Nejnovější zprávy: Nové obchodní centrum v Ostravě se stovkou obchodů otevře už v listopadu! ​Paní Hedvika z domova Bílá Opava oslavila 100. narozeniny

Filmové návraty

Nejzáhadnější ostravský film? Ztracená Šachta pohřbených ideí z roku 1921

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Horníci jako statisté ve filmu. Foto: Archiv Martina Jirouška

Fantastická panoramata doutnajících šachet, vodní nádrže, nejmodernější důl, nuzná hornická kolonie, zaplivaná krčma, hospodský šraml, havířské bouře, stávky, alkohol, to vše ještě z doby Rakousko-Uherska a na velkém plátně.

Pohyblivé obrazy anebo elektrické divadlo, jak se kdysi říkalo. Šachta pohřbených ideí, jeden z nejstarších celovečerních snímků realizovaných na území Ostravy patří rovněž mezi největší záhady československé kinematografie.

Dlouhou dobu byl považovaný za nenávratně ztracený, jelikož jediná kopie z roku 1921 byla záhy po premiéře ukradena a negativ autor posléze z obavy před nacisty raději spálil. Film měl být přelomovým dílem v počátcích mladé republiky, přitom jej ale zatratila levice i pravice, což bylo paradoxní.

V podstatě jej potopil úřednický šiml z doby Rakousko-Uherska, protože cenzura namítala, že by mohl podněcovat k sociálním bouřím. Levicový tisk se přitom od Šachty distancoval a prohlásil ji za naivní příběh ve stylu červené knihovny. Kde je pravda?

Teprve v 90. letech se v zahradním domku někde u Prahy podařilo vylovit jinou záložní kopii. Ačkoliv je nekompletní, ve velké míře umožňuje udělat si představu, o co tehdy ambiciózní produkci šlo a jak odvážná byla.

Tehdejší kinematografie v malých českých poměrech vynikne i dnes, pod pohledem nedávné Ondříčkovy Dukly 61.

Obsah včetně vyzrazení děje

„Bezručovy verše a záběry probouzejícího se Ostravska evokují prostředí příběhu, který se odehrává za Rakouska-Uherska a vrcholí v nové republice. Ing. Oblomský kupuje v dražbě šachtu a obchodník Kohlmann usiluje o získání výhradního prodeje uhlí z nově objevené štoly. Havíř Macháček se oženil s vdovou Kohoutkou. Zlá žena umořila svého nemocného manžela a Macháčka si připoutala alkoholem a svojí náruživostí.

Dělnický agitátor Havlena je těžce zraněn a umírá. O čtrnáct let později diskutuje ing. Oblomský s mladým ing. Skálou o socialistických ideálech a později předávají šachtu „do společného vlastnictví dělnictva“. Do dolu nastoupí mezitím dospělý Havlenův syn. Havíř Dobeš, hnaný zlým svědomím, mu prozradí, že Havlenu před lety těžce zranila kamenem Kohoutka ze zášti kvůli odmítnutí svých chlípných návrhů.

Dobeš a další kamarádi z mokré čtvrti jí pomohli umírajícího muže odklidit. Kohoutka, po letech vystavená za svůj čin trestnímu stíhání, nakonec zešílí. Kohlmann získal díky Rotschildům významné postavení a zasahuje s četnictvem proti stávkujícím horníkům. Snaží se zlikvidovat ing. Oblomského. Macháček, ze kterého je teď vrátný, podle jeho návodu přepiluje roury se stlačeným vzduchem a způsobí ve společném dole výbuch.

Dalšímu pokusu o sabotáž čelí mladý Havlena. Za války falešné Kohlmannovo udání způsobí Oblomskému vážné problémy. Po jeho smrti kupuje Kohlmann šachtu a prosperuje i v nové republice. Demonstranti protestují proti propouštění dělníků. Přichází zpráva, že „Národní shromáždění odhlasovalo zábor dolů a velkostatků.“ Zdroj: Filmový přehled

Kolem samotného vzniku i následné distribuce Šachty pohřbených ideí se vynořuje řada dohadů i protimluvů. Podle tradované historie byli režiséři filmu Antonín Ludvík Havel a Rudolf Myzet považováni za amatéry, tvůrce v oblasti filmu nezkušené.

