Filmové návraty
27/10/2018 Martin Jiroušek

​Svědomí aneb Krejčíkova zajížďka do Ostravy, než bude pozdě

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Ostrava budovatelská? Zapomeňte, přichází Svědomí Jiřího Krejčíka, psychologické drama o tragické autonehodě. Nejen hlavního hrdinu v něm budou hryzat výčitky, dojde i na samotného mistra Krejčíka.

Paličatý klasik české kinematografie Svědomí natočil v osudovém roce 1948 a soudruzi si na něj za to pěkně došlápli. Přitom se jedná o jeden z nejlepších poválečných psychologických filmů.

Řada záběrů pochází z Ostravy a okolí, není divu, vždyť Krejčík tady začínal svou kariéru již za 2. světové války. Tehdy jej ostravská policie omylem zatkla jako zloděje záclon, on jí to ale za pár let vrátí. „Ta Ostrava za všechno může!“ zazní v jeho mistrovské zpovědi.

Příběh vyššího pojišťovacího úředníka Karla Doležala nejprve připomíná brněnskou idylku, nicméně od 14. minuty na scénu nastupuje ocelová Ostrava jako předpokládané místo děje a od 18. minuty se v ní skutečně ocitáme.

Doležalův nadřízený, ředitel pojišťovny v Brně, má neomylný čuch: „Mě zajímá jenom Ostrava.“ „Poslyšte, kolego, jak jste spokojen s Ostravou v poslední době?“ „Vzorná filiálka to zrovna není, ale agendu nevedou nejhůř," odpovídá Karel. „Poslyšte, kolego. Měl by tam zajet někdo hned, než bude pozdě.“

Karel vyráží na štafetu smrti. Zatím ale jen na kontrolu filiálky, během pár hodin za asistence půvabné sekretářky sepíše revizní zprávu, stihne se zamilovat a jde s vyvolenou na večeři do místního podniku.

A protože s jídlem roste chuť, po večeři tento čtyřicetiletý ženáč skončí s křepelkou na pokoji v Beskydech. Na zpáteční cestě nešťastnou náhodou přejede školáka. Z místa nehody ujede a až do konce filmu jej svědomí nepřestane hryzat.

Nejpůsobivější jsou okamžiky, když se Karel vrací zpátky do Ostravy a následně jede s vědomím viny vyšetřovat pojistnou událost, za kterou může on sám. Příběh hodný Hitchcocka, kdy se divák společně s vrahem dohaduje, kdy to na něj praskne.

Karel je čerstvý čtyřicátník a s manželkou Zdeňkou mu to už tak neklape. Dvanáctiletý syn Jiří už začíná mít roupy a ve škole nechtěně rozbije sochu. Nepřizná se. To je paralelní motiv v Krejčíkově příběhu, takže proti sobě máme dvě svědomí, otce a syna.

Herecký duel přísných rodičů bravurně ztvárnili Miloš Nedbal a Marie Vášová. Nedbal, když usedl za volant jako Karel, rozhodně věděl, do čeho jde, protože v Ostravě působil už ve 30. letech. Stejně tak i Vášová, která zde exceluje coby přísná matka a zásadová manželka. Až jednoho dne dostane poštou omylem vrácenou rukavičku ostravské milenky.

Pojišťovací sexbombu sekretářku Vlastu ztvárnila další ostravská múza Irena Kačírková, sice rodačka z Prahy, ovšem dětství trávící právě na severu republiky. Možná si někteří místní ještě vzpomenou na kožešnictví jejího otce. Ve Svědomí její postava přímo kypí sex appealem a není divu, že jí upjatý Karel podlehne z minuty na minutu. Zvláště v místním Grill baru za zvuků živočišné lidové hudby.

Noční Ostrava s blikajícími světly, železárny za oknem, ocelové pece s funící lokomotivou a šlehající plamen za oknem kanceláře, to je až notorický leitmotiv zdejších poměrů. Ostravská smetánka společně s pojišťovákem Verblem mastí oko v tmavé špeluňce. Král zdejších továrníků Hájek má sice štěstí ve hře, ale už ne v osobním životě, sotva mu shoří auto, je na průšvih zaděláno.

