Neuvědomujeme si to, ale jsme vítězi dějin, říká úspěšný spisovatel Leoš Kyša

Bruntálský rodák Leoš Kyša před časem představil na turné Českem svou první knihu vydanou pod jeho pravým jménem. Coby František Kotleta již ale má za sebou tři desítky titulů.

Leoš Kyša zabodoval s novou knihou Sudetenland, která je velmi úspěšná a od začátku vydání se pohybovala na prvních příčkách žebříčků prodejnosti. „Až mě to překvapilo, jak se knize daří. Zatím byla dvakrát nejprodávanější knihou týdne, pak byla třetí, druhá. Jsem z toho úplně v šoku," řekl v rozhovoru pro Magazín PATRIOT.

Téma Sudet zjevně ještě stále jitří náladu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…

Fakt mě to překvapilo. Já o té knížce vždycky říkám, že je to moje sudetské trauma. Narodil jsem se v Bruntálu, žil jsem ve Dvorcích, což je bývalý okres Bruntál. Strávil jsem celý život v srdci Sudet. Potká­val jsem Prajzáky, celou dobu jsem tím tak nějak žil. A všechno jsem to vetknul do knihy. Evidentně tím žilo spoustu lidí, nejen tady na severní Moravě, ale v podstatě v celých Sudetech po celé republice. Pořád je to aktuální téma pro lidi v Praze, v Brně, kdekoliv. Je to velká a důležitá součást historie České republiky. Pořád to nebylo až tak dávno, co tady žily tři miliony obyvatel, ti byli odsunuti a došlo k totálnímu rozvratu země ve sporu mezi námi a jimi. Ty tři miliony lidí odešly a v pohraničí je to stále cítit jako velké téma.

Pamatuju si, že po revoluci v roce osmdesát devět to bylo třaskavé téma. Hovořilo se o tom, jestli se majetky v Sudetech budou vracet. Když se pak objevil pan Bernd Posselt, šéf landsmanšaftu, tak byl poprask. Myslíte, že dnes jsou ty vášně uklidněné? Že dneska už nikdo nevaruje před tím, že budou chtít potomci odsunutých lidé své statky zpátky?

Myslím, že to téma je už trošku politicky vyčpělé. Vrchol toho tématu byl podle mě během první prezidentské volby Zeman versus Schwarzenberg. Ale skutečně se v roce devadesát úplně spustila vlna. Když jsem připravoval tu knížku, tak jsem procházel všechny noviny z roku 1990. Snad každý týden byl obrovský článek o sudetských Němcích nebo obrovská polemika. V mé knize jsou tedy i ukázky z novin z tehdejší doby. Mě to až fascinovalo, jak silné téma to v té době bylo. A téma pořád rezonuje, pořád se nějakým způsobem vrací. Myslím, že je to velká součást mýtu o věčném boji Čechů proti Němcům. A obzvláště pro lidi v pohraničí. Když dneska překryjete prakticky jakoukoli mapu – mapu exekucí, vzdělanosti, voličskou mapu – s původními Sudety, tak je to často jedna ku jedné, protože došlo k obrovskému přeorání všech sociálních struktur celé společnosti. I když to nerezonuje tolik politicky, tak to ale rezonuje společensky.

Vaše kniha Sudetenland vychází z předpokladu, že odsun neproběhl, nebo proběhl jen částečně, ale stejně v Sudetech probíhají nepokoje. Myslíte si tedy, že i kdyby se tehdy odsun nestal v takové míře, v jaké se stal, že by stejně byl kraj v dalších desetiletích neklidný?

Když se dneska podíváme do světa, tak se obávám, že ta nenávist je věčná, rivalita my-oni, ať už my je cokoliv a oni je cokoliv jiného. Říkávám, že bohužel lež a nenávist vždycky zvítězí nad láskou a pravdou. Je to paradoxní, ale asi je to pro nás důležitější než láska. Komu co čí pradědeček ukradl a koho praštil po hlavě, je pro nás mnohem důležitější než budovat něco, žít šťastně a spokojeně a spolupracovat, poznávat se, respektovat. Bohužel je to asi v lidské povaze odnepaměti. Můžeme si říct, že máme civilizační nános a kulturu a jsme úplně jiní lidé než naši předkové, kteří se navzájem vraždili a vypalovali. Ale když se podíváme do celého světa, tak nenávist je bohužel vždycky důležitější než spolupráce a láska. Než abychom společně vybudovali přehradu, tak si vypálíme vesnici.

Nejste tedy zastáncem teorie, že kdyby tehdy proběhl odsun pouze těch, kteří se aktivně zapojovali do služeb nacistického Německa, kteří udávali a kolaborovali, a zůstali by tady žít pracovití, vzdělaní Němci, tak by to přineslo rozkvět českému státu?

Myslím si, že ekonomicky bychom na tom určitě vydělali. Pohraničí by zůstalo, mělo by kontinuitu. Samozřejmě, v osmačtyřicátem by se komunisté zase rozhodli poslat všechny majitele polností do dolů. Kolektivizace a to, co v mnoha ohledech vesnici zničilo, by proběhlo tak jako tak. Ale zůstali by tam lidi, kteří k tomu místu měli vztah, znali specifičnost místa – co pěstovat, jak tam žít. Otázkou je, co by to všechno způsobilo. V devadesátém roce by to byli lidi, kteří by měli kontakty na západě a velice rychle by přitáhli investice.

Takže by to bylo jinak?

Dneska bychom byli podle mě paradoxně v jiné situaci – pohraničí by bylo rozkvétající a bohaté. Dnešní Pražáci by jezdili sem, protože tady by byli ti bohatí, podnikaví Němci. Stačí se podívat na Prajzskou, kde Prajzáci jezdili každé pondělí ráno autobusy, protože hned dostali občanství i díky předkům, šli makat za marky a stali se za chvíli bohatšími než havíři. Rozhodně by na tom ekonomika naší země byla výrazně lépe. Bylo by tu více podnikavých lidí s vazbou na západ. Co by to ale udělalo společensky, co by to udělalo v tom roce devadesát? Schválně knihu píšu v roce devadesát, v éře překotných, neuvěřitelně rychlých změn, které nikdo nedokázal ukočírovat a úplně uchopit. Myslím, že až v dnešní době dokážeme vůbec chápat devadesátá léta; i když možná taky ještě moc ne. Podle mě by docházelo k velkým střetům, obrovskému napětí, které by tady bylo dodneška. Žili bychom jinak. Dneska bychom tady seděli a říkali si, že ten německý podcast má mnohem hezčí studio.

Řekl jste, že politicky je téma Sudet asi už vyčpělé. Nicméně z ohlasů na vaši knihu Sudetenland vyvozuji, že pro spousty čtenářů ještě vyčpělé není. Myslíte, že ještě pořád je ohledně Sudet o čem psát, co objevovat, co řešit?

Myslím si, že je nejvyšší čas podívat se na to bez politiky, bez vášně. Hodně se to děje. Nedávno jsem byl v Jeseníku na diskuzi. Jeseník je hodně specifický tím, že se snaží navazovat na, řekněme, předválečné osobnosti, které byly obvykle německé. Snaží se hledat kořeny, na ty osobnosti navázat a už neřeší, že my jsme tedy ti Češi a před námi tu žili ti Němci.

A jde jim to ještě navázat?

Snaží se. Je vidět, že se hodně snaží, obnovují různé památky, i přírodniny – vysazují aleje, které se po válce pokácely a v krajině měly svůj smysl. Snaží se najít kontinuitu a začíná to nějak fungovat. Jeseník je ale hodně specifický, hodně se tam lidé stěhují. Zatímco z Bruntálska se lidé stěhují pryč, stárnou a vymírají. Jeseník je naproti tomu krásný, má atmosféru, lázně, trochu jiný étos. Proto se tam podle mého pohraničí snaží trochu obnovovat. Pak jsou oblasti, kde to moc nejde.

Někde už se kořeny zpřetrhaly…

Myslím, že je super podívat se na historii. Ztratili jsme kontinuitu se spoustou zajímavých osobností, aktivit, byznysů, infrastruktury – ať už ekonomické, společenské, sociální, kulturní – která dávala přirozený smysl v té oblasti. Je to fascinující. Úplně jsme se odstřihli od všeho, co tam bylo – i od toho dobrého. Ten Hitler, ta éra od roku třicet tři až do čtyřicet pět, tak vymazala všechno dobré, co tam za stovky let Češi a Němci společně vybudovali. Je to až bizarní. Nikdy už nezrušíme to, co se od roku třicet tři dělo; obcovali jste s ďáblem a za to jste byli potrestáni. Ale ta hluboká rána obcování s ďáblem tam zůstala, i když ti, kdo s ním obcovali, odešli. Je potřeba podívat se na časy, kdy Němci ještě nezačali obcovat s ďáblem a najít to dobré a poukázat na to.

