Nejnovější zprávy: Život na farmě: Pštrosí chov Vendelín v Radkově Na Lysé hoře padl teplotní rekord starý skoro 70 let

PIVNÍ MAPA

Pojďte na jedno! V hlavní roli Radegast, kraj rázovitý, pivní kultura i vražda

Seriál Magazínu PATRIOT s názvem „Pivní mapa“ by jen stěží mohl být kompletní, pokud by v něm scházel pivovar Radegast. Mekku moravskoslezského pivovarnictví jsme navštívili s cílem nahlédnout tak trochu do zákulisí místa, kde se před téměř padesáti lety nadobro usadil „pivní Bůh“.

Když sládek Jaromír Franzl 3. prosince 1970 uvařil v nově postaveném pivovaru v Nošovicích první Radegast, hodnotili lidé jeho dílo spíše s rozpaky. Pivo totiž bylo hořké. Na dnes typickou chuť si museli pivaři teprve zvyknout, což se povedlo.

Výrazná hořkost se stala zaklínadlem, existenční nutností a hrdým atributem značky, která svým příkladem inspirovala řadu dalších větších i menších pivovarů.

Své o tom vědí i naši průvodci. Jitka Němečková a Zdeněk Baszczyňski. Ona je tiskovou mluvčí Plzeňského Prazdroje, který Radegast od roku 1999 vlastní. On je obchodním sládkem, do pivovaru nastoupil jako učeň v roce 1972.

Sešli jsme se po deváté ráno, a to vcelku stylově. V klubu zaměstnanců, který se nachází hned u vstupu do pivovarského areálu v Nošovicích. Na pivo a kus řeči se tam sice obvykle chodí až po šichtě, ale nám se mistr výčepní Jiří Vavřík věnoval bez ohledu na relativně brzkou hodinu.

Po praktických ukázkách různých variant čepování piva, které opravdu pokaždé chutnalo jinak, jsme se vydali na exkurzi pivovarem, který ročně vyrobí zhruba 2 miliony hektolitrů piva. Kapacita varny je přitom ještě o 400 tisíc vyšší.

Jen pro uvedení do širšího kontextu: celková roční pivovarská výroba v České republice se pohybuje kolem 20 milionů hektolitrů. Minipivovary, které jsme navštěvovali dosud, mají roční výstav v řádu stovek až tisíců hektolitrů.

Pivo, které bylo, je a bude třeba (nejen) pro horníky

Když se po prohlídce zázemí kolem kvasných cylindrokónických tanků, sladovny a stáčírny dostáváme do varny pojmenované po prvním sládkovi, máme poprvé více času se na chvíli zastavit a debatovat. Třeba o tom, za jakých okolností pivovar kdysi vznikal.

„Jak se říká, náš kraj je díky dolům a hutím rázovitý, a pivo v něm bylo třeba poté, co se v roce 1948 zkonfiskoval pivovar v Karviné. Měl kapacitu 160 tisíc hektolitrů, ale po jeho zbourání kvůli těžbě o ni kraj přišel,“ přibližuje Zdeněk Baszczyňski historické souvislosti s tím, že Radegast byl po zhruba stoleté pauze prvním novým pivovarem postaveným na českém území.

Začínal s výrobní kapacitou 600 tisíc hektolitrů piva za rok. „Pak to svého času bylo 1,6 milionu a teď jsme na 2,4 milionu za rok, což je zároveň kapacita varny,“ pokračuje jeden z našich průvodců s odkazem na srdce pivovaru, ve kterém se dnes kromě „Ryze hořké“ dvanáctky a světlé výčepní desítky vaří také další značky, jako je třeba Excelent, Primus či Birell.

Nehrozí, že dojde ke sjednocení chutí? „Kdepak, každé pivo má svůj specifický řád, podle kterého se vaří. Na tom se nic nemění a stejné je to i se surovinami, ze kterých si vždycky vybereme to nejlepší, co je u nás k mání. I proto máme chráněné označení České pivo,“ vysvětluje sládek, podle kterého je pro dosažení klasické plné chuti ležáků důležitý především dekokční způsob rmutování.

To je otázka tradice, kterou uznává celý svět. „Trochu hrát si můžeme se základními surovinami. Mění se třeba odrůdy ječmene, ale celkově se hlídají parametry tak, aby výroba probíhala pořád stejně a pivo stejně chutnalo,“ doplňuje jej Jitka Němečková.

Pivaři a zákazníci obecně podle ní postupně spějí k vyšší pivní kultuře a chtějí si pochutnávat na prémiových značkách, což jsou jedenáctky a dvanáctky.

Pivo, které se dá uvařit i z chmele…

Od levných piv, která jsou k vidění v regálech supermarketů za pár korun, se ustupuje. Pivní národ prozřel a od nezřízené konzumace se vrací ke kvalitě. Bude to znít jako klišé, ale chce poctivou hořkost.

„Kdybychom chtěli ušetřit, mohli bychom používat náhražky. Třeba cukr nebo kukuřičný sirup. Piva se dají udělat technologicky levněji a pak stojí pět šest korun. Je otázka, co si kdo koupí. Samozřejmě se také dají udělat z opravdových surovin, stejně jako může být víno z hroznů nebo tatarský biftek z pravé svíčkové,“ říká s úsměvem sládek.

Lidé pochopitelně rádi vzpomínají na staré časy, kdy všechno bylo jinačí. Technologicky vyspělá a automatizovaná výroba s precizními kontrolami se jim jeví jako únik od klasického řemesla.

Jsou to však dvě neporovnatelné kategorie. Zatímco od velkého pivovaru každý pivař očekává neměnný standard kvality, řemeslnému pivovárku, kde výroba často stojí na správném odhadu jednotlivce, nějakou tu odchylku rád odpustí.

Lidovým zvěstem o tom, že se Radegast dělá z jakýchsi granulí, se však vyhnout nelze. Je to takový folklór. Použití chmele ve formě granulí, přesněji řečeno chmelových pelet, je ovšem dnes zcela běžné, a to ve všech pivovarech.

„Spousta lidí je citlivých na slovo granule. Myslí si, že pivo nemůže být tak dobré jako z klasických šištic chmele. Fakticky je to pořád chmel, který je mechanicky podrcený, ale nijak se neupravuje. Je vakuově zabalený, takže nedochází k jeho oxidaci, což byl velký problém právě u šištic,“ upřesňuje tisková mluvčí.

Opět se projevuje technologický pokrok, díky kterému mohou mít pivovary v zásobě chmel se stále stejnými parametry a kvalitou. „V Nošovicích používáme žatecký poloraný červeňák, což je odrůda velejemná. Je to vůbec nejdražší odrůda na světě, ze které se vaří nejlepší pivo na světě,“ navazuje na slova svojí kolegyně Zdeněk Baszczyňski.

„Svatou čtveřici“ surovin v Radegastu dále tvoří kojenecká voda z Morávky, vlastní slad z jarních ječmenů a kvasnice pěstované v pivovarské laboratoři.

Pivo, které teď patří Japoncům

Ne všechny národy ale mají takové přírodní bohatství k dispozici. Pokud bychom se rychlým střihem mohli z Nošovic přenést do přístavu v Hamburku, viděli bychom obrovské trajekty, které odvážejí nejen český slad a chmel směr Japonsko.

Jedním z tamních odběratelů je i koncern Asahi, který počátkem dubna oficiálně uzavřel koupi Plzeňského Prazdroje a s ním i Radegastu a dalších čtyř evropských pivovarů od skupiny SABMiller za cenu zhruba 200 miliard korun.

„Pivovar Asahi je největším dovozcem českého chmele. Odveze až 60 % produkce. Váží si toho, že jde o nejlepší surovinu na světě a hodně se dívají na tradici. Už v minulosti, když před více než sto lety pivovar zakládali, vzhlíželi k českému pivu,“ komentuje jedno z aktuálních témat Jitka Němečková.

Komunikace s novými vlastníky je podle ní příliš čerstvá na to, aby se daly předvídat budoucí kroky jako například změny v organizační struktuře či obchodní strategii. Jisté je jedno. „Určitě nechtějí zasahovat do toho, co funguje. Říkají, že nás koupili právě proto, jak pivo děláme. České pivo je pro ně nejlepší na světě, a proto za něj zaplatili tak velké peníze,“ zdůrazňuje tisková mluvčí.

Pivaři tedy mohou klidně spát. Radegast ani další české ležáky se z rýže vařit nebudou. Nám dál zůstane pivo, které krásně voní po chmelu a ke kterému mají velkou úctu i sami Japonci, byť pro ně jsou u piv důležité zcela jiné chutě vyhovující jejich gastronomii.

Pivo, které chutná pokaždé jinak

Po krátké zastávce v lahvovně, kterou Zdeněk Baszczyňski bere za svoje dítě, jež bylo před téměř dvaceti lety pokřtěno zlatými hochy z Nagana, a které denně vyprodukuje milion „lahváčů“, se pomalu vracíme zpět na „základnu“.

Nesmí chybět ještě prohlídka ležáckých sklepů, kde má Radegast pivo uložené ke zrání ve 160 tancích s obsahem 550 hektolitrů. Hotové filtrované pivo se pak stáčí do lahví, sudů nebo cisteren z dalších 12 tanků, které buď mají obsah 3 000 hektolitrů, nebo jsou rozdělené na 2 000 a 700 hektolitrů.

„Z jednoho tanku se stočí 6 tisíc 50 litrových sudů, což je množství pro 300 až 400 hospod. Pořád je to stejné pivo, které ale v každé hospodě chutná trochu jinak. Takže o čem to je?“ ptá se řečnicky obchodní sládek, který se stará o to, aby kultura čepování piva a jeho chuť byla v hospodách co nejlepší.

Za TOP nejen v tuzemsku, ale celosvětově, považuje hospody, které pivo čepují z tanků. Jedině tak se může nejvíce blížit čerstvé a plné chuti jako z pivovaru. V rámci Plzeňského Prazdroje je takových míst 800 míst v celé republice.

Přestože je Radegast kolos, který jede 24 hodin denně a 365 dní v roce, příběh piva pro něj nekončí za branami výrobního areálu. Snaží se různými cestami zajišťovat správnou kvalitu piva až na úroveň běžného spotřebitele, který je stále náročnější.

„To nakonec vysvětluje, proč se rozrůstají Radegastovny. Máme jich patnáct a budou přibývat další. Vidíme, že lidé chtějí něco víc než zakouřené hospody. Vyhledávají místo, kam mohou vzít i ženu nebo celou rodinu. Pivní kultura se mění,“ podotýká Jitka Němečková a její kolega dodává, že další nová Radegastovna, neboli hospoda s tankovým pivem a originálním designem, bude v Havířově.

Na závěr se znovu vracíme k výčepu, abychom si ukázali ještě něco z praxe. Třeba vraždu piva. Že ji neznáte? Páchá ji ten hospodský, který pivo čepuje tak, že „padá“ od výčepního kohoutu do sklenic stojících na pultu. Takovým „zabijákům“ se raději vyhněte.

Do Nošovic, kde se pivo vaří pod bedlivým dohledem pivního Boha, naopak klidně zavítejte. Věřte, že je co objevovat. Ne nadarmo se stalo symbolem tohoto kraje právě hořké pivo, které se pije s hrdostí, jelikož mezi beskydské kopce a fabriky pod nimi prostě patří.

Radegast je pojem. Pro někoho modla, pro jiného vždycky dobré pivo, na které nedá dopustit. Tak „Dej Bůh štěstí!“ a každý vypitý půllitr budiž zážitkem, který je třeba v rozumné míře opakovat…

Fotogalerie

Foto dne