Ovšem Havel měl už za sebou spolupráci na titulech Legionář a Za čest vítězů (oba 1920, bohužel se nedochovaly) a Myzet jakožto herec první role, navíc praxi u mistra mistrů Maxe Reinhardta.

Do Ostravy v květnu a srpnu 1921 tak přijíždí štáb vyzrálých osobností s jasnou představou. Odpovídá tomu i nasazení a rychlost realizace.

Natáčí se zejména v okolí dolu Zárubek (Důl Jan Maria), v místní hornické kolonii i přímo na dole Zárubek (Hermenegild) s tehdy nejmodernější strojovnou. Sugestivní je moderní panorámování na místní hutě (Žofiina huť), které od tohoto okamžiku budou v dějinách filmu hlavním ostravským magnetem.

Film obsahuje řadu prvků shodných s tehdejšími postupy ve světové kinematografii. Stačí namátkou jmenovat legendární severský opus Vozka smrti z roku 1921 nebo první celovečerní horor Pražský student z roku 1913.

Tyto filmy stejně jako tisíce ostatních před nimi používaly techniku mnohonásobné expozice. Slavný filmový mág Georges Meliés měl tento oblíbený trik zahrnut ve svých výrazových prostředcích už koncem 19. století, stejně jako řada jeho kolegů.

Není pochyb, že do Ostravy tehdy přijeli tvůrci výrazně poučení ve svém oboru. Nešlo jen o práci s kamerou bratří Kopřivových (zakladatelé české kameramanské školy), ale třeba o propojení dokumentární a hrané podoby filmu, záběry na lokální slavnosti, využití naturščiků při davových scénách, dokumentace záchranářských prací.

Šachta pohřbených ideí nemá v dějinách československé kinematografie obdobu, šlo o projekt nesmírně velkorysý a odpovídal i paralelnímu vývoji světové kinematografie. Až na ty malé české poměry…, už před válkou ve Francii v roce 1913 vznikla adaptace příbuzného Germinalu jako monumentální 150 minutová freska.

Nevíme, jak vypadala první verze Havlova a Myzetova díla, můžeme pouze odhadovat. Z toho, co zbylo, vyplývají fantastické možnosti. Jestliže cenzura odstranila vše provokativní na úkor sentimentality, pořád ještě zbývá relativně značné množství obdivuhodných sekvencí, nejen pouhých záběrů či detailů.

Přitom každého, kdo zhruba 50 minutové torzo viděl (v Ostravě se promítalo v posledních letech asi tři krát), zarazí vyšumění havířského dramatu do ztracena. Jako kdyby produkční firmě Vilím už ke konci nestačil dech v prosazení svých ideí. Anebo se spokojila s laciným vyzněním na úkor nespokojené cenzurní komise? Je pravděpodobné, že se nepohodli ani samotní tvůrci mezi sebou.

Snímek se sice ztratil, ale dlouhou dobu figuroval jako fantóm, čas od času se totiž vynořila nepotvrzená zpráva o jeho projekci. Dokonce prý v 60. letech na Ostravsku.

Je tedy možné, že se ještě válí jiná verze filmu někde na něčí půdě anebo ve sklepě? Možná se u někoho zachovaly fotografie z ostravské premiéry v roce 1922? Bohužel je neobjevili ani novodobí průkopníci ostravské filmové historie Jan Kašpar nebo Bohumír Sládek, kteří o ztracené Šachtě poprvé referovali už v závodním zpravodaji.

Korunu všemu ovšem nasadilo porevoluční zahlazování stop po důlní činnosti. Jedinečná lokalita kolem dolu Zárubek, kde se unikátní Ostravský Germinal natáčel, byla pečlivě srovnána se zemí.

Naštěstí zůstává ono obdivuhodné filmové torzo, jehož význam znovu potvrdila například nedávno natočená televizní Dukla 61. V obou filmech najdeme téměř identické scény, a přestože režisér David Ondříček Šachtu neviděl, záchranné scény vynášení mrtvých z útrob dolu se zdařile doplňují, i když je dělí bezmála sto let.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie

Foto dne