Filmové návraty
22/04/2019 Martin Jiroušek

V hlavní roli Josef Kobr aneb když se v seriálu Dispečer bourala stará Ostrava

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Domky lítají do vzduchu, Ostraváci se u toho radují, nikdy neexistovala absurdnější doba. Za mračny dýmu se skrývá nepoznaná záře socialistického optimismu.

Hlavně, že dechovka vyhrává a všichni se veselí. Takový je Dispečer, klíčový normalizační seriál ostravské televize, co měl odvést pozornost od reality.

Stará dělnická Ostrava versus ta nová, budovatelská, takový je námět prvního dílu filmového seriálu Ostravské televize Dispečer a děvčátko z kolonie.

V roce 1971, v době tvrdé normalizace, jeho první díl pro diváky připravily ikony tehdejší zábavní tvorby, slavný scénárista Jaroslav Dietl a ostravský patriot Zdeněk Havlíček.

V hlavní roli zazářil proslulý operetní zpěvák Josef Kobr coby „konzervativní hornický předák“ a kapelník dechovky Leopold Juřica. Oním dispečerem byl míněn mladý vysokoškolák, provozní dolu Dušan Rýgel (Jaroslav Kaňkovský).

Dechovka? No to je přece hnus, míní mladá generace, nejinak tomu bylo už v době vzniku Dispečera a na konfrontačním střetu mladé a staré generace byl postaven jeho samotný děj.

Nešlo ale jenom o hudbu. Bylo zapotřebí ukázat, jak se Ostrava mění a jak je dobré zbavit se její špinavé části a vybudovat krásná čistá sídliště na okrajích města.

Dnes je Dispečer úspěšný zejména u nostalgiků, ti kteří vzpomínají rádi na staré časy a ukápne jim i slza, tak vlastně brečí na nesprávném hrobě, protože oficiální propaganda dobře věděla, jak má zasáhnout lidské city a přesvědčit, že starým časům už projednou opravdu odzvonilo.

Paradoxně je ale normalizační Dispečer jednou z mála celistvějších vzpomínek na svou dobu a v několika záběrech z exteriérů se ještě dá tušit dávná sláva starého města, bohužel už v notně zuboženém stavu, tak jak to bylo v záměru tvůrců.

Stará Ostrava už programově mizela v jiných dílech Filmového seriálu Magazínu PATRIOT, tak, aby se ukázalo, že starobylost je něco negativního a špatného, co má ještě kořeny v kapitalismu a vzniklo pod tlakem vykořisťování dělnické třídy, viz třeba díl věnovaný komedii Kotrmelec, kde se zesměšňuje život právě v hornické kolonii, kde panují naprosto nevyhovující životní podmínky a je třeba ji srovnat se zemí. Hlavní hrdinové tak sní třeba o novém bytu s teplou vodou na sídlišti v Porubě.

Dispečer byl na svou dobu jednoznačným úspěchem, alespoň jeho první díl. Podle novinářů se „už delší dobu čekalo na přitažlivý, bezprostředně bavící… seriál ze současnosti, na onen osvědčený „rodinný seriál“…“

Hlavně byla oceněna dobová angažovanost, takže Dispečer dokázal strhnout svou proklamovanou „opravdovostí“ kdy ze záběrů bylo jasné, že se postavám daří navýsost dobře: „…přesvědčivý materiální dostatek všeho, vkořeněný pocit perspektivnosti u mladých, možnosti tvořivého vyžívání a příznačná ostravská muzikantská chuť k něčemu, srdečnost a otevřenost, ta zdravá paličatost povahových typů postav.“

Na pokračování si ale divák musel počkat celý čtvrt roku. Seriál má sice nakonec devět dílů, ale ty se natáčely samostatně, tak, že štáb mohl reagovat i na úspěch předchozích dílů a zahrnout do nich aktuální změny. Nakonec ale byli ideologové rádi, že seriál z obrazovek zmizel.

Změnila se i úvodní povaha proostravské tématiky a Dispečer se čím dále více vzdaluje dobovým reáliím, aby se stal univerzálním Dietlovým dílem, jak si všímá ve své knize Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize (1955-1991) historik Marek Hlavica.

Poslední díl byl odvysílám v létě 1972 a dalo by se říci, že si všichni oddechli. Dobový recenzent to viděl takto: "Loučíme se s devítidílným televizním seriálem, který pod souhrnným názvem Dispečer a děvčátko z kolonie uvádělo každý měsíc ostravské televizní studio. Posledním dílem Dispečer a konec kapely tedy končí veseloherní seriál, na který jsme v průběhu měsíců, kdy se jeho jednotlivé díly objevovaly na obrazovkách, mohli zaznamenat tolik rozporuplných názorů. Výhrad, jestliže bychom chtěli být přísní, bychom nalezli jistě dost. Uvážíme-li však, že šlo o veselohru na pokračování, žánr tedy nad jiné obtížný — pracovníci televize i filmu mi jistě dají za pravdu — budeme patrně poměřovat tuto práci Jaroslava Dietla a režiséra Zdeňka Havlíčka shovívavěji. Přesto si však myslím, že Jaroslav Dietl, v tomto žánru jistě nad jiné zkušený autor, přece jen má na víc, než čeho jsme byli v jeho Dispečerovi a děvčátku z kolonie svědky.“

Z dnešního pohledu jde zejména o kuriozitu zaznamenávající atmosféru doby a nelehké podmínky vzniku televizního natáčení. Celý seriál je černobílý, studiová technologie elektronického záznamu je kombinovaná s filmovými dotáčkami.

