Spousta psychických problémů se projeví už v dětství, říká ředitelka Spirály

Poskytujeme podporu lidem, kteří se dlouhodobě potýkají s psychickými problémy, které přestávají zvládat vlastními přirozenými cestami, řekla Eva Krestová, ředitelka společensky prospěšné organizace Spirála Ostrava.

Spirála Ostrava poskytuje sociální služby lidem s duševním onemocněním. „Našim cílem je podpořit je ve všech oblastech života, zvýšit jejich uplatnitelnost ve společnosti, na pracovním trhu. Nabízíme také zaměstnávání v chráněných podmínkách," uvedla Eva Krestová v podcastu Po čuni! z dílny Magazínu PATRIOT.

Kdo je váš typický klient?

To je těžká otázka. Poskytujeme podporu lidem s dlouhodobými psychickými problémy, které přestávají zvládat vlastními přirozenými cestami. To znamená obvykle to, že máme vybudovanou podpůrnou sociální síť blízkých lidí, máme se na koho obrátit, máme podporu zdravotníka. I tak se může stát, že následkem psychických potíží přestaneme zvládat sebepéči, péči o domácnost, o rodinu a potřebujeme k tomu podporu dalších odborníků. Často také pomáháme lidem, kteří se vracejí z hospitalizace na psychiatrických odděleních v nemocnici a potřebují podporu v navrácení se do jejich běžného způsobu života.

Jak se o potenciálním klientovi dozvíte?

Často se na nás obrací blízcí daného člověka s duševním onemocněním, nebo na nás dostane kontakt od svého ošetřujícího lékaře, psychiatra, nebo z jiných sociálních služeb. Většinou tedy dostane doporučení. Také to bývá tak, že si nás lidé vyhledávají na internetu. Můžou se o nás dozvědět na akcích, které pořádáme – i tímto způsobem jsme se více dostali do povědomí lidí z Ostravy, dali jsme o sobě vědět, že existujeme a že je můžeme v případě potřeby podpořit.

Co od služeb očekávat? Jak vypadají první kroky?

Nejdříve se setká ten, kdo hledá podporu s našimi sociálními pracovnicemi a povídají si spolu o tom, co ho trápí, s čím by potřeboval pomoci. Sociální pracovnice nejdříve zjišťují, jestli jsme ta správná organizace, která může daného člověka podpořit, jestli jsou jeho potřeby uspokojitelné našimi službami a jestli nepotřebuje podporu jiné organizace nebo jen doprovod k lékaři nebo třeba jen povzbuzení – a nakonec se konkrétní člověk rozhodne, zda naši službu potřebuje, nebo ne. Pokud se spolu domluví a rozhodnou, že jsme vhodná pomoc, tak se klient dostane na čekací listinu, protože v tuto chvíli máme obě služby kapacitně plné. Většinou se ale do dvou měsíců prostor vytvoří. Člověk pak začne pracovat se sociální pracovnicí nebo pracovníkem na tom, s čím přichází, což je hodně různorodé.

Zmiňovala jste dvě sociální služby. Představila byste je?

Máme službu sociální rehabilitace, která spolupracuje multidisciplinárně. Služba je poskytovaná jednak ambulantně u nás na pracovišti, ale také terénní formou, kdy sociální pracovnice mohou vyrazit za klientem, třeba k němu domů, když je to potřeba. Nebo se mohou sejít na neutrálním území, klidně venku. Sociální rehabilitace je základní a hodně široká forma sociální služby, která podporuje člověka v začátcích, kdy se smiřuje s novými okolnostmi a hledá nějakou svou cestu, jak s duševním onemocněním dlouhodobě fungovat. Služba zahrnuje podporu, péči o sebe, péči o domácnost, hledání zaměstnání, doprovody k lékaři, posílení sociálních vztahů a komunikačních dovedností. Druhá služba se podle zákona nazývá sociálně terapeutické dílny. Ta je více zaměřená na podporu pracovních dovedností a udržování pracovních schopností.

