Měl jsem slzy v očích, říká organizátor unikátní akce Světla nad bunkry

Ostravský patriot Marek Pietoň je jedním z organizátorů akce Světla nad bunkry, která předminulý víkend dosud nevídaným způsobem připomněla osvobození země. Jak s časovým odstupem hodnotí vyznění unikátní akce?

Magazín PATRIOT přinesl reportáž z akce Světla nad bunkry a ta vzbudila mezi čtenáři nebývalý ohlas.

Jak hodnotíš zpětně celou akci, kdy jste měli velmi málo času k tomu, abyste oslovili lidi ze všech koutů země? Jak jste dokázali vyvolat nadšení z nápadu přijít večer na bunkr a rozsvít na něm světlo jako vyjádření pospolitosti a uctění osovobození?
Přiznám se, že to ještě pořád nemůžu sám pochopit. To je první věc. Druhá věc je, že musím poděkovat obrovské spoustě lidí, kteří se pro tu myšlenku nadchli a inspirovali další. To už byl potom lavinový efekt, který jsem vůbec nečekal. Až teprve teď mi dochází, co se nám všem povedlo, a když řeknu, že večer 7. května jsem měl v očích slzy, tak nebudu zas tak moc přehánět. Zkrátka, akce dopadla na výbornou a příště dopadne ještě líp. Jen to chce více času na přípravu, cílenou prezentaci a nějaký podrobnější plán. A to je pro mě trochu problém, protože neplánuju.

Existují nějaká čísla, kolik lidí a odkud se do akce zapojilo?
Existuje jen hrubý odhad, protože když si pak člověk četl na skupině příspěvky a tam se objevilo od registrovaného účastníka, že vedle něj svítily bunkry napravo i nalevo, tak to prostě není možné říct podrobněji – řekl bych že to celé bylo kolem 150 – 200 vojenských objektů, z nichž převážná část svítila v pohraničí. A možná ještě více. Myslím, že v každém kraji nějaký svítil, a nejen u nás, ale i na Slovensku.  A co se týká počtu osob, je to ještě složitější, protože chodily celé rodiny, přátelé, přátelé přátel, kluby vojenské historie, hasiči, sdružení a já nevím kdo ještě vůbec – prostě bylo to velké. Ale nejvíc jsme svítili tady, až na nějaká hluchá místa všechny pevnosti od Bohumína až po Opavu. To bych chtěl poděkovat ještě Petrovi z Opavy, že tam dal na poslední chvíli lidi dohromady a prodloužili tak naši linii o nějaké další kilometry.

Dobře, co tedy bude dál? Budete akci opakovat?
Tak ta otázka se vynořovala postupně a bylo jasné podle rostoucího ohlasu, že rozhodně ano. Že myšlenka je dobrá a že další ročník akce určitě proběhne. Jen bude v jiném termínu. Ve velké míře jsme se totiž shodli, že by tato akce měla proběhnout na výročí mobilizace, kdy nabývá její myšlenka většího smyslu a hlubšího významu. Jenže jak jsem už řekl, nejsem velký ctitel nějaké plánovitosti. Musel jsem si dát trochu čas vše nějakým způsobem zpracovat a taky oslovit autora nápadu, zda s mými návrhy na budoucí uspořádání akce souhlasí. Rozhodl jsem se totiž pověřit organizací příštího ročníku už jiné lidi, o kterých vím, že budou těmi pravými nástupci a dokážou prvotní nápad dotáhnout ještě někam dál – teď čekám na jejich vyjádření k nabídce, ale jsem přesvědčený o tom, že ji přijmou. Oni totiž pevnostmi žijí a ví, že to je příležitost, jak trochu více přiblížit veřejnosti jejich snahy o obnovení a zachování těchto památkových objektů, z nichž některé jsou v hrozném stavu. Doteď v nich viděli někteří lidi jen vítané úložiště odpadků. Ale myslím, že postupně si lidi uvědomí jejich pravý historický význam. Třeba právě tuto věc považuju za velký přínos celé akce.

Zažili jste během té akce něco zajímavého, neobvyklého?
Tak těch příhod a dojmů ze setkání s nadšenými lidmi bylo strašně moc. A všechny příjemné. Třeba když jsme s televizním štábem prolézali jeden rozbitý bunkr na Hlučínsku a přes plot blízké bažantnice se k nám snažil dostat nějaký chlapík, o němž jsem si myslel, že je správce a jde nám vynadat, že mu rušíme bažanty. Najednou se ten člověk objevil před plotem a hnal se ke mně, myslel jsem, že mi chce jednu vrazit, ale on mi potřásl rukou a říkal: Tak Štípky budou taky dneska večer svítit! Skromní pracovití kluci na všech těch bunkrech, z každého jsem si něco odnesl, nějaký hřejivý pocit… A večer, když jsme jeli kolem pevnosti František a tam stála tři nebo čtyři auta a svítila na bunkr, o kousek výš zase seděli lidi u ohně, vlála česká vlajka nad tím – opravdu nezapomenutelné… To se asi nedá popsat. Vždyť jsem už říkal, že jsem měl v očích slzy.

A kde jsi byl vlastně ty? Objížděl jsi celou linii nebo jsi taky někde svítil?
Těm, co tu myšlenku správně pochopili, nešlo až tak o to něco vidět, ale o ten pocit, že jste někde, odkud třeba nic nevidíte, ale víte, že kousek anebo i daleko od vás, na druhé straně republiky, jsou další lidé a dělají právě v tu chvíli to samé. No a na mě zbyla první pevnost v linii MOS – 2 v Bohumíně, což jsem považoval za symbolický začátek celého řetězu (pozn. Stavba MOS – 1 , nebyla nikdy realizována) . Tam se nikomu moc nechtělo, protože je na soukromém pozemku. V devět večer jsem na ní odpálil světlice a jel za klukama, které znám díky facebooku a co si vzali na starost okolní navazující bunkry. A jasně, pak jsem sedl do auta a jel se podívat na ostatní, to jsem si nemohl nechat ujít.

Je vůbec něco, co tě na této akci zklamalo?
Jedna věc asi ano. Už jsem o tom mluvil. Připravuje se tady akce, která může mít celorepublikový dopad, mluví se o ní v rozhlase, máme živé vstupy a reportáže v celostátním vysílání a tady, vlastně v domácím prostředí, jsme v tištěných médiích potřebovali podporu pro naši akci, aby se o ní dozvěděla i veřejnost . Jediný, kdo předem o celé akci informoval, byl právě Magazín PATRIOT. Byli jste první a i vám patří moje poděkování, protože díky vám se celá akce nastartovala správným směrem.