Filmové návraty
20/01/2019 Martin Jiroušek

Tři tuny prachu aneb Když je chacharu moc a vymřeť to nechce bestyjstvo

​Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Tři tuny prachu na kilometr, tolik se denně vypustilo popílku do ovzduší na Ostravsku v 50. letech. Místní rodák spisovatel a dramatik Oldřich Daněk o tom natočil svůj celovečerní debut ve stylu psychologického dramatu s angažovaným nasazením. Vytvořil překvapivě zdařilý film o rozpadu manželství s aluzí na klasickou ruskou literaturu.

Frajeři z Prahy letí do Ostravy, inženýři Zástěra a Spára (Lubor Tokoš a Elo Romančík), mají speciální nasazení, ačkoliv Bondovky tehdy ještě nebyly v kurzu.

Cíl je jasný, zničit úhlavního nepřítele strany, tuny prachu nad rámec normy. Co na tom, ze v Ostravě se žádné nedodržují a staví se jedna elektrárna či koksovna za druhou. Hygienik ale říká dost, takhle to dál nejde. A místní hygienik je žena! Eva.

Soudruzi z Ostravy potřebují pomoc, sami to nesvedou a tak se volá do Prahy. Pražští géniové mají své zálety a dokáží okouzlit ostravská děvčata, nebo dokonce vdané paní.

Eva (Blanka Bohdanová) je mnaželkou ostravského ředitele Slezských závodů Karla Frágnera (Karel Höger) a jeiich manželství právě prochází krizí. Není divu, že se zamiluje do létajícího pražského inženýra Spáry. A inženýr má plán, velký plán, vlastně ten nejlepší zlepšovák na odprášení Ostravy, jaký tady kdy byl.

Klidně se může postavit nová elektrárna i experimentovat s další koksovnou. Ale má to jeden háček, výpočty nesedí. Od okamžiku, kdy se Frágner dozví o vztahu Evy ke Spárovi.

Kouř se valí nejen z ostravských komínů. Nejčastější rekvizitou ve filmu je totiž cigareta a zapalovač, cigareta jistí potřebný komfort a je tím nejprostším znakem k vykreslení rozháraného nitra.

Prach v Ostravě je najednou vedlejší, podstatnou roli vytváří tato cigaretová romance, ve které prim hrají i zapalovače, ten dámský, s jeho pomocí vzplane srdce bondovského inženýra, ale i ten pánský, co naopak chladně provází místního ředitele Frágnera, který už nedokáže vznítit zájem své paní.

Režírující spisovatel a dramatik Daněk se velmi dobře připravil a nabízí shrnutí dosavadních úspěchů v ostravské kinematografii. V prvních záběrěch máme letiště (odkaz na Únos).

Jako první nás čeká upozornění letušky: „Zhasněte cigarety, prosím.“ Můžeme už potřetí obdivovat ocelové srdce republiky z ptačí perspektivy. Poprvé bez příkras: „Solidně zasviněné,“ „Tři tuny na kilometr denně musí být někde vidět.“

Jaká je Ostrava v roce 1960? Podle ironického dialogu rozhodně ne severní točna, jenom je to nejšpinavější město republiky. „Potvorstvo, už dva dni se s tym smolím,“ kleje dělník u ventilu parotechniky. Borec z Prahy mu helfne a dělník uznale kouká a omlouvá se, „ To vitě, starý člověk.“

Vyhlídky na vzrůstající socialismus jsou přímo hrůzostrašné. „36 tun popílku půjde denně do vzduchu, soudruhu inženýre,“ líčí se na schůzi důsledky výstavby další elektrárny.

2720 tun sem padá už teď, bez elektrárny, na čtvereční kilometr za rok. „To je moc,“ pokyvují soudruzi. „To bych řekla,“ smeje se hygienička Eva. 7,4 cm prachu na metr čtvereční denně.

Láska prach nakonec převálcuje, byť je pro ostravské prostředí ironizována. Slyšíme to z televizní písničky v podání Ireny Kačírkové: „Láska přišla tam, kam vlastně neměla…“

A rodina to má už tehdy v roce 1960 nahnuté, stejně jako dnes. „Soukromé vlastnictví jsme zrušili, se státem je to prý také nahnutý, jenom s tou rodinou ne a ne hnout,“ míní inženýr Zástěra, položertem…

Láska si v Ostravě sjedná svou vlastní životní náplň: Milovat není jen mít rád – sděluje nám bilboard na pozadí při rozchodu Evy a Karla Fragnerových u Divadla Zdeňka Nejedlého.

„Nejsem rozumná! Aspoň jednou v životě nemusím nic chápat a nemusím být rozumná. Jsem taky jenom obyčejná ženská,“ rozčiluje se Eva nad schematismem své role coby poslušné manželky.

Daňkovo zvládnutí režie je bravurní, i když nemohl ukázat nahotu, napětí mezi hlavními protagonisty jiskří daleko více než jenom dýmající komíny nebo žhnoucí struska.

A přestože z nenaplněné romance v duchu Anny Kareninové ještě pořád hodně čouhá ocelářská výroba, za těch deset let, co uplynuly od budovatelské mánie, jsou Tři tuny prachu fascinujícím dílem.

Píše se rok 1960 a jsme skutečně už jinde. Ostrava o popílek nepříjde, dokonce se ukazuje že má o celých třicet let dříve své vlastní téma, než pověstný muzikál Kouř Tomáš Vorla, který jako by od Daňka opisoval. „Vymyslet něco je jedna věc a druhá je umět to prosadit,“ ví se už ve Třech tunách prachu.

Závěr nevypadá vůbec optimisticky, jak by se na socialistický film slušelo. Katastrofa se sice odvrátí, nová elektrárna bude stát, z hrozivých 9,4 cm na metr čtvereční se nakonec stane opět oněch „snesitelných“ 7,4 cm.

„Z toho vyplývá, že je to pořád mimo všechny stupnice prašnosti, nemluvě o celé Ostravě…“ slyšíme závěrečný komentář mizející do ztracena. Socialističtí Bondové z Prahy neuspěli, ale láska si našla své.

Kolotoč dějin letí dál a jak říká havířský dědek v jedné z pěti replik v místním nářečí: „Když těch chacharu je ještě moc a vymřeť to nechce bestyjstvo.“

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek