Tři Ukrajinky, tři ostravské příběhy a životy, které navždy změnila válka

​Po začátku války našly stovky tisíc ukrajinských žen útočiště v Česku. Pro některé se země stala jen dočasným útočištěm, pro jiné novým domovem.

Některé se odvážily vrátit na Ukrajinu i přes neustálé nebezpečí. Jiné po návratu musely znovu odejít. A další si v Česku našly novou profesi, založily rodinu a svou budoucnost už s Ukrajinou nespojují. Tři Ukrajinky sdílely pro Magazin PATRIOT své osobní příběhy — odlišné, ale spojené válkou.

Oksana Ljašenko přijela do Ostravy v březnu 2022 společně se synem, když utíkala před válkou ze svého rodného Dnipra. Stejně jako mnoho Ukrajinců byla zpočátku přesvědčena, že zůstane jen několik měsíců.

„Proč Česko? Protože je blízko Ukrajině a jazyk je podobný. V té době jsme měli pocit, že integrace bude snadná. Myslela jsem si, že tu zůstanu tři měsíce. A každé tři měsíce jsem se chystala domů, protože jsem věřila, že válka brzy skončí. Tam je moje rodina, tam je můj domov. Pocit domova jsem vždy měla na Ukrajině,“ vzpomíná.

První měsíce v Česku Oksana intenzivně studovala češtinu. Brzy poté začala pracovat na dvou místech — psala články pro Magazin PATRIOT a zároveň pomáhala nově příchozím Ukrajincům s adaptací na život v Česku.

Oksana Ljašenko. Foto: Olesya Hnatyuk

„Nabídli mi pomoc v Magazínu PATRIOT. Psala jsem Deník uprchlice, kde jsem popisovala náš život se synem v Ostravě. Poté jsem pracovala v různých projektech, pomáhala lidem, kteří neuměli česky, byla jsem překladatelkou a asistentkou lektora,“ říká.

Navzdory nové práci, přátelům i bezpečnému životu ji myšlenky na návrat na Ukrajinu neopouštěly. Po roce a dvou měsících se rozhodla vrátit do Dnipra. Ale první měsíce v Ukrajině byly velmi těžké, především psychicky.

„Bála jsem se i jít do sprchy, bála jsem se přejíždět most. Prvního půl roku to byl neustálý strach a každodenní pocit ohrožení, kdy se nedokážete ani na chvíli uvolnit. Žijete v napětí. Ale ani jednou jsem nelitovala, že jsem se vrátila. V nejtěžších chvílích jsem opravdu chtěla zpět do bezpečí Ostravy. Ale pak přicházelo ticho. Mohlo být týden, dva, někdy i měsíc bez útoků v okolí. A člověk má pocit, že je to klidnější. A pak se uvolníte a řeknete si, že život jde dál,“ říká.

Do Česka se Oksana nyní vrací už jen na návštěvy přátel, které zde poznala v roce 2022. Při první návštěvě po návratu měla pocit, že se vrací do druhého domova.

„Poprvé jsem přijela po půl roce. A tehdy jsem měla pocit, že jsem zpět ve svém druhém domově. Ostrava mi byla velmi blízká. Prodavači v obchodech mě poznávali a ptali se, kde jsem byla a proč mě tak dlouho neviděli. Vysvětlila jsem jim, že jsme se vrátili na Ukrajinu. Ve skutečnosti jsem jedna z mála, kdo se vrátil, ostatní zůstali tady a žijí tu. Teď je mi tu všechno známé, ale pocit domova už to není. Teď jsem tu byla tři dny a už se mi stýská. Chci domů — na Ukrajinu, k manželovi.“

V Dnipru Oksana pracuje jako fotografka. Nedávno představila autorskou výstavu Zdroje, věnovanou síle ukrajinských žen.

„Vnitřní síla je v každém z nás. Moje fotografie ukazují, jak nezamrznout a i v nejtěžších časech tvořit krásu. Vše vzniklo mou vlastní technikou, kterou jsem si sama vytvořila. Jsou tam siluety žen, obrazy ukrajinské země, trávy a vody — vše propojené do fotoartu. Velmi bych chtěla tuto výstavu přivézt do Ostravy, protože právě tady vznikla myšlenka a také jsem tu tvořila — fotila jsem Češky i Ukrajinky.“

Příběh Hanny Humenne se vyvíjel jinak. Také přijela do Česka na jaře 2022 se synem, když utíkala z válkou zasaženého Kyjeva. Usadila se v Bílovci, rychle si našla práci cukrářky a začala se učit jazyk. Její syn si ale na nové prostředí zvyknout nedokázal.

„Celý rok a půl tiše plakal za tátou, za domovem. Nic se mu nelíbilo. Když jsme přijeli na prázdniny na Ukrajinu, nechtěl se vrátit. Prosil mě, abych ho tam nechala. Tak jsem se vrátila do Česka sama, dokončila práci a rozhodla se jet zpět domů.“

Návrat do Kyjeva jí přinesl pocit štěstí, navzdory neustálým leteckým poplachům.

„Za ty dva a půl roku jsem prožila celý život. Bylo dobré jídlo, divadla, práce. Město žilo i přes útoky. Fungovaly kavárny, večer svítila světla. Dávalo to pocit normálního života.“

Hanna Humenna. Foto: Olesya Hnatyuk

Postupně ale začalo převažovat vyčerpání. Těžká zima s výpadky elektřiny, chlad v bytech a problémy s dopravou situaci ještě zhoršily. Cesty do práce trvaly někdy i hodiny pěšky mrazivými ulicemi Kyjeva za zvuku sirén. Vyčerpání nakonec převážilo.

„Do práce jsem chodila už jako zombie. Mínus sedmnáct, doprava skoro nefungovala, metro bylo studené. A nad vámi létal dron. Bylo to každý den. Spali jsme v bundách a čepicích. V jednu chvíli jsem pochopila, že musím alespoň na čas odvézt sebe, syna i maminku do bezpečnějšího a teplejšího místa.“

Po návratu do Česka si Hanna hned druhý den našla práci. Dnes pracuje jako cukrářka v kavárně Kolbaba, ale sní o návratu do Kyjeva a otevření vlastní cukrárny.

„Tady je to jako druhý malý domov, kde mám rodinu, přátele a všechno je mi blízké. Možná to není tak silné jako domov, kde jsem žila celý život, ale mám tu své lidi, nejsem ztracená. Znám místa, znám jazyk. Je to pocit druhého domova. A pokud teď nemohu žít na Ukrajině, mám aspoň kout světa, kde se cítím svá. Ale po válce se chci vrátit do Kyjeva a otevřít vlastní cukrárnu.“

Anžela Chоlodňak po příjezdu do Česka začala intenzivně studovat češtinu a nastoupila na výcvik řidičky autobusu. Zkoušky složila v češtině a už více než tři roky řídí městský autobus v Ostravě. Stala se také známou tváří ostravského podniku — její fotografie jsou součástí vizuální identity městské dopravy. Říká, že její život je teď tady.

„Možnost vrátit se na Ukrajinu mám, mám tam byt. Ale především se bojím o svůj život, chci žít. A za druhé si teď neumím představit, co bych tam dělala a kde bych hledala práci. Momentálně nemám žádný scénář návratu,“ říká.

Na nové prostředí si zvykla i její dcera Angelina.

„Pro ni by návrat byl katastrofa. Její život se úplně změnil. Přijela sem mezi čtvrtou a pátou třídou. Vytrhnout ji z toho a začínat znovu by bylo velmi kruté,“ vysvětluje matka.

Právě v práci Anžela poznala svého manžela Dominika. V roce 2025 se vzali. Rodina je dalším důvodem, proč návrat neplánuje.

„Mluvili jsme o tom, že bychom se přestěhovali na Ukrajinu jako rodina. Ale Dominik říká jasně, že by tam nešel. Neumí si představit život ani práci tam,“ říká.

Anžela přiznává, že je zvyklá na změny, ale dnes už touží po stabilitě.

„Znovu měnit život je kruté vůči mně i dítěti. Lidé neopouštějí to, co už si vybudovali. Čtyři roky jsem pracovala na tom, abych si tady znovu vybudovala život a pocit důstojnosti. A teď nechci všechno znovu zničit a začínat od nuly,“ uzavírá.