Nejedou na dovolenou. Proč se tedy vlastně Ukrajinci vracejí domů?

Cesty Ukrajinců domů na Ukrajinu během války se stále častěji stávají předmětem diskusí v české společnosti. Pokud se lidé vracejí domů, znamená to, že je tam bezpečno?

Za takovými krátkými cestami se ale jen málokdy skrývá odpočinek. Nejčastěji jde o několik dní, během kterých musí stihnout navštívit své blízké, vyřídit dokumenty, řešit zdravotní problémy nebo napravit následky války. Mluvili jsme se třemi Ukrajinkami, které žijí v Ostravě a jejím okolí. Jejich příběhy ukazují to, co zvenčí často není vidět.

Za více než čtyři roky života v Ostravě se Vitalina Bodňa s dcerou vrátila na Ukrajinu jen několikrát. Jejím rodným městem je Záporoží. Právě tam dnes žijí její rodiče, kteří po začátku plnohodnotné války museli opustit okupovanou Vasylivku.

„Moc bychom chtěli jet do Záporoží,“ přiznává Vitalina. „Byla jsem tam od války jen jednou, v roce 2022. Mí rodiče žijí v mém bytě. Letos v létě jsme o tom hodně snili, plánovali jsme to, ale neodvážili jsme se. Město je každý den ostřelováno. A právě teď, když spolu mluvíme, Záporoží znovu hlásí letecké útoky. Prostě se bojíme.“

Foto: Vitalina Bodňa

Proto se všechna setkání s rodiči nyní odehrávají nikoliv doma, ale stovky kilometrů od rodného města. Rodina hledá relativně bezpečná místa na západě Ukrajiny, kam mohou všichni přijet. Zvenčí může taková cesta působit jako několik dní odpočinku. Ve skutečnosti je ale každá hodina naplánovaná dopředu.

Když má Vitalina možnost vidět své rodiče, snaží se zároveň vyřešit desítky dalších věcí, které jsou v Česku buď výrazně dražší, nebo vyžadují více času. „Jezdíme do Truskavce nebo Skhidnycji. Ne proto, že jsou tam lázně. Jednoduše v Truskavci jsou všichni lékaři, které potřebujeme. Tam si s dcerou léčíme zuby, děláme všechna vyšetření a navštěvujeme lékaře,“ říká.

Nedaleko se nachází Lvov, kde lze vyřídit ukrajinské dokumenty. Právě tam Vitalina jezdí kvůli vyřízení pasů nebo dalších administrativních záležitostí. „Je to výrazně levnější než vyřizovat dokumenty přes ukrajinské konzulární úřady v zahraničí,“ vysvětluje.

Existuje i další důvod, o kterém se veřejně mluví jen zřídka. Během těchto krátkých návštěv mohou rodiče předat dceři věci, které zůstaly doma po jejím nuceném odjezdu. „Díky Bohu jsem se za ty roky nezměnila. Mohu nosit své staré oblečení i boty. Za čtyři roky jsem si tady skoro nic nového nekoupila. Je to pro mě velká úspora. Posílat všechno přepravními službami by bylo mnohem dražší,“ říká Vitalina.

Když jsou všechny záležitosti vyřízené, na procházky nebo odpočinek už téměř nezbývá čas. „Nemohu to nazvat odpočinkem. Přijíždíme na dva, maximálně čtyři dny. Všechno se řeší doslova v běhu a hned se vracíme zpět do Ostravy. Zůstat v Truskavci jen o jediný den déle znamená další náklady, které si nemohu dovolit.“

Pro 68letou Zoju Holovko není dnešní Ukrajina místem odpočinku, ale místem, kde žije její sestra. A právě kvůli několika společně stráveným dnům se vydává na cestu z Bílovce do své rodné země. „Kvůli rodinným okolnostem moje sestra nemůže přijet do Česka ani do jiné země. Proto se setkáváme na území Ukrajiny. Já tam jezdím a trávíme spolu čas,“ vypráví Zoja.

Její sestra žije v Poltavě, sama Zoja pochází z Kryvého Rihu. Obě města se pravidelně objevují ve zprávách kvůli ruským útokům. Proto si ženy vybírají jiná místa — taková, kde mohou alespoň na několik dní pocítit klid. „Setkáváme se ve Skhidnycji, na Zakarpatsku nebo někde jinde. Tam, kde je ticho,“ říká.

Slovo „ticho“ získalo pro Ukrajince po roce 2022 úplně jiný význam. Nejde jen o nepřítomnost hluku. Znamená možnost usnout bez čekání na výbuch, projít se ulicí bez neustálé kontroly zpráv a alespoň na chvíli znovu získat pocit normálního života. Jedním z takových míst se pro Zoju stal Morshyn. Ještě před začátkem plnohodnotné války sem jezdila do lázní. Zvlášť si cení místní minerální vody, která podle jejích slov dobře působí na zdraví. „Tahle voda mi vyhovuje. Pomáhá při problémech s játry, slinivkou i cukrem. Je tam velmi klidno — jezero, les, krásná příroda,“ vypráví Zoja.

