Společnost
17/04/2021 Petr Broulík

​Beskydský bard Jan Satina oslaví 80 let. Mám tolik zážitků, vzpomíná

Malíř, řezbář, muzikant a všestranný sportovec Jan Satina patří k beskydským samorostům.

Za pár dnů tento vždy dobře naladěný muž a beskydský bard oslaví kulaté životní výročí a připíše si osmý křížek. Kvůli bolavým nohám už sice nevyšlape na Lysou horu dvakrát denně, avšak na tento bájný beskydský nejvyšší vrchol může každý den hledět ze zahrady svého domu nad Ostravicí.

A pak si třeba sednout si s lahvinkou vína do obýváku plného svých maleb a dřevořezeb a zavzpomínat na život plný veselých i dramatických příhod a historek.

Před pár dny jste si v Ostravě nechal píchnout druhou injekci vakcíny proti covid-19. Patříte k ohrožené skupině, co říkáte na pandemii koronaviru?
No hrůza, čeho jsem se to dožil, co nás to potkalo? V květnu mi bude osmdesát, ale nikdy tu nic takového nebylo (nalévá víno do skleniček). Ale co my staří, my už to nějak s těma náhubkama dožijeme. Ale co mladí? Do čeho to budou rodit děti? Pořád to všelijak mutuje, to a to už na to nepůsobí. Je to hotové neštěstí. Na co jsou lidem miliony, když ani nemohou nikam jet. Ani do té hospody se nedá vlézt.

Budete své kulatiny nějak bujaře oslavovat?
Nebudu, co chceš oslavovat? Možná se sejdeme jako partyja, co jsme kdysi hráli. Cosi popijem, cosi zazpíváme. I hraní mi jde už hůře, měl jsem problémy s prsty, byl jsem s tím na operaci v Třinci, některé konce prstů ale ještě necítím. A potřebuju s nimi hmatat na kytaře, tak hraju trochu poslepu. Jak se dá. Stáří je na hovno, byl jsem už také na operaci s kyčlí, teď se furt trápím s nohama. Přitom jak rád bych si ještě zalyžoval (směje se).

Byl jste na lyžích borec…
To ano, závodně jsem lyžoval, skákal jsem na lyžích, sjezdařil. Po padesátce jsem organizoval i závody na kole na Bumbálku a zpátky, pět roků jsem je pořádal, pak jsem to předal mladým, ale pak to nějak skončilo. Měli jsme i doprovodné vozy. Dali jsme vždy startovné po dvacce, účastnili se toho jezdci až někde od Bohumína. Byl jsem vždycky tak pátý, sedmý, osmý a to mezi mlaďochy. Dva měsíce předem jsem na ty závody trénoval. Přijel jsem vždycky zpocený, roba už měla vždy nachystanou vanu plnou napuštěné vlažné vody.

Byl jste tedy hodně všestranný sportovec…
To ano. V pětaosmdesátém roce jsme se třeba zúčastnili pěšího pochodu Lysařů z Ostravice do Prahy. Na tu spartakiádu. Měli jsme i trička s logem pochodu, první zastávku jsme měli ve Valašském Meziříčí, další v Kojetíně. Potom se nocovalo v Boskovicích, ve Žďáru nad Sázavou, v Havlíčkově Brodě, ve Zruči nad Sázavou, v Benešově, Jílovém u Prahy. Šli jsme po chodnících, po cestách, po pěšinách. Nohy jsem měl pak hrozně oteklé, opuchlé jak baňoky. Protože jsme nachodili mnohem více kilometrů, než celá trasa měřila. Každý den jsme totiž tak deset kilometrů bloudili, než jsme kolikrát našli značku toho pochodu. Ale ušel jsem to a kolem Sázavy jsem si dokonce zautíkal, od Havlíčkova Brodu do Votic. A v Praze jsme pak v přestávce mezi vystoupeními na spartakiádě lidem kolem i zahráli, měli jsme s sebou kytaru a vozembouch. A tady v Ostravici jsem chodil třeba i po laně.

