Od záchrany k domovu. Martin Jedlička o Baníku, rodině a životě na Ostravsku

Baník byl pro něj výzva, Ostrava se mu stala domovem. Martin Jedlička mluví o rodině, fanoušcích i roli kapitána týmu, která pro něj znamenala čest i novou zodpovědnost.

Rozhovor s Martinem Jedličkou na titulní stranu Magazínu PATRIOT vznikal ještě v době, kde byl kapitánem Baníku Ostrava. Trenér Roman Skuhravý jej v v září kapitánské pásky zbavil, oporou slezského celku ale Jedlička zůstává dál.

Martine, když jste do Baníku přišel, tak to tady byl tuhý boj o záchranu, nervy až do konce. Kdy přišel ten moment, kdy jste si uvědomil, že ze záchranářské mise může být příběh, ve kterém chcete pokračovat?

Já to tak měl hned od začátku. Když jsem se stěhoval z Plzně do Ostravy, tak jsem to nebral tak, že bych se stěhoval jen na čtyři měsíce. Zachránit ligu byla výzva, ale skutečně od první chvíle jsem pracoval s vidinou toho, že chci v Baníku pokračovat i v dalších sezonách. Že se zachráníme a já zůstanu.

Vaše partnerka má k regionu blízko. Pomohla vám vnímat Ostravsko nejen jako fotbalovou adresu, ale také jako místo pro spokojený život?

Ano, hodně tomu pomohla. Ne, že by na mě tlačila, že musíme jedině do Ostravy, ale určitě k tomu přispěla. Pochází z Havířova, od devatenácti let žila mimo region, takže teď jsme to tu poznávali společně. Myslím, že mohu říct, že je tady maximálně spokojená, zrovna nedávno jsme si o tom povídali a je opravdu ráda, že jsme na Ostravsku. I kvůli blízkosti rodiny.

Jako reprezentační brankář jste jistě měl nabídky i z jiných zajímavých destinací, přesto jste se rozhodl pro Baník. Byla to právě vaše partnerka, kdo byl tím pomyslným jazýčkem na vahách, nebo to bylo něco jiného?

Já už jsem říkal na začátku, mám rád výzvy a jít do zvučného týmu, který má ambice, ale aktuálně prožívá horší období a hraje o záchranu, to byla obrovská výzva. Měl jsem v zimě nabídky ze zahraničí, ale rozhodl jsem se zůstat v Čechách. Agentovi jsem řekl, že jestli mám zůstat v Česku, tak to musí být nějaký top klub, což Baník rozhodně je.

Vy jste už dříve říkal, že to bylo rozhodnutí srdce, svou roli hrály ambice. Co vás na Ostravě lákalo nejvíc? Jsou to ti naši fanoušci, kteří jsou vášniví a umí udělat nejlepší atmosféru, nebo třeba lidé uvnitř klubu?

Celou moji kariéru jsem procházel mládežnickými reprezentacemi a na pokoji spal s Ondrou Šašinkou, který vyrostl v Baníku. Trénoval mě Petr Bolek, další Ostravák a potkal jsem řadu dalších skvělých lidí odsud z regionu. A všichni mluvili o Baníku jen v tom nejlepším.

Foto: Vladimír Pryček

Když do Baníku přestoupil můj kamarád Matěj Chaluš, se kterým jsem byl hodně v kontaktu a on si to tady nemohl vynachválit, začal jsem Baník ještě víc sledovat. Oni mě do toho vlastně asi tak trochu namotali.

Pak jsem potkal přítelkyni, a když přišla v mých osmadvaceti šance si za Baník zachytat, nebylo co řešit.

Jaké to vlastně je chytat za Baník s jeho bouřlivými fanoušky v zádech?

Chytat za Baník je specifické, ten tlak tu prostě je všudypřítomný. Ale musím to zaklepat, sedlo mi to, a jsem za to moc rád.

Na hřišti jste ten, kdo má týmu dávat jistotu. Kdo dodává jistotu a klid vám?

Po zápase jednoznačně rodina, moje dcera s partnerkou. No a před zápasem mám různé věci a techniky.

Foto: Vladimír Pryček

Tam měla mířit moje další otázka, protože brankáři jsou často tak trošku jako z jiného světa než zbytek týmu, mají své rituály, mají vlastní rytmus. Jaký je ten váš? Máte něco speciálního, co děláte před zápasem?

