​Zastřelili se na půdě. Pak začalo peklo, vzpomíná rodina na sebevraždu odbojářů, obklíčených gestapem

Ten příběh by mohl být námětem syrového a temného dramatu z období protektorátu. Odehrával by se v kulisách černé Ostravy ještě plné kouřících komínů, žhnoucích hald a rachotících železáren. Byl by to příběh odvážných mladých odbojářů z železáren, plný akce, napětí, ale i strachu či zrady.

Příběh, který graduje běsněním a štvanicí zuřivých gestapáků a vrcholí hromadnou sebevraždou pronásledovaných hlavních hrdinů, neprostupně obklíčených v jednom z domů ve Staré Bělé.

Takový je totiž příběh odbojové skupiny Karla Břenka, který by neměl být zapomenut. Na jeho počátku byl neuvěřitelný čin, kdy se mladí lidé v květnu roku 1943 se zbraněmi vloupali v noci do ostravského úřadu práce. Spoutali hlídače, zacpali mu ústa, a poté zapálili kartotéku, podle které protektorátní úředníci posílali obyvatele Ostravy a okolí na nucené práce do Německa. Němcům se tento seznam až do konce války nepodařilo už dát dohromady.

Ostravská úřadovna gestapa. Foto: Slezské zemské muzeum Opava

Ještě předtím odbojáři vyloupili obchod se zbraněmi ve Vítkovicích. A pak nastal hon gestapáků na troufalé odbojáře. Některé brzy dostali, někteří jim úspěšně unikali. Své v tomto dramatu sehráli konfidenti gestapa i přestřelka na hřbitově, kde odbojáři sprovodili ze světa důstojníka gestapa, což se v protektorátu málokdy v civilním odboji podařilo. Poté však následovala tvrdá odplata gestapa.

O tomto mimořádném počinu odboje na Ostravsku a příběhu skupiny Karla Břenka jsme již čtenáře informovali, pak však přišlo nečekané pozvání od bratrů Mutinů ze Staré Bělé, kteří se s námi setkali v domě, kde štvanice na odbojáře tragicky vyvrcholila. Mluvili jsme tak s potomky aktérů i jedním přímým svědkem událostí, který byl tehdy ještě dítětem, a kterému tato štvanice na odbojáře zásadně změnila život.

Bratři Mutinovi s rodinnými příslušníky. Foto: Petr Broulík

Vzpomínky na štvanici pamětník zaznamenal v roce 2012

Na ponurou tragickou událost z rána 11. července roku 1944 vzpomínal před dvanácti lety jejich bratranec Ladislav Prokop, kterému bylo v době, kdy se v jeho rodném domě udála, třináct let. Dnes už je po smrti, ale své vzpomínky v roce 2012 poskytl svým příbuzným. Spolu s rodiči bydlel v rodinném dvojdomku ve Staré Bělé. V druhé části bydleli manželé Urbánkovi, což byla sestra jeho maminky s desetiletou dcerou.

V zahradě domu bydleli v dalším domě i rodiče jeho maminky spolu s dospělými dětmi a vnoučaty. Tedy manželé Vašutovi se třemi dětmi od čtyř do osmi let, bratr Františka Vašuta Vladimír, který byl tehdy svobodný, a manželé Mutinovi se dvěma dětmi ve věku sedmi a pěti let. V rodinném domě ve Staré Bělé bydlela také Ludmila Mutinová, tehdy osmatřicetiletá svobodná žena.

Začalo to řvaním a bušením na dveře. Otevřete dveře!

A právě v tomto domě našli svůj úkryt členové odbojové skupiny Karla Břenka, po nichž v létě 1944 už delší čas marně s pomocí konfidentů pátralo gestapo.

„Dne 11. července roku 1944, nevím už, kolik bylo přesně hodin, mne probudilo bušení na dveře. Někdo řval, ať otevřeme dveře,“ líčil Ladislav Prokop. „Té noci i tu předcházející jsem byl doma sám. Otec byl na noční směně a maminka byla v nemocnici na vážné operaci.“

Protože třináctiletý Ladislav ke dveřím hned nešel, bušení a výkřiky se opakovaly. „Měl jsem strach, proto jsem šel venkovní dveře nakonec otevřít. Hned poté, co jsem zmáčkl kliku do ulice, vřítili se do domu neznámí muži v kožených kabátech a s nimi němečtí vojáci. Všichni měli zbraně,“ líčí Ladislav.

Schovala se na půdu. Ale gestapáci ji našli a tloukli před dětmi

Ozbrojení muži se hned třináctiletého chlapce dotazovali, kde má matku. „Maminka je v Ostravské nemocnici,“ odpověděl. Tomu ale gestapáci nevěřili. „Křičeli na mě a jeden z mužů mě uhodil. Když se přesvědčili, že v domě maminka opravdu není, musel jsem s nimi jít do druhé části dvojdomku, kde bydlela teta Urbánková. Také její muž byl stejně jako můj otec na noční směně,“ vyprávěl.

Když totiž jeho teta viděla kolem dvojdomku vojáky a slyšela bušení na dveře u rodinných příslušníků, vyběhla na půdu, kde se před nimi schovala a doufala, že ji nenajdou. Gestapáci ji však zakrátko nalezli a potom brutálně zbili a to před dětmi. Přitom se třináctiletý Ladislav Prokop dozvěděl, proč do domu gestapo po ránu vpadlo. Hledali mladou ženu, která jela večer na kole z Ostravice do Paskova a poté do Staré Bělé.

Tou sledovanou ženou byla Ludmila Mutinová, které říkali Lída. Ta spolupracovala s Karlem Břenkem a dalšími odbojáři jako spojka a všichni se znali ze zaměstnání ve Vítkovických železárnách. Už čtyři dny se Břenek s dvěma odbojáři ukrývali na půdě domu ve Staré Bělé, kde Lída také bydlela.

Gestapo sledovalo dívku do Paskova. Tam se jim ztratila

Energická odbojářka dne 10. července v Ostravici předběžně dojednávala přesun odbojářů ze Staré Bělé k beskydským partyzánům. Gestapáci ji sledovali, Lídu dokonce při její jízdě na kole zastavili a nabídli jí svezení. To odmítla a poté se jim ztratila.

Ludmila Mutinová. Foto: Slezské zemské muzeum Opava

Ještě té noci příslušníci gestapa a vojáci obklíčili zmíněné domy a po rozednění je začali postupně prohlížet. V domě číslo 297 se na půdě ukrývali odbojáři Karel Břenek, Oldřich Vychodil a Bohuš Mikmek. V domě se však nacházela i Lída Mutinová a Vladimír Vašut.

Jak se gestapo a němečtí vojáci o odbojářích dozvěděli? Dne 10. července byla Lída Mutinová na Ostravici na návštěvě u muže s kontakty na beskydské partyzány, kterého už ale gestapo „zpracovávalo“. „Když se teta Lída z Ostravice vracela na kole přes Paskov, gestapáci ji cestou dostihli a nabídli jí, že ji do Staré Bělé svezou. Ona nechtěla, bohužel udělala chybu, protože přitom řekla, že je Prokopová. Když se jim teta Lída ztratila, zamířili k nám, tedy Prokopům a Urbánkům, vzbudili chlapce Ladislava Prokopa, začali vyslýchat a bít tetu,“ říká Radomír Mutina.

Z druhé části dvojdomku zazněl výstřel

Odbojář Karel Břenek už v těch chvílích věděl, že jakýkoliv odpor či útěk gestapu je nemožný. Nechtěl však ani vystavit nebezpečí rodinu Mutinových, pokud by padli do rukou krutému gestapu. Vzdát se proto nepřicházelo v úvahu. Jediným řešením pro ukryté byla - dobrovolná smrt.

„A tak zatímco gestapo prohledávalo náš dům, ozval se z vedlejšího domu silný výstřel. Silnější než bývá. Bylo to totiž několik výstřelů naráz. Na jeden povel. Zaskočení Němci znejistěli. A dostali strach vejít do druhé části domu, z kterého výstřel zazněl,“ líčil své zážitky Ladislav Prokop.

Gestapáci pod pistolemi donutili Jana Mutinu mladšího, aby vystoupil do podkroví domu. A tam nalezli pět mrtvých osob včetně mladé Lídy Mutinové. „Gestapo bylo činem Karla Břenka a jeho druhů překvapeno. A neúspěšnost celé akce, kdy už si byli jisti, že dopadnou po dlouhém roce pátrání Karla Břenka, je rozzuřila,“ popisoval Ladislav Prokop.

Museli snést mrtvá těla do auta. Gestapo se neštítilo dům vykrást

To už se do rodinného domu vrátil jak jeho otec, tak strýc Urbánek. Přes varování občanů Staré Bělé, aby domů nejezdili, že je tam gestapo, se rozhodli vrátit ke svým rodinám.

Gestapo okamžitě zatklo všechny dospělé členy rodiny Mutinů. „Nahnali nás všechny do dvojdomku kromě mého otce a strýce Urbánka. Ti museli odnést mrtvá těla z půdy do přistaveného nákladního auta. Pak gestapáci všechny zatčené členy rodiny a osoby odvezli k výslechu. Celkem zatkli osm osob včetně mého třiasedmdesátiletého dědečka. Doma zůstala pouze naše sedmašedesátiletá babička se sedmi vnoučaty. Němci se neštítili před svým odjezdem ukrást z domů cenné věci, jako rádia, hodinky, fotoaparáty, ale i potraviny či dětské oblečení,“ vzpomínal Ladislav Prokop.

Pořád se ptal, kdy půjde domů. Pusťte ho, je psychicky nemocný

Dědečka gestapo po týdnu věznění propustilo. „Sehrál prý na Němce habaďůru. Drželi ho na gestapu v nějakém kumbálku, a vždycky prý, když šel nějaký gestapák, tak se ptal: kdy půjdu domů? Kdy půjdu domů? Pořád dokola to samé. Nakonec usoudili, že je asi psychicky nemocný a pustili ho,“ vzpomíná Jaroslav Mutina, který měl v době události čtyři a půl roku.

Všechny zatčené, kromě tety Vašutové, která byla ve vysokém stupni těhotenství, však gestapáci odeslali do koncentračních táborů.

„Odtud se již můj otec a manželé Urbánkovi nevrátili. Tetu Vašutovou propustili z vězení koncem srpna 1944 kvůli porodu. Po šesti týdnech ji však opět uvěznili a poslali do vězení v Německu, kde zůstala až do konce války v roce 1945. Kupodivu už ale nezatkli moji maminku, když se vrátila z nemocnice,“ popsal své zážitky z dětství Ladislav Prokop.

Karla Břenka se gestapo bálo. Jen čtyři dny před zátahem na odbojáře ve Staré Bělé totiž zastřelil na hřbitově ve Vratimově gestapáka Heinzeho z ostravské služebny gestapa. Gestapo totiž 7. července 1944 s pomocí konfidentů vylákalo už přes rok unikajícího odbojáře na falešnou schůzku. Celá tato akce však skončila fiaskem, protože Karel Břenek z léčky nejenže unikl, ale kromě zastřeleného Heinzeho odbojáři na hřbitově postřelili i dva české konfidenty gestapa.

Karel Břenek. Foto: Slezské zemské muzeum Opava

„Když pak otcové rodin na rozkaz gestapa snášeli všech pět odbojářů z půdy, byly schody na půdu celé od krve. Babička to potom sypala popelem,“ vzpomíná Jaroslav Mutina. „Pak pro nás přijel strejda Pepa autem a odvezl nás do Krmelína. V domě zůstali jen Vašutovi, Libuška, Věrka a Luděk, Láďa Prokop a Jarmila. Ač Němci prý hrozili, že přijdou i pro nás děti,“ vzpomíná Jaroslav Mutina, kterému bylo v červenci 1944 čtyři a půl roku. „Všichni zatčení šli do nejdříve do ostravské věznice, potom je převezli do Brna a pak mamku do Ravensbrücku, otec byl v Dachau, teta Božena Vašutová skončila v Drážďanech v nemocnici.“

Házel jako dít na autobus s Němci kamení, pak autobus zastavil a dostal výprask

Tehdy čtyřapůlletý Jaroslav Mutina vzpomíná také na protektorát a konec války. Že v Běském lese měla stanoviště německá protiletadlová baterie, která bránila Ostravu proti leteckým náletům spojenců i sovětských letounů. „A tady po cestě ve Staré Bělé jezdili autobusem vojáci, kteří se v Bělském lese střídali. Tehdy bylo na chodníku kolem cesty plno štěrku a strusky. A my jako kluci jsme vždy nabrali hrsti toho kamení a po tom autobuse jsme to metali. Jednou ten autobus zastavil. Všichni utekli, ale já jsem nestačil. Byl jsem tehdy moc malý. Tak jsem dostal tehdy za vyučenou. A pořádně. Dodnes si to pamatuju,“ směje se Jaroslav Mutina.

Pamatuje si také, jak šli se strýcem v Krmelíně už na podzim roku 1944 pouštět papírového draka. „Postavili jsme si takovou papírovou bednu a měli ji zavěšenou u stropu. Za chvíli se objevily motorky a obklíčili nás vojáci se psy. Mysleli si totiž, že ten drak je anténa a že je v něm vysílačka. Nám s bráchou pak v Krmelíně říkali partyzánské děti. Všichni o tom, co se stalo ve Staré Bělé, věděli,“ vzpomíná Jaroslav Mutina.

Když přišli rudoarmějci, tak se schoval. Bál se po tom všem vojáků

Připomíná si také, jak ruští zajatci museli v Krmelíně kácet lipovou alej, která vedla od kostela nahoru na náměstí. „Němci tam nechali v podstatě všechny lípy vykácet, dělali z nich protitankové zátarasy. „Stařenka nám vždycky něco pro ně zabalila a my jako děti jsme to těm zajatcům nosili, aby se aspoň trochu najedli,“ vzpomíná Jaroslav Mutina.

Z Krmelína také se strýcem Pepou Máchou pozoroval bombardování chemické továrny Rütgers. „Pamatuji si, jak se z ní valil černý dým,“ vypráví Jaroslav Mutina.

A v Krmelíně také zažil jako pětiletý kluk příchod rudoarmějců při osvobozování Ostravy. Po zážitcích před necelým rokem ve Staré Bělé se však vojáků bál. „Když přišli, tak první co udělali, prohledali sklep domu. Já jsem se před nimi schoval, měl jsem z vojáků od těch událostí u nás strach. Pak ale jeden rudoarmějec přišel k bráchovi Jendovi, vzal svůj čistý kapesník a dal mu ho jako dárek. A říkal, že má taky takového chlapce doma v Rusku,“ vzpomíná.

Na dvoře domu strýce v Krmelíně si pak rudoarmějci postavili polní kuchyni „A my jsme od nich dostávali jejich jídlo. Boršče a podobná jídla. Vůbec to nebylo špatné, bylo to chutné, tučné. Nám klukům dali čokoládu. V roce 1945 to byli úplně jiní Rusové než potom v osmašedesátém,“ upozorňuje Jaroslav Mutina.

Strýc viděl jejich tátu v Ostravě. Čtyřletý chlapec vyběhl na náměstí a čekal

Pamatuje si na návrat otce z koncentračního tábora. Přišel za syny ke strýci do Krmelína. „Věděli jsme už, že je zpátky. Strejda Pepa Mácha přišel jednou v květnu z Ostravy a říkal nám, že ve Vítkovicích viděl našeho tátu,“ vzpomíná.

