Tři sta let sedlákem. Živnostník roku říká, že pěstování brambor je dřina

Nejlepším živnostníkem a zemědělcem České republiky za rok 2020 je Kamil Kublák, který ve Fryčovicích podniká od devadesátých let.

Se svým bratrem pěstuje na svých 400 hektarech podbeskydských polí brambory nazvané Fryčovický kobzol a Kamil Kublák s rodinou ve své rodné obci otevřel také vlastní malý „supermarket“ farmářských výrobků od spousty malých soukromých výrobců z Beskyd a okolí.

Historie vašeho rodového statku je dlouhá. Kam až sahá?
Náš statek je starý přes tři sta let, tehdy je o něm první zmínka v matrice. Od 17. století, kdy se očíslovaly ve vsi domy. Od té doby hospodaří na tom velkém lánu po obou stranách řeky Ondřejnice až po takzvané Hůrky nějací Kublákovi. Tehdy tu bylo všechno zalesněno a Kublák byl vůbec největší sedlák. Vlastnil tehdy nějakých pětadvacet hektarů a les. To je na tu dobu fakt dost. Tehdy však spíše Kublákovi chovali dobytek než by pěstovali nějaké plodiny. Tak tu hospodařili celou dobu až do nucené kolektivizace v 50. letech minulého století a všechno jim vzali komunisti.

Skončili v družstvu?
Můj děda byl za druhé světové války starostou Fryčovic, po nástupu komunistů se ho ale potřebovali zbavit. Na nějakou dobu ho zavřeli do vězení, a když se vrátil, neměl už nic. Ale možná kvůli tomu, že byl starostou a lidé ho znali, tak ho a jeho rodinu nikam nevyhnali a nechali je bydlet v domě, kde bydleli. Ostatní dali do družstva a rodina dědy se o něho mohla starat. To už pamatuju i já jako děcko. Z domu jsem věděl, že vše bývalo naše a vůbec jsem nechápal, že jsem na cizím.

Takže z domu jste už jako dítě dobře věděl, co je to za režim? Mluvili o tom?
Vyrůstal jsem na statku, nikde jsme moc nejezdili, a tak jsem moc ten režim nevnímal. Ale mám vzpomínku z doby, kdy jsem chodil do školy. A z domu jsem měl zakázáno se cokoliv učit o marxismu a leninismu. Našim i dědovi bylo úplně jedno, jaké známky z toho přinesu. A já jsem byl rád, že se to vůbec nemusím učit. Dokonce mi doma říkali: „Klidně z toho dostaň pětku, dostaneš čokoládu“.

Opravdu?
Jo. Ale to nebyla moc sranda. Tehdy jsem byl v sedmé třídě, když se to více probíralo. A já jsem měl z dějepisu samé pětky. Abych nedostal pětku i na vysvědčení, tak mi máma říkala: Nech se vyzkoušet z husitů, ale ne z tohoto. Někdy jsem ten tvrdošíjný odpor mých rodičů vůči komunistům moc nechápal, došlo mi to až později.

Jak se na vás dívali ve škole jako na kluka z vesnice?
Tehdy bylo zemědělství, ale třeba i náboženství hodně utlačované. Jako dítě jsem měl pocit, že zemědělství je ve společenském žebříčku to nejnižší, co vůbec může být. Že jste spodina, strašné dno. Každý se na zemědělce díval přes prsty, úplně se potlačovala přirozenost přírody. Že zemědělec dává všem lidem jídlo. Ale co se za komunistů docela udrželo, byl chov koní.

Vaši předkové chovali i koně?
Patřily ke statku rodu Kubláků po celou dobu. Nejprve na práci, poté hlavně na zábavu. Vznikl tady jezdecký klub a můj otec, který byl zootechnik, se o koně staral, jezdil s družstvem po republice po soutěžích ve voltáži, tedy koňské gymnastice a tanci na koních. Tehdy se dobře umístili i na mistrovství republiky, a když měli jet reprezentovat do zahraničí, tak to otci jako synovi kulaka zatrhli. To už pamatuji. To se tehdy nesmělo ani říci slovo sedlák. Kvůli úspěchům klubu a velkým závodům na Panských loukách v Brušperku, které se tady konaly, sem jezdila televize, a jednou natáčeli i mne. Já jsem tam řekl, že můj otec je „sedlák“ a museli to ve střižně vymazat.

Dnes jsou vaší „vlajkovou lodí“ brambory, váš Fryčovický kobzol je hodně populární a získal před časem i místní nezávislé ocenění Beskydy originální produkt. Čím vítězíte?
Jejich chutí. Rozhodli jsme se jít cestou co nejmenšího použití chemie. Někteří zemědělci, spíše byznysmeni, pěstují brambory v mrtvé zemi, svá pole doslova vytrávili chemií, aby měli co nejvyšší výnosy a nejkrásnější brambory. To je jediné, co je zajímá. Pak vidíte v televizi v reklamě ta malovaná jablka a brambory za strašně levný peníz. My jí používáme co nejméně, i když v téhle zemi v Podbeskydí, která je samý jíl a pýr, to úplně nejde. Naše brambory pak nejsou krásně vymodelované, jsou občas děravé, jsou to někdy patvary a navíc jsou i dražší než v hypermarketu. Ale lidé je přesto u nás ve velkém kupují a do hypermarketů pro ně nejdou.

Proč?
Protože náš brambor úplně jinak chutná než ten z hypermarketu. My totiž naopak pěstujeme brambory v živé zemi, kde žijí všichni brouci, kde všechno v zemi na brambor působí. Naše brambory můžete jíst samotné, nemusíte je ničím dochucovat. Ale je s tím více práce. Hodně jsme to poznali v jednu dobu, kdy jsme neměli dostatek brambor ve své loupárně, která dodává oloupané a krájené brambory pro hospody, školy, jídelny a podobně. Nakoupili jsme levné brambory z Vysočiny, kde pěstují také kvalitní brambory, oloupali je a dodali. A začali nám z hospod volat, co jsme jim to dodali, že ty brambory černají, a že chtějí ty naše.

Máte svou odrůdu?
Kdysi, před osmdesáti lety, tady byla hlavní odrůda karin. Ale ta už tím, že se pořád sadila, zestárla, nachytala různé choroby a hniloby, tak se přešlechťuje a jmenuje se jinak. Dnes jsou staré odrůdy v různých zemědělských bankách, kde je uchovávají. Nám se ve zdejší těžké půdě plné jílu moc nedaří s křehkými odrůdami brambor. Proto se tady v horách hodně pěstují červené brambory, ač my zrovna jich děláme nejméně.

Získal jste v prosinci v soutěži Živnostník roku nejvyšší ocenění, co to s vámi udělalo?
Ještě jsem se z toho nedostal, je to šok. Pořád to nechápu. Myslel jsem, že ti, kteří o ceně rozhodli, jsou z nějaké redakce, ale že to jsou takové kapacity jako vrcholový pracovník managementu pro banky nebo předseda agrární komory… Mezi soutěžícími firmami byly takové, které měly miliardové obraty. Ocitl jsem se mezi firmami i živnostníky, kteří jsou strašně vysoko. Myslím však, že jsme to nejvyšší ocenění vyhráli všichni finalisté a konečné pořadí určovaly minimální rozdíly.

S čím jste do soutěže Živnostník roku šel?
S tím, aby bylo vidět podobné zemědělce, jako jsem já. Já totiž nemám ty nejskvělejší brambory v republice. Je tu spousta dobrých farmářů, kteří pěstují skvělé brambory. Například zrovna můj soused zemědělec. Chtěl jsem, aby si lidé v republice při tom předávání ocenění řekli, jó, vždyť tady ve vesnici je také takovýhle zemědělec. A proto jsem také na předávání ocenění říkal, ať si lidé uvědomí, že levné a krásné brambory nemusejí být také tak skvělé k jídlu.

Užil jste si to?
Po pravdě jsem na to asi za tři dny trochu zapomněl. Ale tím, jak lidé stále chodí gratulovat a jsou rádi, že někdo ty naše Fryčovice v Praze vyzdvihnul a lidé o tom mluví, tak mi význam ocenění začíná docházet.

Jak je vaše firma velká?
Máme čtyři sta hektarů polí, pětatřicet zaměstnanců, dvacet jich pracuje v loupárně brambor, patnáct jich pracuje v dopravě a v naší fryčovické prodejně Regio potraviny. Začali jsme kdysi po revoluci s bramborami, ale to je strašná dřina a není těžší zemědělství než pěstovat brambory. Zkusili jsme je prodávat ze dvora. A začaly fronty a prodali jsme všechno. A dnes máme dvě prodejny regionálních potravin, které naši farmu před pár lety posunuly o tři patra výš.

