Nejnovější zprávy: Kam dnes na oběd? Na Buddha bowl k Valíčkovi! ​Výstava Cirkusová příšera versus Fialoví ďábli připomene brakovou literaturu v předválečné Ostravě

NESMRTELNÉ HOSPODY

Beskydská krčma nebyla jen kořalna. Přinášela horalům a turistům kulturu

Stará beskydská hospoda U Bebka se opět otevřela.

Foto: sborník SOKA Frýdek-Místek

Tento „kultovní“ šenk horalů a turistů loni doslova vzkřísili a po dlouhé době vkusnou rekonstrukcí manžel Mertlovi a letos si ji pronajal místní patriot Michal Čížek, který na její rekonstrukci loni pracoval. Turisté, cyklisté, místní i staří štamgasti ji letos poprvé navštívili.

„Bylo rušno v podstatě celý den. Objevili se i lidé, kteří mají Bebka rádi, znali ho kdysi a tak se přišli letos poprvé podívat, jestli je otevřený,“ říká spokojeně nový nájemce Milan Čížek.

My se v druhém díle historie šenku U Bebka, kterou zpracoval historik Milan Myška, velký patriot z Morávky, podíváme na to, co pro místní tato hospoda kdysi znamenala. Nejenže turisty po túrách osvěžila a napojila, ale obyvatele Beskyd sdružovala a přinášela jim kulturu.

Škubačky, samohonka i kvit, ředěný vodou z curčku

Prvotní funkcí krčmy bylo samozřejmě poskytnout hostům občerstvení. Tím se však funkce Bebkovy beskydské krčmy nevyčerpávala. Povšimněme si alespoň některých aktivit, kterými ozvláštňovala všední den horalů respektive poutníků, kteří ji s oblibou vyhledávali.

Poté, co pan Bebek přistavěl k hostinci sál, staly se příležitostí společenských kontaktů takzvané „škubačky“. Konaly se obvykle v zimních měsících, kdy se vpodvečer scházeli obyvatelé horských samot, aby v rámci sousedské výpomoci pomohli vždy jiné hospodyni škubat husí peří. Při pracovní části tohoto „obřadu“ se vyprávěly nejrůznější zkazky a příhody, ženy pracovaly, omladina naslouchala.

Po skončení „škubaček“ následovala zábava. Při ní se zpívalo, tancovalo při tahací harmonice. Nechybělo ani pohoštění, připravené hospodyní, pro kterou se škubalo. Hospodáři přinášeli na škubačky doma vypálenou „samohonku“ a v nevyhlášené soutěži se „koštovalo“, komu se toho roku nejlíp vyvedla.

Když došla „samohonka“, naléval krčmař „kvit“, což byl čistý líh ředěný vodou. U Bebka se ředilo pramenitou vodou z „curčku“, který vyvěral v údolíčku Lúčky, asi půl kilometru nad hospodou. Voda z „čurčku“ měla tu vlastnost, že se po ní líh nezakalil. Za války, když byli k Bebkům nastěhováni vojáci, však načas „škubačky“ ustaly.

Sál posloužil k tancovačkám, ale i k založení kolaborantské organizace

Milan Myška dále ve své úctyhodně obsáhlé kronice krčmy U Bebka popisuje, že když pan Bebek rozšířil svou krčmu o sál s divadelním jevištěm, konávaly se v něm taneční zábavy i ochotnická divadelní představení.

O jedné takové hojně navštívené tancovačce víme díky záznamu ve školní kronice: uspořádali ji v r. 1925 místní lesní dělníci, aby výnosem z ní, který činil 160 tehdejších korun československých, podpořili knihovnu místní školy, protože ta čítala všeho všudy pouhých pět svazků.

Ve válečné zimě na přelomu let 1940 a 1941 místní mládež, sdružená v takzvaném Národním souručenství, sehrála divadelní představení Zelení hájové a také jeho výtěžek šel ve prospěch místní školy. Tehdy už se vybralo na vstupném 600 korun.