Jak třeba?

V knize hodně píšu o své rodné vesnici Dvorce, které leží na cestě mezi Opavou a Olomoucí. Ve Dvorcích byla úžasná postava Wilhelma Hartla, což byl rodák ze Dvorců, narodil se tam na náměstí a v Rakousku-Uhersku se stal ministrem školství. Udělal několik důležitých věcí. Hartl byl přítel Tomáše Garrigue Masaryka a dal mu profesuru navzdory tomu, že se říkalo, že z Prahy chodí udání, že kazí mládež. Hartl umřel ještě před první světovou válkou. Když pak ve Dvorcích Němci stavěli školu, tak jim Masaryk poslal milion korun ze svého fondu, aby škola mohla být postavena právě na památku Hartla. Hartl se stal čestným občanem Dvorců. Dokonce jsem v Krnově v archivu našel dopis, že s úctou a radostí přijímá čestné občanství města Dvorce. Kromě toho, že byl Hartl přítelem Masaryka, tak prosadil, aby ženy mohly studovat na vysokých školách lékařských. Díky tomu vystudovala první česká lékařka Honzáková, která ještě jako mladá dívka za ním přijela prosit, aby mohla studovat. Tenkrát se věřilo, že když ženy studují medicínu, tak jim to zavaří vaječníky a nebudou moct mít děti, a to by byla věčná škoda. Hartl byl revoluční v názorech a progresivní člověk, který spolupracoval s dívkami a ženami, mimo jiné se tehdy angažovala i Eliška Krásnohorská, komunikoval s Čechy, i když byl vlastně Sudeťák, ale pocházel z Čech. Ve Dvorcích měl bustu a ulici. Byl to velmi renesanční člověk. V pětačtyřicátém to Češi rozmlátili, protože si mysleli, že to byl nacista. Není po něm ve Dvorcích žádná památka, nikdo netuší, že tato zajímavá osobnost tam žila. A takových lidí tam máme stovky.

Když už se dnes Češi snaží navazovat zpřetrhané vztahy, stává se, že se do bývalé oblasti Sudet vracejí potomci vyhnaných Němců – za byznysem, rekreačně nebo jinak?

To nevím, asi jak kde. Určitě Němci hodně obnovují památky v pohraničí. Ale zrovna na Bruntálsko se asi úplně nevrací. Myslím, že si všichni pamatujeme rok devadesát, kdy Němci přijížděli dívat se na staré domy po babičkách a Češi na ně brali sekery. U nás to bylo úplně stejně. Když přijela západní auta, tak se všichni zavírali doma a koukali na ně s tím, že nám to teď vezmou. To si bohužel mysleli během první prezidentské volby. Ale Němci se sem nevrací, ti, kteří tady bydleli, už vymřeli, a jejich potomci už nemají zájem. Vždycky říkám, že kdybychom Němcům nějakým záhadným způsobem vrátili domy, tak se do nich stejně nemá kdo nastěhovat. Evropa vymírá, Němci vymírají ještě víc než Češi. Koho by z toho Bavorska mohli poslat, Turky? Tak by bylo v Bruntálu víc kebabů. Ale neměl by tam kdo žít. Pohraničí je už naše. Nikdo jiný už o něj nemá zájem; my bohužel taky ne, ale měli bychom. A měli bychom v něm najít to dobré, tu historii. Na školách se vůbec neučíme německé historii – Němci v českém království, kteří byli důležitou součástí a měli pozitivní vliv na vývoj průmyslu.

To se nesmělo říkat, předpo­kládám.

