Bez frází. Příběh legendy stolního tenisu: Petr Korbel porážel i Číňany!

Čína má tři sta milionů registrovaných hráčů stolního tenisu. Tři. Sta. Milionů. Řekl bych, že mají z čeho vybírat. Nás je nějakých třiadvacet tisíc.

Přesto, jediná země v historii, která je kdy vyřadila ve čtvrtfinále mistrovství světa, jsme my. V jedenadevadesátém, pod hlavičkou ČSFR, jsme je vyřachli. Tehdy poprvé Číňané neměli medaili. Poprvé a naposledy. Porazit je se všeho všudy povedlo jen třem týmům. Švédům a Maďarům ve finále. A nám. Nikomu jinému.

Z toho turnaje v japonské Chibě bych si pamatoval naprosto všechno už jen proto, že to byl můj první světový šampionát, ale úspěch, jaký podle mě dodnes není doceněný, mi všechno ještě umocnil.

Byl jsem juniorský mistr Evropy, ale úplně jsem nevěděl, co mě mezi dospělými na takové úrovni čeká. Odlétali jsme na konci dubna s tím, že nám všichni kladli na srdce, ať hlavně nespadneme z elitní skupiny, tvořené čtyřiadvaceti týmy.

Číňany jsme dostali hned v základní skupině, prohráli jsme 2:3 na zápasy, ale už tam jsme tušili, že by to na ně mohlo jít.

A hlavně, já, mladíček z Havířova, jsem porazil Ma Wengeho.

Možná vám to jméno nic neřekne, ale v roce 1991 to byl někdo. Alespoň v našem sportu. Jednička světového pořadí.

Já ho dal.

Foto: se souhlasem Bez frází

Ve čtvrtfinále znova. Přestože si po prvním duelu Číňani samozřejmě dělali rozbory hry a reagovali, zase jsem vyhrál a nakonec jsme šli dál po výsledku 3:2. Fantazie. Senzace.

V tu chvíli mě mrzela jediná věc.

Že jsme doma neměli telefon.

Neměl jsem jak to dát vědět našim, s kým se podělit o radost. Bylo ráno, v Československu se akorát šlo do práce a všichni kluci hned volali svým blízkým. Já nemohl. Co jsme dokázali, se táta dozvěděl až večer z televizních zpráv.

Nakonec jsme skončili bronzoví. Na Ruzyni, odkud jsme odlétali bez většího zájmu, nás po příletu vzali rovnou do vládního salonku na obrovskou tiskovku. Mě se tam zeptali, proč jsem neporazil Ma Wengeho i potřetí, v soutěži jednotlivců. Ta otázka mě zaskočila. Odpověděl jsem, že aby nováček šampionátu sestřelil světovou jedničku třikrát po sobě, to by asi úplně nesedělo…

Nic to nemění na tom, že mě štvalo, jakým způsobem jsem s Ma Wengem třetí zápas prohrál. Nalosovali nás hned v prvním kole do vedlejší haly na krajní stůl.

Na náš duel byl obsypaný diváky.

Foto: se souhlasem Bez frází

Rozkřiklo se, že ten mladý Čech si předtím na čínskou ikonu ve družstvech dvakrát vyšlápnul. Získal jsem první set. Hrálo se ještě do jednadvaceti a já v tom druhém vedl 9:4. Pak mi rozhodčí zapískala servis. Že prý jsem ho zahrál proti pravidlům.

Dodnes to nechápu.

Nastala ohromná diskuse. Cítil jsem křivdu. Přišlo mi, že Asiatka, která soudcovala, viděla, jak má Číňan zase problémy, a jsem přesvědčený, že mu pomohla. Nejde o to, jestli bych prošel dál. Měl jsem tak těžký los, že v prvních čtyřech kolech na mě stejně čekali další hráči z top světové třicítky. Asi bych se daleko neprokousal.

Mě ale štval princip.

Tenhle verdikt mě nicméně vykolejil a už jsem se nedokázal vzpamatovat. Ma Wenge mě porazil.