Bebkův divadelní a taneční sál sloužil i méně zábavným účelům. 1. dubna 1940 se zde pod nátlakem okupační správy sešly dospělé ženy a dívky z Lúčky, aby založily místní ženský odbor tohoto kolaborantského, ne však vždy tak vnímaného Národního souručenství.

Na oblíbené plesy svážely lidi autobusy, hrál tu ochotnický spolek z Dobré

Po druhé světové válce se v sále Bebkovy krčmy čas od času za velké účasti místní populace hrávala ochotnická divadelní představení, nejčastěji divadelním spolkem z Dobré. Dvakrát, někdy i třikrát do roka se v Bebkově sále konaly plesy. Byly dokonce tak oblíbené, že se na ně sjížděli autobusem i hosté z okolních vesnic.

Lesník Kwapulinský vzpomínal, jak se během zimy, před Novým rokem, na polesí nacvičovaly humorné jednoaktovky, aby se jimi mohla zpestřit silvestrovská taneční zábava v Bebkově sále, a jak tato vystoupení nacvičovala děvčata v Morávky-Lúčky, která pracovala v lesních školkách - slečny Kaňokovy, Blahutová, Hradišťanová, Drabinová, Pajurková.

Také během roku se tu a tam nacvičilo nějaké divadelní představení. Oblíbené byly letní „výlety“ v přírodě u „Leknínového jezírka“ naproti Bebkově hospodě nebo na Uspolce.

Před hospodou se konaly „dobytkářské trhy“, v ní kartářské maratony

Historik Milan Myška vzpomíná s pomocí pamětníků i na to, že po roce 1965 do Bebkova sálu občas zavítalo pojízdné kino. Tato představení organizovala jakási „kulturní úderka“ pana Mališe z Válcoven plechu v Lískovci.

Rázovitá intimita Bebkovy krčmy skýtala přístřeší i stálým menším společnostem, které se zde scházely nebo dokonce sjížděly, například na karetní partičky. Jisté proslulosti nabyla mariášová stolní společnost majitele autobusové dopravy Carbola, frýdeckého taxikáře Obluka a místního faráře z Pražma a katechety pátera Sojky.

Jejich „kartářské maratony“ trvaly i několik dní. Něco se při tom vypilo, paní Bebková připravila vyhlášenou specialitu - pstruhy na másle.

Událostí, která se odbývala před Bebkovou krčmou, bývaly místní „trhy“ na dobytek. Ti, kteří chtěli prodat krávu nebo býčka, je přihnali před hospodu a ti, kteří chtěli koupit, zde čekali na příležitost. Smlouvalo se, dohadovala cena, jako odborný expert zde fungoval sedlák Kotasek z Novoti, jak se jmenovala jedna z usedlostí v Byčinci.

To byl písmák, vzdělaný a moudrý člověk, vynikající nespočtem potřebných dovedností, mimo jiné veterinárních. Když se dohoda podařila, podali si kupující s prodávajícím ruku, Kotasek ji dlaní „přebil“ a šlo se do krčmy zapít výhodný „litkup“. Není třeba dodávat, že to byla příležitost pro hromadu zevlounů, kteří pozorovali toto zajímavé dění, radili - a též se často podíleli na zapíjení „litkupu“.

Malá galerie štamgastů hospůdky u Bebka

Milan Myška měl to potěšení stát se jako chalupář v Lúčce svědkem posledního čtvrtstoletí existence slavné krčmy. Pro dokreslení koloritu se pokusil o několik miniportrétů „štamgastů“, s nimiž ho spojovalo mnoho neopakovatelných zážitků.

Například hajný Kubačák. Manžel krčmářky, excelentní hajný. Býval to tak trochu „kamarád z mokré čtvrti“, jinak přímý chlap, který když něco slíbil, tak to splnil. Rozuměl lesu a byl vynikající střelec.

Živým svědectvím toho byla jeho manželka, když se oblékla do nádherných liščích kožišin, jím ulovených. V krčmě to měl těžké. Kontrolu jeho konzumace, kterou musil vždycky řádně zaplatit, měla pod palcem jeho žena. Rozhodovala, zda jejímu muži krčmář naleje nebo ne.

