Nejnovější zprávy: Při požáru chaty zemřel člověk Soubor Ladislava Ševčíka, Chlopčík i Dobeš. Akord dal zázemí mnoha umělcům

Společnost

30 let svobody: Ostrava si vždycky uměla poradit, říká jeden z mužů revoluce

Magazín PATRIOT připravil k 30. výročí sametové revoluce seriál reportáží, rozhovorů a analýz na nejrůznější témata, související se změnami, které za uplynulých 30 let v Ostravě proběhly.

Lubomír Zaorálek (Foto: mkcr.cz, msk.cz)

V dnešním díle se na historické události i současnost podíváme s jedním ze spoluzakladatelů ostravského Občanského fóra Lubomírem Zaorálkem, který je již od roku 1996 sociálně demokratickým poslancem. Působil také na postu předsedy Poslanecké sněmovny, v letech 2014 až 2017 byl ministrem zahraničí a od srpna letošního roku je ministrem kultury.

Rozhovor pro Magazín PATRIOT vznikl během jeho říjnové návštěvy Ostravy, kde ministerstvo kultury potvrdilo záštitu nad projektem Museum+, novou součástí areálu Dolních Vítkovic.

Jak hodnotíte vývoj, kterým Ostrava za 30 let prošla?
Je neuvěřitelné, jak se život v Ostravě za těch třicet let proměnil. Město přežilo hospodářskou transformaci, která mohla být sociálně daleko náročnější, než byla. Neříkám, že nebyla náročná, protože pro řadu lidí to nebylo jednoduché, ale v zásadě nedošlo k dramatickým sociálním propadům a kataklyzmatům, kterým se nevyhnuli třeba v západní Evropě. Přijde mi ale, že to ani tak nebyla zásluha státu, jako toho, že si lidi v Ostravě uměli sami poradit.

Vybavíte si nějaký příklad z doby transformace?
Pamatuji si, že když lidé odcházeli z dolů, řada z nich byla nesmírně šikovných, a tak zakládali vlastní firmy třeba na výrobu nábytku. Dokázali se o sebe v nových podmínkách postarat a mnozí dokonce zaměstnali další lidi. Připadá mi, že se tady projevila velká šikovnost lidí, jejich schopnosti a pracovitost. I díky tomu se to zvládlo bez velkých sociálních otřesů.

Leccos se jistě zvládlo, ale zároveň zůstává spousta věcí nedořešených. Vnímáte to tak?
Myslím si, že transformace nebyla pro Ostravu neštěstím, ale zatím není dokončena. Ještě jsme tady nevytvořili novou podobu života a města, ve kterém by mladí lidé chtěli zůstat. To i po třiceti letech zůstává před námi. Po náročném období opouštění těžkého průmyslu jsou tady nové typy výrob, proběhlo to velmi zajímavě a docela úspěšně, ale teď k tomu potřebujeme přidat něco, aby město i celý region byl opravdu přitažlivý. To je dneska ve světě moc důležité.

Co konkrétně by Ostravě mohlo pomoci?
Chce to velké investice zásadního typu, jako je třeba Dolní oblast Vítkovic, aby bylo proč do Ostravy jezdit a aby se vědělo, že je tady plnohodnotný život. To jsou důvody, proč si mladá rodina řekne, že stojí za to v Ostravě zůstat. Zatím to tak úplně neplatí, přitažlivost Ostravě chybí, ale šanci má. Z hlediska rozvoje je totiž v něčem mnohem zajímavější než třeba Brno, které nás vždycky předstihovalo. Věřím, že pokud Ostravsko přijde s novými typy projektů, jako je například Museum+, může být do budoucna štikou.

Jakou roli v tom může sehrát podpora ze strany státu?
Dlouho jsme si pomáhali sami, takže dnes potřebujeme i pomoc od státu, abychom z Ostravy vytvořili něco, co bude působit dynamicky, zajímavě a co vytvoří novou podobu života, alternativu k tomu, co v naší zemi existuje. Těžko můžeme soupeřit s Prahou, která má navíc svoje problémy. Jde o to, aby život v Ostravě měl vlastní magnety a přitažlivost, díky které tady budou lidi zůstávat. To je třeba dokončit tak, aby se Ostrava stala svébytným místem, kde jsou možnosti na úrovni srovnatelné s dalšími částmi republiky. Ať se to týká zdravotnictví, kultury i nabídek práce, která bude zajímavá pro ty nejšikovnější lidi.

Jak s odstupem času vzpomínáte na události z listopadu 1989?
Pro mě to byla záchrana. Byl jsem jeden z netypických příkladů, protože před listopadem 1989 jsem o veškerou práci přišel. Stal jsem se znovu bezprizorní, což mě potkalo už tři roky předtím. V socialistické straně mi řekli, že jsem vředem na jejich těle. Neměl jsem, kde bych hlavu složil a do toho přišla revoluce. Jak mi říkal Ilja Racek, byl jsem zralý na emigraci nebo na sebevraždu. Byl jsem ve velmi složité životní situaci. Ne, že bych neměl co dělat. Dělali jsme různé přednášky, ale to bylo na pokraji, hrozilo, že nám to „od zítřka“ zakážou. I proto jsem nevěděl, co si počnu s rodinou a dvěma dětmi. Revoluce přišla jako zázračné řešení všech mých problémů.

Bylo pro vás tedy samozřejmé stát se „mužem revoluce“?
Stal jsem se mužem revoluce prostě i proto, že ostatní mohli chodit do práce, ale já jsem žádnou práci neměl. Byla to pro mě voda živá, která mi dala šanci znovu něco dělat. Proto jsem se ocitl v centru dění. Mohl jsem se věnovat revoluci, protože mě odevšad vyhodili. Vždy mi po týdnu napsali, že mě nemohou přijmout z nějakých nesmyslných důvodů. Byla to dost těžká doba a vůbec jsem si nedovedl představit, že se režim změní. Takže listopad 1989 jsem vždycky chápal jako pomoc z hůry. Najednou jsem mohl dělat něco, co mi dávalo smysl. Otevíral se mi úplně nový prostor.

Hned v roce 1990 jste byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Jak k tomu došlo?
Když za mnou v prosinci 1989 přišel Tomáš Hradílek (disident, chartista a posléze ministr vnitra, pozn. red.), zda bych šel dělat poslance do Federálního shromáždění, říkal jsem mu, že se zbláznil. Postupně mě ale přesvědčil, že to je dobrý nápad, a tak jsem s Tomášem dělal půl roku federálního poslance. Bylo to všechno takové šokující. Člověk byl doslova katapultovaný do vrcholné politiky, což si vůbec nedovedl představit. Byla to opravdu neuvěřitelná doba.

Věděl jste i díky tomu, že budete chtít dělat politiku?
Nevím, zda bych jinak dělal politiku. Nějak mě to vcuclo. Nejprve jsem byl šest let na Ostravské univerzitě (v letech 1990 až 1996, pozn. red.), kde jsem dostal možnost založit katedru filozofie, což pro mě byla fascinující věc. Pozval jsem profesory Milana Sobotku z Prahy a Lubomíra Nového z Brna a s nimi jsme založili katedru. Pak jsme šli do voleb a na podzim roku 1990 udělali obrovské vítězství, 60 % hlasů pro Občanské fórum. Architekta Jiřího Smejkala jsem přesvědčil, aby dělal primátora. Byla to úžasná doba, ale i tehdy jsem si uvědomoval rizika, nebyl jsem úplně naivní. Věděl jsem, že může přijít vystřízlivění a podobně. Dnes mám co bilancovat a vím, že to není jednouchá bilance. Pořád si ale myslím, že ani tady v Ostravě není nic ztraceno. Naopak je šance jít dál.