Všechny díly mají společný úvod, jakousi úvodní znělku, ve které si znovu připomeneme hlavní postavy. Všemi díly se prolínají písně Rudolfa Kubína, upravené pro hornickou dechovku dirigentem Pavlem Staňkem. Hudební čísla vytvářejí přirozené předěly a uvolňující pauzy ve vyprávění příběhu.

Co se týká normalizace jako takové, zajímavé svědectví o poměrech nabízí vzpomínka režiséra Jaroslava Večeři, který k tomu říká: „Soudruzi věděli, že nemůžou otravovat jen s těmi naprosto jasně zaměřenými věcmi plnými demagogie a ideologie, ale že na obrazovce musí být i ta oddechovka. Proto měly prostor Dietlovy věci, proto měla prostor pop-music, proto se dělaly i pěkné dokumenty, které jsou nadčasové a nejsou poplatné vůbec ničemu. To pak byla taková očista, taková radost, však taky byla rvačka o tyto náměty.“

Jaroslav Dietl měl ve své době vyhazov z pražské televize a provinční Ostrava po něm sáhla všemi deseti, začal tak jeho částečný comeback.

Měl za sebou úspěšné tituly jako Tři chlapi v chalupě (1961), Eliška a její rod (1966) pak ale stál za seriálem Píseň pro Rudolfa III. Po okupaci v srpnu 1968 v něm zazněla i píseň Marty Kubišové Modlitba pro Martu, která se stala symbolem doby. Při prověrce s ním televize rozvázala poměr.

Dietla sice vykopli, nicméně Ostraváci byly v tvůrčí krizi a právě zvažovali, do čeho píchnout. Produkční Hana Juračáková na to posléze vzpomíná: „Jednou se v té beznaději objevilo světýlko v podobě režiséra Zdeňka Havlíčka. Pod paží nesl divadelní knihu operety Děvčátko z kolonie od Rudolfa Kubína. „Děcka, kdyby to tak někdo přepsal a zmodernizoval, to by bylo!“ Ale kdo? A opereta? O takovém pokleslém žánru se nesmělo ani mluvit! Jako scénárista nás okamžitě napadl Jaroslav Dietl. Už zkušený dramatik, ale právě v té době v Praze umlčený. Kdo najde odvahu mu zavolat? Přece jenom on je Dietl z Prahy a my z provinční Ostravy a ještě mu nabízíme operetu, zhudebněnou Červenou knihovnu!"

Jaroslav Dietl improvizoval na místě, scénář přepisoval po nocích na hotelu. Ochotně připsal i osobité figurky členů havířské dechovky, v nichž zazářila řada herců objevujících se na obrazovce jen zřídka, například Karel Vochoč, Bohuslav Čáp, Josef Haukvic, Alois Müller.

Na natáčení prvního dílu Zdeněk Havlíček vzpomínal s dojetím: „V životě jsem neměl tak dokonalou režijní knihu, odkud kam kdo přijde, kde zakopne a tak a seděli jsme v režii a jeden z herců nepřišel odkud měl. Už jsem chtěl zastavit záběr, ale Jarda do mě ťukl a povídá: ,Nech to být, nezastavuj to! Uvidíš, co se z toho vyvine.“

V jedné z epizodních postav se v Dispečerovi objeví i žijící legenda ostravského pohostinství vinárník Mirek Bielas, který ještě stále vede svůj podnik na Střelniční ulici. Rád o seriálu vypráví a vzpomíná na své herecké kolegy, i když je vlastně neherec a jedinečný samorost.

Jaroslav Dietl začal s ostravskou televizí spolupracovat v době, kdy se z Prahy vysílala velmi sledovaná soutěž Hádej, hádej, hadači, jejímž byl spoluautorem. Psal se konec padesátých let. Moderátorem ostravského vydání byl tehdy Josef Kobr. Ten si vedl velmi zdatně a odborníci brzy dospěli k názoru, že ostravská verze je zábavnější a pro diváky přitažlivější než verze pražská.

Dispečer sice skončil relativně neslavně, Dietl ve svém rozběhu tvořil dál, pro Ostravu ještě napsal inscenaci Příběh středního útočníka a soutěžní seriál Můj koníček. Navíc si v Ostravě našel budoucí manželku, moderátorku Magdalenu.

V hlavní roli sice exceluje ostravská legenda Josef Kobr, král zdejší operety, ale původně měl být obsazen Jaroslav Marvan, nakonec se tvůrci rozhodli jinak. Kobr byl jedním z herců, kteří účinkovali v premiéře původní operetní verze Děvčátka v roce 1942, ale už tehdy prý nebyl příběh hodnocen valně, zaujaly jen samotné písně, které posléze zlidověly.

V historii ostravského studia patřil Dispečer k přelomovým pořadům, na svou dobu byl produkčně i finančně nejnáročnějším dílem.

Názvy dílů: 1) Dispečer a děvčátko z kolonie 2) Dispečer a vládce rodiny 3) Dispečer a automobil 4) Dispečer a švagři 5) Dispečer a maškarní ples 6) Dispečer a slabikář 7) Dispečer a rozvod 8) Dispečer a trumpeta 9) Dispečer a konec kapely

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek