Společnost
16/01/2017 Admin PATRIOT

Zapomenuté výpravy: Expedice Owen 1990 – Nový Zéland. Objev jeskyně Bohemia

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného. Autory fotografií v tomto dílu seriálu jsou David Havlíček, Radko Tásler a Josef Wágner.

V našem regionu má speleologie velkou tradici také díky velkému přínosu významného bohumínského speleologa Josefa Wágnera, který se jí věnuje již od roku 1968. V roce 1971 založil v Bohumíně speleologickou organizaci ORCUS Bohumín a vede ji dodnes.

Organizoval více než padesát mezinárodních speleo-alpinistických expedicí do nejvýznamnějších krasových oblastí naší planety. Při těchto výpravách, které nejčastěji směřovaly do oblasti Kavkazu a Krymského poloostrova, byly objeveny desítky nových propastí a jeskyní.

Řadu expedic vedl i do severských oblastí Skandinávského poloostrova, do oblastí vysokohorského krasu Alp a Pyrenejí a jiných krasových lokalit světa. Jeho fotografická a filmová tvorba je spojena se speleologickou a expediční činností, je zaměřena na ochranu a dokumentaci životního prostředí.

Josef Wágner, významný bohumínský speleolog

Josef Wágner, významný bohumínský speleolog

Publikoval v řadě odborných časopisů u nás i v zahraničí. Je autorem knihy „Jeskyně Moravskoslezských Beskyd“ a dokumentárních filmů: „Kde spí netopýři“ nebo „Emine Bojir Chasar – pokladnice krasu“. Je rovněž členem „Nadačního fondu na podporu uchování pamětí o dějinách československého dobrodružství For the next generation“, jehož cílem, stejně jako knihy Zapomenuté výpravy, je mimo jiné mapování významných expedicí.

Jednou z nich, které podnikli Wágnerovi přátelé a kolegové, byla výprava z roku 1990 na Nový Zéland, v rámci které objevili naši dobrodruzi jednu z největších prostor světa a nazvali jí jeskyně Bohemia.

Na československých náměstích doznívalo zvonění klíčů, symbol sametové revoluce, a lidé si pomalu začínali zvykat na život v mladinkém demokratickém zřízení. Na Pražský hrad usedl prezident Václav Havel a chystaly se první demokratické volby od roku 1946.

V takové atmosféře a bez zájmů médií odlétala na Nový Zéland výprava naši speleologů. Jejich cílem byla oblast v provincii Nelson na severozápadě Jižního ostrova v krasové oblasti Mount Owen.

Než začneme vyprávět příběh této expedice, zastavme se ještě chvíli u jejich předchozí výpravy Tasmánia 1987, bez které by se ta na Nový Zéland možná neuskutečnila. V roce 1987 zorganizovala Česká speleologická společnost 5-02, základní organizace Albeřice, na základě pozvání The Sydney Speleological Society ve spolupráci s Tasmanian Caverneering Club zmíněnou expedici.

Její činnost byla zaměřena na severní výběžek krasové planiny pod horou Mount Anne v jihozápadní Tasmánii. V této oblasti totiž nebyl do té doby prováděn žádný speleologický ani geologický průzkum. Sedmičlenná expedice našich speleologů byla velmi úspěšná a získala si značný kredit u zdejších speleologů.

Jeskyňáři objevili více než dvacet jeskyní, z nichž jedenáct nejvýznamnějších bylo zdokumentováno. Největší objevenou jeskyní byla jeskyně Goggled Eyes s celkovou délkou 575 metrů a hloubkou 76 metrů.