Dokážete pomoci v člověku najít opět chuť pracovat, realizovat se, najít si zaměstnání? Případně můžete také najít zaměstnání ve Spirále?

Naše motto je, že poskytujeme podporu a příležitost. Snažíme se člověku otevřít a ukázat možnosti, kterých může využít. Pak už je na něm, jestli se toho chopí a rozhodne se, že vyzkouší naši sociální službu a začne hledat svoji cestu za uzdravením, za zotavením. Je pravda, že poskytujeme zaměstnávání v chráněných podmínkách. To je něco jiného než sociální služby. Ty jsou poskytovány podle zákona o sociálních službách, my jsme v roli poskytovatele podpory. Kdežto v chráněném zaměstnávání jsme v roli zaměstnavatele. Člověk u nás musí absolvovat výběrové řízení, má s námi podepsanou pracovní smlouvu a pracovní podmínky jsou upravené tomu, aby tu pracovní náplň dokázal dlouhodobě zvládat, aby zase zažil pocit úspěchu a seberealizace. My k tomu vytváříme podmínky. Na každém pak záleží, jak se toho chopí a jestli to zvládne.

Jaké zaměstnání nabízíte?

Poskytujeme cateringové služby běžné veřejnosti, pak máme šicí dílnu, údržbu zeleně a úklidové služby. Tyto služby nabízíme firmám, úřadům – všem podle toho, kdo si u nás zadá zakázku.

Co je cílem – dlouhodobé zaměstnání u vás, nebo dodání zaměstnance otevřenému trhu práce? Co je častější?

Je to různé. To, co popisujete, jsou dvě cesty – a obě jsou správné. Někteří naši zaměstnanci potřebují jen popostrčit, zvednout si sebevědomí, znovu získat pracovní dovednosti. Protože pro člověka, který je půl roku hospitalizovaný v nemocnici, může být těžké opět dodržovat režim, brzo vstávat, podřizovat se pokynům. Máme i zaměstnance, kteří následně uspěli na otevřeném trhu práce, a máme z toho velkou radost. Samozřejmě máme i takové zaměstnance, pro které to, že zvládají práci v chráněném prostředí dlouhodobě, je vrchol možností s ohledem na jejich zdravotní stav.

Kolik dokážete najednou zaměstnat lidí?

Máme vytvořených třicet čtyři pracovních míst vyhrazených pro lidi se zdravotním znevýhodněním.

Kdybyste měli pracovních míst dvakrát víc, obsadili byste je? Převažuje poptávka nad nabídkou?

Ačkoliv je pravda, že v rámci České republiky máme velice nízkou nezaměstnanost, tak pracovních příležitostí pro lidi se zdravotním znevýhodněním, a navíc v rámci Moravskoslezského kraje, je stále nedostatek. Jsme navíc jedním z mála zaměstnavatelů, kteří jsou ochotni zaměstnávat lidi s duševním onemocněním. Odpověď je tedy ano – i kdybychom měli dvakrát tolik pracovních míst, tak věřím, že bychom byli schopni je obsadit. Pravdou je, že počet lidí na výběrových řízeních je různý – je to taky podle toho, jak je pracovní místo náročné na odbornost. Není to tak, že vezmeme každého, opravdu děláme výběrové řízení. Například do cateringu si teď vybíráme kolegy, kteří buďto mají zkušenosti v této oblasti, nebo minimálně talent pro tuto práci.

Stává se, že člověk, který u vás byl zaměstnaný a chtěl by se nechat zaměstnat na otevřeném trhu práce, se setká s odmítnutím? Jaké je podle vás povědomí o problematice lidí s duševním onemocněním?

