Příběh Davida Pospiecha. Od volantu dodávky k prosperující firmě

Příští rok to bude dvacet let, co si Ostravák David Pospiech sedl za volant dodávky a vydělal si první peníze jízdami po celé Evropě. Dnes řídí firmu, která zaměstnává přes sto šoférů…

Byznys ​Dara bags nekončí, spojila se s Astratexem 25/10/2023

„Přitom to, že jsem se začal živit jako řidič, byla vlastně náhoda,“ říká David Pospiech.

Vaše firma v příštím roce oslaví 20 let. Hodně firem tohoto typu vzniklo po revoluci v roce 1989 tím, že transformovali původní, státní a polostátní podniky do soukromých rukou. Bylo těžší začínat v době, kdy byl trh už částečně rozdělený?

To jste trefil dobře. Jsem z generace, které ujel porevoluční vlak. Je to na škodu, není to na škodu, nevím, neumím posoudit. Začal jsem v roce 2004, patnáct let po revoluci.

Taky mi lidé říkali: co nového na tom chceš vymyslet? Všechny karty jsou rozdané, kostky jsou vrženy, tady neprojdeš, nemáš šanci. V té době se svým způsobem formoval Schengen. Do roku 2004 se jezdilo přes čáru, všude byly kontroly. Když chtěl člověk vyjet, tak musel projít přes policii, přes cizineckou a přes celníky. Schengen to usnadnil. Já v té době koupil první dodávku a začal jsem jezdit sám pod jednou nejmenovanou firmou, která mě vytěžovala. Tak nějak to začalo.

Začínal jste tedy jako šofér?

Přesně tak. Koupil jsem si svoje první auto. Myšlenka dělat šoféra ve svém autě se zrodila čistě náhodou. Nebyl tam žádný dlouhodobý záměr, že bych chtěl nějakou velkou společnost nebo spedici nebo dělat v dopravě. Byl jsem spíš v nějaké životní etapě, kdy jsem neměl další cestu a můj soused v paneláku v šestém patře pracoval jako dispečer, vytěžoval nějaká auta, soukromníky, kteří vlastnili své dodávky. Oslovil jsem ho a zeptal jsem se, jestli mě vezme pod svá křídla. Na to mi řekl, že jsem blázen, že je to šílenost a řehole.

Takže vás varoval.

Varoval mě, ale i protože jsem neměl do čeho píchnout, tak jsem do toho šel po hlavě a tam to vlastně celé začalo.

Jaké jste začínal?

Musel jsem si zvykat na úplně nový životní styl. Dneska to vždy říkám při příjmu, když přijímám šoféry. Říkám jim, co člověk cítí, když do toho sedne a začne jezdit intenzivně klidně i v kuse měsíc, dva, tři. Dávám jim rady, na co je třeba si dát pozor, že to není jednoduché, že to je opravdu tvrdá práce. Ježdění byl zpočátku šok i pro mě, ale měl jsem to rád. V době, kdy jsem začal, mi bylo nějakých pětadvacet. Svět přede mnou byl nepoznaný, ještě jsem nebyl zlomený z šíleného počtu kilometrů a budil jsem se s tím, že si za ten volant sednout chci, že chci fungovat a jezdit. V tomhle směru jsem si to splnil, ale někdy toho bylo fakt příliš.

Kolik musí najet šofér kilometrů, aby ho to, jak říkáte, zlomilo?

Někdo skončí ze zdravotních důvodů, někdo se psychický zlomí. Já jsem třeba ve stavu, kdy po práci nejsem schopný dojet do Olomouce, protože se mi chce spát. Měl jsem hranici třeba někde kolem milionu kilometrů. Pak už mě to nějak nenaplňovalo. Auta mě neopustila, mám je stále rád, ale toho řízení už je někdy trošku moc a cítím určitou nechuť.

Pojďme udělat trochu skok v čase. Od jedné dodávky jste se za těch dvacet let dostal až do stavu, kdy vaše firma měla i 150 aut všech možných kategorií. Co všechno se na té cestě stalo?

S tou svou první dodávkou jsem jezdil tak zhruba půl roku nebo možná osm měsíců. Člověk časem přijde na to, že to, co si za těch osm měsíců vydělal a co projel, kolik tam utratil času, nebude ta správná cesta, protože profit z té práce končil někde úplně jinde a výdělek, který měl zůstat u mě, zůstával někomu jinému. Naučil jsem se rozumět, jak taková dopravní firma funguje a rozhodl se, že se udělám pro sebe.

To asi ale muselo zpočátku stát hodně peněz?

