Unikátní podívaná: z opavského kostela bude jeden velký tetovací salón

Ještě před pár lety u nás bylo tetování těžkým undergroundem, na který většina lidí hleděla s nedůvěrou. Avšak doba se mění a my s ní. Takže skutečnost, že se ve dnech 7. a 8. října opavský kostel sv. Václava promění v tetovací salón, bereme jako docela fajn osvěžení kulturního dění. Více o jedinečné akci s názvem Tattoo Session Silesia a jejím už 12. ročníku nám řekne organizátorka Martina Baierová.

Mohla byste na úvod přiblížit, co stálo za vznikem akce, která je setkáním těch nejlepší tatérů nejen z našeho kraje?
Původně mělo všechno celkem vtipný důvod. Šlo o to, že Bekus, majitel dnes organizátorského tetovacího studia, který tetuje už takřka dvacet let, pořád měřil síly ještě s jedním tatérem z okolí a chtěli zjistit, kdo je lepší. Nebylo to tak, že by se vyloženě hádali mezi sebou, ale chodily řeči, kdo je lepší, u koho je líp a podobně. Takže se rozhodl udělat akci, kde se to poměří.

Takže ústředním motivem byla touha poměřit síly přímo před zraky diváků?
Původně asi ano. Ale hlavní důvod takové akce je v tom, aby se tatéři setkali. Ne jenom poměřili síly, ale aby se seznámili. Někdy totiž panuje řevnivost, která je úplně zbytečná. Oni mezi sebou nemají až takový problém, spíše to dělají lidi, zákazníci, kteří si říkají třeba, kdo je a není sympatický. Je jasné, že každému vyhovuje něco jiného. Tím pádem to není o bojování mezi sebou. Tatéři se u nás potkají jako jedna velká rodina. Tak to funguje od prvního ročníku. Všichni se po roce rádi vidíme.

Jaká je tedy role samotné soutěže tetovacích schopností?
Soutěž v tetováních, která v průběhu akce vzniknou, je největším vyvrcholením. Je tam odborná porota, která to posoudí a nakonec řekne, kdo je lepší. Vzhledem k tomu, že máme letos již dvanáctý ročník, je vidět tradice, byť se pořád vyvíjíme. Původně jsme „session“ dělali v kulturáku, kde to bylo stísněné a divoké. Ale lidi byli v podstatě od prvního ročníku rádi, že mají rodinné podmínky. Je to prostě na pohodu a i samotná soutěž je potom taková, že ji všichni společně oslaví.

Předpokládám, že soutěž je zároveň největším zážitkem pro návštěvníky?
Určitě, lidi mohou tatérům doslova nahlédnout pod ruce. Jsou jak na výstavě. Tetuje se v boxech, kde tatéři předvádějí práce, které jdou do soutěže. Takže ze sebe odevzdají opravdu nejvíc. Lidi mohou vidět, jak tvoří, kdo dělá líp a podle jejich gusta. Někdo má rád přesnou geometrii, jiný zase realistiku. Každý si okoukne svůj styl, a když třeba někdo váhá, co si vybrat, může právě tady najít to, co se mu opravdu líbí. Je to vlastně nejkratší cesta k tomu udělat si obrázek, jak by moje tetování mohlo vypadat a jak se vlastně tetuje.

Tři desítky tatérů a komorní atmosféra

Kolik tatérů či tetovacích studií vlastně do Opavy dorazí?
Letos máme pozvaných rekordních třiatřicet tetovacích studií, což je na hraně kapacity prostoru. Přijedou k nám kromě domácích taky ze Slovenska, Polska a dokonce jeden host z Německa. Jinak se kromě hlavní soutěže letos chystá taky „válka tatérů“, a to tak, že na jednom modelovi budou dva tatéři zpracovávat jeden motiv. Taky máme v plánu disciplínu „art fusion“, což jsou tři plátna, každé začne jeden tatér a po minutě či dvou se budou střídat. Navazují jeden na druhého, musí tam dát svoji myšlenku, ale taky respektovat druhého. To je velice náročné. Takto vzniklé obrazy potom vydražíme a výtěžek půjde na charitu.

Co vás vedlo k tomu umístit tetovací show od roku 2014 do prostor historické sakrální stavby, opavského kostela sv. Václava?
To je o vývoji, kdy jsme akci měli nejprve v kulturáku a pak ve víceúčelové hale, kde je sice obrovský prostor, ale přece jen trochu neosobní. Nakonec dostal Bekus nápad udělat to v kostele, který je jeden z nejstarších ve střední Evropě, začal se stavět ve 13. století. Přestože je odsvěcený, byly v něm ponechány původní fresky i zdivo. Jeho součástí je i velice starý obraz svatého Václava, který je v Opavě na výpůjčku z olomouckého arcibiskupství. I proto se tam musí dodržovat přísná pravidla, ale hlavně je to nádherné místo, díky kterému stoupl kredit celé akce.

Duch takového místa svádí k určité komornosti, do jaké míry jste se snažili to respektovat v rámci vašeho „session“?
Dá se říct, že kolem toho byly smíšené pocity. Řekněme, že tzv. zasedlá generace byla z toho, že se bude v kostele tetovat, trošku mimo. Ale my jsme se přirozeně snažili reagovat odpovídajícím programem, který je vhodný k historickému duchu místa. Takže když to trochu zlehčím, není to žádný heavy metal, ale třeba blues nebo rock and roll. Program je hodně umělecký, jsou v něm například výstavy, vernisáže, živá muzika nebo módní přehlídka. Myslím si, že účastníci i návštěvníci jej hodnotí velice kladně. Navíc atmosféra je úplně jiná, než když vejdete do haly. Lidi jsou z toho paf. Ptají se, jak to u nás vlastně chodí. A jsme za to rádi, protože hned mají o důvod víc, proč se přijet podívat.

Na kvalitní tetování si počkáte i rok

Pořádáte akci, která nemá v našem kraji obdoby, jak je na tom ale u nás tetování jako takové?
Myslím si, že v Česku celkově je tetování pořád ještě tak trochu v plenkách. Když přijedete do světa, nemáte problém potkat lidi s tetováním, kteří budí důvěru a jsou společenské autority. Pracují v bankách, pro armádu či policii. U nás je to pořád problém, jelikož tomu předcházela spousta let, kdy tu něco takového vůbec nebylo. Kdo přišel s tetováním, byl automaticky problémový. Toto škatulkování se ale dá pochopit. Avšak co se týče kraje, máme tady spoustu velice šikovných lidí. Třeba do našeho studia jezdí lidi z celé Evropy, z Dánska, Německa, Holandska či Polska. Což by neudělali, kdyby tetování za nic nestálo. Lidi jdou hodně za přístupem, za zpracováním i za tím, jak kdo přemýšlí. V tomto směru máme v našem regionu velice zajímavé lidi, kteří toho hodně umí. Jsou studia, která mají půlroční i roční čekací dobu. Což znamená, že je tady kvalita, na kterou si lidi rádi počkají.

Jaký je pro člověka s vaší zkušeností, kdy pracujete v tetovacím studiu a pořádáte takovou akci, vlastně význam a hodnota tetování?
Sama vím, že tetování člověk vždycky dělá proto, že chce něco vyjádřit. Je to trvalá změna, což si každý uvědomuje. Nicméně ví, že i on sám se mění a že v životě může být za pět let všechno jinak. Když ale chce s něčím skoncovat, udělat nějaký zářez, rozhodne se pro tetování. Nese si to s sebou celý život, ví, že si něčím prošel. Je to jeho příběh. Když ho chcete ukázat, ukážete, když nechcete, nikdo ho neuvidí. Je to hodně osobní záležitost, jako psát si svůj deník a mít něco, co nemůže mít nikdo jiný. Motivy se totiž můžou podobat, ale myšlenka je vždycky jiná. Jste to vy, kdo jde s kůží na trh a říká, to jsem já. Za tím by si lidi měli stát.

Když to vezmeme ještě z druhé strany, v čem podle vás spočívají hlavní specifika podnikání v této branži?
Tetováním se určitě živit dá, ale je to náročný obor, ve kterém jde o tvorbu, o umění. Navíc je to velmi osobní, takže fakticky musíte být dobrý řemeslně, kreslířky i psychologicky. V podstatě musíte být s lidmi kámoš. Očekávají, že na ně budete příjemní, budete se hezky bavit a nemluvě o tom, že budete mít čisto. Jelikož jde o osobní záležitost, jako zákazník toho čekáte opravdu hodně. Je to něco, jako když si vybíráte lékaře. Taky chcete znát jeho výsledky a přístup. U tetování to funguje stejně. Kdo je schopný mít osobní přístup, uživit se tím může. Ale je to taky o historii kvalitní práce, o působení na lidi a jejich získávání. Oni totiž potom vodí svoje známé a nabaluje se to. Byznys má tedy stejný základ jako každý jiný. Musíte to dělat srdcem, upřímně a s přesvědčením, že děláte dobrou věc. Taky ji za sebou zanechávat a mít dobré výsledky. Potom to jde.

Tetování je umění

Jakými změnami za poslední roky prošla tvorba samotná?
Kdybyste přišel do tetovacího studia nebo na podobnou akci před nějakými dvanácti lety, jelo všechno v hrubých motivech. Takže hlavně ornamenty, růže a občas nějaký nápis. Bylo to vesměs jednoduché a surové a moc se nerozlišovalo mezi tetováním mužů a žen. Postupem času se to vyvíjelo. Přesto jsou „kérky“, které se budou objevovat vždycky. Jsou to hvězdičky a kytičky v různých podobách. Ale celkově je znát vývoj k jemnějším motivům, náladovým a k tomu, že lidi začínají ztvárňovat svoje sny, svůj život a nápady. Jsou to fakticky celé příběhy, které si lidi tetují na tělo. Předtím jsme se chtěli jenom zdobit nebo dát najevo, že jsme něco zvládli. Teď to přechází ke konkrétnějším a více propracovaným ztvárněním.

Patří podle vás tetování mezi umělecké žánry?
Nevím, jak to vnímají všichni lidé, kteří k tetování přijdou, ale za svět profesionálního tetování můžu říct, že to je z drtivé většiny o umění. Stačí, když si prolistujete časopisy a profily tetovacích studií. Práce s tetovacím strojkem je jedna věc, ale když do toho tatér umí zapojit nádherné motivy, vymyslet krásnou barevnost a dobře ji přenést na kůži, to je opravdu umění. Kdyby to hodil na papír nebo plátno, mohly by se dělat výstavy, což ostatně řada tatérů dělá.