Situace se zlepšuje, nicméně pořád je to tak, že duševní onemocnění je stigma. Když se lidé ucházejí o zaměstnání, potenciální zaměstnavatel ví, že uchazeč má nějakou formu invalidního důchodu. Ale jeho diagnózu nezná. Pokud uvažuje nad tím, že takového člověka přijme, vezme si do ruky papír, kde jsou vypsaná omezení. A jakmile tam je, že nemůže pracovat v noci, na směny a potřebuje více odpočívat a nic jiného, tak je mu celkem jasné, že se jedná o psychické onemocnění. Záleží pak na tom, jak je zaměstnavatel otevřený, osvícený. Stigma pořád existuje. Nicméně je také pravda, že pracovní výkon lidí s duševním onemocněním je labilní, není stabilní. Pokud se jedná o dlouhodobé, závažné onemocnění, tak tito lidé mají dny, kdy jsou skvělí a výkonní, ale pak i takové, kdy výkon je daleko nižší a potřebují odpočívat, častěji si berou nemocenskou. Pokud je zaměstnavatel na toto připravený a takového člověka chce podpořit, může získat velice loajálního kolegu, který je nesmírně pro práci motivovaný a vděčný, že dostal podporu a příležitost.

Jak moc důležitý je pocit, že se mohu uplatnit, že mohu být pro někoho prospěšný, že můžu něco tvořit, pro člověka s duševním onemocněním? Stává se, že člověku po hospitalizaci nebo v nějaké závažné životní situaci, může pocit uplatnitelnosti zlepšit jeho psychický stav?

Rozhodně ano. Pracovní rehabilitace a užitečnost je dnes už běžnou součástí celkové rehabilitace člověka. Velice dobře to podporuje jeho zdravotní stav, jeho zařazení do komunity, jeho sociální vztahy, samostatnost i celkové sebepojetí. Má to skutečně velký význam. I kdyby člověk nezískal přímo zaměstnání, tak i proto existují různé formy pracovní rehabilitace, které jsou zařazené v rámci různých sociálních služeb. Je to proto, že je prokázáno, že práce a užitečná činnost člověka je, podle mého, až podmínkou pro to, aby se cítil ve svém životě dobře.

Vy o Spirále říkáte, že se dlouhodobě snaží propojit světy duševně nemocných s těmi, kteří psychickými obtížemi netrpí. Jak se vám to daří? Připadá mi pořád, že to jsou dva odlišné světy: svět těch, kteří jsou zdraví, nebo si to o sobě myslí, a svět těch, kteří mají duševní onemocnění. Mám pocit, že se ten zdravý někdy dívá na ty duševně nemocné s despektem – bacha na ně, kdo ví, co tomu člověku je, jestli mi něco neudělá. Myslíte, že se ty světy alespoň trošku daří propojovat v jeden svět?

Myslím, že ano. Kdybych tomu nevěřila, tak bych nemohla tuhle práci už osmnáct let dělat. Vidím, že se to zlepšuje. Teď řeknu něco kontroverzního. Máme za sebou covidová léta, byla velice náročná a u mnoha lidí se díky opatřením a všemu, co se dělo, začaly manifestovat různé psychické projevy, které někdy až hraničily s duševním onemocněním. Psychickými problémy, typu úzkosti, deprese v důsledku sociální izolace a pocitu ohrožení, trpělo velké množství lidí – abnormálně velké množství oproti stavu před covidem. Ačkoliv to byla hrozná doba a má dodnes velké dopady, jak ekonomické, sociální, na duševní zdraví lidí, tak jeden pozitivní dopad byl: právě destigmatizace duševních onemocnění. Psychické problémy v té době mělo takové množství lidí, že se o tom začalo mluvit, psát, a najednou to až taková ostuda nebyla. Už přestala platit rovnice, že člověk duševně nemocný je divný, nepatří mezi nás. Protože psychickými problémy trpěl každý třetí člověk; každý měl někoho blízkého, kdo se začal s psychickými problémy potýkat.

Nepřeklápí se to trochu na opačnou stranu? Přijde mi, že je dnes už skoro módní říkat, že mám deprese, úzkosti, nejsem v duševní pohodě. Jindy si z toho lidé dělají až srandu a pojmy znevažují.

