Nejnovější zprávy: ​Baník by měli reprezentovat převážně hráči ze Slezska, říká František Komňacký ​Ve Staré Vsi nad Ondřejnicí už se jezdí po novém mostě

Regiony

Beskydy pomohly lidem přečkat pandemii, říká předseda Klubu českých turistů

​V době nejtvrdších protiepidemických opatření se turistické stezky v Beskydech pro mnoho obyvatel Ostravy a dalších měst staly doslova spásou.

Ilustrační foto: Archiv

Při procházkách a túrách v horách mohli lidé sundat roušky a respirátory, někteří z těch, kteří tráví dovolenou na jachtách či plážích v zahraničí, v těchto dobách poznali více tyto oblíbené hory.

Turisté občas Beskydy zaplavili, i když starostové beskydských obcí pozorují zvýšený zájem návštěvníků už několik let a koronavirus v tomto boomu „nejede“, protože ho svět ještě neznal.

S Petrem Holušou, předsedou výboru Klubu českých turistů oblasti Moravskoslezské, který je „v civilu“ vedoucím provozu strojírenské výroby v podniku Liberty Engineering Products Ostrava, jsme si povídali nejen o Beskydech a o tom, co dnes znamenají pojmy turistika a turisté.

Vy jste Ostravák, vyrůstal jste v Ostravě. Jak se stane, že kluk z Fifejd se stane pravověrným turistou a oblíbí si přírodu a Beskydy?
Je nás takových Ostraváků spousta. Vyrůstal jsem na Fifejdách jedničce u bývalé vodárny v ulici generála Janka. Viděl jsem stavbu Fifejd dvojky, trojky, čtyřky a měl pěkný výhled na chemičku a paneláky (směje se). Proto jsme s našima také vyráželi pravidelně a často do přírody. Táta dělal rozhodčího řecko-římského zápasu. Já jsem také chvíli zápasil, ale pak jsem s tím ze zdravotních důvodů musel přestat. Táta je stále činný v Sokole a já zase v Klubu českých turistů.

Klub českých turistů má letos už 132 let. Pro koho tento klub vznikl?
Pro lidi, kteří chodí rádi do přírody. A to nebyli, jak se může zdát, jen lidé, kteří dříve třeba neměli na auto, ale často i významní a bohatí lidé, třeba i známí továrníci, architekti. Měli rádi českou přírodu a často to byli velcí patrioti a mecenáši. Někteří byli ochotni také do klubu kromě organizování a času i něco investovat, protože klub musel samozřejmě také z něčeho žít.

Kdo byl takovým významným turistou v Beskydech?
Třeba básník Petr Bezruč. Dnes ho připomíná řada turistických pochodů, třeba Bezručův výplaz, jedna z nejznámějších turistických chat na Lysé hoře nese jeho jméno.

Turisté se zasloužili také o to, že naši zemi pokrývá snad nejhustší síť turistických značek…
Ano, i turistická značka letos slaví 132 let. První pásové bíločervené turistické značení vedlo odněkud ze Štěchovic na Svatojánské proudy, dnes už je to území zatopené. Pak přišly další barvy tras, modrá, žlutá a zelená. Barvy určují náročnost trasy, ale i její význam. Červené trasy jsou i mezinárodní, někdy vrcholové, zelené trasy jsou takové pohodové, žluté a modré bývají trochu ostřejší nebo zkratky.

Někdy se ale stává, že i na značce člověk zabloudí…
Na těch českých ale moc ne. Naše značky mají svá pravidla, za rozcestím po pár metrech jsou většinou potvrzovací značky. V zahraničí v Maďarsku se mi třeba stalo, že člověk odbočí a teď jde a jde a značku dlouho nevidí, takže tápe, jestli jde správně nebo ne. V tomhle je české a slovenské značení tras nepřekonatelné.