Je opravdu až neuvěřitelné, co se u vás ve fryčovické prodejně dá koupit. Domácí zákysy, žinčicu, farmářské mléko a jogurty, domácí máslo, podmáslí, brynzu, syrovátku, knedlíky, různé druhy medů od včelařů, kozí sýry, nápoje, lihoviny, sirupy, povidla, tvarohy, medovinu a další výrobky. Vše v řadě druhů. Co byste vypíchl?
To je těžké, asi mléčné výrobky. Třeba domácí mléka, máme tu třeba mléko přímo od krávy, jen zchlazené. Žádná pasterizace. Hodně bereme z farem z Kunčic pod Ondřejníkem. Jedna taková farma nám do prodejny dodává Kraváček, to je něco jako pribináček, ale super. Našimi dodavateli jsou hlavně farmáři z okolí, co mají třeba jednu nebo dvě krávy. Na některý druh zboží mám třeba i dva tři farmáře. Pro to zboží si k nim jezdím, abych je nějak nezatěžoval. To, že svůj výrobek dělá doma, je velká deviza. A není v tom nic, akorát má hodně takových výrobků spotřebu do pěti dnů. Ale jinak tyto výrobky mají tak velkou hodnotu, jsou to opravdu přírodní potraviny.

Co vás na prodávání farmářských výrobků baví?
Mám moc rád objíždění farmářů a místních dodavatelů. Poslouchat jejich příběhy, čím si v životě prošli, jaký je často zázrak, že jsou tady, že se na podobnou věc dali, že žijí. A jak výrobek vznikl, jak je napadl, kam sahá jeho historie. Jsou to všechno tak slušní a poctiví lidé.

Byla to dlouhá cesta? A vedlo se vaší farmě vždy dobře?
Naši první prodejnu ve Fryčovicích jsme stavěli dvanáct let a původně jsme tam chtěli mít jen naše produkty. Naše obiloviny, pohanku, mák, brambory a budeme to mít na paletách v prodejně. Avšak během té doby se hodně změnilo uvažování lidí, hlavně mladých lidí. Začali hledat zdravé potraviny, protože intenzivní zemědělství kvalitu potravin hodně snižovalo. Tak jsme začali spolupracovat s okolními farmáři. A hned první den, kdy jsme v den narození Václava Havla otevřeli, vzali lidé naši prodejnu útokem. Šli jsme s ní jen nahoru a třetím rokem to jde pořád výše. Dnes máme na sto padesát regionálních dodavatelů. A prodejna je na skvělém místě. Jezdí sem lidé z okolí z rádiusu osmdesáti kilometrů třeba na týdenní nákup.

Přišel koronavirus a některé firmy to hodně pocítily. Ve špatném, ale i dobrém. Co vy?
Při první vlně na jaře nám prodej plodin a farmářských potravin vyskočil asi o tři sta procent, lidé nevěděli, co se na ně valí, tak se předzásobovali. V momentě, kdy se to v létě uvolnilo, tak to spadlo zase dolů. Pokles byl hodně velký. Protože zase všichni byli pryč. Na dovolených. Přišlo září a dobré časy byly zpět.

Co se stalo?
V této koronavirové době se stalo to, že jestli předtím lidé uvažovali, co jí, tak teď ještě více. A už je jedno, jestli patří k mladé generaci, ke střední třídě nebo je to důchodce. Lidé totiž chtějí potraviny, které jsou zdravé, myslí si, že když budou do sebe dávat méně chemie, tak se více ubrání i virům. A já si to také myslím. Lidé chtějí mít prostě větší imunitu.

A co si myslíte o nemoci covid-19? Dostal jste ji?
Nevím… Mám pocit, že už jsem jí prošel třikrát a třikrát jsem se z ní už dostal. My na naší farmě jsme měli tolik práce, že jsme spíše na ta opatření nadávali. Ale pak jsem zažil takovou příhodu. Před štědrým dnem se mi zablokoval lícní nerv. Tak jsem o vánocích zajel na pohotovost a tam jsem seděl. A po nějaké době přijel s lůžkem saniťák a oznamoval sestrám a doktorům, že přivezli kvůli něčemu chlápka, kterému ale vzápětí zjistili koronavirus. A začalo to. Hned všechny odvolali, všichni, co s ním přišli do styku, museli jít do karantény. A na té pohotovosti zůstala jediná lékařka, která měla rozdělané čtyři pacienty. Takže lítala z ordinace do ordinace. Myslím, že ta nemoc hodně zatěžuje lidi pracující v našem lékařství.

Před vánocemi jeden z obchodů hypermarketu v Humpolci prodával kilo brambor za korunu a deset halířů. Co na to říkáte?
To je katastrofa. Takovou cenu nemohl dát zemědělec, kdo ty brambory vypěstoval, ale je v tom jen byznys. Někdo z toho marketu řekl tomu pěstiteli, pokud sem chcete stále prodávat, tak uděláme tuto akci za korunu. Vy nám dáte brambory za padesátník, my na tom budeme mít padesátník zisk, vy budete mít reklamu a případně nějakou protislužbu a stálou dodávku. To se nesmí dělat. Lidi si pak myslí, že brambora nemá žádnou hodnotu. Ať si ten zákazník jde na jaře zasadit bramboru a na podzim ji vykope, jestli to nemá žádnou hodnotu.