Před zápasem medituji a dělám dechová cvičení podle Wim Hofa, a těsně před tím, než mám jít na zápas, si dávám ledovou sprchu. To mi pomáhá soustředit se a jít na hřiště s čistou hlavou. Dělám to už čtyři roky, od doby, kdy jsem se vrátil do Plzně. Naučil mě to trenér Matúš Kozáčik.

Kapitánská páska na ruce brankáře není ve fotbale úplně obvyklá. Bral jste ji víc jako zodpovědnost, kompliment, nebo výzvu ukázat, že lídr týmu nemusí stát vždy uprostřed dění?

Pásku na ruce může mít kdokoliv na hřišti, ale musí předvádět adekvátní výkony. Klub mě zvolil kapitánem i díky tomu, že jsem podával dobré výkony, a to je ten základ, který chci mít pořád. S kapitánskou páskou nebo bez. Zvolil mě trenérský štáb, hlavní trenér, ale se spoluhráči jsem to probíral, jsme k sobě docela upřímní, a věřím, že i oni byli s volbou spokojeni.

Co proslovy v kabině?

Proslovy k tomu patří. I když jsem zažil i tišší kapitány, kteří podávali hlavně výkony na hřišti, hráli výborně a tím vedli tým. Ale jsou i jiní, vůdčí typy, kteří jsou hodně slyšet.

Před chvílí jste hovořil o upřímnosti v kabině Baníku, jak vzniká ta fotbalová parta?

Myslím si, že naše kabina je zdravá a vypadá dobře. Partu tvoří i to, že máme různé aktivity i mimo Bazaly. Měli jsme třeba turnaj v padelu, v beachvolejbale a trávíme spolu i s našimi rodinami a partnerkami dost času mimo fotbal. Ono je to vše propojené, není to jen o trénincích. Myslím si, že tady tvoříme zdravou a dobrou kabinu, partu, která může být úspěšná.

Umíte si říct i nepříjemné věci?

Nepříjemné věci se říkají hůř, neříkají se tak často, ale v naší kabině to umíme, a to je pro dobrý tým důležité.

Foto: Vladimír Pryček

Kdo je nejlepší z týmu v těch dalších sportech, které jste zkoušeli?

Já si myslím, že všichni jsme zhruba na stejné úrovni, není to tak, že by někdo vyloženě vyčníval. Všichni kluci tady jsou nadaní nejen na fotbal, a umí se postavit i k jiným sportům. Takže naše turnaje byly hodně vyrovnané.

Ostrava je Baník. Lidé tady fotbal skutečně prožívají, často i ti, od kterých byste to ani nečekal. Co vám tahle energie města dává? A naopak, co děláte, když se od toho potřebujete odstřihnout? Poznávají vás fanoušci na ulici?

Pořád jsem trochu překvapený, jak často mě poznají. Ale já jsem za to rád. Užívám si tu pozornost, vím, že je dočasná a až budu mít po kariéře, už nikoho nebudu zajímat. Město, jak říkáte, žije fotbalem extrémně, což je úžasné. A když chci vypnout, nebo když chci být sám s rodinou, tak samozřejmě můžeme zůstat doma nebo moc rádi jedeme do přírody.

Jak vypadá váš ideální volný den nebo víkend? Co děláte, když nemusíte nebo nechcete myslet na fotbal?

Moje volno se přizpůsobuje naší dceři, která má tři roky, takže často jedeme do přírody, když byla vlna veder, tak na bazén a když prší, tak třeba do dětského koutku. Ale samozřejmě máme rádi i kavárny.

Kdybyste měl třeba novému spoluhráči, který vůbec nezná Ostravu ani region, ukázat vaše oblíbené místo, co byste mu ukázal jako první?

Vzal bych ho na Pustevny k soše Radegasta. To se hodí k našemu regionu, a zároveň ukazuje, jak je to z města blízko do hor.

Foto: Vladimír Pryček

Máte rád pivo?

Mám rád pivo a po vítězném zápase si ho se spoluhráči rád dám. Brankář je devadesát minut pod enormním tlakem, protože nemůže udělat chybu, a když tu chybu udělá, tak je nejvíc vidět. Takže občas jedno pivo po zápase na tu hlavu není vůbec špatné.

Náš kraj a Ostrava má pověst regionu tvrdé práce, silných emocí, přímosti a otevřenosti. Vyhovuje vám tato mentalita na hřišti i mimo něj?

Pocházím z Příbrami, což je taky hornické město, tam to bylo nastavené velmi podobně jako v Ostravě. Já v tom vyrůstal a sedí mi to.

Takže až se vám nebude něco líbit v týmu, budete ten, který se postaví a řekne, chlapi, takhle ne!

Ano, nemám s tím problém. Už párkrát jsem to udělal a když bude třeba, udělám to znovu.

Máte už v Ostravě nějaký svůj malý rituál nebo místo, kde si říkáte, jo, tady jsem doma?

Jeden rituál jsem měl. Když jsme na jaře hráli o záchranu, tak jsme chodili s Matějem Chalušem před každým zápasem pohladit pamětní kámen na místě, kde byl v roce 1922 v hostinci U dubu založen Baník, tehdy SK Slezská, samozřejmě. To byl takový náš rituál.

V nové sezoně už jste tam byli?

Zatím ještě ne, i ten kámen si trochu potřeboval vydechnout.

Co vám v poslední době dělá největší radost mimo fotbal?

V běžném životě je to moje partnerka a naše dcera. Je úžasné malou sledovat, jaké dělá pokroky, jak roste, jak se rozmluvila, a jak začíná fungovat víc a víc samostatně, to je naše největší radost.

Foto: Vladimír Pryček

Za poslední rok jste prošel velkými změnami. Odešel jste z Plzně, pomohl zachránit Baník, cítíte v sobě nějaký posun? Jste jiný sportovec i osobnost?

Ano, byl to velký životní krok. Přestěhovali jsme se, podepsal jsem tady v Ostravě dlouhodobý kontrakt, skutečně tady chci zůstat. Věřím, že jsem vyspěl a že jsem klidnější, víc o věcech přemýšlím.

Když srovnáte Plzeň a Ostravu jako místo k životu, kde je vám to bližší?

Ostrava rozhodně nabízí mnohem více možností pro rodinu. Od skvělých restaurací, přes kavárny, koutky pro děti, cvičení nebo plavání pro děti. Ten servis okolo je v Ostravě opravdu skvělý. Jak jste pochopili, hodně mluvím o dceři, program se točí kolem ní, hledáme aktivity pro ni. Je jich tady opravdu pestrý výběr. Jsme tu fakt spokojeni.

Máte už v Ostravě oblíbený podnik?

Rádi s partnerkou chodíme do Cokafe a poslední dobou jsme si oblíbili LaPeCo Davida Girtena v centru. To je skvělé místo.

Foto: Vladimír Pryček

Kdybychom tady seděli spolu za rok nad rozhovorem, jaký titulek byste si o sobě a Baníku chtěl přečíst?

O sobě nevím, ale určitě bych chtěl, aby titulek říkal, že se Baník dostal zpátky do Evropy.

Je to cíl, který má někde v hlavě celý tým – dokázat, že Baník patří do Evropy a že na tom pracujete?

Nechci mluvit za všechny, ale rozhodně je to můj osobní cíl, kterým jsem se netajil, když jsem tady podepsal víceletou smlouvu. Chytal jsem Evropu tři roky a chci ji chytat znova. Koukal jsem na to a Baník nikdy nehrál skupinovou fázi evropských pohárů. Ani když vyhrál titul. To je pro mě obrovský cíl, který chci zvládnout. Nejen pro sebe, ale i pro naše fanoušky.

Máte ambici uspět s Baníkem a odrazit se k angažmá v některé z předních soutěží?

Takhle jsem přemýšlel v Plzni, a když ty nabídky přišly, tak se shodily ze stolu. Teď to mám nastaveno úplně jinak. Trenér Honza Laštůvka to sám zažil a říká mi, ať makám, že určitě ta šance prosadit se venku přijde, ale já o tom nechci vůbec přemýšlet takhle z pohledu jednotlivce. Jsem šťastný v Baníku, chci uspět s týmem. Když budou dobré výkony týmu, začnou se objevovat nabídky pro jednotlivé hráče, to z fotbalu všichni známe.