Na Slovensku ale nejsou uvedené kilometry, ale hodiny chůze…
Ano. Je otázka, co je lepší. Když máte na směrové značce kilometry, tak si řeknete, mám to za hodinku. Jenomže jít čtyři kilometry do kopce nebo naopak dolů může být velký časový rozdíl. Takže Slováci, když mají, že do kopce teď půjdete hodinu, tak to může i více odpovídat realitě. Ale jinak to máme v turistickém značení všechno bratrsky stejné.

Nenahradil dnes turistické značky systém GPS a navigace?
Jak kdy. GPS a navigace vám ukážou všechny cesty a trasy, avšak naše značené trasy jsou vždy většinou dobře schůdné. Naši značkaři navíc značení jednou za čas prochází, zjistí jeho stav a případně ho doplní nebo opraví. I když zatímco loni nám kraj na obnovu značení přidal, letos nám zase ubral. Tak se budeme radit, ve kterých okresech budeme letos méně udržovat značení. Protože i údržba značení něco stojí. A turistické značky se musí udržovat a obnovovat.

Některé značky dnes vedou po soukromých pozemcích. Jak snášejí turisty jejich majitelé?
Značení s nimi samozřejmě vždy domlouváme a musí s ním souhlasit, i když značku dáváme na okap, či na plot. Je pravda, že někdy majitel se značkou nesouhlasí, pak ji změníme a přeznačíme. Měnili jsme například trasu z Morávky na Slavíč, kde si nějaký člověk koupil chatu, k níž byl pozemek a on si ten pozemek ohradil, aniž bral v potaz, že přes ten pozemek vede turistická značka. Tak se vyznačila nová trasa, ale ta zase vadila místním chatařům. Ale tady je třeba říci, že ne všichni turisté jsou disciplinovaní.

Ano?
Ne všichni lidé se v přírodě chovají slušně. Ne všichni si odnesou veškeré odpadky, které si dovezou, třeba obal z tatranky nebo plastovou láhev, nemluvě o tom, kam chodí na toaletu. Problém jsou i volně puštění psi. Ne každému se líbí, když mu kolem chaty začne běhat cizí pes. Takže se nám nedávno tito chataři ozvali a spolu jsme našli jinou trasu, kterou nyní šéf krajských značkařů domlouvá s majiteli lesů a naši značkaři ji vyznačí.

Jak si Klub českých turistů vede v současnosti? Přibývá dnes turistů nebo ubývá?
Poněkud jich ubývá a přibývá málo těch mladých, občas se spletu a řeknu „klub českých důchodců“, já ve svém věku přes padesát let patřím dnes spíše k těm mladším (směje se). Protože silným jádrem našeho klubu jsou opravdu starší lidé. Ale snažíme se těm mladým přiblížit, máme vlastní turistické oddíly mládeže, sám jsem kdysi založil turistický oddíl pod Pionýrem a posléze přešel pod Asociaci turistických oddílů dětí a mládeže. Oddíl jsem založil v v roce 1991. Po nějaké době jsem začal i funkcionařit v Klubu českých turistů a vedu už dospělé. Můj oddíl funguje dál.

To je ten Pionýr z totalitních dob?
Ano, ale už to není politická organizace. Já sám jsem byl třeba v páté třídě z toho původního Pionýra vyloučen, nebavilo mě sedět na politicky laděných schůzkách a bavit se, kdo je dnes prezident. Ten oddíl navíc vedl syn soudruha ředitele. Avšak i tenkrát řadu pionýrských oddílů vedli slušní lidé, třeba bývalí skautští vedoucí. Ti se často snažili děti pod pionýrskou organizací učit spíše to, co má správný zálesák nebo fanoušek přírody umět, vědět a znát a učili děti hlavně lásce k přírodě. Tito pionýři často nosili ne ty modré, ale zelené košile a mnoho z těchto oddílů pak po změnách v devětaosmdesátém přešlo pod naši asociaci turistických oddílů nebo se vrátilo zpět ke skautům.