Proslulým se stal hajný Kubačák svým zřejmě alkoholem ovlivněným viděním. Třeba když jednoho únorového mrazivého večera „potkal medvěda vyše Bebka“. „Usmívali jsme se tomu, ale mnozí z místních i chalupařů tehdy zvažovali, zda se v pozdních hodinách špacírovat údolím Lúčky. Co kdyby přece jen potkali obávaného huňáče?,“ vzpomínal Milan Myška a povzdechne si. „Škoda, že hajnému Prozřetelnost vyměřila tak krátký život!“

Bezzubý Ignác pil „želone“ a v mako spodkách prosil o „posiluněk“

Ignác. Chlap jako hora, o němž šla pověst, že měl zamlada takovou sílu, že trhal pařezy a na rameni přenášel dospělé stromy. Žil v dřevěnce pod Strongami se svým bratrem a sestrou. Chalupě se v místní tradici říkalo „Barák“.

Plány přístavby Bebka z roku 1927

„Teprve nedávno jsem se dopídil, že to kdysi byla hájenka, v níž bydlil hajný jménem Barák. Ignác měl trochu zvláštní myšlení i vzhled, který zvýrazňovaly bezzubé čelisti. Podivná artikulace jeho řeč někdy činila sotva srozumitelnou,“ vzpomínal Milan Myška.

Popisuje, že Ignác krčmu u Bebka navštěvoval ve dnech, kdy sem zajížděla pojízdná prodejna potravin. Přijel v černém obleku, na kole. Nakoupil zásoby na týden a do setmění poseděl v nálevně. Vypil sadu piv, několik „želonych“, jak místní říkali do jedovaté zeleně zbarvené „fefrmintce“.

Když mu už šenkýřka odmítla nalít další, pokorně stál u nálevního pultu a prosil o „posiluněk“. Publikum se bavilo tím, jak mu pomalu sklouzávaly nepodkasané kalhoty, až se jako harmonika složily na podlaze a zjevily se v létě v zimě hnědé mako-spodky.

Ignác z Bebka vyháněl skutečné i domnělé komunisty

Rád se zapojoval do politických debat, nenáviděl komunisty, a protože znal trable Milana Myšky s touto tehdy panující „stranou a vládou“, sotva historik vešel do oblíbené nálevny, začal Ignác pokřikem „komunisti ven“ vyhánět všechny skutečné i domnělé komunisty.

„Aby mne případně nedostali do dalších malérů. Hospodu opouštěl za tmy, opíraje se o jízdní kolo, jehož řídítka byla přetížena taškami s pecny chleba, láhvemi rumu a jinými „poživatinami“. Někdy došel bez úhony, jindy si zdříml v příkopce, ale vždycky došel. Škoda, že se nenašel malíř, který by byl zvěčnil jeho nezapomenutelnou svéráznou figuru,“ vzpomínal historik, který miloval Beskydy.

Skřivánek došel do Bebka vždycky. V zimě říkával, že v závějích sněhu „plave“

Skřivánek. Místní rodák, věčný starý mládenec, bydlící v dřevěnce v Kocuřím. V létě v zimě pravidelný host Bebkovy krčmy, do níž a z níž musel denně našlapat mnoho kilometrů.

„Když jsem se jej dotazoval, jak v zimě zdolává i několikametrové závěje, odpovídal, že on ve sněhu nechodí, ale plave. Což dokládal máváním paží, o nichž se domníval, že připomínají tempa plaveckého stylu prsa. Poznal jsem ho už jako důchodce, občas si přivydělávajícího při drobných lesních pracích, jako bylo vysazování stromků, vysekávání trávy, čištění pasek,“ popisuje historik Milan Myška ve svém díle o krčmě Bebek.

Skřivánek prý nosil nezapomenutelnou károvanou placatou čepici s kšiltem, která pokrývala jeho zcela bezvlasou hlavu. Jeho úsečná a rychlá řeč připomínala staccato nebo spíš palbu z kalašnikova, takže jí porozumět nebývalo lehké.