Pamatuje si, že tehdy vyběhl v Krmelíně náměstí, kde je dnes kruhový objezd, a tam si sedl. „A čekal jsem, až táta přijde. Přišel, na hlavě měl fez, což je pokrývka hlavy nošená hlavně v islámských zemích, a byl opravdu hodně opálený. Tři čtvrtě roku jsme ho neviděli. Pak se vrátila i máma. Vždy vzpomínala, že když do Ravensbrücku přišli sovětští vojáci, otevřeli vrata tábora a řekli „Děvočki, možetě isť damoj.“

Jeho otec zase vzpomínal, že když tábor Dachau osvobodili Američané, ještě hodně lidí prý potom zemřelo. „Američané totiž tábor uzavřeli, a začali vězňům vařit. Nějakou prý strašně mastnou polévku. Ti lidé ale nebyli zvyklí jíst a tak mnozí ještě po osvobození Dachau zemřeli. Ale z Dachau ho zase přivezli na nějakém náklaďáku až do Ostravy,“ vzpomíná Jaroslav Mutina.

Rodiče bratrů Mutinových však prý jinak na svůj pobyt v koncentračních táborech vzpomínali hodně málo. „Jen maminka občas něco řekla. Třeba, že je hodně otužilá, protože je v koncentráku v zimě polévali nahé studenou vodou. A někdy vykládala, jak si se spoluvězenkyněmi vybíraly vši. A až v podstatě předloni jsme zjistili, že se jí v Ravensbrücku v lednu 1945 narodila dcera, která však prý přežila jen pouhý jeden den. Vzpomínala na to v nějakém článku, který jsme našli na internetu, její kamarádka z koncentráku,“ říká další bratr František Mutina.

Vyhořel dům, kde se odbojáři skrývali před střelbou ve Vratimově

Je třeba také připomenout, že další tragédie spojená s odbojovou činností skupiny Karla Břenka se odehrála ve Vratimově na Podlesí.

Při osudné hromadné sebevraždě na půdě ve Staré Bělé zemřel i mladý Oldřich Vychodil. Právě v domě Vychodilových se ukrývala skupina Karla Břenka před přestřelkou na vratimovském hřbitově. Po zastřelení člena gestapa a postřelení dvou konfidentů už však odbojáři nemohli ve svém dosavadním úkrytu zůstat a přemístili se do domku ve Staré Bělé, k rodině Lídy Mutinové. Tam se schovávali v poli, až v osudnou noc se přemístili na půdu, kde přemýšleli, co dál. Vážně uvažovali o odchodu do Beskyd, kde se chtěli přidat se k partyzánům.

„Němci po přestřelce na hřbitově rodiče Oldřicha Vychodila zatkli a chalupa hned 9. července vyhořela. Ani historici přesně nevědí, zda dům zapálili ze msty Němci, nebo vyhořela nějakou nešťastnou náhodou. Vůbec nevíme, co se pak s Vychodilovými stalo,“ říká Radomír Mutina. A dodává, že také na Podlesí je dnes pomníček připomínající tragédii odbojářské skupiny Karla Břenka.

Tragédie odbojářů z půdy domu ve Staré Bělé rodiny navždy stmelila

Události v domě ve Staré Bělé a jejich následky daly celou velkou rodinu Mutinů, Prokopů a Vašutů dohromady.

„Celá rodina se po tom, co se tady stalo, semkla. Od té doby vlastně všichni bratranci, sestřenice, vnuci a děti držíme po kupě. Ale možná to tak bylo odedávna. Jen Urbánkovi se nevrátili z koncentráku vůbec a jejich tehdy čerstvě narozenou dceru Jarmilu vychovali známí, kteří si ji vzali za svou,“ vysvětlují na zahradě osudného domu bratři Mutinovi.

Rodina potomků se také každý rok v době výročí tragédie schází. A také na Silvestra se sejdou na obědě, vždy v nějaké restauraci. „Připomínáme si to, co se tady stalo, pořád. Na velkém setkání nás bývá jednou ročně až sedmdesát osmdesát. Ale někteří už jsou starší nebo nemocní, stárneme,“ říká František Mutina, který však stále o odkaz tragédie v domě s pamětní deskou připomínající neohroženou odbojářskou partu Karla Břenka pečuje.