Společnost
31/05/2016 Jaroslav Baďura

Netradičně připomínají hornické tradice – objevili starý důl a lezou na těžní věže

Skupina nadšenců, kteří obdivují nejen hornickou minulost Ostravy, objevila staré důlní dílo, které není zaneseno v mapách. O tomto objevu, ale nejen o něm, je rozhovor s členem skupiny Markem Pietoněm. Autory fotografií v článku jsou Petr Bátor a Veronika Honcová.

S Markem Pietoněm se známe už delší dobu, vlastně od chvíle, kde začal ve Štramberku vařit v pivovárku na náměstí pivo. Už tenkrát mě zaujal tím, že nezůstal jen u tradičních postupů, ale vymýšlel další novinky a lidé chodili na jeho švestkové valašské tmavé pivo zdaleka.

O to více mne překvapilo, když jsem na jeho jméno později narazil v souvislosti s úplně jinýmu aktivitami, spojenými především s historickým vývojem Ostravska. Magazín PATRIOT psal nedávno o jeho unikátní akci osvětlených bunkrů.

Jednou z dalších Markových aktivit je i připomínání hornických tradic v našem regionu, které prezentuje na facebookových stránkách Šachty, doly, havíři.

Marek Pietoň. Foto: Petr Bátor.

Marek Pietoň. Foto: Petr Bátor.

Vypadáš unaveně, to tě tak zmohly ty bunkry?
Uplynulý měsíc byl poněkud divoký a gradoval právě rozsvěcením bunkrů a hraničních pevností po celé republice. A protože už nejsem nejmladší, únava je na kostech trochu znát. Během uplynulých týdnů jsme totiž stihli s kolegy fárání 700 metrů pod zem na šachtě Žofie v Orlové, objevili jsme neznámé důlní dílo přímo tady v Ostravě, v mezičase jsem si vylezl na těžní věž a nakonec jsme absolvovali náročnou exkurzi v polském Zabrze, kde jsme si v praxi vyzkoušeli práci horníků pod zemí.

Proč se tak zajímáš o nejen hornickou minulost Ostravy?
Ostrava a její vývoj v posledních 200 letech byl postaven na nálezu černého uhlí v okolí města a přímo i v jeho centru a výrazně to  ovlivnilo i období mého mládí a dospívání. Vyrostl jsem u hornické kolonky a později na hornickém sídlišti, děda byl havíř, skoro každý z rodiny tady v Ostravě měl někoho, kdo byl nějakým způsobem spojený s šachtama. Dospíval jsem mezi těžními věžemi a hospodama plnýma horníků – takové divoké to bylo mládí – a najednou nikde nic… (směje se).

Je tady přece Hornické muzeum na Landeku, možnost navštívit Důl Michal v Michálkovicích, areál Dolu Hlubina v Dolních Vítkovicích – připadá ti, že je to nedostačující, že se tu hornická historie připomíná málo?
Pro dnešní generaci je to už trochu jiné. Ano, jsem rád za každou takovou připomínku minulosti, ale vzhledem k tomu, jakou jsem Ostravu zažil, mi to připadá pořád hrozně málo. Dnes to jsou možná vyhledávané turistické atrakce, ale mě baví jiné věci, než jít s průvodcem na oficiální prohlídku a poslouchat to, co slyší ostatní. Hledám si historii sám.

Jak se dá tedy vůbec hledat taková historie? A jde to ještě v dnešní době vůbec najít něco, co souvisí s šachtami a o čem málokdo ví?
Když začnu úplně od začátku, podívej se tamhle na ten kopec. Co na něm vidš? Těžní věž. Už jste sis někdy zkusil vylézt na těžní věž? Ten pocit, když stoupáš po starých kovových schůdcích a najednou stojíš nahoře vedle obrovských kol, díváš se nějakých 80 metrů pod sebe a dostáváš závrať. To je pro mě víc, než vylézt na nějakou rozhlednu, protože si pamatuju, jak se ta kola točila, na věži zářila rudá hvězda a posílala do hlubin každý den stovky horníků. A pak slezeš dolů, procházíš se kolem a uvidíš nějakou díru do země, ve které je absolutní tma. No a mě pak začalo zajímat, co je v té tmě ukyté. Jsou tam různé věci, ale především je tma pro mě vlastně dobrodružství z neznáma a pohled do historie dolování.

To zní dobrodružně – kam jde až dojít, když člověk sebere odvahu a vejde do tmy?
To jsou takové věci, co třeba nikomu nic neřeknou – ale většinou se jedná o cihlami vyzděné podzemní chodby a prostory, které kdysi sloužily k hornické činnosti. Průzkumné štoly, dopravní, ventilační nebo únikové cesty. Hodně starých důlních děl se v roce 1944 po tragickém spojeneckém bombardování Ostravy rychle předělávalo na protiletecké kryty. Když tam najdu ještě něco navíc, jsem spokojený. Třeba právě ten rok 1944, co jsem objevil vyrytý na průčelí starého krytu, mě potěšil, ale to už je nádstavba k zážitku jako takovému. Tady je zkrátka stále co objevovat, jen člověk musí chodit v terénu, prolézat roští a kopřivy, dívat se, hledat. Zdi starých šachet, cihlový sloupek brány jedné z nejstarších jam ve Slezské Ostravě anebo vyčuhující kámen s vytesanými hornickými kladívky, které kdysi ohraničovaly důlní pole jednotlivých majitelů. To jsou ty drobnosti, ze kterých mám vždycky ohromnou radost.

Z čeho ještě?
Nejraději mám ty nálezy, které jsou v minimálním množství – chodby vyztužené hajcmanama (důlní výztuží). Tam ty horníky úplně vidím, jak se probourávali dovnitř, jak razili kus po kuse kámen, na stěnách jsou ještě vidět rýhy po hornických dlátkách a to, jak skálu podepřeli ocelovými vzpěrami. Tyhle důlní výztuže pro mě znamenají, že jsme objevili něco většího, například podzemní sklad důlních trhavin, kde ještě leží na zemi stará rudla na převoz muničních bedniček, kožené střelmistrovské brašny a staré nápisy na zrezavělých dveřích. To až po člověku proběhne husí kůže, a když vyleze na denní světlo, je ohromený tím zážitkem… A musí do podzemí zase znovu.

Zaznamenal jsem, že vaše skupina objevila opravdu něco většího … Zveřejnil jsi fotky, na kterých jsou velké prostory a působily na mě značně nebezpečně, o co se jednalo?
To byl překvapivý a nečekaný nález. Takové jsou nejlepší. Jednou večer mi zavolali členové širšího týmu, že něco našli. A přitom jsem to okolí dobře znal, tak jsem nechtěl věřit, že se dá dojít ještě někam dál, protože jedna z těch cest končila neprostupným závalem. Ale oni našli další vstup, který se odkryl díky loňskému suchu. Hladina spodní voda klesla asi o metr a půl a odkryla starý důl, či spíše mělkou jámu s celou dochovanou strukturou. Takže když mi řekli do telefonu, že tam jsou hajcmany, okamžitě jsem sedl do auta a jel za nimi. Stálo to za to, byl to zatím náš největší objev. Soustava podzemních chodeb, kde jsme se brodili po pás ve vodě, abychom ji prolezli a zaměřili, kam až se dá. Naše materiály jsou ted ve fázi zpracování a dohledávání v archivech, protože na současných důlních mapách zanesena není.

Asi neřekneš, kde se  místo nachází…
Ne, to určitě ne. Není to bezpečné a jdeme i trochu proti bezpečnostním předpisům a vyhláškám v těchto věcech.  Takové věci neříkám. Naštěstí členové týmu jsou tak rozumní, že  naši dohodu utajení ctí. Vezmu občas lidi, a je jich čím dál více, které podobné věci zajímají, ukázat jim nějaké běžnější věci, související s historií dolování uhlí v Ostravě. Ale některé lokality zůstanou zkrátka našim tajemstvím. Víš, ono dole pod zemí existuje spousta možných nebezpečí: to, že si rozrazíš hlavu o nějaký výčnělek, kterého  sis předtím nevšiml, je jen nejmenší z nich – vždycky se totiž může utrhnout celé nadloží. Taky je zde výrazné riziko výskytu důlních plynů, v té vodě taky mohlo být cokoliv, třeba zalitá díra do dalšího podzemního patra, kam se může člověk propadnout… To vše vlastně probíhá ve tmě, kterou si sice trochu nasvítíme, ale pořád je to tma. Disponujeme profivýbavou, jeden přinese detekční přístroje, další lana a sedáky, jistíme jeden druhého – beru nás jako tým, sejdeme se, když je potřeba – každý máme přilbu, rukavice, dobrá světla a hlavně už nějaké ty zkušenosti. A když se někdo necítí, protože občas jde o extrémní zkoušku odolnosti, tak víme, že na nás čeká vzadu a ví co má dělat, kdyby se něco stalo.

Co plánujete do budoucna?
Nevím, co se stane –  poslední objev se už asi opakovat nebude. I když nikdy neříkej nikdy – ted mám indicie na podzemní nacistickou továrnu tady u nás v kraji a provedli jsme první předběžný průzkum terénu, ale to je zatím hodně tajný materiál… Taky víme o některých dalších nových zajímavých místech kolem historie dolů tady na Ostravsku, diskutujeme o možnostech a reálnosti našich plánů a postupně se jimi budeme zabývat. V každém případě pojedeme zase někdy brzy do Jeseníků do rudných štol, historie některých sahá dokonce snad až doby bronzové. A  pak možná i dál do Čech nebo do Polska, protože naše skupina navázala spolupráci s podobnými zájmovým skupinami a všude je něco zajímavého… No, a mezitím si vylezu snad na nějakou další těžní věž.

 

Sdílejte článek