Pokud byl dříve Morshyn místem, kam lidé přijížděli jednoduše odpočívat a pečovat o své zdraví, dnes sem přijíždějí také ti, kteří hledají relativně bezpečný prostor uprostřed války. Mezi nimi je mnoho lidí, kteří žijí daleko od domova a chtějí alespoň na krátkou chvíli být se svými blízkými.

Pro Valentynu Pavljuk má každá cesta na Ukrajinu konkrétní důvod. Za více než čtyři a půl roku života v Česku se domů vrátila pouze šestkrát. A žádná z těchto cest nebyla dovolenou. Valentyna žije v Ostravě, kde vychovává čtyři děti. Její manžel nyní brání svou zemi v řadách Ozbrojených sil Ukrajiny. Každá cesta pro ni znamená návrat do reality, před kterou musela uprchnout.

Na podzim roku 2022 se Valentyna poprvé po začátku plnohodnotné války vrátila na Ukrajinu — aby viděla svůj dům v Buči. Po ruské okupaci se město stalo symbolem válečných zločinů a v jejich domě přibližně měsíc pobývali ruští vojáci. To, co tam uviděla, bylo silnější, než očekávala. „Myslela jsem si, že dům uklidím sama. Ale když jsem viděla tu hrůzu, kterou tam po sobě Rusové zanechali, už se mi nechtělo nic dělat. Chtělo se mi jen brečet. Prostě jsem to nedokázala zvládnout,“ vzpomíná Valentyna.

Tak nyní vypadá rodný dům Valentyny Pavljuk. Foto: Valentyna Pavljuk

O rok později se Valentyna znovu vydala na Ukrajinu. Tentokrát proto, aby se po dlouhém odloučení setkala se svým manželem, který slouží v ukrajinské armádě. Kvůli neustálým ruským útokům a výpadkům elektřiny v Kyjevě si jako místo setkání vybrali Lvov. Pro mnoho ukrajinských rodin se podobné chvíle staly novou realitou: někdo brání zemi na frontě, někdo žije v zahraničí a setkání s nejbližšími vyžaduje pečlivé plánování, čas, peníze a velkou odvahu.

V roce 2024 se Valentyna znovu vydala na Ukrajinu. Tentokrát kvůli zdravotním problémům svého staršího syna. Chlapec má poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a také vysokou smyslovou citlivost. Běžné ošetření u zubaře je pro něj velmi náročné. „Psychicky nezvládá běžné ošetření se zvukem vrtačky. Proto musí zubní zákroky absolvovat v celkové anestezii. V Česku nám řekli, že čekací doba je přibližně rok a půl. A soukromá klinika by stála asi 40 tisíc korun za jeden zákrok. Tolik peněz bohužel nemám,“ vysvětluje Valentyna. Je to další důvod, proč se Ukrajinci žijící v zahraničí vracejí domů i během války. Ne proto, že je tam klid a bezpečí. Ale proto, že někdy jednoduše nemají jinou možnost.

Poslední cesta Valentyny souvisela s následky dalšího ruského útoku. Po výbuchu tlaková vlna vyrazila okna v domě její tchyně. „Samozřejmě, že okna nevypadla jen u mé tchyně. Celá ulice dlouhá přibližně šest kilometrů zůstala bez oken. Bylo potřeba rychle vyřešit situaci: objednat nová okna a najít lidi, kteří je co nejrychleji nainstalují.“ Pro člověka žijícího v Česku znamená taková cesta znovu se ponořit do války — ne prostřednictvím zpráv nebo sociálních sítí, ale přímo.

Po návratu do Ostravy potřebuje Valentyna čas, aby znovu získala pocit bezpečí. „Když se vracím do Ostravy, nějakou dobu trvá, než si moje mysl i tělo znovu uvědomí, že jsem v bezpečí,“ říká. „Stačí, aby kolem projel moped, něco hlasitě spadlo na stavbě nebo někde vybuchl ohňostroj. A moje tělo reaguje rychleji než rozum. Vím, že mi tady nic nehrozí, ale nervový systém si válku pamatuje po svém.“

Ukrajinci, kteří žijí v Česku, nepřestávají být spojeni se zemí, ze které byli nuceni odejít. Válka změnila jejich životy, ale nezrušila jejich povinnosti, lásku k blízkým ani odpovědnost za to, co zůstalo doma. Pro někoho mohou několikadenní cesty na Ukrajinu vypadat jako běžná návštěva nebo výlet. Pro samotné Ukrajince jsou však často dalším setkáním s válkou.