„I na to jsme si však zvykli. Z hospody domů se vracel, až když krčmářka paní Kubačáková nekompromisně zavírala hospodu. Když přebral a domů to nešlo ani „plaváním“, přenocoval v nedaleké chalupě rodiny Uhrů, v níž býval hostinec Žídkův. Aby to měl příštího dne zase blízko do Bebkovy krčmy.

Je to komunista, ale spravedlivý. Dej mu Pámbů věčnou slávu

Jako snad jediný straník ze štamgastů byl pan Skřivánek předsedou „spotřebitelské rady“ zdejšího hostince a nedalekého obchodu místecké Jednoty. Čas od času svolával schůze spotřebitelů, které vedl neopakovatelným způsobem. Byla to nechtěná, ale o to humornější parodie na tehdejší stranicko-státní schůzovací rituál. Už pro tu zábavu jsem na tyto schůze docela rád chodil.

Když například už připomenutý štamgast Ignác se zápalem jemu vlastním vyhazoval slovně z krčmy komunisty, činil u pana Skřivánka výjimku, kterou zdůvodňoval slovy: „Je to komunista, ale spravedlivý. Dej mu Pámbů věčnou slávu!“

Zvonil u chalupy v poledne, večer, a když někdo zemřel

Manželé Uhrovi. Bydlili v malém domečku č. p. 557, po požáru nově vystavěném, na strmé, obtížně přístupné nezalesněné stráni na pravém břehu potoka Lúčky. Dominantní postavou manželství byla korpulentní, vůdcovskými schopnostmi nadaná paní, v širokém okolí zvaná „Uhruvka od zvunka“.

To proto, že vedle domku stávala zvonička s malým, asi osmdesátikilovým zvonem, kterým pan Uher vyzváněl vždy v poledne a večer nebo když někdo v okolí zemřel.

Litinový zvon koupil pan Uher za války, když starší zvon ze zvonoviny musel odevzdat německým okupantům pro válečné účely. Zvonek nakonec skončil v etnografické sbírce národopisce a folkloristy doktora Jaromíra Gelnara. Také on na něj vyzváněl u své chalupy na Strongách.

Paní Uhrová – studnice životních příběhů, vyprávějící u piva i „želone“

„Uhrovi patřili k štamgastům Bebkovy krčmy, navštěvovali ji pravidelně ve dny, kdy před ní hostovala pojízdná prodejna potravin, to pak tu poseděli až do setmění. Paní Uhrová byla opravdovou studnicí životních příběhů, z toho, co prožila například jako matka nemanželského chlapce, jehož musela dát do adopce cizím lidem, by byl zdatný literát napsal určitě poutavý román,“ vzpomínal Milan Myška.

Ten poté dokonce zjistil, že chlapce si osvojila rodina jednoho učitele a zároveň dosti známého regionálního spisovatele, přítele jeho otce v Bílovci. O své zážitky se paní Uhrová ráda dělila při sklenici piva nebo „želone“.

„Koupili jsme od paní Uhrové nádherný veliký kříž s dřevěnou polychromovanou statuí ukřižovaného Krista, dílko frýdeckých lidových řezbářů asi z 2. poloviny 18. století, kteří obchodovali s devocionáliemi při poutích k Panně Marii Frýdecké na Vápence. Neměla moc chuti nám jej prodat, protože věřila v to, že veliký kříž v jizbě přináší i veliký kříž v životě,“ popisuje historik a dodává, že proto paní Uhrová přechovávala tento v kůlně mezi starým harampádím.

Pan Uher platil za svérázného domorodého filozofa a nevynechal ani jedinou příležitost o svých názorech na dění ve světě a společnosti podiskutovat. Byl na poměry, ve kterých žil, docela sečtělý a vše, co načerpal z knížek, dovedl přetavit ve svém mozku ve svérázný světonázor.

Neměli by z něj radost ani zatvrzelí marxisté ani bigotní katolíci. Snad by na něj pasovalo označení Antala Staška „blouznivec hor“, přenesené do drsných Beskyd druhé poloviny 20. století. Oba už jsou dávno na pravdě Boží, uzavírá Milan Myška svou malou galerii štamgastů hospůdky u Bebka.