Něco jsem si vydělal a něco mi půjčil otec. Bylo to na začátek, na provoz. V dopravě jsou velké splatnosti, je to šedesát až devadesát dní, jsou tam i neplatiči, takže na jedno auto je potřeba moře peněz. Otec mě podpořil, i když mi říkal, že není rád, že tohle dělám. Tehdy jeho půjčka byla opravdu celkem dost peněz. Pro otce to bylo skoro všechno, co měl. Tady máš peníze, vrátíš mi to, až budeš mít možnost. Ty peníze jsem samozřejmě otci vrátil, nedlužím nic.

Jak jste tedy začínal?

Abych to mohl začít dělat, tak jsem si musel sednout do kanceláře a shánět přepravy. Musel jsem zaměstnat prvního zaměstnance, který by řídil místo mě.

Jak se vám podařilo sehnat první kšefty? Předpokládám, že všichni, co potřebovali něco někam odvézt, se obraceli na už zavedené firmy. Nebo byl v té době přetlak a lidé byli rádi, že je tam i někdo nový?

V dopravě funguje určité informační prostředí, databáze přeprav, a tam se děje všechno. Ze začátku nějakých sto procent přeprav, které jsem na mé jediné auto a jediného zaměstnance sháněl, bylo z databanky. K té mají přístup všichni dopravci.

A jak to funguje? Kdo dřív přijde, ten dřív mele?

Ano, je to skoro stejné jako volat třeba na písničku do rádia. Někdy se tam něco objeví, sedí u toho nějakých deset tisíc dopravců a ten, kdo se dovolá dřív, tak to taky bere.

Dobře, ale kdy vaše firma začala růst?

V prvních třech letech bylo zásadní, že jsme vzali smluvní dopravce. Byl to vlastně stejný model, jako u té firmy, kde jsem sám začínal. Tam jsme se dostali na nějakých patnáct až dvacet smluvních aut. V každém autě seděl majitel toho auta s nějakou konceskou a mohl to provozovat jako dopravce. Druhý takový předěl byl v době, kdy na firmě ještě nebyly žádné dluhy. Byla efektivní, protože to byla skoro one man show, co se týče řízení. Fungovalo to přesně, výsledky byly špičkové. Provozní, ani žádné jiné úvěry jsme nepotřebovali a pak přišel takový zlomový bod, kdy už začala být firma větší. Účetní oddělení se začalo měnit, už nebyla jedna účetní, už se práce musela rozdělovat mezi více lidí, protože administrativy přibývalo.

Litujete někdy, že jsi třeba dřív neřekl: tohle stačí, buďme malá nebo středně velká firma, kterou si budu řídit sám a bude to v pohodě?

Asi ne, protože pro mě to byla veliká zkušenost. Kdybych to do těch rozměrů nedotáhl, tak by přede mnou stále něco bylo a pořád bych někde chtěl objevovat. Sáhl jsem si tam, a to mi stačilo. Děkuji.

A to byla ta doba, kdy jste měl sto padesát aut a sklady ve Francii? Dneska už to tak není?

Je potřeba se bavit hlavně o tom, kolik jsme měli lidí, ne techniky. Není problém nakoupit techniku, ale sehnat do ní lidi a vědět, jakým způsobem je řídit.

Kolik?

Šoférů sto dvacet pět a kolem toho další personál, což bylo zhruba padesát lidí.

A to byli všechno zaměstnanci nebo tam byli i smluvní šoféři?

Smluvní šoféři už tam nebyli. Kolem těch smluvních šoférů je tam takový přirozený vývoj. Když už máte dostatek svých prostředků (zaměstnanců a vozů), tak vznikají boje o zakázky, ti smluvní si myslí, že protežujete ty svoje šoféry, ti naši zaměstnanci si zase mysleli něco o těch smluvních… Nakonec to není dobré, mít pod jednou střechou oba tábory dohromady.

Který rok tedy proběhl ten největší boom?

Naše firma byla největší v době před zlevněním ropy, takže zhruba před osmi nebo deseti lety a tehdy se to nastartovalo. Tehdy se ropa držela na 120 dolarech za barel a nezaměstnanost v republice byla osm až deset procent. Vše fungovalo dobře, lidé jako společnost byli v pohodě… Dnes mi ale přijde, že je to obráceně.

Takže je nižší nezaměstnanost, a to je pro vaši firmu špatně?

Na trhu práce je dnes tři sta tisíc volných pracovních pozic. V dnešní době si nedovedu představit, mít tolik šoférů nebo si jich takový počet udržet. Maximální počet šoférů tedy svým způsobem korespondoval i s ekonomikou. V roce 2008 byla krize a my děláme sběrky. To znamená, že sbíráme útržky a živíme se tím, co odpadne těm velkým od huby. Krize nás tedy v tomto ohledu moc nezasahují. Jedeme pořád ve stejném ranku, na nedostatek práce v krizích, se domnívám, trpí spíše korporáty a větší firmy.

Od té chvíle už to šlo v rámci objemu práce a tržeb dolů?

Každý rok to šlo o nějaké procento dolů, ale opravdu to kopíruje tu křivku nezaměstnanosti. Domnívám se, že nadměrnou poptávku po pracovní síle zažívají i jiné firmy a myslím si, že ta nervozita je všude.

Takže čím je víc volných pracovních míst, tím větší máte problém sehnat řidiče?

Ano, to asi cítí všichni v byznysu.

Jak to je s počtem vašich zaměstnanců dnes?

Dnes zaměstnáváme celkem asi sto deset až sto dvacet lidí.

Hodně jsem myslel na lidi z vašeho byznysu v dobách, kdy přišla energetická krize a kdy šly nahoru ceny pohonných hmot a energií. Jak těžké období to bylo a stále je?

Ceny pohonných hmot byly v době covidu na minimu. A jak šly ty ceny dolů, tak na to spediční a výrobní firmy reagují a snižují ceny. V momentě, kdy jdou ceny nafty nahoru, tak samozřejmě zdražujeme i my a snažíme se tlačit na cenu. Když firma měsíčně vytáčí sto nebo dvě stě tisíc litrů nafty a nafta se zdraží o korunu, tak to je v měsíčních výdajích sto tisíc do mínusu. V momentě, kdy se ta nafta zdraží o pět, šest, osm nebo deset korun skokově, což se jednu dobu taky dělo, tak jste měsíčně na milionu v mínusu. Je potřeba tedy ten milion někde dohnat a jediné, kde to doženete, je na vstupech za přepravy. Trh vás samozřejmě nepustí a není tedy tak jednoduché najednou zdražit.

Co nejčastěji po světě vozíte a kde všude jste?

My se specializujeme hlavně na Francii, což je strašně těžká země na byznys. Francouzi jsou prostě sví.

Tak proč tam jste?

Když jsem začínal, tak jsem se dostal dvakrát pracovně do Francie a ta země se mi strašně líbila. Zamiloval jsem se a řekl si, že bych to chtěl dělat. Nebyl to vůbec byznys plán.Byl to normálně naprostý výmysl kluka, který si řekl, že se mu ta země líbí a chce v ní jezdit.Samozřejmě jsem nevěděl, jaká úskalí tam jsou. Jak to funguje. Svým způsobem jsme na všechna ta úskalí s Francouzi přišli až v době, kdy jsme tam založili francouzskou firmu, abychom tam vůbec mohli mít sklad, protože oni se jinak s člověkem vůbec nebaví. Je to strašně složité. To, co vidíte ve filmech, jakým způsobem se jim ten svět vysmívá, jakou mají mentalitu, tak to my zažíváme dnes a denně.

Jste tam nevítaní?

Od té doby, co uvolnili trh práce celoevropsky, tak se to tam začíná formovat. Oni ty cizince z východu prostě nemusí. I když jim v podstatě sloužíme, převážíme zboží mezi jejich „děržavami“ tady na východě a mezi jejich matkami ve Francii.

Co nejčastěji tam?

No, je to úplně všechno. Řekl bych, že padesát procent je automotive a zbytek je nábytek, stěhování, soukromé akce, jakékoliv jiné výrobky.

Když má váš šofér problém, nabourá se nebo ho někdo okrade, jste to vy, kdo se to v tu chvíli dozví? Nebo máte lidi, kteří to řeší, abyste se z toho nezbláznil?

Celý provoz je dobrodružství. Většinou je to nějaký dispečer, který vezme první telefon, anebo to jsem já.

Co už jste za těch bezmála dvacet let z toho telefonu slyšel? Jaké to jsou zprávy?

Je toho spousta. Každý den, každý týden řeším neskutečné věci. Okradení, bouračky, poškození zboží, řidič, který nepřijde do práce… Máme různé typy šoférů, jejich psychologické profily jsou někdy skutečně grandiózní. Žijete s nimi, někteří jsou hodní, ale někdy už je znáte, takže víte, co od nich můžete čekat.

O nouzi o řidiče už jsme mluvili. Jak hledáte šoféry? Zaměstnáváte cizince?