Jak po laně?
No, dělal jsem provazochodce. Řekl čem si, že to zkusím, tak nejdříve jsem cvičil chůzi po laně půl metru vysoko od země. A ono to šlo. Pak jsem měl lano už tak pět metrů vysoko, že pod ním mohla fůra sena podjet. A tak jsem uspořádal s kamarády večerní sobotní představení na Čeladné. Natiskli jsme i plakáty a přišlo tak dvě stě, možná tři sta lidí. Měl jsem na zadku přivázaný takový stolek se šprušlama a v trikotu jsem měl zastrčenou otevřenou flašku piva. Že se uprostřed na tom laně na ten stolek posadím a napiju se. Padla už tma, chlapi na mě svítili baterkami, a teď jsem šel. Došel jsem až do půlky toho lana a opravdu jsem se na ten stolek, co jsem měl přivázaný na řiti, posadil, bleskem jsem se napil a už jsem v pohodě vstával. Jenomže v ten moment mi nějaký blbec místo na lano zasvítil do očí. Tak jsem spadl z toho lana, udělal jsem přitom i salto a dopadl jsem na ten stolek. To bolelo! Jenže všichni diváci si mysleli, že to patří k číslu, tak nám papírovými dvacetikorunami a padesátikorunami naplnili klobuk, že doslova těmi bankovkami překypoval. Byla to bomba a hrálo se a pilo do rána.

To bylo přece nebezpečné…
Mám nebezpečí a taky pohyb ve vzduchu rád. Na vojně jsem byl u prvních parašutistů v Prostějově. Mám za sebou řadu seskoků s padákem, několik i z balónu. Dostal jsem za seskoky na vojně i písemné uznání od velení.

Pořád se fyzicky držíte, zahradu máte udržovanou…
Ano, kolem chalupy ještě cosi porobím. Mám pole, záhumenek, velkou zahradu, dřevo je třeba připravit na zimu. Taky musíš kosit, teď jsem likvidoval krtince, pole bylo doslova krtky zorané (směje se), tak jsem to musel s manželkou uhrabat, aby se to pak dalo dobře kosit. Přes rok tady kosíš furt, ale teď už nekosím já a kosou, ale děti a vnuci sekačkou. A mimo to si najdu vždycky čas si trochu pohrát na kytaře. Večer si vždycky trochu pobrnkám.

Co malování? Vytvořil jste z Beskyd spoustu obrazů…
To už je trochu horší, protože hůře vidím. Ale brzy, za měsíc, za dva, začnu zase vyřezávat, až končí tahle zima. A cosi určitě taky pomaluju.

Co byste ještě rád namaloval nebo vyřezal?
Co mě napadne. Já tady s těmi lidmi žiju osmdesát roků, zkusil jsem si všechnu robotu, která tady na horách existovala. Pracoval jsem u sedláka na poli, hodně mě bavili koně. Ti mi vždycky krásně voněli, furt jsem se kolem nich motal, ale pásl jsem i krávy a v dětství jsme hráli po horách s klukama na kovboje. A samozřejmě mě vždycky hodně bavil sport.

Od kdy malujete?
Od dětství. Maloval jsem jako malé děcko různě křídou na kameny, pak mi ale táta koupil na Ježíška arch papíru, pastelky, tužku a gumu. To jsem byl nejšťastnější. Dostal jsem k tomu jakýsi pomeranč a bylo, protože tehdy to nebylo jako dnes, bylo nás doma šest děcek a byla bída. Chalupa byla sice postavená, ale byl na ní dluh.

Co jste zpočátku maloval?
Hlavně koně, formany. A všelijaké chaloupky. Pak jsem s malováním v pubertě přestal, protože mě začalo bavit chodit na Lysou a po horách a taky sport, hlavně ty skoky na lyžích. Na Ostravici byly tehdy dva skokanské můstky, jeden byl veliký, konec dole měl ve výšce pět a půl metru. Dnes skokanské můstky mají tři a půl metru. To jsi tady na Ostravici vyletěl a dlouho jsi padal. Když jsem skočil poprvé, tak jsem si hned zlomil ruku v zápěstí. Kluci mi nesli domů lyže, já jsem hned jel do Frýdku spravovat ruku. Když je mamka viděla s mými lyžemi na hřbetě, tak se hned vyděsila, jestli jsem zabitý či co. V tom roce jsem se skákáním skončil, ale druhý rok už jsem zase skákal. Na Ostravici, v Bílé, v Rožnově a v Nýdku byla doslova líheň skokanů na lyžích.

