Příběh mistra výčepního: Na pivo k němu chodili i „zlatí hoši“ z Nagana

Čepování piva se pan Jiří Vavřík věnuje už od roku 1968, kdy šel do učení. Láska k řemeslu ho dovedla nejen k prestižním oborovým oceněním, ale taky k jedinečným zážitkům, jako byla třeba práce v Českém domě během památné zimní olympiády v Naganu.

Profesně přitom od dětství mířil docela jiným směrem. Jako kluka ho zajímala auta a motorky, takže chtěl být jako mnoho jiných automechanikem. Jenže pro české dějiny osudový rok 1968 se stal osudovým i pro něj.

„Otec chtěl, abych se šel učit pro pivovar, což v té době byla velká neznámá. Žilo se jinak a my pivo téměř neznali. Doma se nepilo a bylo jenom, když měl přijít sedlák na pole. Pro něj se vždycky koupila dvě piva,“ vrací se Jiří Vavřík do časů 60. let, kdy v Nošovicích vznikal pivovar Radegast.

Přestože jeho záliba v autech neměla s pivem mnoho společného, stal se číšníkem. Po vyučení vystudoval ještě hotelovou školu v Opavě a potom byl dlouhé roky zaměstnán u tehdejších Beskydských hotelů a restaurací.

„Z provozovny v Nošovicích jsem se následně dostal přímo do pivovaru, který ji převzal. Zůstal jsem tady a jsem tomu rád. S oblibou jsem čepoval pivo v degustační restauraci ve věži, kam chodí exkurze. Je odtud krásný výhled na Beskydy,“ pokračuje výčepní, který je kmenovým zaměstnancem pivovaru od roku 1992 a dodnes se podílí na osvětě kolem čepování piva.

S Radegastem dobývali svět

Svoje řemeslo měl možnost dovést k pravému mistrovství především díky éře 90. let, kdy se konečně otevřely hranice a lidé mohli začít svobodně objevovat svět. Do pohybu se pochopitelně dalo také nejrůznější zboží a produkty, mezi kterými pivo nemohlo chybět.

„Začal jsem spolupracovat s Láďou Jurinou, který se staral o marketing. Měl vizi, že budeme s pivem jezdit po republice a že se pustíme i do světa,“ říká Jiří Vavřík, který tenkrát dostal za úkol sbalit si výčepní pult, koupit stánek a mohlo se vyrazit.

Jenže sehnat v té době něco víc než stánek, který vypadal jako pro řezníka, byl nadlidský úkol, a tak se muselo improvizovat.

„Začátky byly trochu úsměvné, ale pak jsme dobývali Pražský hrad a postupně všechny možné akce na tenisových či golfových hřištích. Byli jsme všude a jezdili i po Evropě, třeba na výstavy do Lisabonu nebo do Štrasburku. Tenkrát jsme byli velcí konkurenti Plzně,“ popisuje mistr výčepní kolorit doby.

V Naganu se chodilo na hladinky

Pomyslný vrchol všech zahraničních misí přišel v roce 1998 na zimní olympiádě v japonském Naganu. Jiří Vavřík tam jel jak jinak než pracovně. V Českém domě tehdy čepoval Radegast, který byl sponzorem olympijské výpravy.

Na pivo k němu s chutí chodili i slavní hokejisté, na jejichž zlatém tažení se svým umem také částečně podílel. Vždyť na dobře načepované pivo si potrpěl především jeden z hlavních hrdinů, autor jediného finálového gólu Petr Svoboda.

„Někteří hokejisté byli hodně na hladinky. My jsme to tenkrát ještě tolik nepreferovali, takže jsme si to museli vyříkat. Jinak Petr Svoboda byl v tomto směru určitě nejšikovnější. Dovolil si hodně a na pivo chodil nejen po tréninku, ale snad i před ním,“ vzpomíná výčepní s úsměvem na řízného obránce.

Kromě památného Nagana se díky pivu podíval také na další velké sportovní akce. Byly to prakticky všechny olympiády oné dekády včetně Albertville, Barcelony, Lillehammeru, Atlanty a Sydney.

Procestoval celý svět, ale jak sám říká, v čepování piva se stále učí novým věcem, které jsou otázkou trendů v pivní kultuře. Jaké to bylo dřív, když v oboru začínal?

„Bylo to jiné, hlavně technologie. Pivo nebylo například tak vychlazené a nešlo čepovat najednou, tekla jenom pěna,“ srovnává Jiří Vavřík současnost s dobou, kdy pivaři i hostinští často brali celkovou péči o pivo za vedlejší prioritu a čepování na dnes oblíbenou „hladinku“ zdaleka nebylo tak populární.

Co se ani po téměř 50 letech jeho praxe nezměnilo, je zásada „hygiena na prvním místě“. Čistota sklenice, do které se pivo čepuje, je základ, na kterém se musí stavět, aby zlatavý mok chutnal podle představ.

Přestože se spousta „lumpáren“ z hospod postupně vytrácí, pořád je co zlepšovat. Příkladů správné praxe není nikdy dost.

„V hospodách bohužel kvalitní pivo není vždy prioritou majitele. My jim přesto ukazujeme ideální stav, i když řeknou, že na to někdy není čas. Jsem vděčný, že se můžu pořád učit a svoje řemeslo vylepšovat,“ dodává na závěr dnes už legendární zástupce jednoho z klasických řemesel.

Ne nadarmo se říká, že sládek pivo vaří a hospodský či výčepní ho dělá…