Zajímavé jsou i další ostravské konotace, třeba když Karel ke čtyřicátinám dostane kaktus, onen bezručovský „červený květ“. „Že potvora požene na květ.“ „To je marné, kaktus, to je nejhezčí dárek.“

Autohavárie je natočena, jak už z děje vyplývá, u Frenštátu. Tady je smrtelně raněn osmiletý Jaroslav Klimša. „Trpěl hodně?“ vyzvídá Karel Doležal. „Ani ne, rozmačkalo mu to hrudníček jako skořepinku,“ dovídá se.

Karlův zoufalý výrok: „Ta Ostrava za všechno může, ten Verbl,“ můžeme považovat za jedno z prvních psychologických vyjádření zdejší osudovosti. Pokud ovšem nejde o odvěkou rivalitu mezi drsnou Ostravou a maloměšťáckým Brnem. Zkrátka, komu jednou Ostrava zkříží cestu, má co dělat, aby jí setřepal. Stejně jako tu sekretářku Vlastu, která je pro usedlého Brňáka neodolatelnou návnadou.

Krejčík v závěrečné třetině Svědomí tlačí na pilu, a vše se mu bravurně daří vyšponovat k ještě většímu napětí a přetavit v emoční skrumáž: Karel je vrah, přitom jej paradoxně pověří vyšetřováním sebe sama.

Kdy to praskne? Manželka se dovídá o milence. Karel vědom si své viny přiškrtí Verbla, pod nátlakem Vlasty ale zase zmněkne. Verbl netuše, že mluvím s „vrahem dítěte“, s těžkým srdcem přiznává, že jsou situace…, „když se člověk dostane do maléru, ani neví jak.“ Kdy to sakra praskne?

Stejně jako Karlovi uvízl pod koly školák, i nám za nehty uvízla Ostrava, aniž bychom věděli jak.

Ještě větší pohroma čeká na Karla v rozmluvě s ředitelem školy ve Frenštátě. V kabinetě se významně tyčí kostlivec, jeho vlastní černé svědomí. Ještě stále úporně doufá, že nebude prozrazen.

Ve chvíli největší úzkosti jsou za oknem kanceláře v pohotovosti výhružné Vítkovice. Karel se na ně významně dívá, když mu asistentka řekne: „Z toho mě musíš dostat!“ Myslí tím přehlédnout pojišťovací podvod.

Svědomí je na svou dobu ojedinělý titul, protože vznikl v osudném roce komunistického převratu 1948 a do kin se dostává koncem března příštího roku. To už mu šlape na paty propagandistické Zocelení Martina Friče a Případ Z-8 Miroslava Cikána, ale také Weissův Poslední výstřel.

Tři rozhodující produkce využívající dělnický potenciál města. Ještě že máme Krejčíka, je nejvíce nadčasový, třebaže v dané chvíli nemá společnost pochopení pro citové výlevy jedince, touží po ideových dramatech masového kalibru.

Na premiéře Svědomí se Krejčík seznámil s Janem Werichem, spřátelili se a Werich mu nabídne režii slavné komedie Císařův pekař, pekařův císař, ve které nejen že hraje titulní dvojroli, ale také ji produkuje. Jenže Krejčíka nakonec musí vyhodit, pohotově za něj zaskočí skvělý řemeslník Martin Frič.

Takže nesmlouvavý klasik, neochvějný Vyšší princip se nakonec opět uchýlí kam jinam, než do své osudové Ostravy. Natočí v ní další pozoruhodné drama Nad námi svítá, tentokráte i ke spokojenosti soudruhů v aktuálně budovatelském duchu, na důkaz podpory nedávno uzavřené rezoluce KSČ.

Kdyby Krejčík emigroval, třeba by měl na západě štěstí jako dětský herec Ivan Jandl, pozdější držitel Oscara (historicky prvního pro český film) za výkon v americko-švýcarském dramatu Poznamenaní. Ve Svědomí si ve stejném roce zahrál také, ale pouze vedlejší roli žáka Lojzka.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek