Trákeni! Potomci válečných koní žijí v Borové u Bolatic

Před časem mi jeden známý vyprávěl, že v 70. letech, ještě jako kuchařský učeň, obsluhoval účastníky mezinárodních koňských závodů v Albertovci u Opavy, kde byla chovná stanice trákenských koní. O „trákenech“ jsem slyšela úplně poprvé.

Prý jde o jedno z nejodolnějších koňských plemen s fascinující historií, které bylo loni zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Vůbec jsem netušila, že tak výjimeční koně mají svůj chov kousek za Ostravou, v hřebčíně Amona v Borové u Bolatic, kde o ně pečuje Vít Holý s manželkou Helenou. Ti obnovili chov trákenů poté, co byl na Albertovci ukončen.

Gastronomie Nový tahák v Karolině. Lidi láká medomat plný dobrot 25/02/2024

„Domovem trákenů byla oblast okolo vesnice Trakehnen (dnešní Jasnaja Poljana, pozn. red.), ležící v bývalé provincii Východní Prusko asi 137 km východně od Kaliningradu. Místní obyvatelé zde po staletí chovali teplokrevného koně Schweika, kterého používali v zemědělství. Schweik, v překladu robustný, byl menší, podsaditý a houževnatý kůň. Od 13. století ho využívali také členové Řádu německých rytířů jako tažného a težkého vojenského koně. V kraji založili asi 30 hřebčínů a tím i jakousi tradici v chovu koní. Samotný trákenský chov založil až pruský král Friedrich Wilhelm I.,“ říká Vít Holý.

Co ho vedlo k tomu, že začal šlechtit zcela nové koňské plemeno?

Byly to hlavně vojenské a ekonomické důvody. Tento vojenský král potřeboval zajistit pro pruskou armádu neomezený přísun kvalitních vojenských koní, které do té doby nakupoval draze v zahraničí. Svůj chovný fond, neefektivně rozptýlený po celém Prusku, sjednotil na jedno centrální místo nedaleko vesnického statku Trakehnen. Bažinaté území o rozloze 3 500 hektarů, které litevská šlechta využívala jako své loviště, nechal odvodnit a vyčistit a v roce 1732 zde založil Královský hřebčín Trkehnen.

Foto: Vladimír Pryček

Můžete nám přiblížit, jak takové šlechtění v 18. století probíhalo?

V úplných začátcích tak, že místní kobyly zmíněného Schweika křížili s hřebci různých východních plemen. Bylo zapotřebí místního koně zvětšit a posílit, proto se hledali větší a tvrdší jedinci převážně z oblasti Arábie, Turkmenistánu a dalších východních oblastí. Až kolem roku 1900 získali převahu angličtí a arabští plnokrevníci. Selekce hříbat a mladých koní byla zcela nekompromisní, stejně jako následné testování. Pokud se hříbě narodilo se sebemenší fyzickou vadou, bylo zastřeleno. Kůň, který neprošel testováním, ať z fyzických či povahových důvodů, byl zastřelen také. Díky této selekci produkovaly královské stáje koně mimořádných kvalit, kteří se nezřídka dožívali 30 let ve službě.

Podle dostupných informací byl původní královský hřebčín složen z několika statků, takzvaných Vorwerků. Jak fungoval a kolik v něm bylo koní?

Samotný hřebčín byl složen z osmi statků. Někde probíhal chov hříbat, jinde bylo depo hřebců, byly zde také sekce pro odchov kobyl a mladých koní, další sekce byly určené pro výcvik a pro prodej. V době svého největšího rozkvětu čítal neuvěřitelných 25 000 klisen a 1 200 hřebců, což umožnilo zásobovat armádu plně z vlastních zdrojů. Součástí hřebčína bylo i výcvikové středisko, kde hřebci cvičili náročné vojenské akce a bitevní formace: tahali těžká děla, cvičili s kanónem ve čtyřspřeží poklus z kopce, přeskoky přes překážky a dokonce skákali z několikametrových výšek do řeky. Jsou to neuvěřitelně tvrdí koně s obrovským charakterem vyselektovaným válkami.

Znakem trákenů byl dvojitý losí paroh, na některých dobových vyobrazeních je však vidět jen jeden. Byl to záměr nebo se jednalo o špatně provedené značení? A proč zrovna losí paroh?

Los byl heraldickým zvířetem Východního Pruska, proto tento výžeh. Koně pocházející přímo z královského hřebčína Trakehnen nesli výžeh jednoho levého losího parohu. Dvojitý paroh nesli koně pocházející z obecného zemského chovu, kterým bylo zasaženo celé Východní Prusko. Mělo to svou logiku. Připálit můžete vždycky, tím byste ale z královského trákena udělala jen koně východopruského. V dnešní době se již používá pouze dvojí losí lopatka, protože původní královský hřebčín již neexistuje.

Kdy přesně zanikl královský hřebčín a co se stalo se všemi koňmi?

Na přelomu let 1944/45, když Východní Prusko obklopila Rudá armáda, se vedení hřebčína rozhodlo pro evakuaci. Bylo vybráno 1 000 nejlepších kusů. Ti, kteří v Trakehnu zůstali, byli usurpováni sověty jako válečná kořist. Vybraní koně byli vedeni na západ přes zamrzlý Viselský záliv. Evakuace probíhala v mraze a s minimem jídla. Ledová plocha nebyla souvislá a koně, včetně klisen ve vysokém stupni březosti, se často brodili ledovou vodou až po břicho. Celá kolona navíc čelila ostřelování ze strany sovětů. Ztráty byly fatální. Evakuaci přežilo pouze 300 královských trákenů a ti dali základ celé dnešní západní populaci. Po válce byli rozmístěni do různých částí Německa a oficiálně uznáni za německé národní plemeno.

Foto: Vladimír Pryček

A jak se trákeni dostali až k vám do Borové?

Němečtí vojáci u nás používali trákeny během druhé světové války. Po válce byli jako kořistní koně umístěni v Hostouni u Domažlic a v roce 1952 přemístěni do Alber­tovce. Já jsem se s nimi poprvé setkal v roce 1984, když jsem jako čerstvý veterinář dostal umístěnku právě na Albertovec. Ten jsem v roce 1990 zprivatizoval a získal licenci k plemenitbě. Po pěti letech však došlo ke změně plemenářského zákona a o licenci jsme přišli, stejně jako později o Albertovec. S manželkou jsme měli ještě statek v Borové, zakoupený v 80. letech, a ten se nám podařilo udržet. A když jsme v roce 2012 získali pro svaz chovatelů českého trákena nové oprávnění k plemenitbě, šli jsme do toho znovu.

Jaké to bylo začínat zase znovu? A odkud jste měli koně?

Zakladatelkou našeho chovu byla čistokrevná trakéna jménem Gama, původně z Albertovce. Její matku Orbitu zakoupili kdysi na Albertovec z ruského hřebčína v Kirově. Byla to nejslavnější kobyla, která tam tehdy byla. Postupně jsme dokoupili několik koní z Německa, zrušeného Albertovce a Ruska. Dneska máme 18 koní, z toho 4 plemenné hřebce. Ročně se snažíme o 2 až 3 hříbata. Co se práce týče, děláme si s manželkou všechno sami, krmíme, ošetřujeme, obsedáme, připouštíme i rodíme. Do minulého roku jsem na všech koních i sám závodil. Jsem absolutně bez zaměstnanců.

Když jste se s trákeny setkal poprvé, co vás na nich zaujalo?

Asi ta jejich tvrdost, houževnatost a odolnost. V zimě vydrží venku bez problémů, v mraze až do mínus dvaceti stupňů i několik dní. Zároveň vyžadují citlivý a inteligentní přístup. Za svůj život jsem už viděl hodně zničených koní, ať fyzicky či duševně. Pokud se s nimi dobře zachází, jsou velice výkonní. Dnes samozřejmě již jen jako sportovní koně. Díky ideálnímu poměru bílých a červených svalových vláken jsou mrštní, mají rychlost a skvělou akceleraci. Dokáží skákat i nejtěžší parkury až do výšky 160 centimetrů.

Foto: Vladimír Pryček

Když se řekne plemenná kniha, co si pod tím máme představit? Je to skutečná kniha nebo spíše nějaký soubor dokumentů o koních a jejich původu?

Plemenná kniha TRAK je iluzorní název pro registr koní daného plemen u Ústřední evidence koní ve Slatiňanech, kde má každý kůň svou složku s veškerými detaily. U nás má průkaz se zkráceným původem a přiděleným čárovým kódem, protože v krku má čip. Také je zde uveden ověřený původ podle DNA a jeho vlastní genotyp. Na konci legitimace je znázorněný nezkrácený původ, což je vlastně rodokmen, sledovaný až do 4. generace. Čistokrevní trákeni mohou být do plemenné knihy zapsáni až poté, co prokáží svůj čistokrevný původ ve čtyřech generacích. V tom je vlastně ta jejich historická cennost. U řady z nich se dá vysledovat původ až k roku 1732.

A jak probíhá plemenitba dnes? Prosazuje se nějak v tomto směru moderní medicína a nové technologie?

Samozřejmě, díky moderním možnostem uchování inseminačních dávek jsme dnes schopni vyprodukovat hříbě, jehož otec již 30 let nežije. V podstatě třetina našich koní je z otců, kteří již mnoho let nežijí. Máme tady například krásného hřebce Top Guna, který je jako jediný v Evropě poskládaný z mražených dávek tří generací olympijských vítězů. Je to ale také tím, že jsem dlouhé roky sledoval jednotlivé plemeníky a jejich linie. Vedl jsem si o nich záznamy a věděl jsem, jaké dávky potřebuji. Sjezdil jsem kus světa a podařilo se mi sehnat i poslední dávky koní, kteří dnes již nežijí. V rámci plemenitby je ale třeba být obezřetný, protože západní populace je poměrně úzká a častá přibuzenská plemenitba má za následek, stejně jako u lidí, různé zdravotní defekty, například křehká kopyta, oslabené nohy či alergie. S tím mají nyní problém v Německu.

To zní skoro jako alchymie a asi jste v tom dost úspěšní. Četla jsem, že vaši koně dosahují vysokých kvalit.

Nejlepší koně dnes mají asi Litevci a Estonci, ale je to hodně o přístupu a metodice. My jdeme cestou citlivého přístupu a pohybové všestrannosti. Než vycvičíte koně, který je schopen skákat težké parkury do výšky 140 až 150 centimetrů, trvá to pět let a musí se všechno dařit. Musí být vynikající jezdec a vynikající kůň. Naši sedmiletí již chodí na 140 centimetrové soutěže, účastní se mezinárodních soutěží i domácích seriálů. Poslední sezony měli velmi úspěšné. Ibrox Park byl letos pátý ve Velké ceně Ostravy a sedmý ve Velké ceně Olomouce. Top Gun byl letos s jednou chybou třináctý na Grand Prix Jana Kutěje v Olomouci, což je velmi těžký závod. Doufám, že stejně úspěšná bude i nadcházející sezona.

Foto: Vladimír Pryček