Můžu říct, že co se týče cizí pracovní síly, tak je to úzce spjato s tím, o čem jsme se už bavili.

V době před konjunkturou, kdy ještě nebyla záporná čísla a nezaměstnanost byla pět až osm procent, jsme zaměstnávali Čechy. Pak samozřejmě, když už nebylo koho nabírat, jsme museli sáhnout někde jinde. Nabrali jsme pár Bulharů – díky prvnímu, který se u nás uchytil a pomohl nám sem dostat své krajany, jich máme nyní poměrně hodně. Máme taky nějaké lidí z Ukrajiny a pár lidí z Polska, těch ale moc není.

Říkal jste, že šoféři bývají specifické nátury…

Jako my všichni ostatní. Víte, my máme dva typy vozidel. Jedny jsou malé do 3,5t, ty může řídit kdokoliv, kdo řídí osobní auto. A pak máme ty větší, nad 3,5t a na nich už jsou profi řidiči s profesákem. No, a hlavně na těch malých jezdí opravdu spektrum všech povolání, jezdí u nás pizzař, kuchař, uklízečka. Jezdí pro nás i ženy.

A jak si vedou?

Máme dvě a obě zajíždí úplně super jízdy, nemůžu říct ani ň. Mnoho těch chlapů strčí opravdu do kapsy.

Je pravda, že šofér kamionu musí být vyježděný, mít alespoň pár let zkušenost a že nováček nikdy takovou kvalitu nemůže mít?

Svěřujete mu hodnoty. Jedna věc je, že mu dáváte auto, které stojí hodně peněz, a pak je fakt, že za sebou má nějakou hmotnost plus zboží zákazníků. Asi bych to nedával benjamínkovi, o kterém vím, že nejezdí nebo ho nemám otypovaného. Samozřejmě, že jsou někdy situace, které vás doženou k tomu, že někde něco hoří, máte tam nováčka a musíte to prostě udělat rychleji a zariskujete.

Stává se, že to hoří tak, že musíte za volant i vy?

Ne, to už ne.

To už neděláte?

To už ne. To se dělo asi prvních deset let.

Jaké máte s firmou plány?

Chtěl bych dopravu provozovat dál. Jakým způsobem a směrem, to teď nevím.

Nemáte žádné dlouhodobé plány?

Ne. Myslím, že jsem dosáhl toho, co jsem dosáhnout chtěl a poznal jsem všechno, co jsem chtěl poznat. Už nemám co zkoumat. Cítím jakousi setrvačnost.

Vás už nebaví objevovat nové postupy a získávat nové zakázky?

V tom, co my ve firmě děláme, si nedovedu představit, že bychom tam měli ještě něco přidat.

Děláme čistě dopravu, neděláme spedici. Spedici se mi dělat nechce, protože nechci řešit nákup a prodej, dávat potom zboží pod cizí křídla, řešit problémy s nějakou třetí stranou a nemít to pod kontrolou. V tomhle směru tedy ne. Co se týče skladování v dopravě, tak obchodně jsme to úplně nepodchytili, takže ten byznys nemáme. A co se týče pozemní dopravy, malých nebo středně těžkých aut, tam nemám co vymýšlet.

V jaké je vaše firma kondici? Kdybyste to dneska chtěl zavřít a třeba prodat, tak by to šlo?

Šlo by to, ale ještě by to nešlo podle mých představ.

Vím, že jste koupil a krásně ve spolupráci s architektem Kotkem zrenovoval areál bývalého lihovaru ve Svinově. Jaké máte s tím prostorem plány?

No my to hlavně chceme postavit tak, aby to bylo pěkné a aby to začalo být pro někoho zajímavé. Plány jako takové úplně zatím nejsou, je to jenom náznak, takže bych to asi nechtěl zatím prozrazovat. Zatím dáváme areál dohromady, opravujeme a připravujeme k dalšímu užití našich budoucích potencionálních zákazníků.

Takže tam nebude jen doprava?

Ne, doprava tam nebude vůbec.

Vůbec tam nebude doprava?

Nebude. Tu musíme přemístit, protože ten areál si zaslouží něco jiného než být parkovištěm.

A když teda nechcete být konkrétnější v tom účelu, tak alespoň třeba v čase? Kdy by se to mohlo začít měnit?

To všechno bude záviset na tom, jak to půjde. Doba je turbulentní a já si vůbec nedovedu představit, co bude příští rok nebo za dva roky.

Foto: Vladimír Pryček/Magazín PATRIOT