Všechno sudetské se zrušilo, nic takového už neexistuje. Zůstalo pár malých názvů, které zmizely. Máme pocit, že Němci přišli do pohraničí s Hitlerem, ale to není pravda – byli tam už stovky let. Němci vyrvali pohraničí z lesů a vytvořili tam města ve spolupráci s Čechy. Němci nebyli v první řadě Němci; sice mluvili německy, ale byli věrni českému králi, byli součástí českého království. To je něco, co musíme změnit. Musíme umět říct, že Němci tam patřili a dělali dobré věci. Není to a nemůže být žádná relativizace. To dobré pak musíme přijmout a pracovat s tím. I když je to samozřejmě těžké, protože žijeme v mýtu věčného boje Němců proti Čechům. Velkou dobu spolu Češi a Němci spolupracovali, chránili české království. Koneckonců spolu drželi i v roce třicet osm – kolik tady bylo Němců antifašistů, kteří byli dobrovolníky ve stráži obrany státu. Vždycky říkám, že v Bruntále byla paradoxní situace. Je tam uprostřed zámek, nejkrásnější věc v Bruntále, patřil Řádu německých rytířů, který byl tvrdě protinacistický. Řád dával stráži obrany státu své pozemky, aby tam mohli budovat bunkry, aby tam měli zázemí. První, kdo zametl s Řádem německých rytířů, byl Hitler. Kdo to dneska ale ví? Kdo ví, že Řád německých rytířů stál oddaně za Československou republikou?

Dneska se možná lidem vybaví to, že se Řád soudil o své majetky.

Ale byl to Řád, který byl součástí Československé republiky, který byl věrný Československé republice – řekl bych, že často věrnější než spousta jiných Čechů, kteří tam žili a dneska žijí.

Mě baví, že si tady můžu chvíli povídat s Leošem Kyšou a pak, aniž byste odešel, s Františkem Kotletou… Jste vlastně dvojjediná osobnost, která pod jménem František Kotleta píše a vydává sci-fi a fantasy. Ale Sudetenland vychází také z fikce. Proč jste se jej tedy rozhodl podepsat svým vlastním jménem?

Protože je mojí součástí. Jeho děj se odehrává v Bruntále, kde jsem se narodil, a na Dvorecku, kde jsem žil většinu života jako Leoš Kyša. Je to trochu jiný způsob vyprávění. Kotleta je naopak akční, zábavný, humorný, nebere se vážně; je spíš braková literatura.

Nejste naštvaný, když někdo říká, že píšete brak?

Ne, naopak. Jen chci, aby to psali s velkým b, a jsem spokojený. Sudetenland je ale osobní výpověď bývalého novináře Kyši.

Chtěl jste tedy říct: Kotleta píše brak, ale teď to myslím vážně a chci napsat něco, co chci, abyste vnímali?

Přesně tak.

Kolik jste vlastně vydal pod jménem Kotleta knih?

Někdo to vždycky zkouší spočítat a já to sám nevím. Je to přes třicet knih.

A která byla první?

To je složitější, ale první byl Hustej nářez, což je první z dílů série Bratrstvo krve; pak byl Fakt hustej zářez, Mega hustej nářez. Myslím, že už z názvů plyne, že je to brak. Je to o boji upírů proti mimozemšťanům na planetě Zemi. Dodnes je to moje nejslavnější kniha i série; všichni chtějí, abych v ní pokračoval. Nakonec série obsahuje pět knih. Je to taková velká zábava, vyšlo to i jako komiks.

O co v té sérii jde?

Jde o to, že upíři vždycky vládli, jenže pak přiletěli mimozemšťani a rozhodli se Zemi obsadit. Upíři si řekli, že Země je jejich, a začali proti mimozemšťanům bojovat. Ono to má složitější linku, kdy se zjistí, že upíři jsou potomci jiných mimozemšťanů, kteří na Zemi kdysi přistáli a v podstatě přeměnili lidi na upíry, ale čistě pomocí nanotechnologie. Takže upíři jsou vlastně zmutovaní potomci jiných mimozemšťanů. Díky tomu pak najdou způsob, jak Zemi zachránit a bojovat proti mimozemšťanům.

Je v knihách Františka Kotlety vždy nadpřirozeno, nereálno?

Ne vždycky. Mám dvě série, kde není magie či nadpřirozeno. Série Spad se odehrává po třetí světové válce, takže to je čistě sci-fi budoucnost. Tuto sérii jsem napsal po roce 2015 s hlavní zápletkou, že Rusko zaútočí na Ukrajinu a pokusí se obsadit Kyjev, což se mu nepodaří, takže Ukrajinci ho vyženou od Kyjeva, dojde k dlouhotrvající válce, která nakonec skončí třetí světovou válkou.

Doufám, že tahle paralela se nevyplní…

Na to se mě všichni vždycky ptají – jak to teda bude? Jsme teď u páté kapitoly… přijde i ta šestá? Doufejme, že ne. Tato série teda popisuje budoucnost v postapokalyptickém světě. Další série je Underground, kde se jedná hlavně o budoucnost a technologie.