Dnes je řada skautských a junáckých oddílů, je to pro vás „konkurence“?
To je trochu jiná organizace. Skauti mají předepsané uniformy, my ne. Naše dětské turistické oddíly mají jako hlavní náplň turistiku, některé se věnují turistickým závodům, takové velice silné oddíly máme v Bohumíně, Pudlově, v Bílovci, ve Frýdlantě, ve Frýdku-Místku. Na rozdíl od skautů také například nemáme zvlášť oddíly pro děvčata a kluky, i když možná nyní vznikají u skautů i společné oddíly.

Čím je konkrétně pro vás turistika?
Odpočinek, relax, příroda a čerstvý vzduch. V naší rodině je turistika odmalička, s rodiči jsme doslova prošli a projezdili Beskydy, často v zimě na běžkách. Navíc turistika vždy byla a stále je nejlevnějším sportem a pro všechny. Protože co vás stojí? Jen cestu tam a zpátky a jídlo, které byste si stejně koupil, i kdybyste na výlet nešel. Já třeba hraju squash, moji synové ho trénují, a to co mě stojí squash měsíčně, to nestojí turistický oddíl za rok. Nebo kvalitní spacák či vybavení na pobytovou turistiku, za to také nějaké peníze dáte. Ale pokud si koupíte kvalitní batoh, máte ho na celý život, dnešní chytré batohy s rostoucím zádovým systémem vyrostou zároveň s dětmi do určitého věku. Samozřejmě je potřeba nějaké to oblečení, ale dnes je takové sportovní oblečení vhodné jak do města tak i do hor. Teď v poslední době jezdím do Beskyd hodně, ale na kole a beru s sebou často i své dva syny a manželku.

Turistů je dnes v Beskydech opravdu hodně, která místa máte nejradši?
Spíše vyhledávám ta místa, kde dnes lidé moc nejsou. Když jsem byl malý, jezdili jsme s našima na podnikovou chatu firmy, kde otec pracoval v tehdejším Gottwaldově, dnes znovu Masarykově údolí u přehrady Šance. Často jsem chodil na Lysou horu a poznal jsem tak i jiné stezky, než jsou dnes běžné. Občas tam vyjdu i dnes, protože tam máme jako klub Bezručovu chatu, ale jinak mě ta hora už moc neláká, protože je to hodně zprofanovaný kopec.

A doslova lidmi narvaný…
Ano, a to hodně. Už když jsme dostavovali v roce 2015 obnovenou Bezručovu chatu, tak jsem viděl v noci, jaký tam je na těch trasách šrumec s baterkami. Ptal jsem se řady lidí, co je na Lysou tak táhne, tak chápu ty, kteří dělají vysokohorskou turistiku a výšlapy na Lysou berou jako trénink. Je tam velký výškový rozdíl na krátké trase. A když máte našlapáno na Lysou, tak v těch jiných vysokých horách už to není taková dřina. Ale dneska už je bohužel plný i Smrk, o Pustevnách už nebudu ani mluvit. Když už jsme u té Lysé hory, tak šéf slovenských turistů při otvírání Bezručovy chaty řekl: Ano, na Slovensku máme vyšší hory a Lysá hora by možná byla vyšší, než dnes je. Ale vy jste si tu horu udupali, jak na ni hodně chodíte.

Velkou část návštěvníků vrcholu Lysé hory tvoří takzvaní Lysaři. Co tam táhne člověka každý den?
Často jsou to právě oni trénující sportovci. Ale mám v práci kamaráda, který bydlí na Ostravici a je na Lysé skoro každý den a podává mi z Bezručovy chaty „hlášení“ (směje se). Ale pak si jednou tak za dva měsíce zajede na Fatru nebo do Tater. Vím, že pro některé lidi je důležité, kolikrát byli na Lysé, kolik toho tam v soutěži šerpů vynesl, jsou tam soutěže jako LH 24, kolikrát člověk vyjde na Lysou za čtyřiadvacet hodin. Stal se z toho obrovský fenomén a ten kopec tím určitě obrovsky trpí. Na druhou stranu si člověk řekne, pokud trpí jeden kopec a další čtyři mají klid, tak proč ne. A okolní obce z toho určitě těží, třeba tím, že se pořádají akce, které přilákají lidi. Otázka je, zda je na to ta obec i připravena. Samozřejmě velký zájem o Lysou horu přináší také otázku, zda se všichni její návštěvníci chovají slušně.