Je únor 2016 a já sedím na Katedře anorganické chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze s tehdejším zástupcem vedoucího novozélandské expedice Owen 90 doktorem Davidem Havlíčkem, který mi vysvětluje, proč už k tomu nedošlo: „Jeden večer jsme totiž s našimi australskými kolegy seděli u ohně a říkali jim, že bychom zase rádi přijeli. Ale oni nás od toho odrazovali a říkali: ,Hele, kluci, tady nic velkého neobjevíte, ale jeďte na Nový Zéland! Tam jsou možnosti, tam jsou nádherné díry a kras mnohem hezčí než tady.ʻ

Bulmer Lake, místo základního tábora

Bulmer Lake, místo základního tábora

„Tak jsme po návratu do Prahy sedli s Radko Táslerem, který byl vedoucím výpravy, a napsali dopis předsedovi novozélandské speleologické společnosti Treworu Worthymu. Po několika měsících jsme dostali zvací dopis od Trewora Wortyho, který nás odkázal na Buda Chapmana z Christchurchu. Po výměně několika dopisů jsme rychle pochopili, že Bud je ten správný chlap, jenž vytvoří všechny podmínky pro to, aby naše expedice byla úspěšná.“

Našim speleologům bylo pro jejich průzkum novozélandskou speleologickou společností vymezeno území v severní části Jižního ostrova, v oblasti hory Mount Owen v okolí vrcholů Brazil Hill a Peru Hill. Povolení k činnosti i zkoumanou oblast tedy měli naši jeskyňáři určenou a teď už „jen“ chybělo vyřídit všechny formality doma v Československu.

Hlavní starostí všech expedic v době budování socialismu bylo zajištění dostatečného množství valut. Horolezci a všichni ti, kteří v té době disponovali horolezeckým vybavením, si vydělávali na svou činnost různými výškovými pracemi.

Veškeré peníze získané touto činností pak šly do společné kasy, z níž se následně financovaly nejrůznější výjezdy a expedice. Nejinak to měli i speleologové ze základní organizace 5-02 Albeřice, kteří se chystali odjet na Nový Zéland. Vydělání dostatečného množství peněz však byla jen první část cesty, jak se dostat k valutám.

Peníze totiž pochopitelně dostávali v československých korunách. Jen směšně malá část těchto peněz, v přepočtu asi šedesát australských dolarů, se tehdy dala legální cestou směnit ve Státní československé bance, přičemž reálné náklady na osobu se pohybovaly v řádu tisíců. Druhá část se tedy holt chtě nechtě musela vyvekslovat.

Doktor David Havlíček vzpomíná: „Byli jsme sice oficiální výprava, která byla pod hlavičkou Ministerstva kultury Československé republiky, ale finanční podporu jsme od nich neměli vůbec žádnou. Takže jsme museli ty těžce vydělané peníze nějak ,vyčistitʻ, dneska by se řeklo ,vypratʻ, a směnit je za tvrdou měnu. Někdo z nás vždycky sehnal nějakého veksláka a já si dodneška vzpomínám, jak šíleně jsme se při tom báli, protože na to byl tenkrát paragraf Narušení devizového hospodářství, za který mohl jít člověk natvrdo sedět!“ ošívá se i dnes při té vzpomínce náš významný speleolog.

V mezidobí pochopitelně probíhala technická příprava, jak ji poznali všichni ti, kteří tehdy chtěli někam odjet. Tedy shánění výstroje, výzbroje a desítek maličkostí, bez kterých se v jeskyních neobejdou. Ze vzpomínek Radko Táslera, uveřejněných ve skriptech o expedici, vyplývá, že z tohoto pohledu byli naši speleologové i na tu dobu vybaveni poměrně dobře.

Kromě toho všeho, se ale musela vyřídit například ještě i víza.

Do expedičních příprav pak pochopitelně zasáhla i sametová revoluce se všemi překotnými společenskými změnami, což však už přichystanou expedici nezhatilo. A tak 10. února 1990 nasedli v Praze–Ruzyni do letadla členové expedice Ladislav Beneš, Libor Fridrich, David Havlíček (zástupce vedoucího), Vladimír Kracík, Petr Loskot, Bohumil Šustek, Pavel Tásler, Radko Tásler (vedoucí expedice) a Jiří Tomášek, a vydali se na Nový Zéland.

Letěli pravidelnou linkou ČSA do Singapuru s mezipřistáním v Bombaji a Kuala Lumpuru, letadlem IL 62. Druhou část cesty do Sydney s mezipřistáním v Melbourne pak absolvovali na palubě australského dopravce Quantas letadlem Boeing 747. Poslední část leteckého přesunu na Nový Zéland ze Sydney do Christchurche pak opět absolvovali se společností Quantas letadlem Boeing 747.

