Nejnovější zprávy: Fotogalerie: Takhle báječně fanoušci hnali Baník za výhrou! Vlak v Ostravě srazil ženu, na místě zemřela

Kultura

​Pořadatel Cen Jantar: Těší mě, jak si umělci navzájem přejí úspěch

Dlouholetý novinář Aleš Honus založil před pěti lety internetový kulturní deník Ostravan.cz. A v minulém roce vymyslel spolu s několika přáteli jako nadstavbu tohoto projektu Ceny Jantar za kulturní počiny. Letos byly ceny v šestnácti kategoriích rozdány již podruhé.

Aleš Honus. Foto: Karel Kita

Proč vlastně vznikl Ostravan.cz?
Důvod byl jediný. Chyběla mi reflexe kulturních událostí v médiích. Najít pravidelné recenze na divadelní premiéry nebo na dobré koncerty bylo už v té době skoro nemožné. Je to smutné, ale vydavatelé všeobecně zaměřených tištěných médií si myslí, že kultura a kulturní reflexe nikoho nezajímají. Já jsem ale měl potřebu číst si recenze všech divadelních premiér, které jsou v našem regionu, stejně tak recenze koncertů a dalších kulturních projektů, a tak mi nezbylo nic jiného, než založit médium, kde by tyto recenze mohly vycházet.

To je pravda. Dodnes tomu tak je. Z velkých pražských divadelních scén se sem tam nějaké recenze objeví, ale tady u nás, kromě Ostravanu, se reflexi kulturních událostí média nevěnují.
Přesně tak. Ostravan je jediný, který recenzuje všechny divadelní premiéry nejen v Ostravě, ale teď i v celém Moravskoslezském kraji. Dokonce u operních a muzikálových premiér píšeme i dvě recenze, protože inscenace mívají různé alternace.

Neměli jste zpočátku potíže s přijetím těchto recenzí?
Zpočátku potíže byly a jsou dodnes. Občas se najde umělec nebo i kulturní instituce, kterých se recenze osobně dotkne. Myslím ale, že v drtivé většině už jsou nad věcí a zvykli si, že recenze občas není úplně pozitivní, a tak to má dle mého být. Není možné od recenzí očekávat jen chválu.

My jsme se dnes sešli kvůli Cenám Jantar, které před několika dny vyvrcholily druhým ročníkem. Co vás přimělo k tomuto projektu?
Bylo to v podstatě podobné jako při zrodu Ostravanu. Je pravda, že tady máme celostátní ceny, jako například Ceny Anděl nebo Thálie. Často jsem ale měl pocit, že ceny úplně nereflektují region. Když jsme u těch Thálií – inscenací, které vznikají, je zejména v oblasti činohry obrovské kvantum. Nedávno jsme to počítali a zjistili jsme, že jenom činoherních premiér v našem kraji je za sezonu padesát a více, pokud počítáme i malé scény. V silách porotců Cen Thálie není jezdit skutečně do všech krajů, takže jde vždy o nějakou výseč představení, ze kterých vybírají. My jsme chtěli, aby naši místní umělci měli pocit, že si jejich práce někdo všímá podrobněji. Hlavním důvodem, proč to vůbec děláme, jsou umělci jako takoví.

Neměl jste strach, když Ceny Jantar vznikaly, že nejsou zatím příliš známé a že si jich třeba umělci nebudou tolik vážit? Stalo se to? Anebo vás překvapila reakce na první ročník?
Asi dva roky jsme se rozhoupávali k tomu, jestli Ceny Jantar budeme vůbec pořádat. V žádném jiném kraji nikdo nic srovnatelného nedělá. Nejtěžší bylo nastavit jednotlivé kategorie, aby skutečně pokrývaly všechny divadelní obory - činohra, opera muzikál a balet - tak i populární hudbu, klasickou hudbu, výtvarné umění, literaturu. Dále bylo také velmi těžké určit, kdo bude rozhodovat o nominacích. Od počátku mi bylo jasné, že pokud ty ceny má někdo brát skutečně vážně, tak o kategoriích musí rozhodovat respektovaní odborníci. Najít odborníka na všechny zmíněné kategorie je téměř nemožné. Proto máme celkem osm odborných porot, které jsou pěti až devítičlenné. Snažili jsme se je poskládat z osobností, které mají ve svém oboru autoritu a navíc dění opravdu pečlivě sledují. Reakce umělců jsou dnes takové, že se nám to povedlo a že už jen nominace má pro ně potřebnou váhu. To je pak i předpoklad k tomu, aby se Ceny Jantar staly trvalou součástí kultury našeho kraje.

Myslím, že hned první ročník byl povedený. Druhý ročník už byl velkolepý a reakce lidí, kteří to viděli, fotili, kteří o tom psali, jsou neskutečně pozitivní. Jak se vám povedlo zorganizovat v Ostravě takovou akci? To nemůže být vůbec jednoduché.
Nebylo to vůbec jednoduché. Já jsem si byl vědom, že aby ceny měly celospolečenský dopad, tak nestačí, aby se předávaly někde v kanceláři nebo v kavárně. Vzhledem k počtu kategorií a záběru celé akce by to ani nebylo možné. Chtěl jsem to navíc povýšit na kulturní událost číslo jedna pro všechny umělce našeho regionu. Rozhodli jsme se tedy spojit vyhlašování s gala programem, koncertem, který by byl speciálně připravený jen pro tuto příležitost. Povedlo se nám to jak v prvním, tak ve druhém roce, kdy jsme se rozhodli přizvat i orchestr. Nechali jsme si napsat aranže pro několik písní, ať už pro kapely February a Nedivoč, pro Jana Rokytu a folklorní soubor Ensemble FLAIR, i pro Tomáše Kluse, který na galavečeru vystupoval. Logisticky to bylo samozřejmě velice náročné, požádali jsme o pomoc profesionály ve svém oboru, takže galavečer režírovala Gabriela Petráková, šéfka muzikálového souboru Národního divadla moravskoslezského, mělo to profesionální scénografii i scénář, technicky celou akci zajišťovaly desítky lidí. Nemohli jsme si dovolit udělat chybu, aby si někdo neřekl, že to nemělo úroveň. Musím hlavně zmínit Moravskoslezský kraj, který akci finančně podpořil, protože bez toho by to nešlo, rozpočet se pohybuje v mnoha stovkách tisíc korun. Museli jsme zaplatit nejen vystupující, ale především nájemné, energie, ozvučení, osvětlení, videozáznam, přímý přenos na internet a celou náročnou produkci.

Tato akce, jako všechny projekty podobného typu, je nablýskaná a má noblesu. Měl jste možnost zaznamenat mezi nominovanými nějakou řevnivost?
Vůbec ne. Myslím, že to bylo úplně naopak. Měl jsem možnost sledovat bezprostřední reakce na oznámení jmen laureátů přímo v Gongu a první reakce řady oceněných byla taková, že šli potřást rukou ostatním nominovaným ve své kategorii. Měl jsem skutečně pocit, že si umělci vzájemně přejí úspěch, což dokládají i následné reakce na sociálních sítích ze strany těch, kteří letos nominaci neproměnili.

Nezaznamenali jste skutečně žádnou negativní reakci?
Nic zásadního. Pokud jde o negativní, nebo mírně negativní reakce, tak ty jsou z oblasti výtvarné a literární scény, kde někteří lidé pochybují, zda má smysl pořádat i pro ně takový gala program. Moje odpověď je taková, že pokud chceme dát patřičným způsobem vědět o kultuře, která v regionu vzniká, nemůžeme se krčit v koutě a nejlepší možností je upozornit na kvalitní věci takovou formou, aby to ve veřejném prostoru pořádně rezonovalo. A myslím, že i ten nejintrovertnější básník je nakonec rád, když jeho jméno v nominacích zazní a když si ho i díky tomu všimne více lidí a třeba si pak i koupí jeho knížku.

Letos jste se rozhodli poprvé vyhlásit ceny za celoživotní dílo. Čí to byl nápad? Proč tato cena vznikla?
Uvažovali jsme o tom již v minulém roce, protože tady je spousta umělců, kteří by si zasloužili toto ocenění. Buď už ale nejsou na scéně aktivní, anebo jsou, ale mnohem méně než ve svých nejlepších letech. V prvním ročníku jsme se ještě drželi při zemi, ale když už jsme věděli, že první ročník odezvu měl, tak jsme napodruhé nezaváhali. I lidé za námi po prvním ročníku chodili a říkali, že by to bylo vhodné. O laureátech jsme napoprvé rozhodli my jako zakládající členové spolku, který vydává kulturní deník Ostravan. Je to takový náš první impulz pro každoroční oceňování v tomto směru. Poprvé jsme vybrali dvě jména, která jsou naprosto nezpochybnitelnými autoritami ve svých oborech, ale rozhodně nemáme ambice tyto osobnosti v budoucnu vybírat sami, takže teď pracujeme na vytvoření odborného kolegia, které o tom v příštích letech bude rozhodovat. Bude to taková porota porot, složená z lidí, kteří skutečně mají přehled napříč většinou uměleckých oborů.

Na galavečeru jste měli mezi vystupujícími významná jména. Byl někdo, koho jste chtěli, ale nepodařilo se vám jej sehnat či odmítl?
Letos to vyšlo na devadesát procent. Osobnosti, které jsme oslovili, tak na to většinou kývly. Protože Ceny Jantar jsou výroční ceny, snažili jsme se primárně zvát kapely a umělce, kteří byli v minulém roce hodně aktivní a třeba i vydali album. To se povedlo zrovna u kapel Nedivoč a February, ale také u Tomáše Kluse a novojičínského rodáka Tomáše Kača, který nám udělal obrovskou radost, když na galavečer přiletěl na otočku až z Los Angeles.

Mě by jako organizátora úžasné akce, která proběhla, trošku děsilo, jak bude vypadat ta příští, jestli to jde ještě někam posunout. Jaký je váš plán? Vylepšovat akci, anebo držet kvalitu?
Když jsme se na toto téma bavili z režisérkou galavečera Gábinou Petrákovou těsně po skončení, tak řekla, že nemá smysl pokaždé zvyšovat laťku, být pokaždé velkolepější, tohle není cesta. Cesta je udělat každým rokem kvalitní program, který bude v rámci našich možností reflektovat to nejlepší, co v regionu vzniká, a zároveň musí být co nejpestřejší, aby se nikdo nenudil. Aby byl atraktivní nejen pro umělce, ale i pro širší veřejnost. Už teď máme trošku představu, jak by mohl další ročník vypadat. Chceme více zapojit balet, chceme, aby byl galavečer více pohybový a žánrově ještě pestřejší než letos, aby na něm byla zastoupena třeba i poezie. Určitě budeme opět chtít orchestr i pěvecký sbor, protože se ukázalo, že početná hudební tělesa té akci dají ještě slavnostnější nádech.

Můžete prozradit, zda uvažujete o nějakých dalších novinkách, třeba nových kategoriích?
Rozšíření počtu kategorií už nepřipadá v úvahu. Loni jsme například přemýšleli, jestli literaturu nerozdělit na prózu a poezii, ale sama porota řekla, že toto by už nemělo smysl, pakliže nechceme oceňovat lokální jména, ale umělce minimálně republikového významu. Další věc je ta, že galavečer letos trval něco přes tři hodiny. Neumím si tedy představit, že by kategorií bylo ještě více. Naopak – v příštím roce se musíme vejít do tří hodin, takže asi bude o dvě hudební čísla méně.

Večer byl asi příležitostí i k mnoha setkáním…
Přesně tak, po akci za námi přicházeli mnozí umělci a říkali, jak je to skvělé, že tento galavečer je vlastně jediná událost v roce, kdy se mohou potkat osobnosti napříč všemi uměleckými obory – počínaje divadlem přes literaturu, výtvarné umění až po populární a vážnou hudbu. Žádná jiná taková příležitost není.

Vlastně tam můžou vzniknout zajímavá přátelství nebo možná i zárodky projektů.
Ano. Právě toto setkávání považuji za největší hodnotu celého projektu. Když za mnou přijdou umělci z oblasti rockové hudby a řeknou, že největším zážitkem pro ně bylo baletní vystoupení, anebo když vidím dobře naladěné operní hvězdy první velikosti užívající si vystoupení rockové alternativní kapely February s orchestrem, tak přesně to mi dělá největší radost.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Host v Bernie's. Magazín PATRIOT si zve do této špičkové ostravské restaurace exkluzivní hosty. Náš host si tentokrát vybral denní menu: polévku minestrone a svíčkovou, podávalo se též prime beef carpaccio s marinovanými houbami, fondutou z pecorina a rukolou.

Fotogalerie

Foto dne