Hodně brambor se dováží. Jsme v jejich pěstování soběstační?
To ne a nikdy jsme nebyli. Soběstační už nejsme v ničem. Po revoluci však ještě platily kvóty, takže se sem mohlo dovézt ze zahraničí jen určité množství brambor. Ty kvóty byly na všechno, to byla super doba. Ale vstupem do Evropské unie jsme o ně přišli. Ale to mně moc nevadí, že se něco dováží. Mně vadí, že jsme země cizích marketů. Tržby z dovezeného zboží z marketů u nás se také vyvezou pryč. Ale nemusím té politice rozumět. Třeba zase my vozíme něco tam a vydělává to peníze nám. Ale silně pochybuji o tom, že se nám to vyplatí.

Vy sám dodáváte do hypermarketů?
Ne, prodávám jen ve svém. Ze začátku jsem to i zkoušel. Než jsem pochopil, že je to špatná cesta. Že je to jen levná politika, na níž se nedá nic vydělat. Možná je to cesta v případě nadúrody. Ale takový dodavatel nesmí dát cenu pod své náklady.

Máte věrné spolupracovníky a následovníky?
Musím kromě bratra zmínit svou manželku, která mi pomáhala od samého začátku hospodaření, udělala si řidičák na traktor a vozila obilí a brambory z pole domů. Po otevření obchodu zůstávala celou noc a někdy až úplně do rána v obchodě, chystala zboží k prodeji a stále je zodpovědná za uspořádání zboží v obchodě. A mám strašnou kliku na děti. Mám dvě. Dcera studuje vysokou školu, a protože se stará o naše koně, uvažuje, že by v budoucnu dělala hipoterapii a tak studuje předškolní speciální pedagogiku. Ty koně jsou její a máme jich asi sedm. Máme i bývalého dostihového koně, anglického plnokrevníka. Dostihy sice už nejezdí, ale je vytrénovaný a krásně se na něm jezdí. Máme je spíše na chov a pro zábavu. Dokonce jsem si kvůli koním udělal podkovářskou školu, aby je měl kdo strouhat. Podkovářů je dnes extrémní nedostatek a koňů všude přibývá.

A druhý potomek?
Syn se učí na zemědělce, ale je teprve v prváku. Ale má extrémní schopnosti pro komunikaci s lidmi. V osmé třídě už dokázal obsluhovat lidi, takže když je někdo ze zaměstnanců v prodejně nemocný nebo jede na dovolenou, tak ho pošlu na záskok. Umí pohotově doplňovat zboží, pomůže babičce naložit pytel brambor do auta.

Pěstujete brambory. Máte je také rád? A jak je jíte nejraději?
No samozřejmě. Od dětství mám třeba rád jen uvařený brambor, máslo a sůl. Nebo podobně na loupačku.

Zaměstnává vás farma zcela, nebo máte nějaký koníček?
Je to ta podkovařina. Jezdím ji dělat po okolních koních. Majitelé koňů z okolí si mne nějak našli a jeden to řekl druhému. Tak se synem jezdíme po nedělích po koních. Strouháme je. Točím se trochu kolem koní opravdu celý život. Býval jsem u strouhání kopyt, u kutí podkov, u výhně. Moc mne to vždycky bavilo. A když jsem šel na podkovářskou školu, tak jsem si myslel, že tam jdu jen pro papír, že všechno umím. Ale pak jsem zjistil, že se ten obor u nás na vesnici zastavil někdy v sedmdesátých letech a co je v něm všechno ještě k učení a že dnešní podkováři jsou dnes napůl umělečtí kováři a že s podkovou udělají úplně všechno. To se nenaučíte za rok, to trvá léta. Tak jsem všechno doháněl.

Co byste chtěl ještě se svou farmou dokázat?
Chtěl bych v naší zatím malé druhé prodejně Regio potravin udělat rekonstrukci a vytvořit tam takovou prodejnu jako tady ve Fryčovicích. Hodně lidí se mě ptá, proč to tam už dávno není. A nejen tam. Takový velký obchod regionálních potravin jako ten náš totiž nikde není. V každém městě je sice nějaká farmářská prodejna, ale když do ní vejdete, tak je v ní jen pár výrobků. A ten kdo je prodává, není farmář. Je to jen komerce bez příběhu.