Je možné se na to takhle dívat. Bude to možná tím, že hranice mezi duševním zdravím a duševní nemocí není vůbec ostrá. To je jeden z mýtů, že existuje jasná hranice mezi duševním zdravím a nemocí. Všichni se pohybujeme na spektru. Ano, dnes lidé běžně říkají, že mají depku. Ale to ještě není nic diagnostikovatelného. Ale zase to neznamená, že je to převrácené a je to populární. Dá se říct, že u některých subkultur mladých lidí je trend, že si libují v depresivních stavech a sebepoškozování, což je velice špatně. Když má někdo závažné psychické problémy a má skutečnou depresi, tak mi věřte, že si z toho legraci fakt nedělá.

Jak poznám, že se se svým zdravotním stavem blížím do pozice duševně nemocného člověka? Na jaké signály bychom si měli dávat pozor? Kdy bychom měli vyhledat odborníka?

Poznáte to tak, že vám vaše stavy začnou narušovat běžné fungování v životě, začne se to odrážet ve vašich vztazích a projevy emocí, chování nebo změny ve vašem myšlení začnou způsobovat, že máte problémy v práci, s rodinou a trvá to delší dobu než dva, tři měsíce. Rozhodně by člověk měl zpozornět a říct si, že se se mnou něco děje. Pravděpodobně mu to řekne i někdo z jeho blízkých dříve, než on sám si to přizná.

Před několika týdny média zveřejnila průzkum, podle kterého mají tři z deseti deváťáků psychické problémy. Je to podle vás realita?

Tento průzkum jsem samozřejmě zaznamenala a bylo tam přesně uvedeno, že 40 procent jich má středně až těžké projevy deprese a třicet procent z nich trpí úzkostnými stavy. Na jednu stranu by se to dalo brát na lehkou váhu, teď se udělal průzkum, před dvaceti lety žádný průzkum nebyl a bylo to tehdy možná stejné, ale nikdo o tom nevěděl. Na druhou stranu to podle mého je alarmující, protože více než polovina psychických problémů se projeví už v dětství a mladém dospělém věku. To, jakým způsobem se postavíme k prevenci a jakým způsobem budeme teď schopni pracovat s dětmi a mládeží, tak předurčuje to, jak odolní se z nich vyvinou budoucí dospělí. Rozhodně výsledky průzkumu hovoří o tom, jak je nutné zaměřit se právě na preventivní programy a podporu nejmladší skupiny, protože z nich roste naše budoucnost.

Dokážete vyjmenovat základní rady pro rodiče, podle kterých by měli vychovávat své dítě a přistupovat k němu, aby pokud možno zabránili vzniku psychických potíží?

Existují všeobecně známé rady, které jsou ve své podstatě hodně jednoduché, a možná proto nejsou zas tak populární. Důležité je například mít hodně pohybu. Fyzická aktivita má jednoznačně významný vliv na stabilitu psychického zdraví a tělo a duše jsou propojeny. Doporučují se tedy účelové aktivity, sport, eliminovat čas na sociálních sítích a rozhodně preventivně působí dobré vztahy s blízkými lidmi. Důležité je hodně mluvit – nejen o tom, co jsi dělal ve škole, jaké jsi dostal známky, ale naučit se mluvit s dětmi o pocitech. Jak se cítíš, proč se tak cítíš. Umět učit děti pracovat s emocemi a mluvit o nich. V dospělém věku umíme říct, že se nám líbí nebo nelíbí, co nám někdo dělá, ale spousta lidí neumí mluvit o svých emocích, nebo dokonce nechápou, jaké pocity prožívají. Základ pro udržení stability duševního zdraví je umět se vyznat sám v sobě.

Dokážete ze svých zkušeností říct, jaká traumata z dětství vedou k tomu, že člověk má později psychické potíže? Dovedu si představit rozchod rodičů, smrt jednoho z rodičů, násilí.

Přijde mi, že tato otázka hodně směřuje do psychiatrické odbornosti. Do toho bych se nerada pouštěla. Jsem odborník na řízení neziskové organizace a na řízení sociálních služeb. Nejsem vzděláním psychiatr ani psycholog.

Ptám se proto, že jste za svou kariéru hovořila s mnoha stovkami lidí, kteří pravděpodobně vám nebo kolegům řekli, čím si prošli. Možná, že tam jsou události nebo důvody, které se častěji opakují. Tam směřuje má otázka.