Jak si vede Sudetenland s prodejností neúspěšnějších knih Františka Kotlety?

Zatím ještě Kotleta vítězí, ale je to dané i tím, že Kotleta jako značka se prodává pomalu. Je to i tím, že není vidět, nebývá moc v médiích, není to ten highlight. Ale zato má hodně čtenářů. Pak jsou ta čísla slušná. Sudetenland teď vyletěl nahoru velice rychle. Uvidíme. Zatím ale nepřekonal Spad, Bratrstvo krve a Underground. Za tři týdny vyjde Černá smyčka, což je zase Kotletovka, taková démonská jízda, návrat ke kořenům Kotlety. Rozhodně se tam neřeší politika – a když, tak sexem. Jsem zvědavý, že si pak Kotleta s Kyšou porovnají výsledky.

Třeba Kyša Kotletovi pomůže.

Je to možné. Anebo naopak. Brak má jednu obrovskou výhodu – on nemá politický problém. Politicky se nedefinujete, jste přístupný pro všechny. V tom je krása Kotlety a věřím, že to tak i zůstane. Často jsem v diskuzi viděl, že jeden čtenář měl profilovku SPD a druhý profilovku Piráti. Kdyby se normálně na Facebooku potkali, tak by se porvali, třeba jako fanoušci Baníku a Sparty na Stodolní. Ale teď se na Facebooku potkají na mých stránkách a společně si lebedí, jak byl Underground super. Tak jsem si říkal, že to je super, že bude mír na Blízkém východě. Ale žádný mír na Blízkém východě nebude.

Jak se vám podařilo při psaní Sudetenlandu vypnout násilí, krev, sex?

Musel jsem se trochu krotit. Je to téma, které si každý politicky pojme po svém. To bylo zajímavé – než ta kniha vyšla, tak už na ni měl každý názor. To je relativizace Benešových dekretů, to je pátá kolona… Ale já na to: jak můžeš vědět, o čem to je, když jsi to nečetl? Už vím, že s tímhle nic neudělám; toho Krakena jsem už vypustil. Snažil jsem se vybudovat scénář, psát to pravdivě. Ale každý má na to téma už nějaký názor. Takové téma vás politicky definuje, každý si vás už někam postaví. My jsme dnes zvyklí všechny lidi postavit na nějakou stranu barikády. To už je bohužel velmi hluboký příkop v dnešní společnosti. Člověk se jen podívá na druhého a zařadí si ho. Je to bizarní. Četl jsem komentáře pod příspěvkem, kde bylo napsáno, že Zdeněk Svěrák vydal novou knížku. A devadesát procent reakcí bylo, že je to zaprodanec, pávkovec, covidista. A já si říkám – tak to je peklo. Už vůbec neřešili, co Svěrák udělal, ale jednou se politicky někde nějak vyjádřil, takže je pro společnost nějak politicky definovaný a už to tak prostě je. Stejně tak, jak Richardo Krajčo teď vypadl ze StarDance – a reakce jsou, že dobře mu tak, Babišovci! Je to zpěvák, no tak politicky podpořil někoho… Já to chápu, že žijeme ve vyhrocené době, kdy už člověk není člověkem, ale definuje ho to, co jednou někde řekl nebo za koho se postavil…

Kdyby vás někdo poprosil o podporu, tak kdo by ji získal? Čí je Kyša?

Můj dědeček, co dělal odsun Němců, vždycky říkal, že politika je jako kurva – musíš vědět, kdy na ni vlézt a kdy zavčas slézt, abys něco nechytl. Můj dědeček zavčas neslezl. V osmačtyřicátém se stal z tajemníka Národního výboru pomocným dělníkem na pile. Mamince jsem prakticky na smrtelném loži slíbil, že s politikou nebudu mít nic společného, pamatuju si na příklad svého dědečka. Já znám spoustu politiků napříč spektrem, chodím s nimi na pivo. A jsou různí – od babišovců, po piráty.

A politika vás baví?

Baví mě s těmi lidmi mluvit. Často vidím, že to myslí dobře, dávají tomu smysl, často by se i dohodli, kdyby tam nebyl příkop. To by bylo skvělé, kdyby se na některých věcech dohodli napříč politickým spektrem. Ale oni se nedohodnou. Jsme v éře vyhrocené politické války mezi námi. Já jsem tak středový, až je mi hanba. Jsem středový liberál, jsem sekularista – a v tom jsem poměrně zásadní, což není v Česku až tak výjimečné. Jsem věřící člověk, ale zároveň jsem rozhodně pro to, aby víra a náboženství od veřejného prostoru měla distanc a neurčovala agendu školství a podobně. Když jste ale ve středu, tak je to ten největší průšvih. Když se chcete domluvit, tak jste nepřítel všech – nejste ani na jedné, ani na druhé straně. Nakonec vás budou nenávidět všichni.