Někdo zná jen návaly lidí na Lysé hoře. Je v Beskydech šance chodit po místech, kde tolik lidí není?
Jasně, je jich spousta. Já mám z podobných míst nejradši oblast Prašivé. Tam jezdím velice rád a to i proto, že jsem mohl být nápomocen záchraně turistické chaty na Prašivé. Pracovala tam skvělá parta a jednou jsem si tam udělal i brigádu a hodně jsem jim fandil. Kdysi byl s chatařem na Prašivé trochu problém, museli jsme předchozího provozovatele vyhodit, protože tu chatu vybydloval a nestaral se o ni. Když odešel a našli jsme nového chataře, ukázalo se, že je tam spousta a spousta práce.

Kolik má dnes Klub českých turistů v oblasti svých chat?
Spoustu. V okolí je to vyhořelá a obnovená Skalka, tam vzniklo sdružení čtyř vlastníků Skalka, poté chata Na Ostrém, Bezručova chata, a chata Prašivá, která je ve správě odboru KČT Beskydy.

Klub českých turistů za komunistického režimu o své chaty přišel.
Ano. Zatímco církvím se vrátilo hodně, tak nám se moc zestátněného majetku nevrátilo. Teď je na zváženou, jestli stejně jako církev nepožádat o navrácení zbytku majetku. Ale naše původní chaty spadaly za minulého režimu pod různé podniky jako Jídelny a restaurace a Chaty a hotely a ne každý se o ně poctivě staral, jak má. A když se bavím například a Rosťou Kašovským, který se v ústředí klubu stará o všechny chaty KČT v republice, tak v podstatě žádná chata KČT dnes nevydělává tak, aby se ten výdělek dával do rozpočtu klubu. Chaty jsou však odkaz našich předků, takže zbavovat se toho nemíníme. A jsme rádi, že chaty fungují, že se některé zvelebují a veškerý nájem jde zpět do jejich údržby a provozu.

Které turistické chaty se KČT nevrátily?
Spousta. Naše byla třeba chata Na Solárce. Nebo chata Na Girové, ta také kdysi patřila KČT. Jenomže konkrétně tam se zastavil čas a rekonstrukce by vyžadovala velké investice.

Jednou z největších akcí KČT v rámci celé republiky byla obnova vyhořelé Bezručovy chaty. Jak jste s jejím více než pětiletým provozem spokojeni?
Byla to skvělá věc a myslím, že lidé jsou z chaty nadšeni. Jen jsou tam různá omezení. Kvůli přísné ochraně a rezervaci má chata jen kapacitu čtrnácti míst pro ubytování. A omezení samozřejmě představuje i fakt nejvyšší hory. Bezručova chata musí být zásobována někdy naposledy v říjnu nebo začátkem listopadu a pak už se další zásoby dostanou na chatu až někdy v dubnu.

Proč?
Protože nahoru prostě nevyjedete. Třeba s pivem (směje se) Takže se všechny tyto zásoby, například „zimní pivo“, musejí dostat do Bezručovy chaty, než tam napadne ten velký sníh, který tam byl třeba letos. To představuje obrovské množství sudů a teď je to třeba někde uskladnit. Protože když ta chata jede normálním frmolu, tak to je výtoč. Na sněžném skútru si vyvezete nahoru maso a nějakou zeleninu. Ale tekutiny ne. Byl jsem tam ještě někdy před covidem přes týden asi v půl dvanácté dopoledne a chatař tam vytočil za půl hodiny snad třicet piv. A představte si, že tam ti lidé vyjdou pěšky nahoru a vy jim řeknete: „nemám pivo“ nebo „nemám kofolu“. Na Bezručovu chytu mají v zimě problém vyjet po té silnici i čtyřkolky.

Bezručova chata byla ve své době prioritou v akcích KČT v celé zemi. Jaký nový projekt klub zaměstnává?
Teď je hlavním úkolem pro celostátní klub například obnova Jiráskovy chaty na Dobrošově na Náchodsku a také zajímavá věc - obnova České chaty ve Slovinsku. Slovinsky zní její název Češka koča na Spodnjih Ravneh, a to je česká horská chata nad Jezerskem v Kamnicko-Savinjských Alpách ve výšce 1543 metrů nad mořem. Jedná se o vůbec nejstarší horskou chatu ve Slovinsku, která byla postavena v roce 1900, a to navíc Čechy.

V nejtvrdších dobách koronavirových opatření byly pro mnoho lidí vycházky či túry v přírodě a často právě v Beskydech doslova záchranou. Jen si starostové obcí stěžovali, že jim auta výletníků doslova zatarasila průjezdy obcí či okolí jejich domů. Jsou tito lidé ti „praví“ turisté?
A proč ne? Co to je pravý turista? Protože nepřijede do hor autem? Pro mě je turistou v podstatě každý člověk, který chodí po horách. Někdo přijede vlakem a jde do hor od vlaku, jiný přijede svým autem a jde do hor od auta. Jaký je dnes mezi nimi rozdíl? Je snad ten, kdo přijede autem, horší? Kdyby dnes někdo například nařídil jezdit do hor jen vlaky, byla by naopak ve městech nebo okolí hor narvaná parkoviště před vlakovými nádražími a muselo by se to nějak řešit. A vlaky by se musely třeba o víkendech posilovat. Nebo se prostě beskydské obce musejí řešit parkovací místa, popřípadě to řešit i jinak. Turisté jsou totiž obcím všelijak prospěšní.

Jak?
Už jen tím, že vystoupí na parkovišti z aut a zajdou si do místního obchodu. V obcích mohou být třeba cykloservisy, návštěvníci si v obcích mohou koupit nějaký suvenýr, když se jim tam zalíbí, tak se příště vrátí a mohou se ubytovat třeba v nějaké obecní nebo turistické ubytovně. Když my jako klub pořádáme větší srazy a akce, tak plno účastníků nestihne veškerá zajímavá místa projít. Pokud se jim na akci líbilo, tak se do Beskyd potom vrací. Naposledy jsme to pozorovali před čtyřmi lety, kdy jsme na Ostravici pořádali sraz turistů ze zemí Visegrádské čtyřky, při kterém jsme pořádali řadu pěších i autobusových výletů a ukázali sedmi stovkám účastníků spoustu turistických cílů v Beskydech. Letos jsme měli jet do Polska, ale nevím, zda to covid dovolí.

Jsou Beskydy hodně turisty vyhledávanou oblastí? Jak si na tom stojí třeba v porovnání s Šumavou nebo Krkonošemi? Jak jsou populární?
Tohle jsem nikdy nezkoumal. Ale turisté jezdí do Beskyd hodně, zejména do centrálních Beskyd, na Frýdek, Frýdlant a Bílou. Už méně do oblasti Těšínských Beskyd, do Vsetínských Beskyd. Obyvatelé Ostravy míří také na Jeseníky, ale dostupnější jsou pro ně Beskydy, i kvůli schůdnějšímu spojení. Já sám mám nejradši Těšínské Beskydy, protože je tam drsnější příroda a je tam chladněji, mám raději chladnější vzduch. A samozřejmě mám rád Hrubý Jeseník. Je tam možná čistější vzduch a hlavně větší klid.