Zkusím to říct tak, jak jsem to vyčetla, vyposlechla a co si o tom myslím ze svých životních zkušeností. Myslím si, že to, jestli je člověk psychicky stabilní a odolný, resilientní vůči vnějším jevům, je složeno z více částí osobnosti a nejsou to jen vlivy traumatické události. Prožité trauma je jen částí toho, z čeho se skládáme. Jde také o genetické predispozice, což se nerado poslouchá, ale je to tak. Dále je v nás určitá míra zranitelnosti, která částečně je i vrozená. Jde taky o to, co jsme se naučili v dětství, jako máme výchovu a jak umíme pracovat se svými emocemi. Další část by mohla být naše životní zkušenosti. Nechtěla bych vůbec tvrdit, že rozvod rodičů rovná se trauma pro dítě nebo že otec alkoholik rovná se úzkostná osobnost. To vůbec. I když vezmete velice vážná traumata například z války nebo zneužití, tak každý jedinec se s tím dokáže vyrovnat různě efektivním způsobem. I projev duševní nemoci je v první řadě reakcí psychiky na vyvedení z rovnováhy a snaha dostat se zpět do stability. Nějakou dobu to funguje. A až potom, kdy to přestane být funkční, tak už to začíná nabývat rysů psychického onemocnění. Rozhodně bych si nedovolila říct, že určité trauma vede k určité poruše.

Obecně je známo, že množství psychiatrů, ať dětských, tak pro dospělé, není dostatečný jak v celé České republice, tak v našem kraji. Jaké je množství odborníků, které můžu vyhledat?

Odborníků ve smyslu psychiatrů a klinických psychologů je opravdu velmi málo. Aktuálně je čekací doba na odborné vyšetření u psychiatra například tady v Ostravě až půl roku.

Takže kdybych měl dítě, které trpí příznaky nějaké duševní nemoci, sebepoškozuje se, tak musím čekat půl roku na vyšetření?

Zní to strašně, ale je to tak. Může se to tak stát. Nicméně to neznamená, že nedostanete žádnou krizovou podporu. Na druhou stranu totiž existují krizové služby, které dokáží pomoci. Nedávno začal fungovat Multidisciplínární tým duševního zdraví pro děti a adolescenty při Fakultní nemocnici v Porubě, dále máme Krizové centrum, dále Linku bezpečí. Krizová pomoc by tak určitě zajištěna byla. Ale odborné vyšetření v ambulanci se opravdu může zdržet velmi dlouho. Ještě bych chtěla říct, že spousta lidí to neví a bylo by dobré nezapomínat, že základní pomoc vám může poskytnout i praktický lékař. I ten má základy v tom, jak pomoci při psychických problémech, může předepisovat i základní léky, tedy antidepresiva nebo léky proti úzkosti. V nejhorším, pokud se člověk nedostane k psychiatrovi, tak doporučuji krizovou službu nebo následně praktického lékaře.

Když jsme u těch antidepresiv, jaké s nimi máte zkušenosti? Je to pomocník? Občas slýchávám, že není neobvyklé si zajít k lékaři pro antidepresiva, když člověk má podzimní chmury nebo třeba při pocitu vyhoření v práci. Je tohle podle vás jedna z cest?

Je to jako se vším, co vynalezli lidé. Může to být dobrý pomocník, ale může to být i zneužíváno. Úplně stejně je to s antidepresivy, která jsou třeba v prostředí manažerů běžně zneužívána. Ve stavu, kdy člověk prožívá hlubokou depresi a nedostane se z ní povídáním, má akutní ataky, tak jsou antidepresiva pod dohledem odborníka – lékaře, důležitým pomocníkem. I když člověk pak chodí na psychoterapii a pomáhá mu to, tak na začátku je stav dobré zaléčit. Dnes jsou už antidepresiva na velice dobré úrovni, to se nedá srovnávat s dobou před dvaceti lety. Pokud si je ale necháte napsat jen tak – na sezónní depku nebo na předcházení syndromu vyhoření, tak to pravděpodobně není dobré řešení.

Je tady podzim a s ním podzimní chmury, deprese. V období svátků a přelomu roku bývá nejvíce sebevražd, pokud se nepletu. Vnímají to tak i vaši klienti? Máte pocit, že se nálada lidí s duševním postižením v tomto období zhoršuje? A proč je tou dobou zrovna podzim?

Říkám to nerada, ale je to opravdu tak. Existuje spousta lidí, kteří trpí sezónními depresemi – opravdu to existuje, není to výmysl. Realita je taková, že i u nás ve Spirále se podzim odráží na psychickém stavu klientů i zaměstnanců. Častěji mají výpadky, potřebují si vzít nemocenskou. Je to určitě dané změnou počasí, protože ubývá hezkých dní, světla. Světlo má skutečně významný vliv na psychickou stabilitu, přímo ovlivňuje náš mozek.

Jak moc těžké podle vás je, pro úspěšného, pracujícího člověka, si přiznat, že má nějaké psychické problémy a měl by vyhledat odbornou pomoc?

Myslím si, že se to tímto způsobem moc často popravdě neděje. Člověk spíše jede na dvě stě procent a pak se totálně sesype, úplně se vypne. Nebo mu nastaví zrcadlo jeho blízcí. Může začít způsobovat problémy ve firmě, dostane v práci zpětnou vazbu, že už to takhle nefunguje. Je to poměrně časté, protože pořád jedeme na plné obrátky, naše společnost je takhle bohužel nastavená. Když člověk nemá rovnováhu a nestará se o své duševní zdraví průběžně, nestará se o své vztahy, které nám zajišťují stabilitu, nepečuje o své zdroje, tak pak se to přepracování stane velmi rychle.

Pojďme poradit lidem, kteří to přepracování na sobě třeba pozorují. Co mají dělat? Pomůže jim Spirála?

K nám do sociálních služeb se dostávají lidé, kteří se potýkají s problémy dlouhodobě a už je nezvládají řešit vlastními silami. Člověk za námi klidně může přijít i dřív, než bude mít štempl od psychiatra. Otázkou pak je, jestli budeme my ti správní, kteří mohou pomoci. Pokud je člověk teprve ve stavu, že se mu zhoršuje zdravotní stav a uvažuje nad tím, že by si měl nějak pomoc, že začíná trpět úzkostmi, že není schopen chodit do práce, tak jako první bych doporučila návštěvu zdravotnického zařízení nebo psychologa. Pokud se problém odráží už v sociálních oblastech, třeba když přestane zvládat práci nebo má potíže s péčí o děti a souvisí to s duševním zdravím, tak se klidně může obrátit rovnou na Spirálu jako sociální službu.

Jak často se stává, že se duševní onemocnění nebo jeho první příznaky prolínají nebo kombinují s alkoholem, případně drogami?

Je to bohužel dost časté. Říká se tomu duální diagnóza, protože podpora lidí se závislostí je odlišná a velmi náročná. Navzájem se ty problémy podporují a nesčítají se, ony se dokonce až násobí. Práce s takovými lidmi je náročná, protože při braní léků by neměli pít alkohol. Otázkou je, co je u daného člověka primární, co je v dané chvíli akutnější. Může nejdříve navštěvovat neziskovku nebo organizaci a nechat se podpořit v odbourání závislosti, pak může začít pracovat na psychických problémech, může začít chodit k nám na sociální rehabilitaci. Pokud ale nebude schopen něco udělat se svou závislostí, tak pro nás to bude o tom, že ho budeme nadále podporovat, ale příliš toho nezmůžeme.

Co čeká Spirálu v nejbližší době?

Pokračujeme v projektech, kterými boříme mýty o duševních onemocněních. A už se také chystáme na Vánoce – kolegové z cateringové i šicí dílny připravili krásné výrobky – jejich koupí můžete Spirálu podpořit. A pokud se s námi chcete potkat – tak 15. prosince budeme prodávat na vánočních trzích na Masarykově náměstí.