Z deníku expedice, zveřejněného v již zmíněné expediční zprávě, se dozvídám, že v Christchurchi výprava přistála 16. února a na letišti je očekával Bud Chapman v hasičské uniformě.

Tábořiště u Buda Chapmana na zahradě (u stanu Radko Tásler)

Tábořiště u Buda Chapmana na zahradě (u stanu Radko Tásler)

„Nejdříve si myslíme, že je to letištní zřízenec, ale rychle si tohle nedorozumění vysvětlíme, nasedáme do jeho přistavené dodávky a přesouváme se k němu na zahradu, kde stavíme stany. Následující dny čekali naši speleologové na expediční bednu a seznamovali se s místními lidmi. Navštěvuje je prezident zdejšího speleologického spolku Lindsay Main a společně s ním přichází i krajanka Marta Treskoňová, která doslova lační po nových informacích ze své bývalé vlasti.

Ráno 22. února konečně odjíždí čtyři členové naší výpravy pro expediční bednu. Formality jsou vyřízeny rychle a bez problému určitě i proto, že celnice je jeskyňářka. Co ale naše speleology zaskočí, je vratná kauce ve výši pět set novozélandských dolarů. S tím rozpočet nepočítal. Naštěstí ji za ně skládá Bud.

Expedice se konečně může rozjet na plné otáčky. V deníku se dočítáme, že „Vláďa a Petr jdou nakoupit asi pět set kilogramů potravin. Když Vláďa spočítal cenu, zjistil, že tady prožereme škodovku.“ Na jídle však nelze šetřit. Vždyť na množství i její skladbě je přímo závislá fyzická kondice jednotlivých členů a tím do značné míry i výsledek celé akce.

Hlavní expediční program konečně začíná. Speleologové likvidují 23. února tábor zbudovaný na zahradě Buda Chapmana v Christchurchi, nakládají expediční materiál do vypůjčeného minibusu a odjíždí pod Mount Owen, kde si na pozemcích místního farmáře Kena Farrela stavějí základní tábor.

Zleva Ken Farrel (farmář, z jehož pozemku vyráželi do hor), Biff Frederickson (novozélanská kajakářka) a Bud Chapman

Zleva Ken Farrel (farmář, z jehož pozemku vyráželi do hor), Biff Frederickson (novozélanská kajakářka) a Bud Chapman

O den později začínají vynášky materiálu do hlavního tábora u jezera Bulmer v nadmořské výšce 1 200 metrů nad mořem, který se na dalších sedm týdnů stává jejich domovem.

Výstup do tábora trvá přibližně pět hodin, během nichž jeskyňáři bojují nejen s výškovým převýšením a špatně schůdnou cestou, ale i dotěrnými vosami. Později večer u ohně spočítají celkem čtrnáct žihadel.

Doktor David Havlíček přibližuje místo základního tábora: „Je to oblast alpského vysokohorského krasu. Hora Mount Owen je asi 1 860 m vysoká a my jsme byli asi tak na hranici lesa, který je ve výšce kolem 1 200 metrů. Tábor jsme postavili asi padesát metrů od jezera, jež bylo jedinou dostatečnou zásobárnou vody v okolí.“

Mezitím zjišťují, že nejsou jedinými obyvateli tohoto tábora, ale sdílejí ho s všudypřítomnými a neuvěřitelně oprsklými possumy, kteří byli na Nový Zéland zavlečeni z Austrálie. Jsou to malí až středně velcí vačnatci, kteří žijí hlavně na stromech, ale ani pohyb po zemi jim nečiní větší potíže.

Jsou to všežravci, již sežerou, na co přijdou, což naši speleologové velmi záhy poznali. Téměř okamžitě si totiž possumové vyložili přinesené zásoby jako určené především k zpestření svého jídelníčku. Teprve zavěšení potravy na tenká ocelová lanka, zajistila, že expedice nemusela skončit předčasně pro nedostatek jídla.

Ještě při zabydlování tábora podnikají naši nedočkaví speleologové průzkumné výpravy do okolí a už po dvou dnech si připisují první úspěch, což doktor Radko Tásler zaznamenal do svého deníku. „26. 2. – Zatímco David, Jirka, Bohouš a Láďa jdou dolů pro další vynášku, já s Petrem vyrážíme na první obhlídku přiděleného terénu. Po návratu do tábora hlásíme nález jedné díry s průvanem. Dáváme jí pracovní nález Na Palouku.“

Výstup k tábořišti podél Bulmer Creeku. Vzadu Joe Arts (místní jeskyňář), pak Bohouš Šustek a Petr Loskot

Výstup k tábořišti podél Bulmer Creeku. Vzadu Joe Arts (místní jeskyňář), pak Bohouš Šustek a Petr Loskot

Z této „díry s průvanem“ se postupem času vyklube významná jeskyně, kterou naši jeskyňáři později přejmenují na Achernar, podle souhvězdí na jižní obloze, které svítí nad táborem. Jeskyně je více než jeden a půl kilometru dlouhá s hloubkou přes dvě stě padesát metrů a představuje systém ve své horní části značně spletitý, ukončený velkým dómem s unikátní aragonitovou výzdobou.

Kromě průzkumu nalezené jeskyně pokračoval na povrchu každodenní souboj se stále vynalézavějšími a drzejšími possumy. „Poté, co jsme se dozvěděli, že se dají volně lovit a jíst, jsme jim vyhlásili válku,“ usmívá se doktor Havlíček a cituje ze Zprávy o expedici Owen 90 Nový Zéland.

„Ráno zjišťujeme, že possumové bez potíží šplhají po našich lanech a plundrují naše zásoby. Libor tedy na ně po večeři líčí oka, ale dlouho bez úspěchu. Dva dny nato je konečně úspěšný, a to dokonce dvojnásobně. Jednoho possuma ulovil do oka a druhého praštil polní lopatou, když se dobýval do pytle s těstovinami. Vláďa Kracík, provianťák a kuchař v jedné osobě, z nich připravuje vynikající guláš.

Do tábora přicházejí 10. března na návštěvu tři novozélandští speleologové a přinášejí s sebou poštu a čerstvé noviny. V příjemné atmosféře je naši speleologové informují o objevu jeskyně a za zvědavého přihlížená drzých possumů dlouze diskutují.

„Od novozélandských kamarádů se dozvídáme, že possumové mají velice chutné maso, ale je nutné jim před konzumací pořádně prohlédnout játra, protože roznášejí tuberu. Hmmm, tak to jsme měli vědět dříve. Játra byla totiž první věc, kterou jsme snědli na cibulce,“ dočteme se v expedičním deníku.

Vstupní část jeskyně Achernar (Vláďa Kracík)

Vstupní část jeskyně Achernar (Vláďa Kracík)

Tou dobou už naši jeskyňáři týden vědí, o „díře“, kterou pro její silný průvan nazvali Funidlo. Narazili na ni úplnou náhodou ve volném dni, když se vraceli z výstupu na horu Mount Owen. Byla však bohužel mimo oblast, jež jim Novozélanďané pro jejich výzkum vytýčili, a tak se do ní nevydali. Návštěva místních jeskyňářů však byla ideální možností, jak získat k jejímu prozkoumání povolení. Speleologové však měli ještě spoustu práce v první jeskyni, takže první průzkum Funidla se uskutečnil až 23. března. „Radko, Petr a Pavel mapují v Achernaru Black Box a ostatní dělají první průzkum Bohemie, jak překřtili naši jeskyňáři původní Funidlo.

Doktor David Havlíček mi vysvětluje, jak se dávají jeskyním jména: „To jsme se po večeři sesedli kolem ohně, každý napsal na lísteček svůj návrh a hodil ho do klobouku. Pak jsme vytahovali jeden po druhém a po dlouhé diskusi hlasovali. Vítězný návrh se pak stal oficiálním názvem jeskyně,“ vypráví David Havlíček a pyšně dodává, že Bohemia je právě jeho návrh.

Stará chodba v horních částech Bohemie

Stará chodba v horních částech Bohemie

V následujících dnech naši jeskyňáři postupně soustředili veškeré síly na Bohemii. Po týdnu přichází do tábora prezident místního speleologického spolku Lindsay Main ještě s dalšími dvěma jeskyňáři a společně s našimi se vydávají na průzkum Bohemie.