Kotleta je zvyklý psát v sériích, hodně úspěšných knih jsou série. Když vidíte, že Sudetenland se dobře prodává a píše se o něm, nemáte chuť na dvojku?

Nechci. Myslím, že jsem do té knihy dal všechno. Kniha je vlastně primárně intimní příběh na pozadí velkých událostí. A na jednoduchém intimním příběhu se snaží predikovat, jak by události vypadaly. Hodně lidem něco ukazuju, aby si pak zbytek sami domysleli. Hodně lidí se mě ptá, jak to bude dál, co by bylo v roce devadesát pět, v roce dva tisíce, že už to mají vymyšlené. To je super. Ale já odpovídám, že jsem vám dal ten kopanec a vy si nad tím teď přemýšlejte sami. Říkejte si, co by bylo nebo nebylo, predikujte. Já jsem rozehrál hřiště. A moc mě baví, když lidi říkají, že by tohle chtěli, že tohle není dotažené. Pro mě je ale smysl splněn v tom, že si to lidi přečtou, je to pro ně zajímavý kopanec a příběh a možná přemýšlí trochu jinak o tom kraji, zemi, o tamních lidech.

Takže dvojka nebude.

Určitě ne.

Bude další kniha od Leoše Kyši?

Mám v plánu psát pod jménem Leoš Kyša knihy o vážnějších tématech a Kotletu nechat jako toho šíleného, apolitického, jezdícího na motorce se samopalem. Ale uvidíme. Všechno je teď silné, turbulentní, emocionální. Je to na mě jako na člověka velký a těžký nápor; to si málokdo uvědomuje. Pro autora je to často nějaká intimní zpráva, co napsal, teď se o tom všude mluví. U Kotlety jsem zvyklý, že tím sice intelektuálové pohrdají, ale většinou to lidé s nadšením přijímají. Najednou jsou reakce od nadšení až po nenávist, od adorace po roztrhání. Někdo vám pošle kytku a jiný hovno. Najednou je toho hrozně moc, každou hodinu přichází zpráva o lásce a odporu, nadšení a opovržení. Způsob zpracování je taky kontroverzní a pro někoho to je skvělé, pro někoho hrůza. Celé se to tříská. Sám si musím dávat pozor, abych to emocionálně zvládl. Jestli a jak se vrátím k podobným tématům, ukáže to, jak to přežiju do konce roku.

Vědí lidé, že Kyša rovná se Kotleta? Bylo v začátcích vůbec v plánu to takto prozradit?

Dlouhé roky, asi sedm let, jsem svůj pseudonym tajil. V té době jsem ještě dělal novinařinu a byl aktivní. Pak jsem odešel úplně na volnou nohu. Teď už to asi všichni čtenáři ví, že Kyša je Kotleta. Samozřejmě pro spoustu lidí je to pořád mystérium.

Kotleta je drsný, sprostý, krvavý. Jak na to reagují vaši blízcí, kteří vás znají jako Leoše Kyšu?

To je výhoda, že jsem z Bruntálu, protože tam lidi nečtou. Vlastně není na co reagovat.

K Bruntálu – už jste to zmínil, že region mimo jiné bojuje s tím, že se lidé stěhují pryč, často do Prahy, což je i váš případ. Uvažoval jste někdy, že se ke kořenům vrátíte?

Pořád. Ve skutečnosti jsem nikdy nechtěl opustit severní Moravu. Byla to pro mě existenciální nutnost. Nenašel jsem práci, dlouhé roky jsem se tu potloukal, různě psal, ale neměl jsem šanci tu zůstat, přestože jsem vždycky chtěl. To je asi problém pro spoustu lidí. To uplatnění prostě nenajdou a musí odejít, aniž by chtěli. Dlouhé roky jsem hledal cestu zpět. Po těch letech mám kořeny, vazby a aktivity tak napojené na Prahu, že tam zůstanu. Což nevylučuje, že se jednou vrátím. Každopádně pochovaný chci být ve Dvorcích v rodinné hrobce, to je bez diskuze. Minimálně jako mrtvola se tam vrátím.

Ale jako živý člověk ne?

Teď ne. Ale jako lidi dneska žijeme dlouho, a pokud to půjde, tak ještě pár desítek let bych rád žil, a slíbil jsem to ženě. Později bych se rád vrátil. Ale teď nemůžu – ty vazby, dítě ve škole, mám v Praze. Už jsem zapustil kořeny.

Zastavil jste se v Ostravě na cestě z Polska, kde jste hovořil na besedách o svých knihách. Celkem mě zaujalo, že se prodávají knihy Františka Kotlety i v Polsku, které je pro mě zemí, kde se mimořádně dobře daří skvělým autorům sci-fi a fantasy. Jak si toho ceníte? Které vaše knihy se tam prodávají?

V Polsku se prodává první a druhý díl série Underground, vyšla i série Spad. Úspěch mě překvapil. Spad se hodně nebere vážně, hraje si s českou fantastikou, dělá si sám ze sebe legraci, i jako autor si sám ze sebe rád dělám legraci. A pro Poláky je to trochu složitější, oni jsou vážnější, tvrdší. Zpočátku přijetí Undergroundu bylo hodně zajímavé, protože Poláci čekali úplně jinou fantastiku a dostali nevážný Underground, kde běhá Ježíš se třemi penisy. A byli z toho hodně překvapení. Reakce byly rozporuplné.

Čekal jste to jiné?

V Polsku je obrovské množství lidí, kteří jsou čechofilové, kteří milují Česko. To jinde nenajdete. Já mám rád Poláky a vždycky jsem měl. Tady v pohraničí jim rozumíme a stejnou měrou si z nich děláme legraci, jako je milujeme. Je to ta rodina, je to náš bratranec – život bych za něj dal a je to přitom takový debil. Dělám si z toho takhle legraci. Ten náš vztah je intenzivní, plný mnoha emocí. Ale u Poláků je často láska k Čechům neuvěřitelně silná až naivní. Já jim vždycky říkám, že jsme takoví pitomci. Ale oni si i nechávají psát věnování, že je to pro strýčka, který je čechofil. Je to hodně zajímavé, že takové množství lidí má rádo českou kulturu. Tím pádem jsou připraveni i na tu českou literaturu. V Polsku vychází velké množství českých knížek. V Česku nevychází tolik polských autorů jako v Polsku českých. Polský trh je složitější, neprodává se tam tolik knih jako u nás. Zároveň ta připravenost na české autory je obrovská. Pak se tedy toho chytla velká skupina lidí, kteří milují Čechy, a už ví, že Kotleta je pro ně zajímavý a specifický. Takže první kniha Underground vyšla před dvěma lety a už má dotisk, první vydání je kompletně rozebrané. Hodně se daří i e-knihám a audio knihám. Zajímavě to v Polsku roste.

Dá se psaním knih dneska v Česku uživit?

Klasická otázka. V Americe to mají spisovatelé tak, že aby se mohli uživit, tak se odstěhují na venkov do Kanady, kde jsou levnější náklady. Já vždycky spisovatelům říkám: odstěhujte se na Bruntálsko, tam budete mít menší náklady na živobytí. Koupíte tam prvorepublikovou vilu za cenu jedna plus kk na Hájích v Praze, což je obrovská výhoda, a za cenu pražského tři plus jedna si tam koupíte celou vesnici. Dělám si z toho trochu legraci, samozřejmě. Ono to tak ale funguje. Ceny a náklady na živobytí jsou úplně jiné. Je to i o tom. Když žijete na Bruntálsku a máte svůj barák, tak se psaním živíte celkem snadno.

Ale vy žijete v Praze.

A uživím se dobře. Ale deset let to trvalo. Deset let jsem paralelně dělal práci na plný úvazek a do toho jsem psal knížky. Na volnou nohu člověk musí odejít, když má našetřeno, velkou rezervu, tolik knih, že se prodávají. U mě je výhoda, že se pořád prodávají ty staré knihy. Každý rok se znovu a znovu dotiskují mé staré knihy, tím pádem nejsem závislý na tom, jak se prodá novinka. Spisovatelů se uživí hodně. Spoustu lidí ta jejich práce baví a je to o tom, kde žijete a jaké máte náklady na živobytí.

Nezaskočilo vás někdy v posledních měsících, letech, že jste neměl chuť psát, že by vám docházely nápady?

Já mám pořád chuť psát. Někdy nemám chuť žít, ale chuť psát mám pořád.

Nemáte chuť žít?

Tak to se občas stane. Chuť psát mám pořád, až jsem někdy nervózní, že vždycky, když nemůžu psát, tak bych si nejradši někam zalezl a psal. To mě hrozně baví. Jsem nad­šenec do psaní. Psal bych, i kdyby to nikoho nezajímalo. Já bych to dal na internet, třeba by to někdo přečetl. Hrozně moc mě to baví, už od dětství. Vždycky jsem hltal dobrodružné příběhy, vybrakoval jsem všechny knihovny. Přečetl jsem všechno, co mělo jen náznak dobrodružství. Kde byla vzducholoď nebo vesmírná raketa, to jsem musel mít.

Máte jako spisovatel speciální režim, návyky, čas nebo místo, kde píšete?

Vůbec, to já jsem pankáč. Nejradši bych psal furt. Často to mám tak, že na dva, tři týdny někam zalezu a v kuse píšu. Pak se zas vrátím do života, zaplatím složenky a zjistím, že někde vypukla válka, což je teď poslední dobou evidentně dost běžné. V tomhle jsem spíš nárazový pankáč.

Neděsí vás jako autora postapokalyptických příběhů, co se děje na Ukrajině, v Izraeli a jinde? Neříkáte si, že tam je scénárista dějů ještě šílenější než Kotleta?

Ano, je – nenávist. To je to, o čem jsme mluvili u Sudetenlandu. Vždycky píšu o lidech, i pokud jsou tam mimozemšťani, je to o lidech. Síla sci-fi je v tom, že píše o lidech, o lidské povaze, naději, stejně tak jako každá jiná literatura. Může ale to lidství obnažit mnohem víc než jakákoliv jiná literatura, protože dokáže člověka dát do úplně jiných podmínek, do jiného světa. Dokáže člověka vystavit zkouškám, kterým ho jiná literatura vystavit nedokáže, nemůže. Je totiž omezena realitou. Myslím, že v nás se vždycky střídají zločinci a hrdinové. Každý z nás si pořád můžeme vybírat, jestli budeme padouch nebo hrdina.

My jsme jedna rodina.

Tady v Česku jo. Ale jako autor sci-fi vždycky narážím na to, že nenávist a zloba je v genetickém, kulturním kódu člověka prostě věčná. To, že někdo někoho podpálí nebo podřeže, tak mě neděsí, protože se obávám, že to je něco, co budeme dělat vždycky.

To není moc optimistické.

Není. Jsem si jistý, že až bude tahle planeta umírat a budou záplavy anebo obří sucha a nebudeme mít co jíst, tak stejně pro lidi bude důležitější zabít Karla, protože Karel urazil mého pradědečka. To je bohužel ne úplně dobrá zpráva o lidech, ale obávám se, že je pravdivá.

Já ale chci nějakou optimistickou tečku.

Optimistická tečka je, že žijeme podivuhodným způsobem ve šťastné zemi. My Češi to vždycky nějak zvládneme. Neuvědomujeme si to, ale jsme vítězi dějin. Když se na to podíváte, kdo kde dostal na zadek, komu bylo ublíženo, čím vším si museli projít, jaká mají traumata… Tak my jsme zvláštním způsobem vyhráli dějiny. Někdy nedopatřením, ale často i urputností, slušností…

…vyčůraností?

I vyčůraností. Ale víte co, pořád jako Češi máme být na co hrdí. Když se na to podíváte, tak jsme v minulosti udělali taky pár nepěkných věcí, ale nikdy ne tolik, jako všichni ostatní. Nikdy jsme nešli expandovat, zabírat něčí území. Nikdy jsme nebyli ti první, kteří šli vypalovat stodoly. Poslední velcí magoři byli Husiti, kdy Žižka nechal chudáky Adamity vypalovat ve stodolách. Ale vlastně od té doby jsme vždycky chtěli, aby tady byl klid a pohoda, měli jsme se rádi. Neměli jsme žádné fašistické diktatury. Udělali jsme v minulosti spoustu svinstev a hrozných věcí, ale když se podíváme na historii okolo, tak jsme měli štěstí a až tolik hrozných věcí jsme neudělali. Kdyby existoval Bůh a sčítal, kdo co kde napáchal, tak si myslím, že Češi by šli do nebe jako první.