Ohromně jsem se poučil, ovšem s emocemi mám problémy i tak celou kariéru. Neférovost rozhodčího nebo soupeře vydržím bez problémů jen do určité hranice, ale jakmile ji to přesáhne, vybouchnu. Uvědomuju si, že bych neměl. Všichni mi vždycky říkali, že kdybych dokázal svou náturu líp ovládat, mohl jsem být ještě lepší, vyhrát toho víc, ale jsou věci, které na sobě jen tak nezměníte. Dneska to vím, dívám se na sport s nadhledem, ale mladý člověk takové řeči nechce slyšet. Zvlášť ne, pokud má nějaké úspěchy.

Spíš jsem chtěl rozebírat to, co dělám dobře.

Foto: se Jana Mensatorová

Z toho japonského mistrovství, jímž všechno naplno začalo, mám doma schovanou medaili a nedávno jsem na YouTube našel i celý záznam našeho čtvrtfinále, který mám doma i na VHSce. Moc pěkně se na to kouká.

S Ma Wengem jsem se pak shodou okolností potkal ve stejném klubu v Německu a naše tehdejší soupeření jsme samozřejmě probrali. Prý byl jediný, koho v čínské reprezentaci po tak nečekaném výbuchu nechali. Pozvali si všechny na kobereček a pak vyházeli jak zbylé hráče, tak i celý realizační tým.

Pěkně jsme jim zavařili.

Jak o tom tak přemýšlím, ani nevím, co po těch pětadvaceti letech dělají kluci ze Slovenska, kteří tam s námi byli…

——

Už tehdy v Japonsku jsem začínal s chiquitou.

S úderem, který mě proslavil.

Tehdy měl ještě dětské nemoci a potřeboval pár tabletek, aby se úplně vykurýroval, ale zabíral. Postupně jsem ho ladil až do současné podoby. Jsem hračička, vždycky jsem po tréninku zůstával jednak pro zábavu, ale taky, abych vymyslel vlastní způsoby, jak zahrát míček v jednotlivých situacích. Rád jsem s ostatními rozebíral různé herní situace a k pinecu se stočil snad každý můj rozhovor, třeba i u oběda. Žil jsem tím.

Už v začátcích kariéry jsem takhle přemýšlel, jak na Číňany a obecně Asiaty, kteří drželi raketu tužkově, mezi prsty hlavou dolů.

V té době ještě používali jen jeden potah a bekhend pro ně představoval především pasivní úder. Museli obíhat bekhendový roh stolu, aby mohli zahrát forhendem. Tím, že já jim zahrál míček bekhendem na druhou stranu stolu tak, že se po odražení točil do jejich bekhendu, byl pro ně problém určit, jakou stranou hrát. Často zůstali setinu sekundy na rozpacích.

A když mi roh oběhli, otevřeli mi tím ten druhý.

Jakmile protivník viděl, že napřahuju k bekhendovému flipu, buď se mu to pak špatně vybíralo a většinou svůj úder zkazil, nebo chtěl hrát forhendem a v tu chvíli jsem zahrál na opačnou stranu.

Ani nevím, kdy jsem tenhle úder poprvé ukázal. Ale na tužkaře to byla ohromná zbraň. Nikdo přede mnou takhle nehrál, podobné údery byly do té doby jen přípravné, ale přímo se s nimi nedělaly body.

Foto: se souhlasem Bez frází

Já ten svůj neustále piloval a on začínal zabírat.

Oni nevěděli, co s ním!

Po čase se ke mně dostal čínský magazín. Měsíčník o stolním tenise o 128 stranách, kde se rozebírá úplně všechno, co si v souvislosti s naším sportem můžete představit.

V tomhle čísle jsem našel sérii fotografií a na nich chlapa s pohyby rozfázovanými do nejmenších detailů.

Byl mi povědomý.

Byl jsem to já.

Číňani si mě začali fotit. Zaměřili se na to, jak našlapuju, jak mám zdvihnutý loket, čím míček trefuju, v jaké poloze se nachází mé zápěstí.