Velmi sugestivně na tento den vzpomíná doktor Radko Tásler: „Kloužeme fylitovou sutí někam dolů a výskáme radostí. Neporušenost svahu hyzdí jenom pár šlápot Pavlova týmu ze včerejška. Suť střídají obrovské skalní bloky a strop mizí. Suť se nám sype pod nohama a jeden krok vzhůru znamená pomalu dva zpět. Chvílemi si pomáháme i rukama. Na vrcholku výstupu vylézáme na balvan a výkřiky úžasu se nám zadrhávají v hrdle. Levou stěnu, která byla na dohled, lze teď sotva tušit a pravá stěna zmizela úplně. Svah pod námi ubíhá někam pryč a strop je pokryt neuvěřitelnou změtí krápníků. Všude, kam až dosvítíme, vystupují neuvěřitelné tvary. Obdivujeme kamennou monstranci, křišťálový lustr utkaný z jemných kamenných vláken, rovná tenká stébla vycházející z jednoho bodu všemi směry do prostoru, tisíce drobounkých třpytivých krystalků, madonu s děťátkem a další chaotické změti krápníků připomínající nějaké město ze sci-fi. V drobné suti se velkými skoky řítíme dolů a kocháme se ozvěnou přicházející z velké dálky. Na pár vteřin se dívám, jak se mi kluci jako drobné bludičky vzdalují. Bezděčně zakláním hlavu. Ne, není to sen. Nevidím hvězdy. Nedostali jsme se na povrch, kde je teď vlastně den. Jsme v dalším gigantickém dómu, největším ze soustavy dómů, které jsme zatím objevili. Nevíme pořádně, kam jdeme, pouze chápeme, že narušujeme tisíciletý klid podzemní katedrály, v níž před námi nestála lidská noha.“

Dominantní postavení zde má soustava obřích dómů, kterou naši speleologové nazvali Sen albeřických jeskyňářů. Dóm je 810 metrů dlouhý, šířka se pohybuje od 50 do 110 metrů a výška od 4 do 20 metrů. Tehdy se jednalo o jednu z největších prostor na světě. Celou touto částí protéká vodní tok a teplota se zde pohybuje v rozmezí od 5,1 °C až po 5,5 °C.

Dóm Sen albeřických jeskyňářů je v první desítce velkých světových dutin a představuje nejenom jednu z největších jeskynních prostor světa, ale také významnou světovou lokalitu s výskytem aragonitu.

V jeskyni Bohemia

V jeskyni Bohemia

Do konce expedice zbývalo posledních deset dní a naši jeskyňáři se naplno věnovali mapování Bohemie. Je jim jasné, že ji určitě nestihnou prozkoumat celou, a dost možná už tehdy začínali spřádat plány na to, že se sem ještě někdy v budoucnu vrátí.

Tři dny před koncem této části výpravy, přesně 7. dubna, vsypávají naši jeskyňáři do lamp poslední zbytky karbidu a jdou se rozloučit se „svojí“ Bohemií. Následující dny pomalu balí tábor a snášejí materiál do údolí.

Expedice končí, ale naši speleologové se tady ještě v budoucnu několikrát vrátí. V letech 1994, 1997 a 2000 byly zorganizovány další tři výpravy Českou speleologickou společností, během nichž byly objeveny další kilometry chodeb. Několik menších akcí zorganizovali také novozélandští speleologové a „naše“ jeskyně Bohemia byla propojena s výše ležící jeskyní Rhapsody. Celková délka jeskyně vzrostla na 10,6 kilometrů a hloubka na 713 metrů.

Čeští jeskyňáři se svými výsledky navždy nesmazatelně zapsali do historie novozélandské, ale i světové speleologie. Dodnes mají na Novém Zélandu a díky nim i Česká republika tu nejlepší pověst.

Mnohem více informací o úspěšné expedici našich speleologů naleznete v knize Zapomenuté výpravy.

                                                                                                                      Marek Hýža

Sdílejte článek