Módní show,
jakou Ostrava ještě nezažila
„Koho omrzí Londýn, toho omrzel život,“ pravil už v 18. století Samuel Johnson, jeden z nejvýznamnějších anglických literátů své doby. Proto pro Magazín PATRIOT píšu už třetí cestopis z anglického hlavního města, které je od Ostravy vzdáleno jen pár hodin cesty letadlem.
Patřím mezi největší ostravské propagátory víkendových cest do Londýna. Co z toho mám? Honorář za článek, pocit dobře odvedené práce, ale hlavně naději, že se mi podaří inspirovat alespoň jednoho či jednu z vás ke spontánní cestě za poznáním.
Spontánní cesty do Angle
Spontánní cesty do Anglie jsou po Brexitu stále možné, tvrdí britské úřady, ale myslete prosím na dvě věci. Zaprvé potřebujete pas, a za druhé speciální elektronické vízum ETA. Online vyplnění ETA zabere pár minut, stojí 20 liber a odpověď byste měli dostat do tří pracovních dnů. To je možná anglická definice spontánnosti, nicméně reálný čas vyřízení bývá často kratší – v mém případě se jednalo o hodinu. Mimochodem EU chystá pro Brity odvetu ve formě systému ETIAS, který bude platný od podzimu.
Vidím město veliké
Tentokrát se spolu podíváme na místa, kde jsem ještě nikdy nebyl. Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká, pravila kdysi kněžna Libuše. Myslela sice Prahu, ale na Londýn by to sedlo ještě lépe. Zejména z Londýnského OKA, ale míst k objevování je v podstatě nekonečné množství: Národní přírodopisné muzeum, tradiční fish and chips v Holbornu, viktoriánské hospůdky, piknik v Hyde Parku. V Anglii jsem byl už mnohokrát, ani to nespočítám. Vzal jsem s sebou dceru, ženu, a tentokrát i staršího syna Mikuláše. Mladší je na řadě příště. Dobrá záminka se vždycky najde.
Neutrácejte za letenky
Jsem ostravský Patriot, minule jsem využil spojení Ostrava – Stansted, ale peníze oknem vyhazovat nehodlám. Dvě zpáteční letenky Wroclaw – Luton mě tentokrát přišly na dva tisíce korun, a umožnily zůstat v Anglii tři noci od soboty do úterý. Odlet i přílet byl navíc v rozumnou dobu v odpoledních hodinách. Do Wroclawi to máte dvě a půl hodiny po dálnici. Na pár dní do Anglie se dá letět jen s palubním zavazadlem, ale my si připlatili tisícovku za jeden desetikilový odbavený kufr. Letadla do jiných destinací měla několikahodinové zpoždění, ale náš Ryanair zvládl přistát dokonce s předstihem.
Nocleh v Lutonu
Luton je město asi 50 kilometrů severně od Londýna. Jeho výhodou je, že cesta z letiště do hlavního města je poměrně jednoduchá: na vlak mezi Luton Airport Parkway a londýnským nádražím St Pancras lze použít bezkontaktní platební kartu, podobně jako v londýnské dopravě. Cestující tak nemusí předem řešit klasickou jízdenku a při vhodném spojení, například mimo špičku vlakem Thameslink, může cesta vyjít levněji. Samotné letiště sice neleží přímo u vlakové stanice, ale mezi terminálem a Luton Airport Parkway jezdí krátký DART vláček bez řidiče za pět liber. Jde to ujít i pěšky, ale my se tentokrát rozhodli utrácet.
Dobrovolně i nedobrovolně. V Lutonu jsme chtěli zůstat přes noc a do Londýna vyrazit až v neděli ráno. Vzhledem k příletu okolo desáté večerní to má svou logiku, okolo letiště je řada hotelů, jejichž ceny postupně klesají. Jenomže tentokrát ceny neklesaly ani nestoupaly, nýbrž jednoduše zmizely. Najednou bylo vše vyprodáno. Možná to mělo souvislost s pochodem London Pride, který se konal v sobotu, nebo jen se začátkem prázdnin. Nakonec se nám podařilo sehnat pokojík v centru Lutonu – jedna noc za cenu dvou následujících nocí v Londýně. Jak silná je neviditelná ruka trhu!
V neděli v osm ráno jsme si dali Full English Breakfast v Bílém domě v centru Lutonu, a pak už hurá vlakem na londýnské nádraží St Pancras, kde jste zhruba za 40 minut.
Foto: Marek Prorok
Muzea!
V Londýně má většina hlavních muzeí a galerií vstup do stálých expozic zdarma, například Britské muzeum (British Museum) s jednou z nejvýznamnějších světových sbírek dějin a archeologie, Přírodovědné muzeum (Natural History Museum) pro milovníky dinosaurů a přírody, Muzeum vědy (Science Museum) věnované technice, vesmíru a vynálezům, Victoria and Albert Museum zaměřené na design, módu a užité umění, Národní galerie (National Gallery) s evropským malířstvím, Tate Modern se současným uměním, Tate Britain s britským uměním nebo Imperiální válečné muzeum (Imperial War Museum), které přibližuje válečné dějiny 20. století.
Vyplatí se vám, když si do vybraného muzea pořídíte online vstupenku předem – neplatíte nic, ale často se vyhnete delšímu čekání u vstupu. My si vybrali vstup na 11:30 a za chvíli už objevovali impozantní kostru velryby, ve vstupním Hintzeho sále. Velryba, mladá samice plejtváka obrovského, se rozhodla pro dobrovolný vstup na britské ostrovy – v roce 1891 uvízla na mělčině u Wexford Harbour na jihovýchodním pobřeží Irska a po své smrti se nakonec dostala až do londýnského Přírodovědného muzea. A nepotřebovala k tomu žádné ETA!
Foto: Marek Prorok
V muzeu lze vidět také takřka kompletní kostru slavného stegosaura přezdívaného Sophie. Kromě dinosaurů je zde rozsáhlá expozice savců, minerálů, zkamenělin, mořských živočichů, ptáků, hmyzu i lidské evoluce. Až budete mít dost, můžete vyrazit do interaktivnějšího Muzea vědy, které je hned vedle, nebo na piknik do nedalekého Hyde Parku.
Piknik v Hyde parku
Můj anglický kamarád Ernest, který studoval v Olomouci, a psali jsme o něm před lety v seriálu Jako doma, nás pozval na piknik do Hyde Parku, který je jen pár set metrů od muzeí. Piknik, podobně jako mnoho skvělých věcí v Anglii, vymysleli původně Francouzi (pique-nique). Angličané z něj ale od 19. století udělali kulturní fenomén: jídlo venku, deka v trávě, park, výlet, volný čas.
Ernest nakoupil v Marks & Spencer sendviče, ovoce a pivo. Nedělní odpoledne jako vystřižené z Anglických listů Karla Čapka. A to nás ještě čekala večeře v mé oblíbené hospůdce The Nightingale v Balhamu, nedaleko Ernestova bydliště.
Ale nezapomeňte na ale
The Nightingale byla postavena v roce 1853 Thomasem Wallisem. Balham se tehdy postupně měnil z polovenkovského okraje Londýna ve viktoriánské předměstí. Průvodce CAMRA (Kampaň za pravé anglické pivo „ale“) proto The Nightingale i dnes označuje jako venkovskou hospodu v městě.
Anglické „ale“ neboli „bitter“ je tak trochu jiné pivo, než na jaké jsme v Česku zvyklí. Má méně bublinek, a není úplně ledové, takže do vás v horku i v zimě nateče jako do vysušené houby. Devadesáti devíti procentům Čechů chutnat nebude, já ho ovšem miluji, a při každé návštěvě Anglie piju po litrech.
Londýnské oko má české srdce
Londýnské Oko vznikalo v době, kdy byla Velká Británie součástí Evropské unie, a vlastně je to docela pěkný evropský příběh. Ocel pocházela z Británie, části konstrukce se vyráběly v Nizozemsku, lana přišla z Itálie, ložiska z Německa, kabiny z Francie — a jeho pomyslné srdce, tedy hlavní osu a náboj kola, odlila plzeňská Škodovka.
Foto: Marek Prorok
Při návštěvě oka doporučuji opět objednat vstupenky předem, ačkoli tady to zadarmo nebude. A navíc, vyznačený čas znamená nástup do dlouhé fronty, nikoli nástup do kabiny. Nám to trvalo, od oka, tak půlhodinku navíc. Samozřejmě existuje o něco dražší fast track.
Oko mě mile překvapilo. Samozřejmě jste uprostřed skleněného vejce, zahnuté sklo vám někdy zkreslí obrázek, ale vznášíte se nad Temží i Parlamentem a okolí máte jako na dlani.
Za opravdu dobrého počasí je z Londýnského oka vidět až 40 kilometrů daleko — například směrem k Windsoru. K moři ale nedohlédnete; ústí Temže je ještě o dalších 30 kilometrů dál.
Poctivá ryba s hranolky
Pragmatičtí a racionální Britové někdy dokáží být překvapivě iracionální. Můj oblíbený rozhlasový moderátor James O’Brien s oblibou říká, že Británie se stala první zemí v historii, která si dobrovolně odhlasovala ekonomické sankce sama na sebe. Myslí tím samozřejmě Brexit. Podobně iracionální bylo rozhodnutí British Telecom, která se na konci minulého století rozhodla zrušit jeden z největších britských marketingových symbolů – červené telefonní budku – a nahradit je prosklenými kiosky.
Byl to obrovský kulturní boj, který nakonec rozhodla neviditelná ruka trhu se svými mobily, ale v ohrožení jsou i další britské symboly. Místo černých taxíků se vozíme ubery a bolty, anglické pivo je válcováno světovými ležáky, a ani fish and chips už na tom nejsou nejlépe, když se zamyslíme nad nejnovějšími trendy zdravé výživy.
Já si na internetu našel tradiční rybárnu v Fryer’s Delight v Holbornu. Založena byla v roce 1958 a dodnes je velmi oblíbená mezi místními i taxikáři. Mikuláš si dal tresku („cod“) s hranolky a já pro změnu tresku (haddock) s hranolky. Dodneška ji dělají nezdravě na živočišném tuku, a na chuti je to znát. Zapomeňte na tatarku a polijte si ji z jedné strany sladovým octem (malt vinegar). Lahůdka největší, která by si zasloužila čestné místo v soutěži PATRIOT Gurmán.
Foto: Marek Prorok
Mám schopnost se ihned s každým skamarádit, tak jsem se dal do řeči s majiteli, z nichž se vyklubali Portugalci, kteří rybárnu převzali od původních italských zakladatelů. Prostě anglická klasika!
Když nás půjdou miliony
V úterý cestou zpět na letiště jsme se zastavili na nádraží Paddington. Kdo ví, jestli bych toto nádraží vůbec zmiňoval v cestopisu, nebýt slavného Medvídka z Peru. Tak mě napadlo, že bych o prázdninách zkusil napsat knížečku Prasátko ze Svinova, jestli se chytne.
Foto: Marek Prorok
Dnes už na nádraží nesedí jediný ztracený medvídek, ale jsou jich doslova miliony. Každý si může zachránit toho svého a vydat se spokojeně zpátky domů. A kam vyrazíte v létě vy? Na Londýn skutečně nepotřebujete žádnou cestovku, jen trochu zvědavosti a pár extra korun na kreditní kartě. Počítejte zhruba 180 Kč za pintu piva, 250 Kč za anglickou snídani, 450 Kč za rybu a hranolky, 900 Kč za projížďku Londýnským Okem, 1 700 Kč komplet za dopravu pro jednoho (tři dny při používání jedné karty, včetně letiště a zpět), 3 000 Kč za jeden nocleh pro dva. A nezapomeňte, že většina londýnských muzeí je zdarma! Pokud jsem vás přesvědčil, napište mi prosím o svých zážitcích a na shledanou v lepších časech!