Skákal tu i slavný Raška?
Ano, vyrostl na Pustevnách, ale skákal hlavně tady. Chodíval sem často, ale i chlapi z národního mužstva - Bojda, Vašek Vašut, Jára Liďák, či Peter Stempieň, Krompolc. Bylo jich ještě víc. Skákal jsem na lyžích i poté, co jsem přišel z vojny. Ale pak jsem se oženil a manželka to neviděla moc ráda, protože jsem byl kolikrát ze skoků dolámaný. Tak řekla dost, nebudu se hrozit, jak zase přijdeš domů. A tak jsem začal sjezdařit, bývaly tady hodně závody ve sjezdech. Chodil jsem trénovat na Lysou, účastnil jsem se závodů v Makově a na Slovensku na Rači. Bylo to výborné a žena už byla trochu klidnější. Ostatně kvůli nebezpečným skokům vlastně zařídila, abych se vrátil raději zpět k malování.

Jak?
Věděla, že pěkně maluji, tak mi na prvního Ježíška po svatbě koupila olejové barvy. Začal jsem opět a už vážněji malovat. A maluji dodnes.

Kde jste hledal náměty pro své obrazy?
V šedesátých letech začaly volné soboty, tak jsem vždycky s kamarády nasedl na autobus, vyjeli jsme na Bumbálku, na Kmínek, na Bobek, na Baraní, odtud na Bílý Kříž nebo Visalaje, nebo na Lysou horu, pak do Veličky a zpátky sem. Chodili jsme po horách často i třeba na Soláň, na Pustevny. Prolezli jsme například jako první pořádně i jeskynní systém Ondrášovy díry. A samozřejmě jsme si při těch túrách v místních hospodách a na chatách dali pivo, někdy jsme přišli na horskou chatu, zahráli jsme a už bylo všechno na stole. A mně se hodně tehdy líbily ty staré dřevěné chalupy a chaloupky, vždycky mi zavoněly tím starým dřevem. Tak jsem si pokaždé udělal nějaké skici těch chalup a pak jsem podle toho doma maloval. A maloval jsem také lidi, co v chaloupkách bydleli.

Ve vašich obrazech jsou často i příběhy těch lidí…
Nejednalo se mi vždy o přesnou podobu horalů. Šlo mi o ty vrásky v jejich tvářích, o jejich udřené ruce, o robotu, která je vytvořila.

Jste v malířství a řezbářství samouk?
Ano, ale hodně mě naučil někdejší pan řídící obecné školy na Hamrovicích, pan Leopold Parma. Sám byl vyhlášený malíř, malíř jako hrom. Učil mě jako kluka předtím do čtvrté třídy a pak, jak jsem přišel z vojny a oženil se, tak se pan řídící někde dozvěděl, že jsem začal malovat. V galerii na Ostravici naproti pily má také obrazy. Tu galerii v Ostravici máme já a on, ale koronavirus ji zavřel. No a jednou jsme se po vojně potkali na mostě přes Ostravici a on praví: Ty prý maluješ? Dones mi něco ukázat.

A?
Našel mi na mých raných obrazech plno chyb, pak rozložil svoje obrazy, a ukázal mi: To musíš tak a to tak. A víš co? Dám ti úkoly a až to budeš mít za dva tři měsíce hotové, přines mi to zase ukázat. Dal mi namalovat přírodu, les, chalupy, učil mě, jak při jejich malbě používat barvy, aby trochu ladily, učil mě perspektivu, strukturu barev. Jen figurální malbu nedělal, tu jsem se naučil sám. Prostě mě tenkrát nakopnul a ještě mi řekl větu, kterou si dodnes pamatuji: „Maluj, synečku, maluj.“ Měl mě furt za synečka, bo mě kdysi jako synečka učil. A já jsem přitom měl už po vojně a byl jsem ženatý (směje se).

Jak jste se dostal k dřevořezbě?
Pan řídící také dělal dřevoryty a linoryty a já jsem měl doma jakési lipové dřevo. A tak jsem si časem řekl, že si seženu nějaká dlátka a zkusím to. Ty první vypadaly hrozně, ale pak jsem na to přišel a dnes mám pravidelně výstavy ve Frýdku v muzeu na zámku, kde mám i obrazy. Vystavoval jsem už ale třeba i v pražském hotelu Prag, na zámku v Porubě nebo v ostravské zoologické zahradě.

Foto: Petr Broulík

Hodně jste hrál na kytaru v hospodách, ale i na vystoupeních. Co všechno?
Všecko možné. Lidovky, trampské. Hrál jsem ale i různě na vystoupeních, nejdříve jsme hrávali s kamarádem Janem Šerkem jako duo, pak nás bylo i více. Někdy v třiašedesátém jsme se zúčastnili i velkého festivalu Letnice na Pustevnách, tam jsem hrál před dvaceti tisíci platícími lidmi. Ta louka tam byla hlava na hlavě. Přihlásil nás na Letnice kamarád, do soutěže kytaristů a zpěváků. Tak jsme tam šli, byli jsme třetí. Další rok jsem se už přihlásil sólo a cvičil jsem na festival písničku Carambu, je to mexická písnička náročné na rytmus. Trénoval jsem tu písničku tady na kopci den co den, až se lidi dole v Ostravici divili: to jsou u vás nahoře pořád táboráky, nebo co? Ale za ten rok jsem ty Letnice vyhrál, byl jsem první. Mám ještě schovaný výstřižek z novin. Pak jsme hrávali na hodně vystoupeních, měli jsme takovou partičku s vozembouchem a basou. Třeba na Den horníků na Černé louce přede mnou vystupovala Věrka Špinarová. Znal jsem se s ní, chodívala občas na Gruň.

Desku jste žádnou nevydali?
Ne, dneska mne to mrzí. Ale v těch šedesátých letech jsem něco nahrával v ostravském rozhlase. Bůhví, kde ty nahrané věci skončily.

Vaše dvě písničky znějí dokonce i ve filmu Želary…
To bylo tak: jednou jsem cvičil na lyžích na závody a spadl jsem na Mezivodí. Měl jsem modřinu, a jak jsem se horko těžko škrabal domů, tak vidím, že od naší chalupy odjíždí hodně aut. A má žena Helenka mi pak řekla, že byl u nás režisér Ondřej Trojan a že by potřeboval ode mě nazpívat nějakých pět písniček do filmu, který natáčí. Byly to takové texty částečně po slovensky, po moravsky, po polsky a po německy, vznikly tady někde v okolí Velkých Karlovic, je to taková jazyková slátanina. A jedna známá, co dělala u filmu, Trojanovi řekla, že bych to mohl zazpívat já. Nechali mi tu kazetu a podle ní jsem se to do týdne měl naučit. Jednu ještě trochu dodnes umím.

Jak jste to natáčeli?
Záběry vznikaly na louce, kde bývaly v Ostravici ty skokanské můstky. Nejdříve natáčeli děcka, jak zpívají a tancují, pak mě. Měl jsem ty písničky nadřené, že jsem je natočil na první dobrou. Ale Trojan říká: musíme to natočit ještě jednou, protože nad námi proletělo letadlo a ještě tam přiletělo hejno jakýchsi vrabců a začali do toho filmování filmařům švitořit. Tak jsme to jeli znovu. Nakonec vybrali jen dvě. Tak jsem měl na Želarech taky nějakou malou zásluhu. A film byl dobrý, nakonec dostal hodně cen a byl i nominovaný na Oscara.

Čím jsou pro vás Beskydy?
Každému se nejvíce líbí tam, kde se narodil. Mám to taky tak. Beskydy jsou fajné, rád si vyjdu na Lysou horu a dívám se, když je jasno, shora na Tatry a veškeré slovenské hory. Líbí se mi na Smrku, kde není tolik lidí. Mám rád ale i jiné hory, pěkné jsou Krkonoše nebo právě Tatry. A Malá Fatra! Jsem milovník Malé Fatry, tam jsem jak doma. Ale nejvíce mám opravdu rád Beskydy, žijí tady fajní lidé. Co jsem chodil po Beskydech, poznal jsem a potkával ještě ty staré lidi. Kteří toho nikdy moc neměli, ale krásně si tu žili.

Vede tudy ale i hranice, museli se tady umět domluvit Slováci a Češi. Nakonec jsme se rozdělili, zažil jste s našimi sousedy nějaké neshody?
Většinou jsem vždy natrefil na dobré lidi. Musíš s nimi taky trochu umět. Jednou jsme někdy v osmdesátých letech hráli o šmigrustu v horské chatě Kmínek na slovensko-moravské hranici. Schůdky do hospody jsou na Moravě, dveře už na Slovensku. A ten vedoucí praví: Tu to je nebezpečné, jak se slovenští chlapi naperou, jsou divocí. Musím zavřít dveře do lokálu, kdybych je nechal otevřené, tak je rvačka a oni mi to tu zdemolují a rozmlátí. V jedné místnosti byl lokál pro Slováky, kteří tam chodili, v druhé jsme hráli my, to měl Ostroj Frýdlant. A vedoucí opravdu zamknul ty dveře mezi Slováky a námi na kladku. Pravda, Slováci jsou divocí, ale když s nimi umíš mluvit… Když ti takový opilý rozdivočený Slovák řekne, že je to červené a přitom je to bílé, musíš mu říct: ano, máš pravdu, je to červené. A on tě ještě bude bránit (usmívá se).

Ochránila vás tenkrát ta kladka?
O půlnoci jsem řekl hospodskému, ať otevře ty dveře. Promluvil jsem k nim a oni mě poslouchali. A pak se tancovalo až do rána. A žádná bitka nebyla. Když jsme tam přijeli potom znovu, dokonce se na nás místní Slováci těšili.

Vždyť Češi a Slováci se přece mají rádi…
Jasně, mají. Ale tady žijí i takoví, kteří občas rádi ukazují svoji sílu. A když je neuznáš, tak jsi špatný. Jednou jsme však narazili, v některou sobotu jsme přijeli na Baraní autobusem a stavili jsme se tam v hospodě na pivo. Přijeli taky havíři z Ostravy a pilo se, zpívalo, půlky se stavěly. A pak přišel jeden blbec a na nás: zahrajte mi to a to. Vůbec jsme to neznali, on sám nevěděl, jak se to zpívá a hraje. A už bylo zle, už se stmívalo a už se chystali nás zbít. Tak jsme radši zaplatili, odešli jsme a chtěli jsme celkem daleko od té hospody utábořit a přespat v lese. A dodnes mám před očima, ten les začaly blízko nás křižovat světla baterek, a ozýval se řev a plno jakýchsi řečí, jak nás ti lidi z hospody hledali, aby nám dali nakládačku. Tak jsme sbalili otevřené paštiky a prchli až k Bílému Kříži. Jednou jsme zase mysleli, že dostaneme na budku už v autobuse, kterým jsme jeli na tramp na Bumbálku. Bylo v něm spousta havířů, kteří jeli z Ostravy po šichtě až někam na Oravu.

Co se stalo?
No, v tom plném autobuse někdo vezl i nový pecek a ten byl plný vycpaný z obchodu papírem. A kamarád Miloš Velička, to byl takový vymasta, si usmyslel zjistit, jestli ten pecek funguje. A ty papíry podpálil! Hned bylo kolem dýmu plno. Řidič, který nás naštěstí znal, tak rychle zastavil a nadával nám. Mysleli jsme, že nás ti Slováci z hutí a šachet zabijou, už jsme chtěli vzít nohy na ramena a zdrhat. Ale oni vylezli ven, smáli se a začali hned nalívat kořalku. A padalo z nich, že jedou daleko, až na Oravu a že mají díky tomu kouři aspoň čas udělat si přestávku. Zakouřit si, dát si po půlce a vyčurat se. A jinak co – papír v pecku vyhoří, však jsou dveře autobusu otevřené, a nic nehrozí. No srandy kopec, co ti budu mluvit (směje se).

Často říkáte, že nejlepší léta, která jste zažil, byla ta šedesátá. Jaká byla?
Všechno bylo uvolněné, byli jsme mladí. Na Ostravici vždy přijel vlak, který táhla ještě parní lokomotiva, vyhrnulo se z něho na perón plno rekreantů, jako by nastal první máj. Každý na hřbetě batoh, v zimě lyže nebo sáňky. Hospody byly plné, na jedné židli jsme seděli dva, nekradlo se jako dnes, všude v hospodách se kouřilo, zpívalo se a bylo veselo. Lidé se doslova těšili, až bude sobota a budou moc vyrazit do Beskyd. Krása, a výborně se žilo. A těch zážitků!