Ten nářek některých starostů na ucpané obce auty může svědčit také o stále větší návštěvnosti a zájmu o Beskydy. I když ta prý výrazně začala růst už před několika lety, tedy v době, kdy ještě covid nikdo na světě neznal…
To ano, ale myslím, že covid tomu návalu v Beskydech hodně „pomohl“. Lidé nemohli jezdit do zahraničí, tak se ta touha po turistice a čerstvém vzduchu moc nerozmělní. A zavřely se také různé tělocvičny, kurty a různá sportoviště a ti lidé přeci jen nějaký ten pohyb chtějí. A tak jedou do hor.

Teď se pomalu všechno zase otevírá…
A je znát, jak lidem pohyb venku velmi chybí. Jel jsem se starším synem před čtrnácti dny, když bylo v sobotu pěkně, na vyjížďku na kole. Přijeli jsme k Hornickému muzeu a tam jsem se zhrozil davu lidí. A jeli jsme rychle dál. Podruhé jsem se zhrozil při další zastávce v Komenského sadech. Ne že bych neměl rád lidi, vždyť v zaměstnání i v klubu stále pracuji s lidmi. Ale hlava na hlavě, to už je moc silné kafe i na mě. Raději jedu do přírody, kde moc lidí nepotkám. Houfy lidí totiž tvoří hluk a přes něj už neslyšíte, že tam někde poblíž hezky „řvou“ ptáci, šumí listí nebo fičí vítr. Prostě si přírodu nevychutnáte, když pořád někoho potkáváte a ten mluví a mluví. Ani té zvěři to nevyhovuje, tak tam není nebo je stresovaná a zalezlá. Třeba na oné Lysé, tam asi moc zvěře dnes nebude žít. Přitom zvuky přírody, to je opravdový balzám na duši. Takže já třeba osobně chodím na Prašivou nejradši, když prší.

Fakt?
Fakt. Jdete v klidu, sám, a vychutnáváte si tu přírodu. Mně déšť nevadí, vezmu si nepromokavé oblečení, a při dešti se navíc i lépe dýchá. A pak přijdete v tom dešti na turistickou chatu a je tam třeba jenom pět lidí! Nádhera!

Beskydy dostaly v posledních třiceti letech spoustu nových turistických lákadel, třeba Stezku Valaška na Pustevnách. Díky nim je tam také dnes narváno. Jsou to ta pravá lákadla?
Ano, je to právě o tom turismu. Tedy o přilákání obyvatel do určité oblasti, víme dobře, jak to v našem kraji dnes vypadá s utlumeným průmyslem. Takže těmito lákadly návštěvníků se dají lidé v tomto regionu zaměstnat, někdo je musí postavit, někdo udržovat. A lidi, kteří chodí za relaxem, na takové stezky a podobná lákadla hodně chodí.

Dá se říci, čím jsou pro běžného turistu Beskydy?
Kopce v Beskydech nejsou oproti jiným horám až tak extrémně náročné. Nejsou to žádné Alpy, třeba Dolomity, kde si na každý kopec musíte vylézt zvlášť až z údolí. Kdežto v Beskydech vylezete na hřeben, třeba na Skalku v Těšínských Beskydech a po hřebenu vylezete přes Tetřev až na Bílou a můžete pořád jít po hřebenu a cesta se vám jen svým způsobem vlní. I na Lysou horu se dá jít z hřebenu Malé Kyčery. Beskydy jsou navíc „naše“, patří k Moravskoslezskému kraji, člověk se tady cítí pořád doma.

Kdybyste měl dát nějakých pár tipů, co by správný turista neměl v Beskydech minout?
Jednoznačně je krásná Prašivá, ten kostelík na ní, výhledy, louka. Nedávno jsme se s chatařem bavili, zda neupravit okolí turistické chaty. Na chatě je totiž vyhlídková věž, která dlouhé roky nebyla přístupná veřejnosti. Nyní je věž opravená, ale je z ní vidět jen na jednu stranu na Lysou horu, na druhou stranu se dalo dohlédnout až na Žermanice. Ale za tu dobu tam porostly stromy a výhled z věže už není dobrý. Ale nakonec jsme se rozhodli že to necháme být, že do toho nebudeme zasahovat.

A další místo?
Samozřejmě Lysá hora, ale na ní si člověk musí najít ty správné vyhlídky. Takže třeba za Meteorkou z druhé strany jsou nádherné vyhlídky na Morávku nebo na Bašku. To jsou opravdu krásné výhledy pro turistu, ještě, když se vám tam podaří jít ráno, při východu nebo naopak večer, při západu slunce. Velice krásné zážitky mám i z Travného, ale tam už je od loňska turistická stezka zrušená, abychom nerušili tetřeva. A určitě by turista neměl vynechat Smrk, to je nádherné místo, kde je na vrcholu jenom návštěvní knížka. I když já jsem v poslední době spíše cykloturista než pěší turista.

Ano?
Přesedlal jsem na kolo kvůli kolenům. Takže jezdím do Beskyd z Ostravy na kole. Do Frýdku, do Frýdlantu, projedu si Prašivou, pak to vezmu přes Krásnou na Metylovice a potom tím podhůřím přes Palkovické hůrky, Hukvaldy, Fryčovice a Jistebnické rybníky zpátky.

Páni, to si máknete…
Je to takový celodenní výlet, ujedu asi devadesát kilometrů. Ale když vyjedete o půl osmé ráno, tak to ujedete s úsměvem a pauzami a v osm večer jste zpátky v Ostravě. A ujedete to v pohodě. Pro ty méně náročné cykloturisty doporučuji jet vlakem a kolo si vzít s sebou na Ostravici. A z Ostravice kolem řeky Ostravice jet z kopečka do Ostravy. Je to tak sedmdesát kilometrů a na té trase je spoustu pěkných zastávkových míst a navíc, kdykoliv vám dojdou síly, je poblíž vlaková trať. Když to ujel můj devítiletý syn, tak v čem je problém.

Jezdíte také v Ostravě? Tady to je asi pro cykloturistu těžké…
To byste se divil. Tras, které se v Ostravě dají jet na kole, je spousta. Jezdím i do práce, ale mám v Ostravě okruhy kolem řek. Jedu kolem Odry až na Hornické muzeum do Koblova, v Koblově se otočím kolem Ostravice a jedu proti proudu až do Paskova a pak spojkou přes Paskov na Starou Bělou, do Bělského lesa a zpátky. Nebo se to dá protáhnout z Paskova na polanecký splav. Nádherná trasa kolem Ostravy je právě k polaneckému splavu nahoru do Polanky a zadní cestou do Svinova, přes ty louky. Jsou tam krásné výhledy na celou Ostravu a Beskydy. Letos už jsem tuhle trasu jel třikrát.

Jaký máte vy osobně z turistiky nejlepší zážitek?
Ten mám z Jeseníků, o které se „dělíme“ s Olomouckým krajem. Je to už nějakou dobu, asi pětatřicet let, kdy jsem poprvé s otcem vyrazil údolím Bílé Opavy. Tehdy ještě nebylo erozně tak zasažené jako dneska. Po té cestě nahoru se moc tehdy ještě nechodilo, bylo tam ticho a my jsme s tátou viděli ty vodopády a divokost té místní přírody. Tehdy už byla příroda lehce namrzlá, otec je fotograf, tak jsme to fotili. Mám na to krásné vzpomínky. Potom jsem tam šel někdy po dvaceti letech a nestačil jsem se divit, jak se to tam po vichřicích změnilo. Stejně tak Oderské vrchy, kde je to po řádění orkánu Cyril dnes vysekané a v místě, kde byly husté lesy, jsou palouky.