Nejnovější zprávy: Na Masarykově náměstí v Ostravě se bude už v sobotu bruslit Ostravskou univerzitu dál povede stávající rektor Jan Lata

Filmové návraty

Špionážní Případ Z-8 – zuřící propaganda uvnitř vítkovických oceláren

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Propagandistický Případ Z-8 z roku 1948 představuje první prokomunistické dílo z obsáhlé série filmů natáčených na Ostravsku s cílem vzbudit v divákovi budovatelské nadšení.

A je patrně nejlepší, už jen tím, že nechodí kolem horké kaše anebo spíše rozlité lávy, celý děj se odehrává ve vítkovických ocelárnách.

Vítkovice přitom nejsou přiznány, i když je nelze přehlédnout. Opět se tady hovoří obecnou češtinou, takže nezasvěcený se může domnívat, že jde o továrnu „někde“ v Československu.

Vynecháni jsou i neherci, až na pár zanedbatelných drobností, takže tvůrci neriskovali a vsadili vše na jistotu pramenící ještě ze špičkové předválečné kinematografie. Vyplatila se, po technické stránce Případ Z-8 klape jak na drátkách.

Ukázkově kvalitně je zvládnutá kamera špičkového Jaroslava Tuzara, nešetří na dlouhých expozicích, tekoucí ocelová láva dosud nikdy nebyla tak dobře plasticky zachycena. Navazuje na tradici Stallicha ze Zlatého ptáčete, kterou rozsáhle rozvíjí a v určitém smyslu předčí i pozdější Poslední výstřel.

Asi v žádném jiném hraném filmu není tak bohatě nasnímán celkový chod vítkovických železáren, včetně famózně vypadajícího vylévání strusky z ocelových kokil na haldách, o kterém často pějí básníci a literáti.

Příběh lze popsat velmi stručně, ale akce nebere konce. V nejmenovaném závodě pracují na přelomovém vynálezu, ke kterému slouží spékaný kovový prach. Dovnitř továrny se ale snaží dostat sabotážní skupina vedená ze západu. Podaří se zviklat socialistického ducha? Lapení záškodníků je pochopitelně jenom otázka času.

Režíruje osvědčený klasik Miroslav Cikán, vedle Martina Friče jeden z nejvytíženějších prvorepublikových tvůrců, který ale k filmu přičichl ještě za Rakousko-Uherska, což se mu bohatě vyplatilo.

Podobně jako hrdinům Případu Z-8, kteří navazují na práci německých výzkumníků. Díky Cikánově dynamické režii se socialistická propaganda šikovně proplétá s kriminální či vlastně špionážní zápletkou.

Padouši tady mají ukázkový prozápadní vzhled, luxusní obleky, do čela posazené klobouky, dámy vyzvědačky skvostné róby. Epicentrum záškodníků najdeme v místním hotelu anebo u krejčího či v obchodu s luxusním zbožím. Všem jejich záškodnická činnost vyhovuje, takže nepřítele nesmí dělník podcenit.

Nejprotivnější je na Případu Z-8 zasazení do proklamační módy dobových hesel, line se na vás z místních ampliónů, ale především z plakátů lemujících místní budovy nebo zdi kanceláří. Píše se rok 1947 (tedy rok před uvedením filmu do kin, i když oficiální premiéra byla až v roce 1949).

Začala totiž zrovna dvouletka, a kdo nejde s námi, je proti nám. To je samé: „Dvouletka všem, všichni pro dvouletku“. „Kdo pracuje ve slévárně, ten je proti ulejvárně!“ Slévárna se do soutěže o splnění plánů přihlašuje jako poslední, i přesto, že má nedostatek pracovníků.

Propaganda zuří přímo v dialozích, naštěstí jsou svižné, i když dnes úsměvné, přesto dynamickému ději nepřekážejí a v podstatě dokreslují tehdejší každodenní kolorit. Všichni budovali, až z toho i diváky v kině bolely ruce.

Vliv médií je pojednán v duchu soustavné komunistické masáže, všude po závodě jsou rozmístěny ampliony, podává se pravidelné hlášení, přitažlivým ženským hlasem. V závodě existují místní noviny.

A na úvod se nám dostane poučení od starých mazáků, abychom si jako mladí uvědomili, čím museli projít. „Byly doby, kdy nás ještě páni vyhazovali.“

Propaganda se stupňuje v okamžiku, když pronikneme na některou ze závodních schůzí: „Všimnul sis, kdo byli proti? – Nejhorší je, že to nemají ze sebe. Lidé musí být náležitě prověřováni, aby se tam nedostal někdo nespolehlivý."

Bombastické je glosování kolem rozpadlé Martinky. Nejde o dívky ale o slangový výraz Martinské pece, která v nečekanou chvíli efektně exploduje. „Martinka se rozpadla, sabotáž!“ a hned na to: „Tamhle vyhoří továrna, tuhle statek, nám bouchne Martinka, pěkný náhody.“

Ano, záškodníci nespí a také oni mají hned několik trumfů. Zvláště místního nespokojence se zlověstným jménem Robert Kocl, který je tohoto názoru: „To jsou samý schůze, dvouletky a přitom bác, vyletí jim to před nosem, jenomže oni to dlouho nepovedou, není přece možné, aby schopní lidé trpěli….“

Tato klíčová věta zamotá hlavu i hlavnímu hrdinovi našeho příběhu, kterého bravurně ztvárnil Josef Bek. Ambiciózní dělník a zneuznaný vynálezce sní o uplatnění na západě. Má hned dvě potenciální milenky, a dlouhou dobu vyhrává ta záškodnická, není divu, slibuje nejen sebe, ale i život v Paříži, městě lásky.

Někteří diváci sice tvrdí, že jde o Bekovu jedinou zápornou roli, ale v podstatě je dramaturgem nastrčenou vějičkou, aby se divák přesvědčil, že zlé věci (třeba útěk za hranice) se zkrátka za socialismu rozhodně nevyplatí.

Ale aby se neřeklo, tak soudruzi jsou náležitě připraveni i na kritiku, proto tvrdí: „My se nebojíme kritiky, ale to nebyla kritika, ale sprostý útok. Musíme bránit svůj závod proti pomluvám.“ „Máme přece svobodu tisku. – Ano, ale ne k tomu, abyste otravoval veřejné mínění!“

Snad poprvé na stříbrném plátně zaznělo vyznání průmyslovému městu, i když Ostrava není jmenována adresně: „Ty šedivé kopce na obzoru. Bílý dým továrních komínů. Za městem haldy. Je to přece úžasně malebné. Udělala jsem si několik náčrtků.“

Idylu tomu kazí pouze fakt, že tohle poblouznění vysloví západní špionka. Anebo nebyla až tak prohnilá?

Film končí jasným provoláním budoucích milicí: „Jednou je ale klepneme přes prsty! A pak to do ruky vezmeme pořádně sami! A nebude to dlouho trvat!“

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie

Foto dne