Co si budeme povídat, v první chvíli mě to zahřálo. Prostor, jaký mi v tom časopise věnovali, značil, že to asi dělám fakt dobře.

Začali ze mě mít strach.

Zároveň bylo jasné, že hledali protizbraň. Že tohle celé sloužilo v první řadě k nastudování mých tendencí. Jako návod k tomu, jak na mě. Jak proti mému úderu hrát.

Dokonce mi Ma Wenge s odstupem pár let vyprávěl o tréninkovém centru čínské reprezentace v Pekingu, kde se nachází místnost, na jejíchž stěnách visí fotografie hráčů, většinou evropských, proti nimž se místním špatně hraje. Na jednotlivé soupeře mají napsanou taktiku a jejich silné a slabé stránky. Před každým velkým turnajem tam museli chodit studovat.

Visel jsem tam taky.

Jakmile mi někdo chiquitu vrátí a falše se nasčítají, je zle. Valí se to na mě jako bumerang.

I Číňani, kteří do té doby většinou hrávali tužkovým držením, si tak postupně začali lepit dva potahy, na každou stranu rakety jeden, a učili se jednak na můj úder reagovat ale i ho sami používat. Z pasivního odehrání dělali aktivní.

Chvíli jim to trvalo, ovšem nebudu lhát, když to na mě začalo lítat zpátky, měl jsem s tím taky problémy.

Vybavuju si, jak to na mě jeden soupeř poprvé vytáhl.

Třeba proto, že věděl, že jde o můj úder, chtěl zjistit, jak se s ním vypořádám. Myslel, že vím, jak si s tím poradit.

Jak jsem to asi měl tušit?

„Do pytle, co s tím mám jako dělat?“ blesklo mi hlavou

Sám totiž nikdy pořádně nevím, kolik dám do tohohle úderu rotace. Prostě to zahraju. Jakmile mi to někdo vrátí a falše se nasčítají, je zle. Valí se to na mě jako bumerang. Úder třeba přímo nezkazím, trefím ho na stůl, ale jen soupeři nahraju a už jsem v pasivitě. A když se top hráč dostane do útoku, bod získá.

Paradoxně pokud se chiquita zahraje rychle, hráči na ni reagují lépe, než když míček vyletí pomalu, tehdy je to daleko víc nevyzpytatelné. Když protihráč balon trefí proti a on jen plachtí, mám skutečně problém i já.

Jelikož při bekhendovém flipu míček ve vzduchu zatáčí, začalo se úderu říkat banánový. Kdysi před lety jsem dělal rozhovor do japonského časopisu s panem Imamurou, dnešním šéfem firmy Butterfly pro Evropu, a jeho napadlo, proč to celé nepřekřtít na chiquitu.

Rychle se to označení vžilo.

Je dobré říct, že samotná ovocnářská firma proti tomu nikdy nic nenamítala.

Jestli se mi jednou povede otevřít vlastní halu, rád bych ji pojmenoval Chiquita zrovna tak. V pingpongovém světě totiž dnes každý ví, co to znamená a kdo s tímto úderem začal. Je spojený s mým jménem, na což jsem hrdý.

Dnes už ho taky používá skoro každý. Hráči po celém světě se ho naučili a mají ho v repertoáru. Pořád je nebezpečný, ale když jsem s ním začínal, představoval daleko větší výhodu než dnes. Dnes se hraje několika způsoby, ostatní chiquitu začali zdokonalovat, neustále se vyvíjí.

Kamarádi mi nicméně často z legrace říkají, že jsem si ji měl nechat registrovat. Je pravda, že kdybych měl mít za každé užití třeba jen deset centů, byla by to paráda…

To ale samozřejmě není proveditelné.

Sám jsem vymyslel i několik dalších úderů, jež se snažím použít třeba jen v určité fázi zápasů a na konkrétní hru protihráče. Mám třeba jeden čop spodem, který jakmile trefím přesně, můžu si rovnou v klidu jít pro ručník. Nikdy to ještě nikdo nevytáhnul zpátky.

Další příběhy čtete na Bez frází.