, režisér Milan Vilím a řada dalších si museli hledat práci jinde. Často to byla práce podřadná a nehodná zkušených televizních matadorů. Vedoucí přenosového vozu Jan Jaroš však členem KSČ nebyl (jak také mohl být, když byl synem živnostníka!), a žádné prověrky mu tedy nehrozily. Zaměstnání neztratil a 10. února 1977 byl technických ředitelstvím Československé televize povolán na Kavčí hory, aby pro ostravské studio oficiálně převzal další přenosový vůz, tentokrát barevný.

Vysíláme v barvě!

Nový přenosový vůz byl sovětské výroby. Dostal jméno LOTOS a vysílal v systému SECAM. Jeho zvukové zařízení bylo kvalitní, ale snímací technologie byla poněkud zastaralá. Bylo nutno provádět různé přestavby a modernizace. Čtyři kamery s vidikony RGBY sovětské výroby nebyly příliš dokonalé, proto byly později kamery osazovány snímacími elektronkami anglické výroby. Vyšší kvality se dosahovalo různými zlepšovacími návrhy, na nichž se podílel Tomáš Vlček.

„První přenos nového vozu byl uskutečněn z průvodu na 1. máje 1977 a v roce 1980 jsme byli požádáni zajistit přímý přenos ze Schlagerfestivalu v Drážďanech. Východoněmecká televize tento úkol splnit nemohla, protože jejich veškeré technické zařízení bylo urychleně převeleno do Berlína, kam právě přijížděl na návštěvu Leonid Brežněv. Přeprava našeho technického zařízení byla velmi náročná, protože kvůli přejezdu přes hranice bylo třeba vypracovat podrobné seznamy i drobných dílů v kamerách. Představovalo to stohy papíru. Když jsme dorazili do Drážďan, divili se východoněmečtí programoví pracovníci s čím že jsme to přijeli (televize NDR byla tehdy vybavena přenosovými vozy BOSCH). Po odvysílání však členové německého štábu smekali klobouky a děkovali našim technikům a kameramanům za perfektní práci.“

Ostravský barevný vůz byl už klimatizovaný, avšak účinnost klimatizace byla sporná. Studený vzduch foukal přímo na hlavy pracovníků. „Protože museli uvnitř vozu pracovat často dlouhé hodiny, bylo to pro ně velmi nepříjemné. Voda vysrážená v klimatizačním zařízení byla shromažďovaná v nádrži nad kabinou řidiče. Občas jsem na to zapomněl a při rozjezdu vozu se kbelík vody vylil přímo na mou hlavu.“

Všechny ostravské přenosové vozy měly práce nad hlavu. Byly používány mimo jiné i k natáčení inscenací, ale snímaly hlavně sportovní přenosy z atletiky, motorismu, skoků na lyžích, plavání, atd. Náročné byly například přenosy dojezdů cyklistických závodů Praha-Berlín-Varšava. Stadiony v cílových městech byly roztroušeny po celé republice a vždy po dojezdu závodníků musela přenosová směna vše rychle sbalit, naložit a přejet třeba 180 km daleko, aby byly kamery druhý den opět připraveny u cíle. Vzhledem k tomu, že se čekalo na dojezd posledních závodníků, končila pracovní směna často za svitu měsíce.

„V těch dobách jsem vysoko hodnotil profesionalitu režiséra sportovních přenosů Františka Pojdla, s nímž jsem jako vedoucí přenosového vozu často spolupracoval. Jeho připravenost, předvídavost a postřeh přinášely vynikající výsledky. Byl to velmi náročný člověk. Později emigroval do Švýcarska a Švédska. Jeho jméno se často objevovalo i v dobách normalizace v titulcích prestižních zahraničních sportovních přenosů. Byli jsme rádi, že se v cizině neztratil. Po jeho návratu do Čech v listopadu 1989 jsem měl možnost pracovat opět pod jeho vedením. František Pojdl byl v roce 1996 vybrán, aby se stal hlavním režisérem sportovních přenosů z olympiády v Atlantě. O jeho úctě ke kvalitám ostravských kameramanů svědčí fakt, že řadu z nich – Jaromíra Krále, Zdeňka Úlehlu či Jaromíra Nekudu – pozval do Ameriky a požádal je, aby obsadili nejobtížnější kameramanské posty.“

Osmkrát šéfem

Dalším stupněm obnovy technického zařízení ostravského studia se v roce 1981 stal nový barevný přenosový vůz sovětské výroby Magnolia. Jan Jaroš se opět stal jeho vedoucím. Vůz ale ani tentokrát nebyl dokonalý. Bylo nutné kompletně přepracovat silnoproudý rozvod neodpovídající československé normě. Vysílací technologie SECAM byla přebudována do systému PAL. Ke čtyřem původním kamerám přibyla pátá zn. Sony. To všechno si vyžádalo hodně znalostí, umu, technické zručnosti a v neposlední řadě i velmi mnoho času. Jan Jaroš měl naštěstí tolerantní manželku. Oženil se s ní už v roce 1961 a v roce 1975 se jim narodila dcera. Pracovitý šéf přenosového vozu si však rodinu příliš neužil.

Foto: se souhlasem České televize

„Život jsem prakticky prožil jako vedoucí postupně osmi přenosových vozů. Vyžadovalo to někdy velké sebezapření a vyrovnání se s nemalou odpovědností za svěřený majetek a podřízené pracovníky. Každý z těch osmi přenosových vozů se vyznačoval jinou technologií, jiným technickými parametry a jinými nároky na obsluhu (po sovětské Magnolii už šlo vždy o československé vozy Tesla). Vždycky jsem se ale snažil dosáhnout nejvyšší možné technické kvality obrazu a zvuku. Za nejobtížnější úkol považují televizní technici dokázat, aby černá barva, která se nastavuje na barevných monitorech a televizorech, byla opravdu černá. Proto mě velice potěšilo, když jsem jednou zaslechl režiséra Vomáčku s úctou prohlašovat, aby se všichni technici šli učit k Janu Jarošovi, jak se v barevné televizi "dělá černá". To byla poklona nade všechny.“

Jak vlastně skončily přenosové vozy, v nichž Jan Jaroš sloužil skoro čtyřicet let? Většinou byly rozebrány na součástky, které putovaly do učilišť a odborných škol. Učili se na nich mladí lidé, kteří dnes mají v televizi k dispozici daleko modernější techniku. Jiné skončily v muzeu. A první ostravský barevný přenosový vůz LOTOS z roku 1981? „Jednoho dne jsem naposledy usedl k jeho volantu a odvezl ho do Užhorodu, kde stařičký vůz převzali pracovníci litevské televize, kteří tehdy neměli k dispozici barevnou technologii. Doufám, že jim ten náš muzeální přenosák ještě dobře posloužil!“

Jan Jaroš odešel do důchodu v roce 1995. Za celou kariéru téměř nikdy nezastonal. Prožil tisíce dní ve stísněném prostoru ve stresu živého vysílání, zatímco za dveřmi přenosáku pršelo, sněžilo, pražilo slunce nebo foukal severák. Za všech okolností se snažil dávat příležitost mladým lidem, talentovaným technikům a nadějným odborníkům. Vydobyl si proto velký respekt u všech svých osádek. Patří mu významné televizní prvenství: v celé Československé a České televizi byl pravděpodobně nejdéle sloužícím šéfem přenosových vozů. Stál vždy v pozadí, nenápadný služebník podivuhodného světa televize. Když odešel do důchodu, trávil zasloužený čas odpočinku se svou rodinou a vnoučaty na chatě a v teplých krajinách u moře. Prožil život poctivě a svědomitě. Muž, jakých je třeba, napsal by o něm Karel Čapek.

JAN JAROŠ

Narozen 31. srpna 1933 v Karviné

Vyučil se jako radiomechanik, zaměstnán v n.p. Elektra Karviná (1949-1952)

Vedoucí přenosového vozu Československé a České televize Ostrava (1956-1995)

Absolvent Střední průmyslové školy v Třinci (1968)

Absolvent speciálního kursu barevné televize ČsT (1974)

Ve své profesní kariéře má několik prvenství:

První živé vysílání divadelního představení pomocí přenosového vozu (22. 8. 1956)

První dálkový průkopnický přenos v Československu z Karlovy Studánky (25. 8. 1957)

První přímý přenos signálu zaboxované elektronické kamery z pod vodní hladiny (1964)

Průkopnický přenos z vrcholu nejvyššího komínu v Československu (1965)

Byl nejdéle sloužícím vedoucím všech přenosových vozů v ostravské ČsT a ČT

Patřil k legendám technických pracovníků v historii celé Československé a České televize

Odchod do důchodu (31. 12. 1995)

Zemřel v Ostravě 31. srpna 2019 ve věku 85 let