Třeba?
Třeba? Na pionýru vjel chlap třeba do hospody, nebo když byl v okolí hon, tak honci přišli do plné hospody, na holi na ramenou měli pověšených pár zastřelených zajíců a: dejte to do kuchyně usmažit. A byla hostina pro všechny. Kolikrát bylo v hospodě otevřeno a plno do půlnoci. Ostravice byla z této strany Beskyd vždycky takový malý Špindlerův Mlýn, jsou tady hned výstupy do hor na všechny strany. Já jsem odsud vždy rád pěšky chodil na Bílý Kříž, na Švarnou Hanku. Pěkně se šlo, ptáci zpívali, kukačky kukaly. Dneska kukačku neuslyšíš. A dříve kukaly hned zrána, když jsem chodil brzy ráno kosit. Mám všechny typůvodní činnosti zažité a taky jsem je na svých obrazech maloval.

Co všechno?
Třeba právě, jak se klepala kosa, to dneska už neuvidíš. Nebo jak se pere prádlo na valštroku, jak se prádlo bělí, jak se tlačí kysané zelí. Tady jsem zachytil místo za zimní Bumbálkou s křížkem. Tam v tom místě udeřil blesk do děvuchy a zabil ji. Pak na tom místě postavili křížek. A synek, který za ní chodil a měli se strašně rádi, k tomu křížku dlouho pravidelně v den její smrti chodil a vždy k němu dal kvítka. Býval takový smutný, byl už šedivý. Jednou jsem ho i viděl. Pili jsme pivo tam u té cesty a teď vidíme, jak jde ke křížku takový chlápek v černém rubáši, položí k němu květiny, postojí u nich chvíli a odchází. A jeden domorodec mi tu zkazku vyprávěl. Tak jsem to namaloval. Mám už ten výjev takových deset let a nevím, jestli ještě ten nešťastný chlapík žije.

Foto: Petr Broulík

Tady na té kresbě jste vy sám? To je autoportrét?
Ano, já a pes, který vyje. Zároveň se mnou. Tady nedaleko měli psa, a když jsem hrál na kytaru a zpíval, tak on vyl. Nazval jsem to Dvojhlasný zpěv. Tady mám zase fotku, jak jdu připitý dolů od Veličků a držím se za játru. Někdy je třeba si ze sebe udělat srandu (směje se). Hospoda U Veličků je strašně fajná hospoda, tam jsem taky prožíval mládí. A tenhle velký obraz, jak jdu z Lysé hory s kytarou, tak ten je dnes v Praze. Koupil ho nějaký velký podnikatel Bříza, co má obchod s auty. Na Lysé jsem toho zažil spoustu. Jako mladí jsme tam byli pořád, často bez peněz, tak jsme robili někdy dost kraviny.

Například?
Jednou jsme potáhli v sobotu, přespali jsme na Horské službě ve Slezském domě, říkalo se tomu hrad. A ráno bylo opravdu krásně a jasno, to je vždycky vidět z Lysé daleko, až Tatry a Fatra. My jsme vstali a byli jsme zase po předchozím večeru bez peněz, neměli jsme tenkrát ani na pivo. A tak jsem tehdy dostal takový nápad a pravím: nestarejte se, chlapi, já to zařídím. Vešel jsem dovnitř Bezručovy chaty a tam bylo turistů! Nabito. A byl tam taky jeden specialista v červeném svetru, který znal veškeré slovenské hory. Každý vršek tam znal. A já jsem se postavil do hospody a halasím: Vážení přátelé, pojďte se podívat ven. Je tam tak krásně, že je vidět Alpy! A oni, že to není možné a hned vyskočil ten znalec hor v červeném svetru a: Jak chceš odsud vidět Alpy? Tatry bývají vidět, ale ne Alpy, hádal se. Trval jsem však na svém a tak jsme se a začali hecovat k sázce. Říkal sebejistě, že zaplatí cokoliv, že nemám pravdu. Já jsem řekl, že mi stačí, když mi zaplatí dvě piva a dva rumy.

Jak to dopadlo? Byly vidět z Lysé ty Alpy?
Všichni turisté byli zvědaví, tak se vyhrnuli z chaty. A já jsem položil na kámen flašky od francovky a říkám: tož to jsou ty Alpy. Naštěstí to dobře vzali, pokoukali na opravdu tehdy viditelné Tatry a pak už jsme v chatě zase hráli a už bylo zase co pít.

Na vrcholu Lysé hory jste často navštěvoval legendární Šantán. Tam také muselo být veselo.
Jasně, bývala to kdysi maštal pro koně. Chodil jsem tam z domu častokrát i dvakrát za den. Došel jsem tam ráno, pak jsem na oběd sešel dolů, něco porobil a odpoledne jsem šel na Lysou znovu. A do Šantánu do nejlepšího. Chodíval tam také takový malý chlapík, někde myslím z Opavy, dělal údržbáře na Bezručově chatě. A říkal si Harry, poslední kovboj. Měl kovbojský klobouk, pás se slepými náboji a pistolemi, opravdu úplný kovboj. Tenhle chlápek uměl tancovat na stole mezi půllitry, půlkami a flaškami, aniž by jedinou shodil. A jednou ho vyhecovala děcka ze školy v přírodě, které se tam učily házet nožem do takového suchého stromu. Ale nestrefili ani peň. A šéf Horské služby, kterému se říkalo Olin, šel z legrace za těmi vedoucími, že zná opravdivého kovboje, který jim předvede, jak se tím nožem správně háže. A děcka spustila nadšený povyk.

Jak to dopadlo?
Šli jsme za Harrym do Šantánu, že má venku kšeft, ať těm děckám ukáže, jak správní kovboji hází nožem. A on, že nikam nejde. Ale my, že už je to dojednané, že musí. Tak ten malý muž vyšel v tom kovbojském ven. A všechno kolem jak ve správném westernu ztichlo, bylo tam na padesát těch děcek. Šéf Horské služby Olin se jen křižoval, ať se Harry aspoň strefí do toho stromu, ať nemá ostudu. A Harry přišel, takovými velkými kroky přišel k tomu suchého stromu, změřil si ho pohledem, odkráčel v těch kanadách s ostruhami zpět a postavil se. Bylo to tak deset metrů. Pak vytáhl v té buty zálesácký nůž a fik ho! vrhl ten nůž proti kmenu. A drrrn – přesně strom trefil. A děcka spustila aplaus a nadšený křik. Že ať to zopakuje ještě jednou. Ale Harry vytáhl svůj nůž ze stromu, otřel ho o ty kovbojské gatě, a zavrtěl odmítavě hlavou, že už ne. A odkráčel zpátky ke svému pivu do Šantánu. Všechna děcka i s vedoucími se pak nahrnuly za ním a tam mu kupovali.

Šantán byl opravdu legenda…
Chodily tam skvělé party, chodil tam často třeba herec Lubor Tokoš, představitel dědečka z Kachyňovy Duhové kuličky. S ním jsme spávali někdy na tazích v jednom lůžku a strhávali jsme si navzájem ve spaní ze sebe peřiny. To byl fajn chlap. S Radkem Brzobohatým jsme si zase zahráli na Gruni, on hrál na vozembouch. Byl tam tenkrát i Zdeněk Podskalský. A tady doma v Ostravici u mě seděl i Miroslav Vladyka, když tu točil dokument Klenoty naší krajiny. Ale jednou jsem na Lysé málem zmrznul, měl jsem tehdy opravdu namále. Zachránila mne moje modrá prošívaná bunda, jinak už bych tu nebyl. Však jsem to taky hned potom namaloval na jednom z obrazů.

Co se stalo?
Byl jsem ještě nezkušený, měl jsem krátce po vojně a ještě jsem byl svobodný. Mamka jela za sestrou do Frýdku a já jsem si, když jsem přišel z roboty, říkal, co budu doma dělat sám. Cosi jsem pojedl a šel na Lysou, byly tak tři čtyři hodiny po poledni. Bylo už skoro jaro, docela krásně, ale naráz přišlo takové mlíko. Začalo sněžit a zvedl se vítr. A pak bylo zase chvíli pěkně. Dvakrát mě ale chytl déšť po cestě, už jsem byl na Ostravské chatě, tak jsem si říkal, že na vrchol už to není daleko. Nahoře jsem přišel do nejlepšího. V Bezručce bylo veselo, skákali tam, tancovalo se, zpívalo, hrálo se na kytaru. Byli tam lidi z Horské služby, lyžaři, turisti. Ale já jsem musel jít v jednu v noci dolů, druhý den jsem šel do roboty. A Olin z Horské služby mi praví: Teď je pěkně, ale může tě to po cestě chytit. Dej pozor.

Šel jste?
Tak. A přitom jsem neměl nic, ani rukavice, jenom tu péřovou modrou bundu. Dodnes ji opatruju, mám ji pěkně složenou. Protože mi zachránila život. Slezl jsem z vrcholu až do míst, co se jmenují Velké větry, je to trošku rovinka. A tam ti mě to chytlo. Slyšel jsem, jak se při té vichřici lámají klacky na stromech, přišel vítr a začalo chumelit. Ale hrozně. Viděl jsem před sebou jen bílo, bílé mlíko. Ani k Veličkům nebylo vidět, ani do Mazáku do kotle. Řekl jsem si, no tady nesmím zůstat, tady zapadnu. Sněhu tam bylo po pás. Co teď? Tak jsem nějak určil směr, kde jsem tušil Ostravici, a vyrazil. A vždycky bech do stromu, a zase bech do dalšího. Hluboký sníh mi podrážel nohy a začala mi být hrozná zima. Je to tam strmé jak hrom, co chvíli jsem padal v kotrmelcích dolů. A začaly mne zábst ruce, tak jsem si ještě zašněroval kapuci a ruce jsem si strčil do kapes. A koulel jsem se v tom sněhu dolů.

Docela peklo…
Dlouho jsem nevěděl, kde vůbec jsem. Až po nějaké době jsem konečně uviděl světélko. Říkám si, to nemůže být nic jiného než Ostravská chata, tady přece nic jiného není. Tak jsem se vydal k tomu světlu a dobře jsem zrobil. Naštěstí tam měl vedoucí ještě v noci nějakou partyju, jakési Němce, tak měl rožnuté. Na terase jsem zaklepal na okno. Musel jsem vypadat děsivě, fousy jsem měl samý rampouch a tu kapuci na hlavě. Vedoucí, byl tam Míra Malý, mě zprvu ani nepoznal. Pak mě vzal dovnitř, okamžitě do mě nalil grog a stavěl půlky. Nakonec jsem tam ještě něco zahrál na kytaru a k ránu jsem to vzal klusem dolů, bo jsem musel být brzo v robotě. Ta modrá bunda mě tehdy opravdu zachránila. Jinak bych tu nebyl.

Foto: Petr Broulík

Také jste namaloval sérii obrazů o požáru původní Bezručovy chaty. Jak ji lidé hasí, další obraz ztvárnil její vyhořelé ruiny a potom hlavně působivý obraz Zlý osud, na kterém jakýsi přízračný jezdec s krvavýma očima na vychrtlém koni bloudí Beskydami a na obzoru za ním je právě Lysá hora. To je velmi povedený obraz…
Ano, jak se Zlý osud potácí Beskydami. Protože stejný osud jako Bezručova chata měly i další – vyhořela Sokolská chata, Ostravská chata vyhořela, na Lysé hoře vyhořely vlastně dvě chaty, vyhořela chata Skalka. Tak jsem to chtěl namalovat. Nedávno jsem namaloval i obraz požáru dřevěného kostela v Gutech, který podpálili ti dva kluci. Ten obraz se mi hodně povedl, ale přišel ke mně chlápek z Bratislavy, že ten obraz chce, že tam někde měl rodinu a že ten kostel znal. A tak teď ten obraz visí někde v Senci u Bratislavy.

Jan Satina se stal pro mnohé obyvatele Beskyd legendou. Existují i básničky, které o něm složili místní básníci. Takhle zní jedna z nich:

Janku, nebyť mamlas, jak maluješ obraz,
co se na nim natropiš, než koruny zarobiš,

zeber bercoch na hřbet, utěkaj dobyť svět,
Ameryka nědaleko, bohaty buděš hneď.

Poznoš moře vody, aj sochu Svobody,
kup si šumne sombrero, Heli řekni adiós!

Sdílejte článek